08 prosince 2018

Uprchl jsem z ráje do kapitalizmu


Když v srpnu onoho roku 1968 nastal v Česku všeobecný úprk před sovětskými agresory a mně dvakrát zasvištěla kolem hlavy kulka ze samopalu, rozhodl jsem se nečekat na tu třetí, ale odebrat se někam do civilizace. Uvažoval jsem asi logicky, že to je moc riskantní utíkat přes západní hranici do Rakouska nebo do Německa. Dovedl jsem si domyslet, že tam budou nejen naši bdělí pohraniční mušketýři, ale i jejich ruští bratři v triku okupantů, bránit naši hranici, jak se říkalo: proti západním špionům a podlým diverzantům. Proto jsem usoudil, že je daleko jistější útěk přes hranici východní, to jest: Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Je to sice oklika, ale ta mi byla stále milejší než kulka do hlavy na hranicích. Majitelé různých aut, což jsem já nebyl, jeli přímo bez oklik do Vídně, zatímco já, Spartaka nemaje, jsem se kodrcal vlakem přes půl Evropy, než jsem se také dostal do kapitalizmu, to jest konkrétně rovněž do Vídně. 

V Praze jsem tehdy pracoval čtyři roky v dovozu počítačů u firmy Kancelářské stroje a tak jsem výhledově hodlal něco podobného si najít na západě, nejlépe u nějaké světové počítačové firmy, jako byla třeba IBM nebo UNIVAC. Ovšem věděl jsem sebekriticky, že moje němčina ani angličtina nejsou ještě natolik na výši a tak jsem měl pro sebe plán, nastoupit nejprve tak asi na dva roky k nějaké malé německé či rakouské firmě, kde si automaticky zdokonalím němčinu a přitom se budu, po vzoru mého otce-samouka, doučovat angličtinu, abych pak měl u nějaké světové firmy vůbec šanci obstát. Navíc, nechtěl jsem se vzdálit příliš daleko od mých rodičů, coby penzistů, věděl jsem, že je jistě budu moci finančně podporovat až se trochu zmátořím a jako důchodce je mohu kdykoliv pozvat na výlet do Německa a ukázat jim země, o kterých si doma mohli akorát číst. A přesně tuto představu se mi podařilo aspoň začít realizovat - už za dva dny ve Vídni.

U Siemense jsem se náhodně seznámil s jakýmsi panem Schippersem, který sháněl pro svou malou firmu v Německu kvalifikovanou pracovní sílu mezi českými uprchlíky ve Vídni. Pozval mě do kavárny a když jsem mu řekl, že jsem z Prahy, a že zde hledám zaměstnání, nabídl mi místo ve své firmě v Německu a očividně měl o mne zájem. Jeho firma měla jen 25 zaměstnanců, včetně jeho manželky, syna a uklízeček. Nabídl mi též úplně zařízenou garsonieru, kterou zamýšlel pro svou budoucí sekretářku. Firma sice nedělá počítače, ale importuje z USA různá příslušenství a zařízení pro výpočetní střediska. Jelikož se jeho perzonál v podstatě rekrutoval hlavně z přeškolených zemědělců, kteří o computerech neměli ani zdání, tak prý já bych pro něj a jeho firmu znamenal velký přínos, co do znalosti výpočetní techniky. Chtěl jsem si to ještě trochu rozmyslet, ale on mi ihned nabídl též práci pro moji manželku i když ta byla zdravotní laborantkou a neuměla ani blafnout německy. 
Můj titul ING. se mu také velmi hodil pro zvýšení image firmy a tak jsme se nakonec dohodli, že to vezmu, ale zatím jen na dva roky. Na potvrzení toho, že to myslí vážně mi pod stolem, tak aby to nikdo neviděl, šoupl 5000 rakouských šilinků, abych měl něco peněz na cestu do Německa. Byl jsem tím trochu zděšen, z novin jsem vyčetl, že čeští uprchlíci, co přijeli do Vídně svými Škodovkami a chtěli letět do USA nebo do Austrálie, se zbavují na letišti svých aut za 1000 šilinků! Těch pět tísícovek podstrčených mi pod stolem vlastně pro mne představovalo pět aut, a já jsem se za dvacet let v socializmu nezmohl nejen na Spartaka, ale ani na Trabanta...

 Když jsem se trochu rozkoukal u firmy Schippers, kde jsem měl svoji kancelář včetně sekretáře, pana Sperlinga a myslel jsem si, že dovedu němčinu docela dost, tak jsem najednou zjistil, že toho vlastně dovedu málo i když mi všichni rozumí, ale ze slušnosti tolerují mé chybičky. Rozhodl jsem se proto požádat moji mužskou sekretářku Sperlinga, aby mě neustále a kdykoliv opravoval, když řeknu nebo napíšu něco špatně. Sperling byl hoch sedmnáctiletý, patrně z bohatší rodiny, chodící dvakrát týdně do školy a zde u Schipperse byl zaměstnán coby "kancelářský učeň". Byl velmi inteligentní, znal gramatiku i psaní na stroji, byl ke mně úžasně uctivý a tak jsem v něm měl ohromnou oporu v korespondenci. Psal jsem dopisy jen tak hala-bala ručně na kus papíru a on to už vypiloval a napsal bleskově na stroji. 

Když jsme někdy neměli co dělat a šéf nebyl doma, povídali jsme si zajímavé příhody, nebo si dokonce zazpívali oběma známou píseň, já česky: "Šeříky až bílé začnou kvést... a on německy: "Wenn der weiße Flieder wieder blüht..." On se mě zvídavě vyptával třeba na binární a hexadecimální početní soustavu, já jeho na to, proč se píše u složených slov Mess-station se třemi "S" ale Schiffahrt jen se dvěma "F", přestože je to také složeno ze dvou slov Schiff a Fahrt..?

Jednou jsem mu něco vyprávěl a nevěděl jsem německý výraz pro "optický klam", a tak jsem si  ho prostě vytvořil vlastním překladem, "oční omyl", otrocky přeloženo jako "Augen-Irrtum". To v něm vyvolalo zdvořilý smích, ale já od té doby vím, že se to správně řekne "optische Täuschung".
Jindy zase jsem byl v nemocnici, kde jsem chtěl sjednat pro manželku místo laborantky, ale byly tam samé jeptišky a já nevěděl, jak mám oslovit  jejich šéfovou, nazval jsem ji tedy zdvořile: Paní hlavní jeptiška, čili: Frau Haupt-Nonne, (jako Hlavní nádraží), netuše, že správně je: "Schwester Oberin", neboli "sestra Představená". A takových úletů jsem za první rok napáchal celou řadu, což Sperlingovi vnuklo tvůrčí nápad si pečlivě mé výrazy zapisovat a posléze z toho sestavit povídku s názvem:
"Augen Irrtum einer Haupt-Nonne", čili "Oční klam jedné sestry představené." Oba jsme se tomu moc srdečně nařehtali...

