Stalo se to dávno, léta Páně 1962, když jsem si jen tak ze srandy, pro zazpívání s kytarou u táboráku připravil něco jako kuplet, na melodie dvanácti, v té době běžících šlágrů, s mým vlastním textem. Vtip měl být v tom, že jsem vždycky začal tím oficiálně známým textem, který po prvních slovech přešel do textu mého, v podstatě bědujícího nad mou smůlou. Nazval jsem to: „Osud zlý“.
Když jsem ho pak u velkého táboráku na Máchově jezeře zazpíval, měl jsem úspěch, který jsem nečekal. Celá řada nadšených zájemců ze stanového tábora chodila za mnou a chtěla si text i akordy opisovat. Dokonce se tam rozšířila fáma, že jsem známý umělec z televize. Jeden mladík, jakýsi Karel, mi navrhl, že by to rozepsal do klavírních not, a že bychom s tím mohli společně vystoupit v Praze na městské Soutěži lidové tvořivosti. Já jako zpěvák, on jako klavírista. Nejprve jsem to odmítl, že to je patrně nějaká agitka pro svazáky, ale potom, díky jeho masivnímu přemlouvání jsem svolil s tím, že to ale on všechno zařídí sám. Karel se toho ujal a pak mi jen suše oznámil, kdy se soutěž koná, datum a místo: Národní dům v Praze na Vinohradech.
Kostky byly vrženy, parkrát jsme si to natrénovali u něj doma a pak přišel onen osudný den mé největší trémy v životě. Nejsem sice introvert, takže producírovat se před vícero lidmi mi nedělalo velké potíže, ale když jsme přišli před vystoupením do šatny, čekal tam na svůj výstup „Pan Zpěvák“ Rudolf Cortés! Krev mi ztuhla v žilách a já absolutní amatér a diletant, jsem si vedle pěvce ČR číslo jedna, připadal jak trestanec před popravou. Utěšoval jsem se, že třeba přijde na řadu až po nás, což mě odradilo od toho abych okamžitě uprchl. Potom jsem to ale nevydržel nervově a zeptal jsem ho: „Pane Cortés, promiňte, kdy půjdete na scénu, já mám totiž také něco zpívat a tak doufám, že půjdete až po mně, bylo by pro mne zcela zničující jít na plac po vašem vystoupení, chápete?“
„No já mám jít teď po těch svazáčcích, jak skončej...“, řekl a usmál se. Myslel jsem, že mne budou omývat, tréma se mnou začla lomcovat a asi jsem dost zbledl...
„Nic se neděje, mladej,“ uklidňoval mne Cortés, „já mám jenom jednu takovou docela neznámou španělskou lidovou píseň - a ta ten Nároďák nezboří!“ To mě neuklidnilo, řekl jsem hned potom Karlovi: „Nic se nedá dělat, Karle, já prchám! Ahoj!“
„Počkej, neblbni“, zalomcoval se mnou Karel a šeptal mi: „Heleď, já mám nápad, jak to uděláme a budeme atraktivnější, než celej Cortés. My voba dva, máme černý smokasy, ty přijdeš na jeviště první a poneseš tyhle srolovaný noty, ukloníš se, pak přijdu já, podáme si ruce a ty mi předáš noty. Já ohlásím, že zazpíváš „Osud zlý“ a lidi si určitě budou myslet, že se jedná o nějakou operní arii – a diváci po tom Španělsku a po těch svazácích už budou tak votrávený, že když najednou my dva rozbalíme tyhlety všechny šlágry, tak se podělaj radostí a blahem, jako ti tvoji u Máchovýho jezera!"
„Tvůj optimismus bych chtěl mít“, povzdechl jsem si, ale zůstal. A přesně tak, jak to ten geniální psycholog davu, Karel předpověděl, tak se to vskutku stalo! Publikum bylo odvázané, hned jak zaslechlo první takty. Už během zpěvu při přechodech na novou melodii tleskali jako o život, Karel musel vždycky vložit pár taktů do potlesku a teprve když povyk utichl, tak mi dal nový nástupní akord na další píseň...
To byl můj první a taky poslední zpěvácký úspěch v sále a k tomu navíc v závěsu po panu Rudolfu Cortésovi...!
Zde uvádím celý text mého kupletu „OSUD ZLÝ"
Zpěv: Y. Simonová - M. Chladil
Text: Zapněte amplióny, mikro-
Když jsem ho pak u velkého táboráku na Máchově jezeře zazpíval, měl jsem úspěch, který jsem nečekal. Celá řada nadšených zájemců ze stanového tábora chodila za mnou a chtěla si text i akordy opisovat. Dokonce se tam rozšířila fáma, že jsem známý umělec z televize. Jeden mladík, jakýsi Karel, mi navrhl, že by to rozepsal do klavírních not, a že bychom s tím mohli společně vystoupit v Praze na městské Soutěži lidové tvořivosti. Já jako zpěvák, on jako klavírista. Nejprve jsem to odmítl, že to je patrně nějaká agitka pro svazáky, ale potom, díky jeho masivnímu přemlouvání jsem svolil s tím, že to ale on všechno zařídí sám. Karel se toho ujal a pak mi jen suše oznámil, kdy se soutěž koná, datum a místo: Národní dům v Praze na Vinohradech.
