Já, politicky zakrnělé embryo...

Až do února 1948, kdy mi bylo šestnáct let, jsem se o tzv. politiku nezajímal, bavilo mne v zimě lyžaření, v létě plavání, jinak jazz a kamarádsky - platonické vztahy s děvčaty... 
Teprve Velký Únor mne nabudil. Už hned při prohlášení Klémy Gottwalda, který se ve velmi podroušeném stavu "právě vrátil z Hradu", šel mi mráz po zádech. Sám jsem ani nevěděl proč, netušil jsem, ani co je komunizmus, ale pocit něčeho moc zlého a hnusně odporného, drsně zalomcoval celým mým JÁ... Taková podivná, neurčitá předtucha nabyla jasnějších kontur, když 13. den po puči, byl náš ministr Jan Masaryk zavražděn "vyskočením" z okna!  Nechápal jsem jak to, že on

stačil za sebou ještě i to okno zavřít ?

 Ona  oficiální lživá verse, jako sebevražda, mi absolutně nic neříkala!

Viděl jsem v tom zase jen podvod, tak jak jsem podvody vnímal za války, za Protektorátu. Jenže německé lhaní jsem bral jako nástroj, nutný k okupaci, ale proč si lžou Češi sami sobě? Jaký to má smysl?  

Pak ovšem se mi pomalu začalo rozsvěcet v hlavě, když se na scéně objevil, pro změnu justičně úchylný deviant, prokurátor Josef Urválek,

KSČ, nadšený bolševík i  autor a specialista  na justiční vraždy...

Dokud se soudruzi vyvražďovali jen mezi sebou (Slánského proces), byl jsem klidný. Ovšem, po popravě Milady Horákové na šibenici, mi bylo už stoprocentně jasné, že právě došlo na tu nejhorší možnou alternativu mých obav a předtuch...

Ve škole jsem se snažil trošičku švejkovat, když jsem se zeptal při politické výchově s naivní tvářičkou blbce Švejka:

"Když teď v procesu se Slánským vyšlo najevo, že i ti nejvyšší straníci byli vlastně zrádci, tak jakou zde máme jistotu, že dnes tam nesedí třeba další zrádce Klement Gottwald?"  

Celá posluchárna ztichla a mně to dělalo docela dobře, když jsem viděl, jak neobratně, ale  urputně se ten přednášející debil  snaží něco

vysvětlit, co se logicky vysvětlit nedá a jak se sám  utápí  v idiotem vymyšlených, a debilně nelogických proti-argumentech...

Pro některé lidi bylo nepochopitelné, proč jsem se stal tak zavilým anti-komunistou, když v naší rodině nebyl nikdo zavřen ani stíhán, ba dokonce nám nebylo komunistickým režimem ani nic ukradeno !??! 
Ano, to souhlasí! Byli jsme vlastně proletáři, oba rodiče pocházeli z dělnických rodin, neměli jsme žádné nemovitosti, ba ani žádné movitosti, takže nám nebylo co ukrást.  Apriorně jsem tedy já neměl žádný důvod být proti, jenže mně o hodně víc vadila vlastní podstata komunizmu, než nějaký majetkový problém.

 Samospasitelný diktát, mající patent na všechno: na pravdu i na lež a na cenzuru i na tresty. Právě ta masová kolektivizace a tupé hajlování lidského stáda posvátným bolševickým diktátorům mne štvala. A bylo by toho ještě  moc, ale nechce  se mi  to už dál rozebírat...

  

Dvacet let jsem vydržel žít v socialismu i když jsem celou tu dobu koketoval s myšlenkou jak zmizet. Nejprve jsem chtěl utéct až po tom, když se mi nepodaří dostat se na vysokou školu. To se mi však, jako zázrakem povedlo, a tak jsem útěk odložil až „na pak“. Potom jsem zase bral ohledy na rodiče, později na manželku s dítětem, takže jsem nakonec v tom »útulku pro blbce« vydržel až do okupace našimi, tzv. bratrskými spojenci, armádami pěti států (!) v roce 1968.

V těch dvaceti letech "totáče", coby člověk bezpartijní, jsem si byl vědom toho, že mám těsně nad hlavou kádrový strop svých možností, a že mohu buď zůstat navěky rajbovníkem za patnáct stovek, nebo podlehnout charakterové křivici a dělat jim tajtrdlíka. Jednoznačně jsem zvolil tu první alternativu, a tím jsem pak, de facto masochisticky škodil sám sobě. Nedělal jsem to z důvodu nějakého asketického sebetrýznění, ale bylo mi prostě milejší zůstat chudým, ale zato o něco svobodnějším, než byli oni, disciplinovaní lokajové strany. Já si mohl dovolit mít na věci svůj vlastní názor, zatímco oni si ho museli napřed přečíst v Rudém Právu!