Od séfa Schipperse se mi líbilo, že jako podnikatel nikdy nezneužíval svého postavení, ale striktně se držel platných zákonů i v případě výpovědi. Na rozdíl od Česka, kde může člověk pracovat u více firem současně až do úplného kolapsu, bylo v Německu výslovně zakázáno si přivydělávat v nějakém vedlejším zaměstnání, bez vědomí šéfa firmy s níž mám pracovní smlouvu. Všichni jsme to věděli, neboť, jak stálo ve smlouvě, takový člověk nemá dostatek času na  nutný odpočinek a jeho práce i zdraví tím nutně trpí. Jeden takový "vykuk" si našel po nocích práci číšníka v baru a když se to náš šéf náhodně dověděl, řekl mu suše hned příští den ráno v devět hodin: "Pane Jordan, sbalte si své věci, máte okamžitou výpověď. Alikvótní díl výplaty dostanete v 10 hod. a v 11 hodin Vás zde nechci vidět, doufám, že víte proč!"

Když jednou čirou náhodou zjistil, že dovedu kreslit, požádal mne, jestli bych mu za úplatu udělal návrh pro tiskárnu na záhlaví dopisních papírů, jakož i prospektů, což jsem bez problémů akceptoval. Protože on měl vlastně tři malé firmičky SCHIPPERS, INOGA a KUNOR, udělal jsem mu hned dva návrhy. Jeden  jako tiráž prospektů pro všechny tři firmy SCH-I-K a jeden jako dopisní hlavičku.

Po dvou letech, dle naší uzavřené smlouvy, jsem mohl dát výpověď, měl jsem nabídku od fy. UNIVAC, kde jsem získal skoro dvojnásobný plat a vyškolení na progrmátora ve dvou jazycích:  ASSEMBLER a COBOL.  Zůstal jsem tam 25 let zcela spokojen až do penze...
https://youtu.be/xbtnEfW-urE

06 prosince 2018

ADVENT a Španělsko

Advent, mimo jiné, je pro mne též rozjímání a vzpomínání si na jedinečně prožité chvíle, coby čarokrásné životní momentky...
Můj kolega v práci v Německu, Klaus Hauner, notoricky známý svou šetrností, se jednou vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli mé ženě kardinální blbost mého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam u moře, s bráchou napůl, třípokojovej byt 92 m2.

 Snažil jsem se kolegu uklidnit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát.“ 
„A s manželkou nebo sám?“, zeptal se zvědavě. 
„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 
„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl Hauner otráveně rukou. 
„Ale proč jste to tedy manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

 Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno ostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště pojedu do Norska na ryby – a sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“
„To by nebylo marné“, začal jsem o tom uvažovat, „a kde to je přesně?“ 
„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, málo turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“, rozohnil se Hauner a ukázal mi tuto fotku.

Slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se s tím, že aspoň budu mít pokoj od ženských nápadů, budu si moct dělat co chci a bude to ona zaručená pohoda.“ Zaplatil jsem tedy Haunerovi pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, který to tam vzorně obhospodařuje. 
První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak přišly problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň něco udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek na snídani. 

 A pak se to stalo. Jen o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 
Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let nemohlo stát a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 
 Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli mě to pouze brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černý písek, což vypadalo dost nevábně, jako škvára. Hauner nekecal, že je tam málo turistů. A tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace.

Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl nějak oslovil, ale vědom si své španělské impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje si s kým povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, které jsem byl už přejeden, bylo i mně trapné. Proto jsem si do restaurace začal brát malý slovníček, leč přesto se mi podařilo místo telecího na rožni si objednat jako hlavní jídlo k obědu, zelený a oranžový vibrující puding.

 Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále jako magor mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset.
Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik hodin?" 
"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 
"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u ACW sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne ovšem nevšiml..."

 "Um Gottes Willen! Vy jste ta-éé-ta... určitě ta dáma v oranžovém šíráku! Samozřejmě, že jsem vás tam viděl, vy se prostě nedáte přehlédnout!" Dáma se rozesmála: "Vidíte - a já bych si byla s vámi tak ráda pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím tři dny až teď, díky tomu, že nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem, jsem si dovolila vás oslovit." Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte určitě pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech." Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já taky nejsem Němka, já jsem Norka, ale ta němčina nám tady pomohla." A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala. Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Berlína a byla tu teprve třetí den na týdenní dovolené. Ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je vskutku název příhodný s hlediska našich morálních kvalit. Načež Agnes vystoupila před hotelem "Rio Grande" se slovy: "Tak na shledanou zítra na pláži v Clubu!" Od příštího dne jsme se scházeli denně a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název Zátoka morálky jsme se oddávali i radovánkám nočním, takže se dá říct, že se nám oběma tato samotářská dovolená opravdu vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto episodu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. Při představě paelly připravené Němkou jsem pocítil lehké chvění v krajině žaludeční, byla to však obava zbytečná, ta večeře se stejně nikdy  neuskutečnila...

01 prosince 2018

ADVENT a dvě signální soustavy


Většinou se s manželkou při obědě bavíme na nějaké aktuální téma politické, což o adventu není dobré téma a tak se postupně od politických kauz odpoutáme k jakémusi filozofování o životě. Pak se pokračuje u kafíčka, kde necháme zaznít ty nejlepší vzpomínky z dovolených. Je zvláštní, že si má žena vzpomíná na momenty, které jsem já už dávno zapomněl, jako nedůležité, ale když já vytáhnu nějaké vzpomínkové eso, tak ho ona klidně přetluče kulovým spodkem tuctové vzpomínky.
Načež se mě zeptá: „Miri, co bys chtěl abych uvařila zítra k obědu?“ To je pochopitelně otázka položená ve zcela nesprávný čas, protože s mým plným žaludkem nemám chuť na nic, takže jí odpovím indiferentně: „Nóó, Jituš, já myslím, že bys zítra snad ani nemusela vůbec vařit."

Žena místo toho, aby byla ráda, aby jásala, že nemusí vařit, mi začne vědecky vysvětlovat, že existuje první a druhá nervová signální soustava, při čemž ta první vnímá signály, které jsou pouze odrazem reality a ta druhá, to je myšlení na základě abstraktních podnětů. Člověk má prý na rozdíl od zvířat vyvinutou i druhou signální soustavu, ale bohužel je to tak, že muži většinou používají jenom tu první. Tím mně tedy bylo nenápadně a diplomaticky zaobleně naznačeno, že jsem blb.

Ptám se ženy: „Drahá, vysvětli mi, jak souvisí ta tvá vysoce sofistikovaná přednáška s mojí chutí třeba na segedinský guláš?“
„To je jednoduché“, říká žena, „ty když máš plný žaludek, tak je ti jedno co bude zítra. Teprve až dostaneš hlad, začneš se shánět po tom co je v ledničce tak to je přesně příklad té první signální soustavy. Zatímco já už dnes vím, že budu mít zítra hlad a přemýšlím, co budu vařit a co budu muset k tomu vaření případně nakoupit, víš a to je ta druhá soustava!“

„Takže, abych to shrnul do tzv. resumé“, doplňuji její vysvětlení, „my muži se chováme jako zvířata a pouze vy ženy jste plnohodnotní lidé! Já jsem ovšem četl jiný vědecký citát, že žena je nejinteligentnějším tvorem na zeměkouli - po člověku!“
„No, to je ale nehorázná pivní debilita, která nemá s vědou vůbec nic společného!“
„Představ si, ty moje drahá, druhá signální soustavo“, řekl jsem manželce roztomile, „že je vědecky i experimentálně jasně prokázáno, že průměrná váha mužského mozku je o 200 gramů vyšší než průměrná váha mozku ženského!“

Ženě tp zajiskřilo v očích: „To je sice možné, jenže zapomínáš, že u mozku rozhoduje kvalita a nikoliv kvantita!   Uvedu ihned příklad:
Takový delfín má mnohem menší mozek nežli slon a přesto je inteligentnější!
A víš co já udělám? Poslechnu tě a zítra nevařím!
Připrav si plně nacpanou peněženku, půjdeme spolu na luxusní oběd a já už vím přesně kam: do prvotřídní francouzské restaurace v Alcronu!“

A skutečně: Má DDSS (drahá druhá signální soustava) jako vždy v tomto slovním souboji zvítězila!

