28 dubna 2015

Esej o tchyních

Všeobecně panuje názor, že tchyně je něco jako zlá saň, už to samo slovo tchyně nezní nikterak libozvučně a já se ptám, proč tomu tak je? Vzhledem k tomu, že jsem potřetí ženatý, je docela logické, že jsem měl také tři tchyně, ale všechny mě měly docela rády. Zatímco mnozí ženáči lamentují nad životním údělem, že mají tchyni, já jako čestná výjimka, jsem byl s veškerými mými tchyněmi naprosto spokojen. Takže: o zesnulých jen dobré.
 Ta první, Cornelie, byla velice elegantní a sexy a mně na ní imponovalo to, že i se mnou jakoby trochu flirtovala. Ku příkladu, když se mi chlubila v přiléhavém tričku, jak je štíhlá a že právě shodila 3 kg. Podíval jsem se na ni odborným pohledem, abych tu štíhlost ohodnotil, a ona poznamenala: „Já myslím v pase a ty koukáš na prsa!“ I moje manželka říkala, že s tou její mámou někam jít, je otrava, všichni chlapi se prý motají jenom kolem ní!“

 Druhá tchyně Jiřinka, byla taková typická „mamča“, která na rozdíl od své dcery, mé druhé ženy, výborně vařila, pekla i smažila a kdykoliv jsme k nim na Vysočinu přijeli na návštěvu, rozmazlovala mě svými pochutinami.
  Zažil jsem ještě i babičku, tedy tchyninu tchyni, která se mi jednou svěřila: „Jiřina dovede dobře vařit, ale svou dceru to nenaučila. Řekla bych jí to -  ale hovno je mi po tom!“

 A v neposlední řadě, last but not least, tchyně číslo tři: Maruška, ta byla nejlepší! Ta přímo sršela samorostlými moudry, jako třeba když po hlubokém zamyšlení řekla větu, která by se
mohla vytesat do žuly: “Takže, já mám dvě dcery, ale to jsem si nikdy nepomyslela, že se jedna provdá za dříče z Valašska a druhá za estéta z Prahy!“
Jindy zase mi ukazovala od doktora prášky na žlučník, kde bylo napsáno 3x denně, a že prý už je bere celý týden, ale vůbec jí nepomáhají. Divil jsem se, že v té krabičce chybějí pouze tři tabletky, což mi vysvětlila, že si to „přeordinovala“ na jeden prášek za dva dny a radši si denně vaří lipový čaj, ten je zdravější než nějaká chemie.

Jednou mě překvapila svým nápadem, když se mně zeptala, kdy asi tak půjdu do kasina na ruletu. Už jsem se lekl, že mi chce držet přednášku, abych takového hazardu zanechal, ale ona se mě jen pokorně zeptala, jestli bych ji nevzal sebou, že tam ještě nikdy nebyla, a že by ji to moc zajímalo. Tu radost jsem jí tedy udělal a netušil, jak se budu sám dobře bavit. Ona vůbec nerozuměla, co to je plain, cheval nebo carré, jí to bylo fuk, ale soustředěně dávala své žetony na osobní šťastná čísla jako ve sportce, takže vůbec nepostřehla, když vyhrála. 
Až když jí krupiér hrabičkami přisunoval žetony, zeptala se mě: „Co mi to sem strká?“
„Maruško, to je tvoje výhra a vrať mu jeden žeton jako tuzéra“, napověděl jsem jí.
„A kolik jsem mu to dala a kolik jsem vyhrála?“ zeptala se mě duchem nepřítomně.
„Maruško, právě jsi mu dala tuzéra 2 €uro, což je asi 50 Kč a vyhrála jsi na sedmnáctku 70 €uro, tj. asi 1800 Kč." To byla pro ní doslovná bomba!

 Rázem se probrala ze své nirvány a zavelela: „Ať nám tedy dají ty peníze a jde se hned domů!“ Přemluvil jsem ji, abychom tam ještě chvíli zůstali, že bych si chtěl taky zahrát a ona řekla, že tedy na mně počká, ale sama už hrát nebude. Vtom jí ale krupiér znovu přisunoval žetony a ona s vytřeštěýma očima na mě hleděla: „Jak to, vždyť jsem na nic nevsadila?“
„Maruš, ty jsi nechala ten tvůj žeton na té sedmnáctce ležet a ona se teď opakovala!“
„No to je šílený a to beru zase 1800 Kč?“
„Ano, a nezapomeň mu dát toho tuzéra.“
„A není to moc dát mu zase 50 korun? A když to tam nechám ležet tak vyhraju znovu?“
„Ano, pokud ovšem přijde znovu ta sedmnáctka... ale jak vidím přišla dvojka, takže už nic.“
Během další hodinky se mi také začalo dařit a když jsem měl zpět to, co jsem prosázel a navíc 300 €uro, souhlasil jsem s odchodem, ale nikoliv domů, nýbrž do pokladny vyměnit žetony za peníze a následně do přilehlé francouzské restaurace „La belle epoque“.
Objednali jsme si jako předkrm, pečené mušle sv. Jakuba, žádnou polévku, pak grilované jehněčí kotletky se smetanovými nočkami a žampiony, jako dezert sýr Faisselle s malinami. K pití Pommard La Croix Blanche.

 A pak začal kabaret: "Maruška a dva číšníci". Když donesli ubrousky a příbory z každé strany talíře tři dle velikosti, podle toho na co, Maruš začala být nervózní, klepaly se jí ruce a aby se uklidnila, vytáhla si cigarety. V tu ránu za ní třeskl číšníkův zapalovač, Maruš nadskočila na židli a jakmile oklepala popel do popelníku, objevil se opět číšník a popelník odnesl, aby ho vyčistil, což ji ještě více vynervovalo. Pak nám donesli malou neobjednanou chuťovku zdarma, coby pozornost šéfa kuchyně, a to už se Maruš dostala do stresu, co nám to zase nesou, když jsme to neobjednali?
Potom přišel předkrm, načež jeden číšník kroužil stále kolem ní, jednou zprava, odebral jí nůž, jednou zleva odebral jí vidličku a odnesl to. Maruš se divila proč jí sebral tu vidličku? Pak se ale vrátil, odebral jí všechny příbory a donesl novou sadu tří vidliček a tří nožů.
Já jsem teprve teď pochopil, že Maruš si vzala jinou vidličku k jinému noži na tu chuťovku, takže to toho pingla zcela vyvedla z konceptu, protože mu to nevycházelo do páru. Nakonec jsme se ale dobře najedli a ještě nám zbylo na vylepšení Maruščiny penze asi 200 €uro, takže spokojenost byla na všech stranách.
Proto říkám: „Lidé, mějte rádi tchyně, vždyť to jsou vlastně bývalé i současné krásné ženy, o které se jistě futýrovala spousta dříve narozených gentlemanů!"


2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jsem sama tchyní. Nemyslím, že bych měla nějaké velké problémy, ale někdy se člověk=tchyně neubrání "poradit". To bych se pak raději neviděla. Ale mám ráda i tchyně z druhé strany, docela si rozumíme. Tak normálně, žádné velké objímání, ale dobré vztahy. Tys měl tedy mimořádnou kliku :-).NULI

Mirek Toms řekl(a)...

Díky za komentář, NULI, já jsem si toho vědom, že jsem měl dobré tchyně, zvláště když slyším tolik, často i sprostých nadávek na tchyně, a tak to nemohu vůbec schvalovat. Proto jsem se ozval...