Plus navíc: Mohl jsem si zpříjemňovat notoricky fádní život v české ohradě pro blbce, různými vtipy a anekdotami, které těm skalním a tzv. uvědomělým debilům nevoněly. Připisovali mi neustále další zlé či

špatné vlastnosti do mého původně intaktního kádr-materiálu, čímž jsem se dostal až úplně na dno té hluboké, kádrové studny...

Navzdory mému hrůznému kádrovému posudku (nenávidí SSSR a Rudou armádu), jsem se asi díky titulu ING, dostal do podniku, který dovážel počítače  a  periferní  zařízení pro  výpočtová střediska.

Nejprve jsem dostal za úkol dovoz počítačů ze SSSR, což se docela hodilo k mé fragmentární znalosti ruštiny, dovedl jsem číst ty jejich stoličky. První co jsem udělal, rozšířil jsem své oddělení jednoho člena o ruštinu znající sekretářku Johanku...

Dovozy oněch parostrojů ze SSSR jsme valili jako maso do buřtů. Ministr naplánoval nakoupit a prodat sto počítačů "Minsk" ročně! Komu? Každý kdo chtěl počítač, dostal Minska, když chtěl jiný ze západu, dostal Minska, když raději nechtěl žádný, dostal Minska zadarmo. Když velká firma měla vlastní valuty a řekla: My máme své devizy a chceme západní computer, tak dostali Minsk aspoň jako přívažek. Prostě i v samočinných počítačích panoval řeznický systém: Chceš telecí?  Musíš si k tomu vzít kilo tlustého bůčku!

Do této socialistické selanky přišla zcela překvapující novina, že jsem se prý já stal vedoucím  dovozu počítačů  z  kapital. států,

neb stávající  vedoucí prý těžce onemoceněl.

Tedy on vůbec neonemocněl, alébrž zůstal spolu s manželkou v Rakousku...

Radoval jsem se, konečně budu moci použít v praxi jak němčinu, tak i angličtinu! Leč má radost trvala sotva dva týdny. Johanka mi toho dne předala sluchátko se slovy: „Tady chce s vámi mluvit nevím kdo, asi nějaký buran, ani se mi nepředstavil...“

„Tady je hlmlmn, potřebujeme, abyste se k nám ihned dostavil!“
„Prosím vás, co jste za firmu?“, otázal jsem se zcela naivně.
„My nejsme žádná firma, my jsme policie, dostavte se k nám do Bartolomějské č.4!".... "Ano, to byl opravdu křupan, Johanko, musím na policii, nemám ani ponětí proč, asi jsem se zase někde u-kec!“

V Bartolomějské si mne vzala na paškál trojice odborníků na křížový výslech. Každý na mne ihned vypálil jednu otázku, takže jsem nevěděl komu z těch tří debilů mám odpovídat dřív.

„My víme, že jste vedoucím oddělení dovozu počítačů ze západních, kapitalistických zemí." „My dále víme, že se stýkáte s jejich dovozci."

„My dále víme, že nejste členem KSČ, souhlasí?“

„Ano, všecko víte správně“, řekl jsem suše, „jen já nevím, o co se tu vlastně jedná a chci slyšet,  co jsem provedl já?“
„Otázky tady klademe jenom my! Víte proč sem jezdí tolik lidí z těch kapitalistických států?“ „Víte o tom, že mezi nimi jsou často špioni?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou i krásný špionky?“
Já nato: „Obchodní zástupci ze zahraničí sem jezdí proto, že s nimi naše republika obchoduje. Špiony, ale ani krásné špionky, jsem zatím nepotkal, bohužel“, řekl jsem pobaveně a pokrčil rameny.
„Víte, že jako nestraník jste pro ně moc zajmavej?“„Víte, že občané jako vy, jsou tou nejsnadnější kořistí?“ „Je vám známo, kolik lidí jim už takhle nalítlo?“

„To vše sice nevím, ale když vám to vadí, že jsem nestraník, tak půjdu ještě dnes za mým vedoucím a požádám ho snažně o přeložení zpět do východního oddělení SSSR, tam jsem totiž měl svatej klid a vůbec nikomu, ba ani policii,  jsem nevadil!“
„To přece nejde, vy nesmíte nikomu říct, že jste byl u nás, ani v práci, ani doma manželce, prostě nikde!“, zhrozili se všichni tři současně.