19 listopadu 2018

Reorganizace chronická

Po vysoké škole jsem nastoupil do podniku ČZM Strakonice (České závody motocyklové) ve vývojovém středisku v Praze a po třech letech jsem byl, s ohledem na mé jazykové znalosti, převelen do oddělení nabídkových projektů do zahraničí.
Jednalo se převážně o projektování továren na jízdní kola a motocykly. Navzdory mému přímo hororovému kádrovému materiálu jsem se překvapivě dostal do Indie a na Ceylon.
Jenže pak propukly reorganizace. Strana a vláda rozhodla, že všechna takováto oddělení v různých firmách se sesypou do jedné centrální firmy s názvem Investroj, který společně s Technoexportem bude tyto projekty realizovat. Čili k tomuto účelu vznikla na Václavském náměstí hlavní kancelář tohoto nového podniku pro ředitele, jeho náměstky a další důležité papaláše, zatímco my rajbovníci od prken, jsme byli po různu rozstrkáváni po Praze, protože jednoduše pro nás nebyla potřebná budova. Nový kádrovák se nad mým materiálem zhrozil: "Jak je to možný, že se takový nestranický mlíčňák dostal do kapitalistických států?"

Tak například jsem byl při první reorganizaci odsunut do jakési volné ratejny v ČKD v Libni a po půl roce při 2. reorganizaci na zimu do Šlechtovy restaurace ve Stromovce "U růžového sadu" (viz obr.). Na jaře, když chtěli číšníci opět zahájit provoz jsme byli zase odtud vyhozeni, to jest, potřetí reorganizováni do OSANu.

(Odbytu strojů a nářadí, Karlín). Investroj byl zrušen hned poté, co praskla aféra, že soudruh ředitel Urban  se sekretářkou defraudovali nějaký větší obolus.
Inu, řekl jsem si: "Tři reorganizace mi už stačí a dal výpověď sám od sebe. Odešel jsem, takzvaně z bláta do louže, k firmě TESLA...

K mému působení v zimním romantickém prostředí oné Šlechtovy restaurace ve Stromovce se mně pojí řada zajímavých vzpomínek. Vešlo se tam celkem asi 12 rýsovacích prken do dvou prostor, narychlo předělaných z restaurace na kanceláře. Naše menší kancelář s pěti prkny měla tu výhodu, že náš skupinář pan Kočí, byl jednak odborník a jednak charakterní skvělý člověk. V zadní kanceláři, nazývané „zvěřinec“, šéfoval Ing. Mosťák, stranický kariérista a blb, který sám sebe nazval administrativním vedoucím pro obě kanceláře, náš pan Kočí byl totiž nestraník.

Když potom napadl sníh, cesty ve Stromovce se v zimě neudržovaly, čekal nás každodenní pochod od konečné tramvaje č.6. pustou Stromovkou. Za tmy v šest ráno v chrupajícím sněhu jsem si připadal jak Amundsen na severním pólu. Žádný div, že se kresličky bály tudy chodit ojediněle a tak jsme se domluvili, že vždycky někdo z mužů na ně počká do čtvrt na sedm u konečné šestky. V každé kanceláři stála obrovská násypná kamna, takže jsme si museli sami nanosit uhlí a dříví, zatopit, udržovat oheň a vybírat a vynášet popel. Někdy se stalo že kamna čoudila a tak jsme občas slzeli, neboť jako v té písni: Kouř nám stoupal do očí...

Velikou zábavu jsme si uživali s našimi čtyřmi svéráznými kresličkami: Jarkou, Miladou, Líbou a Maruškou. Já jsem měl k dispozici převážně tu Jarku, která byla sice, jak se říká „od huby“, ale pracovala perfektně. Miládka byla spíše hodná než perfektní, Líba byla trochu namyšlená blondýna, kterou to tam vůbec nebavilo a chtěla se, pro svůj herecký talent, dostat k filmu. Maruška byla neviňátko s velkýma modrým očima, tak trochu nemastná-neslaná a jakoby panenská.
Když se přiblížilo jaro, dostavila se jednou, chudák Miládka až v devět hodin, udýchaná a vystrašená se slzičkami v očích a vzlykavě nám vylíčila, co se jí stalo cestou od tramvaje tady v parku: „Proti mně šel po cestě ňákej hnusnej chlap a najednou si rozepnul kabát a pod ním byl úplně nahej!“ Jarka vykřikla: “No to je hrozný, a mně se to nestane a nestane! Já bych mu řekla, strč ho včelám do úlu! Cos udělala ty?“
„Utekla jsem zpátky k tramvaji a teprve když zmizel, tak běžím celou cestu až sem!“

Jindy zase když Mosťák rozděloval prémie, dal Marušce tři stovky a Líbě jenom dvě. Ta když to zjistila, přišla za mnou a řekla mi: „Pane inžinýre, vy ste takovej spravedlivej, myslíte si taky, že pracuju hůř než Marie?“
„To ne, Líbuš, ale Mosťák jako zcela neomezený vládce této salakvardy, to asi tak vidí", řekl jsem vyhýbavě.
„Jenže já mám talent na hraní a půjdu na Barrandov a na Mosťáka se můžu - víte co?...“
„Líbo, jsi si zcela jistá, že tě tam vezmou?“, zeptal jsem se jí tak 
trochu potutelně.
„Já jsem si jistá, že mám talent, já vám to předvedu. Až se Mosťák vrátí ze schůze, tak mu tady udělám takovou scénu, že se zjeví! Dávejte dobrý pozor, pane inženýre!“
A skutečně, když jsme potom oknem zahlédli vracejícího se Mosťáka, Líbuška si rychle rozcuchala vlasy a jak vešel dovnitř, začala ječet: „Soudruhu, to je teda vaše úplně největší nespravedlnost tohoto světa a sprosťárna, jaké jste se dopustil. Proč mám o stovku menší prémie nežli vaše oblíbená Maruška?“
Mosťák byl vyveden z konceptu a začal něco koktat a my jsme se dobře bavili. Líba mi pak řekla: „Tak co, jaká jsem byla?“ A já nato: „No, bravo, Libuško, úplná Marlén Dietrichová!"


