12 září 2018

Výlet do Švýcar 1 (Schweiz)

Mé vzpomínky na tento výlet z roku 1981 jsou hodně identické, díky tomu, že jsem si z každé dovolené nahrával své zážitky a dojmy na audiokazety a kopie jsem pak posílal mým rodičům do Prahy, aby se takto podívali se mnou do světa, který jím byl tehdy panujícím komunistickým režimem odepřen. Byla to doba, kdy jsem byl už třináct let pevně zakotven v Německu a žil jako rozvedený s mojí jedenáctiletou dcerou Brigitou. Tato dovolená ve Švýcarsku je popsána podobně jako „Výlet do Němec“, z roku 1968, kdy se úmyslně vyhýbám formě cestopisu nebo povídky. Je to tedy vyprávění zážitků a dojmů pro toho, kdo to rád čte.

V červenci toho roku jsem se víceméně náhodně při hraní minigolfu seznámil s Reginou, rozvedenou ženou, která měla dceru Heike asi tak o rok mladší než Brigita. Slovo dalo slovo a začali jsme se jednou týdně vždy v sobotu scházet všichni čtyři na minigolfovém hřišti a soutěžili, která dvojice vyhraje. Ta prohraná měla nakonec zaplatit posezení v cukrárně u zmrzliny, kávy a dortů. Jelikož jsme byli výkonem celkem vyrovnaní golfisté a já jako jediný muž jsem chtěl zachovat dekórum, vyšlo placení vždycky na mne.
S mojí ex-manželkou jsme měli takovou dohodu, že ona si vezme dceru jednou za rok sebou na čtrnáctidenní dovolenou na Kanárské ostrovy a zbytek roku bude dcera u mne. Když mi potom oznámila, že si přijede pro dceru v neděli 30.srpna, bylo tím pro mne rozhodnuto, že já budu mít dovolenou od 31.srpna do 12.září. Z mého celkového nároku na šest týdnů mi tak ale ještě zbyly čtyři týdny dovolené s dcerou. Zamyslel jsem se tedy prudce hlavou co podniknu a napadla mě golfistka Regina. Zavolal jsem ji asi tak týden před plánovaným termínem s dotazem z čistého nebe, jestli by třeba nejela se mnou na dovolenou.
„Oh, ja!“ vydechla Regina nadšeně a já jsem se nechtěně rozřehtal: „Regino, ty se ani nezeptáš kdy a kam by se jelo a ihned souhlasíš, ty seš tedy dobrá, já to hodnotím sto body, prostě: Lady is a Tramp!“
„Nojo kam, to by mně zajímalo, ovšem na dovolenou jsem každopádně chtěla jet, moje dcera je u sestry a já jsem tu tak nějak moc sama“, přiznala se Regina. Tím bylo rozhodnuto a dohodnuto, že se pojede směrem na Švýcarsko.

Pondělí 31.srpna.
Vzal jsem to po dálnici Frankfurt – Basel (Bazilej). Bylo ideálně krásné počasí, nikoliv vedro a protože jsem zásady, že cestování je už také dovolená, tak jsme nijak nespěchali a zastavili jsme se tam, kde se nám to líbilo, na piknik či na oběd, pak na kafe a taky u tzv. Autobahnkirche.

Tento zvláštní kostel přímo u dálnice je nevšední tím, že nepatří žádné církvi, slouží veřejnosti bez ohledu na to, jestli je někdo katolík, nebo žid, evangelík, budhista, svědek Jehovův, prostě kostel pro všechny slušné lidi, včetně pohanů a atheistů.
Uvnitř je to moderně hladce zařízeno, okna jsou barevně mozaiková a lidi se tam mohou modlit když chtějí, mše se tam neslouží, mohou si tam zapálit svíčku, hodit obolus do kasičky, nebo zde jen zvědavě zevlovat. Atmosféra je to ale krásná a neviděl jsem tam vůbec žádné „podpisy“ lidských vandalů.

Když jsme k večeru dorazili do Bazileje, což je město na hranici dvou států, ta menší část je v Německu a ta větší ve Švýcarsku, aniž by bylo potřeba jako v Berlíně stavět dělící zeď, ostnaté dráty, střílny a závory. Regina zvyklá cestovat sama se ihned ujala rozhodování stran hotelu. To bylo pro mne novum, byl jsem doposud zvyklý, že všechno zařizování jsem musel dělat já a teď najednou tato žena, sotva jsme vystoupili z auta řekla: „Pojď, dojdeme si támhle na to nádraží, tam bude určitě informační kancelář, kde nám doporučí různé hotely a vybereme si takový, který není moc drahý. Jo, a s placením jedeme napůl.“
A já jsem jen suše dodal: „Howgh, skončila jsem!“ Přitom jsem byl ale zvědav jaké ubytování ona sama zvolí, dva jednolůžkové nebo jeden dvoulůžkový pokoj? Vybrala samozřejmě dvoulůžkový a řekla jen: „Takhle to přijde mnohem levněji a doufám, že se nepopereme.“
„Hmm“, kývl jsem hlavou a pomyslel si:  Ano, lady is a tramp...