Zřejmě jsem je vyvedl z konceptu a tak začali být o něco příjemnější.
„To, že nejste ve straně nevadí, ale pochopitelně nemůžeme k vám mít takovou důvěru jako ke straníkovi, chápejte.“ –  Nechápal jsem  nic...
„Vy jste nezkušený a politicky labilní.“ „Váš kádrový materiál není zrovna nejlepší.“ „A vaše manželka pochází z buržoazní rodiny!“
Otázal jsem se přímo: „A co mám dělat, řekněte, mám  dát  výpověď?

„Ne, ale vy musíte jednat s cizinci jen ve vaší kanceláři!“ „Za účasti aspoň jednoho straníka, v žádných kavárnách, či v hotelích, ani v soukromí. Když toto bezpečnostní opatření nedodržíte, vystavujete se možnosti změny zaměstnání. Třeba ve fabrice nebo v dolech, kde byste se zocelil mezi dělnickou třídou!“   "Děkuji, chápu, mohu jít?"

Rovnou od policajtů jsem zašel za mým nadřízeným, a bez ohledu na zákazy a příkazy, jsem mu všechno vypověděl s tím, že chci zpět na dovozy z východu, protože na tohle nemám žaludek. Můj šéf, sice dlouholetý partajník, ale jinak snad (?) slušný člověk, mne uklidnil:
„Podívej se, já vím, že v tom tvém oddělení není z těch devíti lidí ani jeden v partaji, ale přijmu ihned jednoho známého, a ten bude s tebou u těch jednání sedět, no a budeš mít od těch blbečků klid. Přeložit tě zpět do východu nemohu, nemám za tebe náhradu. Nikdo tu nezná anglicky ani německy, chápej proboha, že to jinak nejde...“
Urychleně, během několika dní, byl přijat nový člověk, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v KSČ. Zdálo se, že se tím celá věc vyřešila. Bohužel, nikoliv na dlouho...

Asi za měsíc mne opět zavolal onen mumlající hlas a řekl mi, že mne bude v deset hodin čekat v restauraci „Družba“, poznám ho prý podle Rudého Práva. A skutečně: když jsem vstoupil do onoho, v té chvíli absolutně prázdného prostoru, spatřil jsem jediného hosta v celém lokále vykukovat přes široce roztaženého "Ruďasa".
Připadal jsem si jako v seriálu o majoru Zemanovi. Překvapením však pro mne bylo to, že se vlastně o nic nejednalo! Ptal se mne co je nového, já nato, že nic. On mne pak poučil, že se příště bude v telefonu hlásit jako "Doktor". Já sice nechápal proč, ale vzpomněl jsem si na výrok jednoho bezpečnostního referenta, který  tvrdil, že  jeho práce je tak tajná, že ani sám někdy neví, na čem pracuje!!!"

Po nějakém čase, když mě „Doktor“ opět zavolal, velice ho rozčílilo, že mu tvrdím, že není nic nového. Řekl mi, že lžu, jelikož on ví, že jsem byl viděn jak mluvím s jedním Angličanem v kavárně, přestože to mám výslovně zakázáno!

To mě nadzdvihlo: „Tak mi povězte co mám dělat, když mne zastaví Mister Colman při náhodném setkání na Václavském náměstí a pozve mne na večer do jeho hotelu Alcron, kde se mnou chce projednat určité body z kontraktu. Vím, že tam nesmím, vymyslel jsem si tedy bleskově výmluvu, že bohužel nemám čas, protože jdu večer s manželkou do divadla. Pozval mne proto „na skok“ do kavárny, kde to

můžeme projednat, protože by potom mohl už zítra ráno letět nazpět do Londýna.  A tam jste mne zřejmě špehovali.“

„Ale jak to, že jste tam s ním šel?“, otázal se estébák přiblble.
„Fajn, příště v takové situaci řeknu: Mr.Colman, já s Vámi nesmím jednat bez člena KSČ a navíc jenom v mé kanceláři. Policie mne totiž hlídá a kontroluje!“
„To né, čoveče, to vás nesmí napadnout!“,vyjekli  zděšeně trojhlasně!

„Tak vidíte, že se vaše zákazy nedají dodržovat a že se budu i v budoucnu stýkat s kým uznám sám za vhodné, právě tak jako to dělám na Brněnském veletrhu. Nebo chcete snad tvrdit, že žijeme v policejním státě?“, přešel jsem z obrany do útoku.