Nevím proč potom za mnou přišla Maruška se svým dost naivním dotazem:
„Pane inžinýre, já přece za to nemohu, že jsem dostala o stovku víc než Líba, mně to mrzí, že ona nedostala taky to co já, jenže ona za to teď se mou vůbec nemluví...“
„Maruško“, řekl jsem jí otcovsky, „to si nemůžeš takhle vyčítat, však ona Líba to uzná a bude zase s tebou mluvit. Nic si z toho nedělej“, řekl jsem konejšivě.

Jindy zas poklidnou hladinu naší kanceláře zvlnil výrok vedle mně sedícího Ing. Kurze: „Lidi, přiznejte se, kdo jste si vypůjčil moji etuj s kružidly a logaritmické pravítko?“ Nikdo nic nevěděl, nikdo se nehlásil. „Tak dobrá“, řekl inženýr, „počkám do zítřka a ten kdo to má, ať mi to dá zpět do šuplíku, tam kde jsem to měl a když to tu zítra nenajdu, tak budu nucen to ohlásit na policii. Jsou to drahé věci, aspoň v ceně 1600,- Kčs.“
Příští den se opět nic nenašlo a pan ing. zavolal policii. Když se tam dostavil detektiv, zamířil si to rovnou do „zvěřince“. Co se tam dělo nebylo slyšet, ale když se pak vrátil do naší kanceláře, řekl jsem mu, že jsem byl asi poslední kdo byl ve stole pana inženýra Kurze, když on už byl pryč. Potřeboval jsem si vypůjčit jeho anglický slovník, a teď mě napadlo, že kvůli otiskům prstů bych mohl být hlavním podezřelým já.“

On se jen usmál: „Nic se neděje, mladej, my už víme kdo to ukradl, Marie Pavlíková, je to u nás známá firma, ta už toho ukradla víc!“ Byl jsem v šoku: „Tahle nevinná panenská dívenka, to snad není možné! Tomu nemohu uvěřit!“
„Jo, jo“, zašklebil se detektiv, „to neviňátko se rozbrečelo a přiznalo, že potřebovalo peníze na potrat. Ty ukradené věci jsou už v bazaru a kromě toho ona dluží i vašemu vedoucímu Mosťákovi 1000,- Kčs. Takže si ji hned bereme sebou!“

Zaslzeli jsme všichni, ale nikoliv smutkem, nýbrž tím, že nám zase stoupl kouř do očí, naše kamna totiž opět čoudila...

http://www.youtube.com/watch?v=xz68KvMtHOA

13 listopadu 2018

Jak jsem kupoval blůzičku mé ženě

Této vzpomínce předchází jak to blbě začalo na ruletě v lázních Oeynhausen.
Následný víkend jsem si pevně předsevzal, že se znovu vydám do kasina v Bad Oeynhausen, a že těch 700 marek, co jsem tam posledně prohrál, musím vyhrát zpátky. To je chyba, kterou vždy dělají téměř všichni hazardoví začátečníci - jenže já jsem měl více štěstí nežli rozumu a vyhrál jsem, sice ne 700, ale 400 marek nazpět. To bylo radosti na Starém bělidle! Neboli, radoval jsem se z toho, že jsem tam celkově prohrál "jenom" 300 marek!
Potom jsem se spokojeně procházel po Kurparku a prohlížel si v tamním podloubí luxusní obchůdky pro mondénní dámy a lázeňské šviháky. Ve výloze jednoho obchodu mě upoutala nádherná, poloprůsvitná, ale nic neprozrazující fialová blůzička na ladné figuríně. Co kdybych ji koupil své ženě, ta by měla jistě radost a mohla by ji nosit při „lepších“ příležitostech. Dcera Brigita se bude brzy vdávat, a to by byla právě jedna taková vhodná příležitost. 

Dost dlouho jsem se rozmýšlel, bylo mi divné, že jsem tam skrze výlohu neviděl žádné kupující, až najednou vyšla ze dveří obchodu elegantní dáma, tip-top, od hlavy až k nalakovaným nehýtkům u nohou a zeptala se mne, může-li mi nějak poradit.
„É-é... ano, madam, moc se mi líbí tato blůzička“, a ukázal jsem na onu figurínu za výlohou.
„Chtěl byste ji pro někoho jako dárek, nebo...?“, a podívala se na mne jako nejsem-li náhodou takový ten muž z jiné fakulty.
 „Ne-ne, pro sebe bych ji opravdu nechtěl, madam, ale pro manželku“, vysvětlil jsem rychle.
„Pojďte, dovnitř, mám tam velký výběr, určitě se vám bude něco líbit." Když jsem vstoupil do krámku, kde to zavonělo drahým parfémem, začal jsem tušit, že tady to bude "mastné". Madam začala klást na pult kvanta blůziček, takže jsem ji musel rychle zadržet.
„Totiž, to je tak, madam, já mám zájem jen o tu blůzku, co je za výlohou a jinak o nic."
„Ano, chápu, mám zde pouze dva kousky, ten za výlohou je číslo 38 a zde tento“, a otevřela další šuplík, „je číslo 42. Vaše paní bude určitě spokojená, protože se nikde jinde nesetká se stejnou blůzou. Toto je model od firmy Rodier.“

Začínala mi měknout kolena: „Co asi taková blůzička stojí?“
„Máme tu jinak spoustu levnějších, tato stojí 420 marek, ale mohu vám na ni dát slevu až 10%“, řekla dáma a mile se usmála. V duchu jsem zajásal: Dnes jsem vyhrál čtyři stovky, tak můžu dělat granda!
„Výborně“, řekl jsem nahlas, „můžete mi ji nějak zabalit?“
„Prosím, a přejete si tu osmatřicítku, nebo tu dvaačtyřicítku? Cena je v obou případech úplně stejná.“
„Hmm, jo, tak to je problém, to já totiž nevím“, řekl jsem bezradně a třel si bradu.
„Chápu, tak já je dám obě stranou a přijďte si zítra s manželkou vybrat, může si je tu hned vyzkoušet. Takovéto zboží se nekupuje každý den, že ano“, řekla madam zdvořile.
„No, totiž, já mám problém v tom, madam, že jsem jí to chtěl dát jako překvapení až se vrátím domů z lázní, nehledě na to, že bydlíme u Wiesbadenu a to je sem trochu z ruky, cirka 300 km.“
„Ach so! Tak to musíme vyřešit jinak. Řekněte mi, prosím, jak je asi vaše paní vysoká a kolik váží?“ Podíval jsem se na ni pozorně a požádal ji, aby si stoupla vedle mne: „Možná, že je asi o jeden centimetr menší než vy, ale je právě tak štíhlá a krásná jako vy, až na to... éé-hmm, no – to je jedno.“
„Co myslíte? Až na co?“, probudil jsem asi její zvědavost.
„Já se vás nechci nijak dotknout, madam, ale čistě opticky bych odhadoval, že moje žena má větší poprsí“, řekl jsem hlasem jako bych se omlouval.
„Tak to je zrovna u té blůzy dost rozhodující. Víte co, já si teď obléknu tu osmatřicítku, to je moje číslo a uvidíte jestli by to stačilo i pro vaši paní.“ A tak se mi ta ochotná paní věnovala aspoň půl hodiny, ještě že nechodily žádné zákaznice, a předvedla se mi v obou blůzách. Já jsem si samozřejmě netroufl zkoušet velikost hmatem, ale došel jsem aspoň k přesvědčení, že pro jistotu vezmu tu větší.