Kostky byly vrženy, parkrát jsme si to natrénovali u něj doma a pak přišel onen osudný den mé největší trémy v životě. Nejsem sice introvert, takže producírovat se před vícero lidmi mi nedělalo velké potíže, ale když jsme přišli před vystoupením do šatny, čekal tam na svůj výstup „Pan Zpěvák“ Rudolf Cortés! Krev mi ztuhla v žilách a já absolutní amatér a diletant, jsem si vedle pěvce ČR číslo jedna, připadal jak trestanec před popravou. Utěšoval jsem se, že třeba přijde na řadu až po nás, což mě odradilo od toho abych okamžitě uprchl. Potom jsem to ale nevydržel nervově a zeptal jsem ho: „Pane Cortés, promiňte, kdy půjdete na scénu, já mám totiž také něco zpívat a tak doufám, že půjdete až po mně, bylo by pro mne zcela zničující jít na plac po vašem vystoupení, chápete?“
„No já mám jít teď po těch svazáčcích, jak skončej...“, řekl a usmál se. Myslel jsem, že mne budou omývat, tréma se mnou začla lomcovat a asi jsem dost zbledl...
„Nic se neděje, mladej,“ uklidňoval mne Cortés, „já mám jenom jednu takovou docela neznámou španělskou lidovou píseň - a ta ten Nároďák nezboří!“ To mě neuklidnilo, řekl jsem hned potom Karlovi: „Nic se nedá dělat, Karle, já prchám! Ahoj!“
„Tvůj optimismus bych chtěl mít“, povzdechl jsem si, ale zůstal. A přesně tak, jak to ten geniální psycholog davu, Karel předpověděl, tak se to vskutku stalo! Publikum bylo odvázané, hned jak zaslechlo první takty. Už během zpěvu při přechodech na novou melodii tleskali jako o život, Karel musel vždycky vložit pár taktů do potlesku a teprve když povyk utichl, tak mi dal nový nástupní akord na další píseň...
To byl můj první a taky poslední zpěvácký úspěch v sále a k tomu navíc v závěsu po panu Rudolfu Cortésovi...!
Zde uvádím celý text mého kupletu „OSUD ZLÝ"
Zpěv: Y. Simonová - M. Chladil
Text: Zapněte amplióny, mikro-
fóny, budu zpívat já, jak lidi
mě šidí. Zazněte saxofóny, xylo-
fóny, jak je osud zlý, se mnou
se nemazlí..!
Melodie: Můj strýček...
pouhé děcko, když jsem druhým
dětem hračky bral, pro úplnost
chtěl jsem míti všecko, nikdo
však mou snahu nechápal..!
kolikrát, si z krámu věci domů
brát, již chtěli mě za mříže dát,
jenže já byl příliš mlád!..!
Melodie: Včera mi bylo 17...
Zpěv: Pavlína Filipovská
Text: A když mi bylo sedmnáct,
Text: A když mi bylo sedmnáct,
jen sedmnáct, kdo by to do mně řek‘,
doved‘ jsem kouřit, karty hrát...
Zpěv: Paul Anka
Text: ...a krásnou Dajánu
Text: ...a krásnou Dajánu
měl jsem rád.
Jednou jsem ji potkal k ránu
s celou partou chuligánů,
chtěl jsem místo vinárny
pozvat ji do cukrárny!
Melodie: Údolí Tivolli. Zpíval: (kde-kdo)
Text: ...Už nejsem pacholé,
ty vole, ty volé,
nemlsám bonbóny,
kup něco za bóny.
Kašlu na kremrolé,
tý vole, ty volé,
jestli chceš se mnou být,
to musíš vždycky mít:
Melodie: Volare, cantare
doláry, johohohó!
A tak jsem ztratil lásku
a radši tipoval SAZKU...
Zpěv: Jarmila Veselá
Text: Desatero různých sportů,
co divák jsem pěstoval,
bohužel však můj zlý osud
Zpěv: Yveta Simonová
Text: Ty's to sudí blbě pískal,
tak jsem tě tam trochu zlískal!
To přec nemůže být žádný hřích,
zastal jsem se - slabších!
Zpěv: Miloš Kopecký
Text: Na tribuně v čase témže,
Text: Na tribuně v čase témže,
dav se pustil do sebe: Já v tom
nejel, já vím jen, že sebralo mne
nejel, já vím jen, že sebralo mne
eS-eN-Bé!
Melodie: O nás dvou už Goethe psal.
Zpěv: Yveta Simonová a Milan Chladil
Text: Takže prý teď rok co rok,
plní se můj trestní blok,
do basy mě chybí krok:
V tom je mé prokletí,
měl jsem žít v minulém století!
»JáTOTIŽ MÁM«
Melodie: Po babičce klokočí...
Zpěv: Jiří Suchý
Text: ...Po babičce modrou krev, z pokroku strach, na co jsem sáh‘, z toho byl krach, proto vím, že je nutné pět písně smutné, dosud, že byl můj osud tak moc zlej, ách-ách-áách!
(Na perském trhu...)