Večer pak jsme se prošli setmělou Bazilejí, poslechli si bazilejské zvony, jak o nich cosi napsal Louis Aragon.
Regina okamžitě rozjela velkovýrobu fotek, pomocí svého fotografického nádobíčka, které měla složeno v takovém skoro-kufru přes rameno. Byly v něm mimo vlastního aparátu všelijaké objektivy, clony, stativy a podobné záležitosti, dle mého úsudku, zbytečnosti, se kterými bych se já nikdy na dovolenou nevydal. Ovšem pro ni to byl její nejzamilovanější koníček. Ten největší objektiv vypadal jako lauf od kanónu a já jsem to komentoval slovy: „Regino, nemám nic proti tvému hobby, jenom nechtěj po mně, abych já, jako galantní muž se tahal na dovolené s tímto tvým futrálem na pancerfaust.“
„To taky nechci“, řekla hrdě, „já bych ti to totiž nesvěřila, víš co to stálo za majlant?“
První noc s Reginou v manželské posteli proběhla krásně, věřte-nevěřte, byli jsme k sobě přítulní a vůbec jsme se nepoprali...

Úterý 1.září
Ráno poprchávalo, což nám celkem nevadilo, nasedli jsme do auta a pokračovali směrem na hlavní město Švýcarska Bern, kde jsme se ale nezdrželi, opustili německy mluvící kanton a zamířili na jih do francouzského kantonu k ženevskému jezeru. Mezitím se počasí umoudřilo a pro celých dalších třináct dní zůstalo počasí slunné. Projeli jsme asi dvacet tunelů a v poledne jsme dorazili k severnímu břehu jezera do města Lausanne, kde jsme si dali lehký gáblík. Protože v tomto městě byl právě obrovský frmol aut, kde jsme se dostali do zácpy, právě tam totiž probíhal jakýsi závod plachetnic, jachet a nevím čeho všeho, pokračovali jsme raději hned dál po břehu jezera směrem na jihozápad.
Tohle jezero tvarem připomíná banán nebo jakousi jitrnici táhnoucí se od jihozápadu, kde leží Ženeva obloukem na severovýchod k Montreux v délce si 70 km. V nejširším místě je jezero 14 km široké. Z úsporných důvodů jsme nechtěli přenocovat v Ženevě a tak jsme zarazili kousek před Ženevou ve starobylém městečku Nyon, kde jsme potom zůstali celkem čtyři dny a podnikali krátké výlety do okolí.


Město Nyon mělo pro nás jakousi půvabnou, středověkou atmosféru, všechno bylo takové jiné než jinde.
Jednak jsme se zde s němčinou nedomluvili, takže jsem byl nucen vybabrati si z hlubiny mého mozku několik francouzských slovíček a zbytek pak pomocí rukou a nohou, abychom se totiž dohodli o ubytování. Němčina nám nebyla moc platná, i když je to hlavní  řeč Švýcarska. A pozor parkování.
Byly tu jen velmi omezené plochy pro parkování v jejich úzkých křivolakých uličkách a když jsem konečně našel jedno krásné modře orámované parkoviště, dostal jsem už za pár minut na okno uvítací pozdrav od policie s upozorněním, že na modrém parkovišti smím stát jenom nejvýše jeden a půl hodiny, jinak bych dostal pokutu. Všiml jsem si sice, že ta parkoviště mají různé barvy, ale bral jsem to jenom jako zvláštní kolorit tohoto městečka, jenže ono to mělo, jak jsem dodatečně zjistil, svůj přesný význam a určení.

  
Červená parkoviště jsou výhradně rezervována pro určité konkrétní osoby, jako doktor, starosta, ředitel školy a pod., čili tam parkovat nesmím, na žlutých se vůbec nesmí stát, to je jen pro případ vykládky zboží před obchody a tedy jenom bílá parkoviště jsou bez omezení, ovšem těch je tam pár a ta nejsou prakticky nikdy volná. Naštěstí mi pan hoteliér přenechal zcela bezbarvé místo na parkování, kde jsem pak mohl stát po celou dobu pobytu v jeho hotelu. Policii to prý nevadí, protože ta kontroluje jenom parkoviště barevná.