Pak jsem ale dostal geniální nápad: „Vážená dámo, já už vím jak to udělám. Zavolám manželce, aby za mnou přijela do lázní příští sobotu. Pojedeme sem jako na výlet a tady, jakoby mir-nix-dir-nix, ji překvapím a koupím jí tuto dvaačtyřicítku. Kdyby jí ale náhodou byla moc velká, tak si ji může hned vyměnit za tu menší. Proto potřebuji, abyste nám do té soboty rezervovala obě. Abyste na tom ale neprodělala, zaplatím vám těch 400 marek hned a budete mít jistotu.“ Madam byla nadšená, jak jsme se krásně dohodli a ihned mi vyplnila stvrzenku. 

 A pak už to frčelo dle mého plánu, manželka přijela za mnou v pátek do lázní Lippstadt, společně jsme potom v sobotu přijeli do lázní Bad Oeynhausen, kde jsem ji provedl po Kurparku a jakoby náhodou jsme prošli kolem obchodu s blůzičkami a za výlohou jsem jí ukázal tu figurínu s fialovou blůzičkou a zcela ležérně nadhodil: "Co bys tomu řekla Jituš, koupit si tuto blůzku, líbila by se ti?" Moje manželka se ovšem zhrozila a nechtěla do toho krámku vůbec ani vstoupit, tvrdila, že tam bude všechno moc předražené: „Podívej, Miri, vždyť to je Rodier!“
Řekl jsem jí: „Jituš, čert vem Rodiera, my přece nemusíme vůbec nic kupovat, jen se podíváme, co si ti zdejší snobové kupujou.“

Žena si nakonec dala říct, jenže ta sličná prodavačka to nechtěně prošvihla, zapomněla, že to mělo být překvapení a hned jak jsme tam vstoupili dovnitř, spustila: „Dobrý den přeji, Herr Toms, tak tady je ta blůza pro vaši paní.“ Musel jsem tedy s pravdou ven a manželka už nemohla nic dělat, blůza byla zaplacená. Mimochodem, vzala si tu větší a měla ji skutečně na Brigitině svatbě a všem se úžasně libila, tedy nejen ta blůzička, ale i moje paní...!


12 listopadu 2018

Noční můry paní Doris

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Švejnohu. Tento mne okamžitě zasypal palbou otázek: „Jak se ti daří, ty starý brachu? Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe."
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého vína, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za ty roky od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Švejnoha, mnou zvaný Švejruka, byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu to pár let, než na to přišel až se konečně se rozvedl.
Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, ale to je přece, jak známo, běžné v každém manželství. Vycítil jsem však, že se potřebuje svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Švejruka se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje žena Doris trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly. První dva roky se to ostatně stávalo jen velmi zřídka, takže žádný problém. Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To však ona nesnášela, že prý jí ničím nervy brutálním přetrháváním spánku.
Časem jsem přišel na to, že je mnohem diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovanou stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.


Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!!!“, jako když ji na vidličky berou. B
ylo to velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy polštářem. Musím přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku.
Bohužel je vynalézavost jejích nočních můr nepřeberná. Pod heslem "nejlepší obrana je útok", mě začala budit lomcováním jako zupák na vojně při nočním poplachu: „Honzo, vstávej, zapomněli jsme venku před domem ta nová křesla!“

Chtělo se mi zařvat: „Žádná křesla jsme sakra nekupovali a tedy nemohou být před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“, a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří na chodbu do postele a spala klidně dál. Ráno o ničem nevěděla.


Za dva týdny mě budila chvějícím se, vzrušeným hlasem: „Karle, proboha vzbuď se! Vstávej 
pucku, zaspali jsme!“ Mírně, jako vždycky jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“ Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je jen prastrýc jménem Karel, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“

Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a skočila k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hóříí!“  a zlostně otevřela 
okno.
Lekl jsem se, aby nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Cífix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem ale zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy. Skutečně, před domem hořelo zaparkované auto a to moje stálo jen asi metr za ním! Seběhl jsem bleskurychle jen tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že to je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo."

Na tomto místě se Honza odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se jí a bylo mi líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zase jenom něco zdá, nebo že je dokonce náměsíčná.“
Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky, za domácí cvičení, se naučit rozlišovat skutečnosti od snů  –  jen ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Honzy tento dopis:
Ahoj kámo! Měl jsem na Tebe tak trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a to v pracovní době, pod nějakou banální záminkou neohlášeně za manželkou do kanceláře. Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má přece náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda má dovolenou. Pokud je jí známo, vezla mu prý moje paní jakési důležité podklady – na chatu...

Zdraví Tě Honza Švejruka...
PS: Je to pro mně děsný peklo, ta 
nejistota!

10 listopadu 2018

UNRRA po třiceti letech

Jednou v březnu  jsem jel na týden na hory s náhodně sestavenou skupinou šesti lidí, kterou si zorganizoval můj kamarád Vilda tak, aby to šlo do páru: tři muži a tři ženy. Až do odjezdu jsem nevěděl, kdo mimo mne a Vildy jede a až teprve v autobuse jsem se s nimi seznámil. Vilda mi pouze naznačil, kterou z oněch tří žen by si jako chtěl rezervovat pro sebe a sice brunetu Gábinu, ta byla na první pohled z nich nejhezčí. Dále mne informoval, že Roman chodí s tou blonďatou Radkou, takže na mne vybyla ta rusovlasá Adéla. Řekl jsem mu, že mi to je celkem jedno, protože já jezdím na hory kvůli lyžování ne kvůli babám.
Ubytování tam proběhlo bez problémů, ta děvčata měla třílůžkový pokoj hned vedle nás a večeři jsme se rozhodli udělat společnou na našem pokoji, který byl mnohem větší a byl tam i velký stůl a židle. Řekli jsme si, že dáme dohromady všechno jídlo co máme sebou a uděláme z toho obložené chlebíčky. Bylo to 6. března, na můj svátek, a já se úmyslně o tom nezmínil a doufal, že si toho nikdo nevšimne.

To jsem se ovšem spletl, protože ten Vilda to nezapomněl a řekl to tajně ostatním a pak mě večer všichni překvapili hromadnou gratulací. Sešly se tak dvě lahvice vína a jedna slivovice. Zlatým hřebem večera však byl dárek od Vildy, když vybalil ze svého ruksaku americkou konzervu UNRRA a řekl patetickým hlasem: „Můj nejlepší kamaráde, zde přijmi tuto americkou konzervu, nechtěl jsem ji nikdy otevřít a stále jsem to odkládal na velkou příležitost a ta nastala dnes!“ Poděkoval jsem mu stejně formálně s tím, že si ji doma uložím do tresoru a budu ji střežit jako oko v hlavě pro budoucí generace.