Po této poměrně ostré výměně názorů jsem napjatě očekával, co z toho bude. A nebylo nic! Měl jsem štěstí!   Když nastoupil do hlavního

partaj-postu Dubček, bylo ticho po pěšině. Když k nám potom vtrhly  bratrské armády, řekl jsem si: „Bolšáni budou mít v rukou vždycky lepší trumfy než já, a proto teď a nebo nikdy! :  EMIGROVAT..!“

Od této doby jsem šťastně žil 27 let (!) v emigraci v Německu, pochopitelně západním, a zde jsem přestal být "politickým embryem" a začal se měnit ve tvora normálního, člověčího a nikoliv politicky praštěného!!!

To, co jsem se tam naučil byla moje škola života beze strachu, zákazů a vyhrůžek, jakož i bez kádrování a třídní nenávisti, či střílení na hranicích  do emigrantů...

Tak se stalo, že jsem se už jako rentiér vrátil domů, ne kvůli penzi (má

česká penze se totiž rovnala jenom zlomku penze německé), ale má nemocná matka ještě žila a tak jsem jí ty poslední roky usnadnil a kromě toho, že se mi stýskalo po městu Praze a po známých. Nevěděl jsem tehdy ještě, že si s nimi už nebudu rozumět. Poměry se zde sice rapidně zlepšily, nestřílelo se už v ulicích do lidí, ba ani na hranicích, jenom lidské myšlení zůstávalo zde stejně podezíravé a debilně-komunisticky ustrašeně přesně tak, jako dříve...! 
  Začal jsem psát své memoáry do blogů v novinách a jeden drzý komentátor mi nechtěně pomohl pochopit tu nekonečnou tragédii komunistické výchovy, když mi napsal: "Podívejte se lidi na toho blbce, dyk von na sebe všechno sám vykecá!!!" 

Ano, v tom je to tzv. "jádro pudla". Většina lidí zde prostě nechápe, že pokud máte čistý štít i svědomí, že si ve svobodné zemi můžete o sobě "vykecat" co chcete a nic se Vám nesmí stát!  Ve svobodné zemi strach z následků,  musí mít jen šmejdi, zločinci, podvodníci, vrahové

a vůbec lidská chátra,  mezi kterou se opravdu nepočítám...

***http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM

Rudý protektorát (1948 - 1998)

Po Černém Protektorátu: Čechy a Morava, pod tzv. hákovým křížem se bleskurychle do tří let, po světové válce, vylíhl ten zcela nový Rudý Protektorát,  ovšem pod srpem a kladivem..!

 Hned jsem si myslel, že to nebude trvat na věčné časy, ale jenom asi tak max. 5 až 6 let, asi  jako ta válka.  (Ha, ha, ha!)

V padesátých až sedmdesátých letech minulého století vybujela v našem socializmu sovětského typu, bezmezná zvůle na všech stupních a bylo jedno jestli v justici, v ekonomice či v zemědělství, prostě všude probíhaly reorganizace všeho.  Bylo s podivem s jakou umanutostí si tehdejší vrcholní papalášové usmysleli, změnit vše k obrazu svému, přiblblému. Rozdíl dvou protektorátů byl pouze v počtu ztracených let: Černý protektorát trval 6 let  ale ten  Rudý 50 let!  Naštěstí pro mne, (díky mé emigraci), se mi ten rudý zkrátil o 27 let..!

I tak, v tom socanském mumraji do roku 1968 jsem nechtěl plout a tak jsem na všechno kašlal a vůbec nedbal na svůj mizerný kádrový posudek. Stalo se mi, že můj vedoucí soudruh mě jednou označil za "Bohéma" a jak se říká:  »zlámal nade mnou hůl«. Nejlepší na tom bylo ovšem to, že jsem na této nadávce "Bohém" vlastně vydělal, nikoliv finančně, to nikdy, ale ve srovnání s poslušnými partajními poskoky, jsem měl o trochu více osobní svobody, než oni. Já jsem mohl mít své názory, oni si je museli napřed přečíst v Rudém Právu...

Tenkrát jsme seděli ve velké ratejně firmy Tesla v prvním patře nad hospodou "Hamburg" v počtu asi dvanácti apoštolů, coby projektantů u svých prken a náš soudruh vedoucí Včelák, zvaný "Trubec" nám vždy úkoly přiděloval, kontroloval, pochválil a někdy třeba i vynadal a prémie odebral. Mezi námi, apoštoly byl také jeden Jidáš-Milouš, který o nás tajně referoval vedoucímu tak, aby byla jistota, že všichni pečlivě konají své povinnosti i když vedoucí soudruh zde právě není, protože má důležitou poradu a tak podobně. Od jedné skvěle umírněné soudružky jsem se jednou dozvěděl, že na KSČ schůzi, se také jednalo jmenovitě o mně. 

