Narodil jsem se v ČSR v Nových Benátkách nad Jizerou 5.7.1931
Rodiče: Marta Semiánová a Alois Toms. Moje matka, Marta byla mladší ze 2 dcer chudé dělnické rodiny Josefa Semiána a jeho slepé ženy Kateřiny. Můj otec Alois Toms se narodil v Doubravce u Plzně, jako prostřední děcko z 5 dětí svého otce, strojního tkadlece a jeho ženy Alžběty...Tímto chci říct, že jsem nikdy nepocházel z "buržoazie", ale přesto si mne tak zařadilo KSČ, komunisticky, neomylné a vševědoucí kádrové oddělení...Zatímco má máti byla nadaná na malování, otec byl zaměřen na cizí řeči, což se po léta učil sám doma ze starých slovníků a knih. Stejně vytrvale se učil i hraní na housle, a byl, už co jinoch schopen si vydělávat peníze hraním k filmu pod plátnem v biografu. Při tehdy němých filmech mohl svou sladkou hudbou pozitivně ovlivňovat diváky, kteří si přišli na své a navštívili film už viděný, ještě jednou, nebo i vícekrát!
JÁ, od narození ve vlhkém bytě, jsem dostal ihned tzv. "ouročky", jak se to tehdy lidově nazývalo: Svědivá vyrážka u dětí do jednoho roku! Ihned bylo od porodní báby rozhodnuto, že se musíme přestěhovat do suchého bytu, a né do novostavby od rodičů, kde bydlíme! Takže jsme se přestěhovali do Turnova,do bytu absolutně suchého, ve vilce u Roubíčků. Odtud byla též blízko firma na bižuterii, jejíž šéf nabídl mému otci práci cizojazyčného korespondenta v řeči: anglické, francouzské, i německé...
V Turnově jsme bydleli 4 roky, (1931 -1935), máti zde začla chodit do Sokola a brzy nato též jako cvičitelka dívek. V této požehnané době jsem jako chlapec 1 až 4-letý, začal udivovat veškeré dospěláky, svojí nepochopitelnou pamětí. Když jsem dostal od Ježíška knížku Marbulínek, v níž byl na každé stránce malovaný obrázek a pod ním rým nebo básnička. Musím zde vysvětlit takový můj první životní úspěch: Moje bystrá paměť způsobila, že když mi někdo přečetl, ten který rým pod libovolným obrázkem, byl jsem schopen si tento text ihned zapamatovat, jako bych ho sám předčítal přímo z knížky..! Jako důkaz, že si to pamatuji dodnes, co stálo napsáno pod prvním obrázkem Marbulínka: »Do vesnice na kolečkách zrána přijel domeček, vítati ho přišli děti, prasátko i Feneček... atd, atd.«
Pro návštěvy u nás doma, to byla určitá senzace, že já, coby 3-leté škvrně, si už sám čtu v Marbulínkovi! Ostatní, normální děti, se to prý naučí třeba až v sedmi, nebo v osmi letech ve škole!
V roce 1937 následovalo naše stěhování z Turnova do Hradce králové, předměstí Kukleny, kde jsme bydleli 2 roky. Otec dostal o 100 Kč vyšší plat, ale jinak se u nás nic nezměnilo! Otec nebyl u této firmy trvale spokojený, protože obchodovala s různým stavebním materiálem: cihly, tašky, dlaždice, roury atd.
Otec byl znalec řečí, ale jeho technické chápání skončilo u lžíce na boty!
Navíc, německý majitel firmy pan GUT používal řadu slov, tak zkomoleně, že mu otec nerozuměl a docházelo k různým sporům. To vyvrcholilo jednoho dne, při šéfově diktátu objednávky na LITERORY! (což mělo znamenat Lité roury) !!! Tak začaly nové problémy a my se znovu stěhovali, tentokrát do Prahy...
V Praze se nám líbilo, měli jsme možnost, dík otcově o 800 Kč vyššímu platu, bylo umožněno najmout si byt na Vinohradech v Přemyslovské ulici, 3. patro, výtah a plynová koupelna! Firma, kde otec našel místo, byla Prodejna cementáren, na Václavském náměstí v paláci PHOENIX = dnes palác LUXOR.
Tato firma se potom překřtila na lépe znějící Československou keramiku n.p. a přestěhovala se do Vodičkovy ulice...
Když mi bylo 6 let, odvedla mne mamina do 1. třídy obecné školy na náměstí Krále Jiřího a krátce nato zemřel náš 1. pan prezident T.G.M. V naší rodině se začlo všecko měnit, čemu jsem nerozuměl a ani jsem rozumět nemohl. Jednalo se o to, že maminka byla v jiném stavu a Hitler vyhrožoval válkou, že když ho ČSR nevyslyší, může klidně rozbombardovat celou Prahu! Výsledek byl ten, že se moji rodičové rozhodli opět přestěhovat, tentokrát pryč z vnitřní Prahy! Svět se však točil dál a já jsem seděl v první lavici s žákem Miroslavem, jehož máma byla také Marta, jako ta moje mamina! Pak jsme se seznámili blíže, oni bydleli ve vedlejší ulici Lucemburské. Brzy se rodiče dohodli, že až si oni koupí tu vyhlédnutou vilu v Podolí, že nám nabídnou byt s balkonem ve 2. patře nad jejich bytem ! To vypadalo jako skvělé vyřešení všech problémů mých rodičů ! Ve skutečnosti to však byla fatální chyba a vlastně zároveň mazaný podvod!