 Načež mě oslovila rusalka Adéla a dala mi malou knížečku od Miroslava Horníčka „Dobře utajené housle“ se slovy: „On má dnes taky svátek a tak si myslím, že je to stylové. Vzhledem k tomu, že se dárky mají dávat od srdce, tak bych ti chtěla dát zde tuhle moji zamilovanou knížku, kterou jsem si naštěstí vzala z domova sebou.  O dnešním tvém svátku jsem ovšem nevěděla. K tomu bych ti, pokud o to stojíš, přidala pusu. Při tom polibku jsem ucítil její levandulový parfém a najednou jsem zjistil, že tato dívka je vlastně půvabná a že jí to sluší i nádherně myslí.
A potom se jedlo, pilo, hodovalo a já jsem si teprve teď všiml, že Adélka svým šarmem převyšuje Gábinu i Radku, které vedle ní působily jako duté kokodačky. Alkohol brzy všem rozvázal jazyk a já vzal kytaru a začal hrát a zpívat. Sám jsem skoro nic nepil a aby se neřeklo, tak jsem pití víceméně předstíral, neměl jsem na to nějak chuť. 
Zatímco ty dva páry začaly při mém hraní tančit, požádal jsem lichou Adélku, aby si ke mně přisedla blíž, abych cítil tu její vůni levandulovou. Sedla si těsně vedle mne, zpívala se mnou dvojhlas a bylo nám docelala fajn. Přeskočila mezi námi jiskra sympatií...
Protože jsme si chtěli také zatancovat, vyměnili jsme potom živou hudbu za rádio. Adélka mi při tanci tiše řekla: „Víš, Mirku, já jsem ráda, že ses mne ujal, připadala jsem si tady trochu jako Popelka.“
„Prosím tě Adélko, co to říkáš“, divil jsem se, „jaká Popelka? Vždyť jsi tak nádherně půvabná a voňavá, věř mi - a já mám dobrý vkus!“
„Když já vidím, že Gábina i Radka jsou daleko hezčí než já. Já mám zrzavé vlasy, už ve škole mi říkali „rajská omáčka“, mám pihy na obličeji, prý jako kdybych se opalovala přes cedník a mimo to mám menší prsa než ty dvě.“

„To je absolutní nesmysl, podívej Gábina má sice krásné oči a černé řasy, ale co ty ruce s okousanými nehty? To je hnus! Nebo Radka, ta má prsa, že by s nimi mohla mlátit poledne, a to si myslíš že je krása? Méně někdy znamená více! Ty máš vlasy jako Rusalka a když si je takhle rozpustíš, jsi neodolatelná! A ty puntíčky na nose ti úžasně sluší, tvé plné rty, bílé zuby, krásné a hebké pěstěné ruce, co chceš víc, ty přece nemůžeš mít takové problémy a k tomu navíc, ty jsi oproti nim mnohem inteligentnější! Vidím tě, před svým duchovním zrakem, jak kráčíš, celá v bílém, levandulovým polem s kytičkou v ruce...“
„Jsi milý, že mne takhle zbavuješ mých komplexů, příště až půjdu s Arturem na procházku, všechno mu to vypovím, aby věděl jak jsem krásná“, řekla s ironickým úsměvem.
„Copak ten tvůj Artur to neví, on ti nikdy neřekl, jak jsi krásná?“
Adéla se rozesmála: „Ne, on nemluví - víš, on je totiž pes!“
Vtom již značně ovíněný Vilda vypnul rádio a chtěl ode mne, abych tu konzervu od něj ihned otevřel: „Čoveče, votevři tu UNRRU, já jsem moc zvědavej jak to vypadá vevnitř!“ Snažil jsem se mu vysvětlit: „Koukni se, Vildo, tady stojí „Pineapple fruit salad“ čili ananasový kompot a ten bude po třiceti letech určitě zkaženej, ale takhle, dokud se ta UNRRA neotevře, tak to představuje nostalgicky cennou relikvii.“  Všichni byli najednou pro otevření konzervy, jen Adélka levandulová byla na mé straně: „Lidi, to je skutečně škoda otvírat, žádná konzerva na světě přece nevydrží 30 let nezkažená!“

Začaly se uzavírat sázky, co je uvnitř a já jsem viděl, že tu UNRRU nezachráním. Nakonec, když se začaly ozývat hlasy, že jsem hamoun, který to chce jen pro sebe, jsem kapituloval a onu Pandořinu skříňku otevřel. Byl v ní rosolovitý hnus, který byl naprosto zkyslý. Jenom Vilda, snad aby ukázal jak kvalitní dárek mi dal, prohlásil, že ten ananas je ještě úplně v pořádku, potřebuje jen přisladit a na důkaz svých slov celý obsah snědl.
Skončilo to přesně tak, jak jsem očekával. Vildovi se udělalo špatně, zezelenal, dostal průjem a začal zvracet. Teprve druhý den večer, když už mu bylo lépe mi řekl zkroušeně: „Míro, tys měl asi pravdu, ta konzerva byla možná ňáká zkažená...“
Bez ohledu na tuhle nepříjemnost se výlet celkově skvěle vydařil a s levandulovou Adélkou jsme pak byli na horách ještě vícekrát, ale sami...

28 října 2018

Ladná zubařka a alkoholik

 V článku „MUDr Hraběnka" jsem popsal, jak jsem si v Německu vyhledal praktickou lékařku. A sice podle toho, že měla v telefonním seznamu titul Gfn., což znamená Gräfin = hraběnka. Stejnou metodou jsem chtěl vyhledat i zubařku, jenže jsem žádnou hraběnku-zubařku v celém seznamu nenašel. Pak mi ale náhodou padlo oko na jméno MUDr. Lada Hronová. To ve mně vyvolalo představu ladné Češky a tím bylo rozhodnuto.
Paní doktorka byla skutečně Češka a nejenže byla ladná, ale navíc byla i vnadná, což mělo své výhody. Když se nade mnou skláněla, měl jsem překrásný výhled a když mi strhávala zubní kámen, stála za mnou a opírala se ňadry o moji hlavu. Působilo to jak umrtvující injekce, v ten moment jsem necítil žádnou nepříjemnou bolest, ležel jsem jak v agonii, a ani jsem necekl, i když jí škrabka sjela do dásně.
Největší výhodou ovšem bylo to, že z titulu skutečnosti, že jsme oba Češi, mne vedla jako soukromého pacienta i když jsem byl na pokladnu. Řekla mi: „Víte, pane Tomsi, my Češi musíme držet při sobě - a tohle je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Znamenalo to, že jsem vstupoval do speciální malé čekárn
y jenom pro soukromé pacienty, aby to nebudilo nevoli u ostatních. 
Na řadu jsem přicházel hned, jakmile doktorka dokončila ošetřovaného pacienta. To byly časy, prvně jsem chodil k zubaři rád a to čtyřikrát do roka na kontrolu, takže mě už od té doby zuby nikdy nezabolely. Jako zubařka tam měla rito, protože byla machr, peněz jak šlupek, a její manžel Tony tudíž vůbec nemusel chodit do práce. Celý den se flinkal po baráku nebo v zahradě a při tom hulil a pařil koňak, jako zjednanej. 