Jinou zvláštností Nyonu byly snídaně po vzoru Francie, petit dejeuner, čili takové to nic, káva, croissant a marmeláda, což je obsaženo v nocležném a proto tak úsporné. Ovšem my, coby „kovaní“ Němci, zvyklí na podstatné snídaně jsme se s takovou náhražkou nemohli spokojit. Číšníkovi jsem tedy francouzsky a rukama vysvětlil co chceme k snídani navíc, tedy: vejce, šunku, sýr, chleba, máslo, a že si na to připlatíme. Ostatní hosté koukali hladově když nám to začal číšník nosit, v jejich očích jsme se zřejmě jevili jako bohatí žrouti.

Středa 2.září 



Tento den jsme prakticky celý strávili v Ženevě, tam je opravdu na co koukat, tedy nejenom na jejich mega-vodotrysk uprostřed jezera. Nejvíce ze všeho mne však zaujalo, jak si to město vyřešilo parkovací problém. Rovnou z dálnice je každý řidič šipkami nasměrován do centra města a pak rovnou pod zem. Tam je totiž v devíti poschodích pod sebou dostatek parkovišť pro každého, marné hledání místa na zbavení se auta definitivně odpadá. Všechno se děje bez jakékoliv živé obsluhy, všude jsou funkční rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na parkovací tikety.
To všechno je krásně prokoumané a příjemné, jenom člověk nesmí, ten tiket ztratit. Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do Nyonu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil.
„To bude těžký, v celým to podzemním labyrintu, není ani jeden živej zřízenec“, řekl jsem Regině a svěsil hlavu.
„Podívej, támhle je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí, jak se z této situace dostat ven!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vydal nový tiket a bylo to. Prý se to tam stává skoro každý den někomu, obzvláště pak půvabným dámám.

http://www.youtube.com/watch?v=_VJY97l0jVA
Dáma je tremp!

(Pokračování viz Část 2.)

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Mně se líbí,jak se chováte k dámám, s vámi je asi radost cestovat...
Zuzana.

Anonymní řekl(a)...

S Vami mne bavi cestovat....
kapnul jste mi do noty i s tou pisni The Lady is A Tramp. Jsem nadsena, Frank Sinatra = he is a cup of my tea. Snidane v hotelich, my bereme nejradeji brunch, zvlast v Rime, a pohled na Vecne mesto k tomu. Preju Vam good trip a tesim se na dalsi pokracovani.
la.mi

Anonymní řekl(a)...

Na výletě se mi moc líbí, poznávám další zemi, do které se dozajista nepodívám. Gudrun je děsné jméno, ale jinak je vidět, že to byla žena činu a je mi sympatická tím, že ráda fotí. Pobavila mě barevná parkoviště, ale turista, aby měl hlavu jak pátrací balón. Tato dovolená ještě neskončila, jsem zvědavá, co nás čeká dál.
Měj se, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Gudrun je starogermánské jméno a jim zní dobře, naopak Němcům nezní naše jména jako Anežka nebo Božena. Ale musím uznat že fotit uměla stejně dobře jako Ty, Jaruško...

Anonymní řekl(a)...

Mirku, Vy vážně opouštíte BB? Je to škoda, píšete zajímavě a jinak.
P.S. Sˇvýcarsko jsem navštívila jednou, ale třeba se tam ještě někdy vydám. Mám tam kamarádku; tu zemi obdivuji. Ale takové zážitky, jako Vás, mne určitě nečekají.
P.S. Nejsem si najednou jistá, zda si tykáme či vykáme. NULI

Mirek Toms řekl(a)...

NULI, tak to se Ti povedlo! My si přece tykáme už aspoň dva roky. No a to, že opouštím Lidovky, si myslím, že není žádný důvod si najednou zase vykat. Já tam ponechám ještě nějaký čas mé staré články a budu tiše vyhnívat a tlít v nulách, čímž budu mít klid od všech přiblblých anti-VIPů a hlavně od Jirky Buzíka...

Anonymní řekl(a)...

Tiše se omlouvám :-), Já chvilku předtím s kýmsi mailovala a taky jsem si nebyla jistá. Prostě se mi něco v mozku přehodilo! Jistě mě, Mirku, omluvíš. Už si to píšu do paměTi velkým písmem! Jen abych nezapomněla tu správnou stránku otevřít ... NULI

Mirek Toms řekl(a)...

To je OK NULI!...