"Tak to  mě tedy zajímá, vyprávějte  Alenko,  o co tam šlo?"  řekl jsem jí nadšeně a Alenka spustila: "Soudruh Včelák nejprve sprdl Milouše, když se dozvěděl, že on si klidně  telefonuje z firmy domů  manželce,  přestože tyto soukromé hovory, byly u nás už odjakživa přísně zakázány!

Milouš se cítil být ukřivděn a řekl Včelákovi: "Soudruhu, vedoucí, já jsem si včera telefonoval poprvé soukromně s mojí manželkou, protože se jednalo o velice důležitou a neodkladnou věc, ona je totiž v jiném stavu a má problémy!"

"Soudruhu, ty víš, že to je přísně zakázáno", řekl mu vedoucí, "a jistě by sis to mohl s ní vyříkat třeba až večer doma, ne?"

"Já nevím, souhu vedoucí, proč mi to vyčítáte, když třeba takovej Toms si skoro denně telefonuje různejm babám, vy o tom ode mne víte a nic mu neřeknete!", bránil se dojemně ukřivděný Jidáš.

"Mílouši, pozor, tady je velký rozdíl", učil ho leninsky myslící Trubec, "víš přece že Toms je vlastně bohém a s tím se ty nemůžeš srovnávat, copak to nechápeš, že ty seš něco jako stranická generálská záloha a Toms, to je jen někdo, jako ňákej intelektuál"... a mávl rukou.

"Díky,  Alenko!" rozesmál jsem se srdečně, "to je teda góóól!   Já vás za to zvu na skleničku vína nebo likéru, prostě čehokoliv, pojďte se mnou dolů do hospody!"

"Ale proč jste, Mirku, tak negativně naladěný proti našemu socializmu?  Co je na tom tak špatného, zastávat se chudých proti bohatým?"
"Alenko, zastávání se chudých proti bohatým je oficiální bolševický blábol a to by byla moc dlouhá debata.  Stručně řečeno: Všechno je špatně! Toto není můj ideál jako třeba váš, já chci ven z této klece pro blbce. Já si připadám být jako v té písni:

Tam za tou duhou,  jenže zde nejde o lásku romantickou, ale o lásku k osobní svobodě člověka  na této zeměkouli. Zde jsme všichni vězňové v zadrátované  ohradě a nesmíme, ani na dovolenou vycestovávat, kam bychom chtěli!"

Načež v restauraci pod naší podlahou, jsem své posluchačce Alence u vína svěřil i svou úvahu o emigraci:  "Alenko, přesto, že jste v partaji, mám speciálně k vám důvěru, protože vím, že jste charakterní  a necháte si to jenom pro sebe. 

1) Až odtud zmizím, najdu si zaměstnání v zemi, jejíž jazyk znám a která není daleko, abych odtud mohl finančně  podporovat mé rodiče v penzi, co musí počítat s každou "grešlí", aby přežili. Tuto podporu jim s mým platem zde, nemohu dávat!

2) Budu posílat na syna z 1. manželství alimenty v aspoň čtyřnásobné výši, nežli mi tenkrát stanovil soud. Případně budu syna podporovat nejen do plnoletosti v 18 , ale i nadále, bude-li studovat až do 27 let!

3) Budu posílat dárky příbuzným a kámošům, kteří budou něco potřebovat, co tady v socializmu není k dostání. To platí i pro Vás,  Alenko!

Abych mohl splnit tyto úkoly, najdu si v cizině firmu, která mi nabídne takový plat, který odpovídá mému vysokoškolskému dipomu a 15-leté praxi. Tím chci říct, že plat, co mám teď 1.400 Kčs, je plat málo bystrého pomocného dělníka! 

A pak se stala v roce 1968 ta nehorázná agrese: okupace ČSR pěti přátelskými armádami v režii SSSR a má okamžitá emigrace: Zde jsou tři sliby, které jsem dal sám sobě a které jsem splnil takto:

1) Rodičům jsem ihned z prvního platu začal převádět 100 DM / měsíčně.

2) Částku 140 DM / měs. jsem začal jako alimenty převádět na ex-manželku.

3) To, co ode mne chtěli různí příbuzní a kamarádi jsem někdy nemohl splnit, byla to přání, jako teleskopický objektiv XYZ k fotoaparátu, který jsem nikdy nekoupil ani sám sobě..!