Slovo dalo slovo a jednou jsem je pozval k nám domů na přátelskou návštěvu, spojenou s dobrou večeří, kterou jsem pro jistotu vařil sám, manželka byla vařící antitalent. Věda, že Tony pije koňak, postavil jsem na stůl plnou půllitrovou láhev Remy Martin. Ženy pily víno, já pivo, takže ten koňak pil vlastně jenom Tony. Zábava byla dobrá, myslím, že se jídlo povedlo a když bylo asi deset hodin řekla paní doktorka manželovi, jenž si právě naléval dalšího panáka: „Tony už nepij, víš, že pojedeš!“ Všiml jsem si, že ta láhev je už z 80% vypitá a Tonyho brunátná tvář spolehlivě ukazovala stav jeho opilosti. Protože jsem viděl, že doktorka celý večer ucucávala jednu sklenku vína, myslel jsem logicky, že pojede ona.
“Já myslím, paní doktorko, že byste měla jet vy, váš pán má už aspoň 3 promile.“
„Ne, ne. My jsme tady tím velkým Mercedesem s automatikou a ten já neumím řídit. Já jezdím jen s mým malým renaultkem.“ A mezitím Tony vymlaskl dalšího prcka.
„Tak, ž-ženo, zvedni se a j-jedem“, pronesl vrávoravě.


Pokusil jsem se ještě jednou je přemluvit, aby jela ona, ale oba trvali na svém. Když odešli měl jsem z toho dost špatné svědomí, v Německu totiž platí zákon, dle kterého je v případě autohavárie spoluodpovědný i ten kdo před jízdou poskytl řidiči alkohol. Ale netrvalo ani pět minut a rozzuřený Tony byl nazpět u našich dveří.
„To je hnus“, soptil, „dovolte mi od vás zatelefonovat na policii, tam je taková ňáká kráva a nechce mi uhnout, abych moh‘ vyjet!“
„Počkejte, pane Hrone, nemůžete přece volat policii, vždyť poznají, že jste pil!“
„Tak co mám dělat s tou krávou?“
„Moment, já tam půjdu s vámi se na to podívat, co se vlastně děje.“
Venku byla tma jako v pytli, neboť ani měsíc nesvítil, zato ale romantické nebe bylo hustě posypané hvězdičkami. Na tom našem temném parkovišti za domem stál rozsvícený mercedes a u něj už dost nervózní čekala paní doktorka. Asi dva metry za ní svítilo menší auto, kde postávala jakási mně zcela neznámá žena, živě diskutující s jiným, rovněž značně opilým mužem.
“Tady to vidíte“, křičel Tony, ukazuje na ni, „ta-tadlencta pani tady mi nechce schválně uhnout, abych moh‘ no-normálně v-vycouvat z parkoviště!“
„Pane Hrone“, řekl jsem mu tiše, „ta dáma stojí se svým autem dost stranou, takže můžete klidně vycouvat, já vám ukážu, tady krásně projedete.“
„Ne -n- né, já mám veliký auto a vidím, že to tady neprojedu!“, tvrdil si svoje Tony.
Popošel jsem tedy k oné dámě a řekl jí tiše: “Madam, prosím vás, já to sice vidím, že se tu dá projet, ale couvněte o metr zpět ať ten výpitka tady neoblbuje a konečně odjede.“
„Ne, já necouvnu, ten pán totiž šel volat policii a já chci ať viděj, že mu nebráním, že je to on kdo je nalitej jak...“, a muž vedle ní dodal: „...v-vožralej jak Dán!“
„Madam“, řekl jsem jí prosebně, „on nevolal policii, nenechal jsem ho telefonovat a rozmluvil jsem mu to, prosím couvněte, nebo jinak to tu nevyřešíme ani do rána.“
„Tak dobře, já couvnu, ale takhle napitej stejně nikam nedojede, teď bych nejradši na něj poslala policajty já sama!“, prohlásila ta dáma a zahrozila mu pěstičkou.
„Madam“, řekl jsem jí jako na usmířenou, „podívejte se, vždyť ten váš manžel je taky na mol, nebudeme to dále dramatizovat.“
„Dovolte, to není můj manžel, proboha“, vzepjala se jako kobylka šedá, kovat se nedá, „ten šel tady náhodou okolo, já ho vůbec neznám!“
„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, nezlobte se, omlouvám se!“
Dáma se pousmála, sedla si za volant a načež odjela o takový kus, že i rozostřenému oku spiťara Tonyho to vyhovovalo a on konečně vycouval. Doktorka na mne ještě křikla, že nám zavolá jak dojeli, a dáma se mohla konečně postavit na uvolněné parkovací místo. Mezitím odvrávoral i onen pocestný, který teď v záři reflektorů vypadal jako bezdomovec, co právě vylezl z kontejneru. Takže jsme se tomu s tou dámou nakonec zasmáli, představili se a jako
 s milou sousedkou Ernou se spřátelili...

https://www.youtube.com/watch?v=8xHtvZESADo

24 října 2018

Hlava dívky v buxusu

Moje první manželství se mi poměrně značně nepovedlo. Trvalo jenom čtyři roky a rozpory mezi námi vygradovaly, když se moje žena zamilovala do svého šéfa. Protože se mi to, pochopitelně ale ani trochu nelíbilo a namítal jsem něco proti tomu, bylo mi mojí ženou řečeno, že když chci, mohu se vrátit ke svým rodičům, vždyť zde stejně není nic mého, barák mají napůl s její matkou a na náš nábytek nám značnou část peněz půjčil její otec. Takže jsem to udělal, tak jak to řekla, rozvedli jsme se a já se vrátil k rodičům do svého studentského pokojíku. A k této době se vztahuje moje další mini-vzpomínka. 

Po jedné takové domácí hádce, ještě před rozvodem, jsem se šel procházet na vyšehradské hradby, abych se uklidnil. Při pohledu na Vltavu a Hradčany v pozadí, jsem přišel na jiné myšlenky a aspoň na chvíli jsem zapomněl na problém, že rozvodem ztratím svého synka, který je na mne pólován a všude běhá za mnou jako pejsek a chce mi pomáhat při opravách v bytě tím, že mi podává "zebíky a jouby" (hřebíky a šrouby).
Když jsem se pak v lepší náladě vracel nazpět přes park, všiml jsem si podivuhodného a pro mne zcela nepochopitelného úkazu. Na druhé straně trávníku nad živým plotem z buxusu, byla hlava. Profil dívčí černovlasé hlavy s drdolem. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby tato hlava nebyla těsně za tím buxusem, tedy jenom sotva metr od země. 
Hlava se navíc nehýbala a já si říkal: „Přece žádná živá bytost nemůže být takhle malá, kromě děcka, ale to by vypadalo jinak.“ Zůstal jsem stát a konsternovaně hleděl na toto zjevení a čekal jestli se ta hlava pohne. Teprve asi tak po dvou minutách se ta hlava skutečně nepatrně pohnula, což zvýšilo ještě více moji zvědavost. Řekl jsem si: „Tak malá žena snad nemůže být i kdyby to byla liliputánka. A proč tam stojí a nejde dál? Jisté je, že to nemůže být socha, když se to pohnulo!“ Šel jsem tedy okruhem k ní, abych se přesvědčil, že nevidím fata morgánu. Cestou jsem si stále opakoval: „Metrová žena s vlasy staženými do řeckého uzle je přece naprostý nesmysl!“ 