Když došlo v květnu 1938 ke stěhování z Vinohrad do Podolí, museli jsme nouzově akceptovat překvapivou změnu : místo bytu v 2. patře, vzít suterénní byt v přízemí, bez balkonu, bez koupelny a se záchodem na chodbě! Jde prý jen o krátkodobou dočasnou změnu, než se nájemníci z druhého patra odstěhují !! Co měli rodiče dělat, aby tuto změnu nemuseli akceptovat? To nevím dodnes! Stěhováci chtěli nosit nábytek do baráku, ale my jsme nevěděli, kam teď s ním? Poslední kapka přišla, když za měsíc, horní nájemníci konečně odešli, bylo nám nově řečeno: "Sestra paní domácí, B. Bednářová se vdala a byt v 2. patře, dle přání jejich otce, dostane ona!! Tomu se říká: »Bližší košile než kabát!« Má sestra Blanuška se narodila: 1.srpna 1938, ovšem do našeho příšerného a stále studeného suterénu!
Pak do toho přišla 6-letá okupace, Protektorát, a válka, čili, lidé začali mít jiné, větší starosti, zatímco bydlení v komfortu se stalo zbytečnou záležitostí. V první řadě šlo o to přežít válku, nenechat se zavřít za drzou nadávku režimu a vůbec všeho kolem. Ve sklepním bytě a v povinném zatemnění oken, se člověk cítil sice stísněně, ale přece, chtě-nechtě, více chráněn proti bombám. Málo jídla, na potravinové lístky a šatenky i poukazy na boty a každý večer zatemňování oken. Náš suterénní byt byl skutečně mizerný. Jedinou výhodu k utěšení měl přece! Když začaly náletové sirény houkat, nemuseli jsme povinně, jako ostatní lidé, utíkat do sklepa. Ten náš sklep byl totiž o dva schody výše, než-li náš byt!!
Takže: Zkysli jsme v tom hnusném suterénu 11 let až do roku 1949. Když nastal sice oddych od války, ale zato problém s KSČ a jejich pučem 1948. Konec války přinesl řadu změn: Nejlepší změnou bylo seznámení se naší maminy v »Sokole« s paní Řinou Boháčovou, co nám nabídla byt: 3+1 v jejich vile »Jitřenka«, za stejnou cenu, jako nás stál suterén u Pavlíků!
Pak přišly pro změnu problémy s komunismem 1948 !
1) vražda Jana Masaryka, což jsem už podrobně popsal v jiných memoirech,
2) jak jsem měl kádrově propadnout u maturity, což se jim nepovedlo!..
3) byl jsem nařčen "dítě buržoazie", abych nemhl na západ, kam jsem se
4) však stejně dostal, pomocí mé »trestuhodné« emigrace 1968....
Roku 1957, když mi bylo 26 let jsem,coby strojní ing, začal pracovat jako tzv. technolog - projektant, zdálo se mi, jako by se začal ponenáhlu obracet i ten podivný svět? Každopádně náš moc sympatický pan řiditel, ( ale ne-soudruh ředitel), protože nic neředí, ale řídí. .. Mne, bez ohledu na strašný kádrový posudek, vyslal, jako technického poradce na Ceylon a do Indie, na tzv. akviziční cestu s obch. zástupcem firmy Technoexport, kam jsem se právě teď, ihned měl jít představit, což mi prošlo překvapivě hladce !
Naši firemní KSČ- straníci se ovšem moc divili, jakto, že tento mlíčňák, k tomu nestraník, si klidně lítá do západních kapitalistickejch zemích? Inu, zavolali si mne do svých komnat na výslech! Zde je v kostce moje reakce:
Za prvé: Nejsem mlíčňák, bylo mi už 26 let, soudruzi - dědouškové !
Za druhé: Indie ani Ceylon neleží na západě, ale na východě!! Jako SSSR !
Za třetí: Udělejte si maturitu i vysokou s diplomem a budete tam lítat Vy!
Nakonec, má prosba: Dovolte mi odejít...!
Potom začala móda reorganizací. To postihlo stranické papaláše. Ti se káceli jeden za druhým a křesla šla na dračku! Coby, nestraník jsem měl nula šancí , čekal jsem jen na vhodný okamžik. Ten přišel v srpnu 1968, kdy nás napadla bratrská Banda: z Rusů, Něm.Prušáků, Poláků, Maďarů a Bulharů! Do týdne po přepadu, jsem byl už v Rakousku, ve Vídni, coby emigrant !!!
Dnes, s odstupem času jasně vidím, že to bylo mé nejlepší žívotní rozhodnutí. Však jsem taky za to byl odsouzen v nepřítomnosti na 18 měsíců žaláře, podle paragrafu ? §. Jenže, já jsem nebyl blbec, abych se vrátil domů si to odsedět! Zůstal jsem v Německu 27 let, až do penze u firmy UNIVAC, čímž jsem mohl finančně podporovat nejen rodiče, kteří zde živořili za mini-penzi 1200 Kčs, ale též ostatní příbuzenstvo a známé... Prostě každého, kdo si u mě postěžoval, že nemůže něco sehnat! Objevil jsem staré moudro: Darovat je vždy lepší pocit, než dostávat..!
Mirek Toms, senior dnes , něco přes 93 let!