No a pak, když jsem tam došel, koukal jsem jak jeřábek na božsky krásnou dívku sedící na rybářském skládacím sedátku. Očima mi připomínala americkou herečku Audrey Hepburn. Na klíně měla skicák a kreslila černou tuší pohled na kostel v pozadí. Jak jednoduché vysvětlení! Jak to, že mě to nenapadlo hned? Dívka se na mne otočila a mile se usmála. To mě dodalo kuráž, pozdravil jsem ji a zeptal se: „Promiňte, mohu se podívat na Vaši kresbu?“ Dívka zvedla skicák a otočila ho ke mně. „To je opravdu krásná perokresba“, pochválil jsem její obrázek, „děláte to jako profesionál, nebo jako hobby?“ 

   Dívka se na mne opětovně mile usmála a položila si ukazováček na rty, čímž mi zřejmě, jak jsem si domyslel, chtěla dát najevo, že je němá. Byl jsem trochu vyveden z konceptu a zeptal jsem se zcela nelogicky: „Ale vy mne slyšíte?“ Zavrtěla hlavou a ukázala si na rty a pohybovala jimi. „Aha, chápu, vy umíte odezírat ze rtů.“ Dívka kývla hlavou na souhlas. Poděkoval jsem ji a omluvil se, že jsem ji vyrušil a ona mi podala ruku, usmála se a pokývala hlavou. Potom mi naznačila, že už půjde domů, skicák vsunula do kabely, vstala a sklapla sedačku. Zeptal jsem se jí, jestli jde tímto směrem jako já a ona kývla, že ano. Řekl jsem, že ji ponesu tu sedačku a nabídl jí rámě. A tak jsme spolu kráčeli směrem k Pankráci, já jsem jí vyprávěl, že bydlím v Podolí a ona mi najednou ukázala na jeden dům, že tam bydlí ona a já si uvědomil, že to je Jedličkův ústav pro tělesně postižené. 

Doprovodil jsem ji až ke vchodu a zeptal se jí, jestli se ještě někdy uvidíme, ona smutně zavrtěla hlavou, jako že to nejde a dala mi malé sádrové kolečko velikosti mince, na němž byla písmena IWWFY. Pak mi naznačila, abych to rozlomil, ale ne teď, až později. Poděkoval jsem jí a pomalu odcházel. Byl jsem jak omámen a po pár krocích jsem se otočil, ona tam ještě stála a zamávala mi na rozloučenou. Doma jsem tu sádrovou minci nedočkavě rozlomil a v ní byl složený lístek papíru na němž stálo: »I Will Wait For You!«  Byl jsem rozhodnut, že ji tam někdy navštívím, ale z důvodu rozvodu se to posunulo o pár měsíců až do ledna. V recepci ústavu jsem se pak dozvěděl, že ta krásná kreslířka Zuzanka už na mne může čekat jedině někde na obláčku, měla rakovinu...

http://youtu.be/mUrcqZqE8EU

10 října 2018

Čutaná = FBM (fotbal bez míče)

Za války jsme jako kluci sice chtěli hrát fotbal, ale nikdo neměl míč. V té době byl míč tak dostupný asi jako dnes let do vesmíru. Takže se čutalo příkladně dětským gumovým balónkem nebo zase starým tenisákem, což ovšem nebylo to pravé. Napadlo mě, že aspoň takový hadrák by byl něco lepšího. A tak jsem doma vydyndal na matce staré hadry a ušil z nich vlastnoručně černý glotový hadrák. To bylo slávy mezi klukama! Aby se hadrák moc nezničil, navrhl jsem hrát fotbal na boso a na trávníku, nikoliv na silnici, kde se muselo hrát jedině s tenisákem, ten by se totiž v trávě ztrácel.

Hadrák byl sice určitým zlepšením, ale protože byl moc měkký a při hře měnil tvar jako protoplazma, nebylo to zase až tak ideální. Jedna moje prateta, se to nějak doslechla a poslala mi v balíčku až z Mladé Boleslavi, starý kopací míč, který prý u ní ležel na půdě už víc než 20 let. Byl jsem štěstím bez sebe. Považte: pravý míč na fotbal! Jenže opět komplikace. Míč byl zpuchřelý a duše unikala, prostě míč vypadal, že už Žižka s ním hrával - a to už je čas! Dal jsem si s tím velkou práci a pomocí flastrů a lepidla na duše od kola, jsem duši míče oblepil tak, že neunikala. Pak jsem se věnoval správce koženého obalu, který jsem nejprve namastil krámem na boty, aby změkl, načež jsem pečlivě ševcovskou dratví obnovil prasklé stehy. 

A pak konečně nadešel ten slavný den, kdy jsem přinesl mezi kluky svůj pravý fotbalový míč! Ihned byly sestaveny dva manšafty, já jsem za to pak byl nazýván slávistou Bicanem. Načež pomocí větších balvanů byly označeny dvě branky a bohužel se rozhodlo hrát opět na silnici, která totiž byla považována za více regulérní hřiště než louka. Na trávě by možná můj ševcovský výkon přetrval aspoň do poločasu, ovšem na hrubé silnici, léty zpuchřelé švy praskaly, jako by to byla pavučina. Během několika minut, když jeden necita nakopl balon takovou silou, že povolila i duše, celý míč mu zůstal nabodnut na noze. Tím bylo definitivně po míči a všichni se tomu smáli, smíchy řvali, mně do smíchu nebylo... 

Do třetice jsem měl velkou šanci získat aspoň na víkend opravdický nový kopací balon. Chodil jsem tenkrát do měšťanky na Vyšehrad, protože v té podolské byli ubytováni němečtí vojáci. V sobotu dopoledne jsme měli tělocvik na hřišti nahoře na Vyšehradských hradbách. Když tělocvik skončil, nechtělo se zřejmě panu učiteli jít zpět do školy, jen kvůli tomu, aby tam míč zamkl do skříňky a zeptal se nás, kdo zde bydlí nejblíže. Já jsem vytušil o co mu jde, a tak jsem se hlasitě hlásil, že já bydlím nejblíže i když to nebyla tak docela pravda, protože z Vyšehradu na Pekařku přes Pankrác a Kavčí hory, to jsou aspoň dva kilometry...

 Pan učitel Stavinoha, takzvaný "Staviduch" (na fotce s Velasem a Kokešem), mi tehdy tento drahocenný skvost svěřil přes neděli a neopomněl mi klást na srdce, že se balonu nesmí absolutně nic stát, to je jediný balon na měšťance, který má celá škola k dispozici. Slíbil jsem mu všechno a šťasten jak blecha si to kráčel s balonem podpaží domů. Moje štěstí však trvalo jen minutku. Najednou se za mnou ozvalo volání: „Tomsi, počkej!“ Ohlédnu se a pan učitel běžel za mnou. Udýchaně mi řekl: „Já jsem si to rozmyslel, ukaž, dej mi ten balon, já ho přece raději odnesu dolů do školy. Ne, že bych ti nevěřil, ale kdyby se s ním něco stalo, byl by z toho děsnej průser!“ A tak jsme čutali i nadále zase jen s tenisákem...