09 listopadu 2019

R.Cortés a já – PRO PAMĚTNÍKY...

Stalo se to dávno, v roce 1962, když jsem si jen tak ze srandy, pro zazpívání s kytarou u táboráku připravil něco jako kuplet, na melodie dvanácti, v té době běžících šlágrů, s mým vlastním textem. Vtip měl být v tom, že jsem vždycky začal tím oficiálně známým textem, který po prvních slovech přešel do textu mého, v podstatě bědujícího nad mojí smůlou. Kuplet jsem nazval „Ten osud zlý“.

Když jsem ho pak u velkého táboráku na Máchově jezeře zazpíval, měl jsem úspěch, který jsem nečekal. Řada nadšených zájemců ze stanového tábora chodila za mnou a chtěla si text i akordy opisovat. Dokonce se tam rozšířila fáma, že jsem známý umělec z televize. Jeden mladík, jakýsi Karel, mi navrhl, že by to rozepsal do klavírních not, a že bychom s tím mohli společně vystoupit v Praze na městské soutěži lidové tvořivosti. Já jako zpěvák, on jako klavírista. Nejprve jsem to odmítl, že to je patrně nějaká agitka pro svazáky, ale potom, díky jeho masivnímu přemlouvání jsem svolil s tím, že to ale on všechno zařídí sám. Karel se toho ujal a pak mi jen suše oznámil, že se soutěž bude konat ten a ten den v Národním domě na Vinohradech.

 

 Kostky byly vrženy, parkrát jsme si to natrénovali u nás doma a pak přišel onen osudný den mé největší trémy v životě. Nejsem sice introvert, takže producírovat se před vícero lidmi mi nedělalo velké potíže, ale když jsme přišli před vysloupením do šatny, čekal tam na svůj výstup „Pan Zpěvák“ Rudolf Cortés! Krev mi ztuhla v žilách a já absolutní amatér a diletant, jsem si vedle pěvce ČR číslo jedna, připadal jak trestanec před popravou. Utěšoval jsem se, že třeba přijde na řadu až po nás, což mě odradilo od toho abych okamžitě uprchl. Potom jsem to ale nevydržel nervově a zeptal jsem ho: „Pane Cortés, promiňte, kdy půjdete na scénu, já mám totiž také něco zpívat a tak doufám, že půjdete až po mně, bylo by pro mne zcela zničující jít na plac po vašem vysloupení, chápete?“
„No já mám jít teď po těch svazáčcích, jak skončej...“, řekl a usmál se. Myslel jsem, že mne budou omývat, tréma se mnou začla lomcovat a asi jsem dost zbledl.
„Nic se neděje, mladej,“ uklidňoval mne Cortés, „já mám jenom jednu takovou docela neznámou španělskou lidovou píseň - a ta ten nároďák nezboří!“ To mě neuklidnilo, řekl jsem potom Karlovi: „Nic se nedá dělat, já prchám! Ahoj!“
 

 „Počkej, neblbni“, zalomcoval se mnou Karel a šeptal mi: „já mám nápad, jak to uděláme a budeme atraktivnější, než celej Cortés. Hele, oba máme černý smokasy, ty přijdeš na jeviště první a poneseš tyhle srolovaný noty, ukloníš se, pak přijdu já, podáme si ruce a ty mi předáš noty. Já ohlásím, že zazpíváš „Osud zlý“ a lidi si určitě budou myslet, že se jedná o nějakou operní arii – a po tom Španělsku a po těch svazácích už budou tak votrávený, že když najednou my dva rozbalíme tyhlety všechny šlágry, tak se podělaj radostí a blahem!“
„Tvůj optimismus bych chtěl mít“, povzdechl jsem si, ale zůstal. A přesně tak, jak to ten geniální psycholog davu Karel předpověděl, tak to vskutku dopadlo. Publikum bylo odvázané, hned jak zaslechlo první takty. Už během zpěvu při přechodech na novou melodii tleskali jako o život, Karel musel vždycky vložit pár taktů do potlesku a teprve když povyk utichl, tak mi dát nový nástupní akord na další píseň.
To byl můj první a taky poslední zpěvácký úspěch v sále a k tomu navíc v závěsu po panu Rudolfu Cortésovi...!




Zde uvádím celý text mého kupletu „TEN OSUD ZLÝ"



 
Melodie: Zhasněte lampióny, lampióny...
 (Zpívali: Yveta Simonová a Milan Chladil)
Text: „Zapněte amplióny, mikrofony, budu zpívat já, jak lidi mě šidí, zahrajte saxofóny, xylofóny, jak je osud zlý, se mnou se nemazlí.“


Melodie: Můj strýček.  (Zpíval: Richard Adam)
Text: „Pět mi bylo let, byl jsem pouhé děcko, když jsem druhým dětem hračky bral, pro úplnost chtěl jsem míti všecko, nikdo však mou snahu nechápal.“

 Melodie: Příliš mlád.  (Zpíval:  Karel Gott)
Text: „Co jinoch chtěl jsem častokrát, si v krámě leccos jen tak brát, hned chtěli mě za mříže dát, jenže jsem byl příliš mlád!"
Melodie: Včera mi bylo sedmnáct.  

(Zpívala:  P.  Filipovská)
Text: „A když mi bylo sedmnáct, jen sedmnáct kdo by to do mně řek‘, doved‘ jsem kouřit, karty hrát a...

 Melodie: Diana.  (Složil a zpíval:  Paul Anka)
Text: ...krásnou Dajánu měl jsem rád. Jednou jsem ji potkal k ránu s celou partou chuligánů, já chtěl místo vinárny pozvat ji do cukrárny...
Melodie: Tivolli.  (Zpíval: ???)
Text: ...„Už nejsem pacholé, ty vole, ty volé, nemlsám bonbóny, kup něco za bóny, už nejsem pacholé, ty vole-ty volé, jestli chceš se mnou jít, to musíš aspoň mít...


 Melodie: Volare, cantare.  

(Zpíval: Dean Martin)
Text: ...Doláry, johó, doláry, johohoho!“... „A tak jsem ztratil lásku a radši tipoval SAZKU..."




 Melodie: Desatero lučních květů někdo pro mě

natrhal... ( Zpívala: Jarmila Veselá)
Text: Desatero různých sportů co divák jsem pěstoval, bohužel však můj zlý osud i tuto zálibu mi vzal!

 

 Melodie: Tys to hochu všechno spískal! 
 ( Zpívala: Yveta Simonová)
Text: „Tys to, sudí, blbě pískal, tak jsem tě halt trochu ztřískal.  

To přec nemůže být žádný hřích,  zastal jsem se slabších!“



 
 Melodie: Mackie Messer. ( Zpíval: Miloš Kopecký)
Text: „Na tribuně v čase témže, dav se pustil do 
sebe, já v tom nejel, já vím jen, že sebralo  mně 
ES - EN - BÉÉÉ..."
     

 Melodie: O nás dvou už Goethe psal. 
 (Zpívali: Yveta Simonová a Milan Chladil)
Text: „A tak prý teď rok co rok, plní se můj trestní blok, 

do basy mi chybí krok...    
V tom je mé prokletí, měl jsem žít v minulém století...


                    JÁ  TOTIŽ   MÁM...

 Melodie: Klokočí.  ( Zpíval: Jiří Suchý)
Text: „Po babičce modrou krev, z novostí strach, na co jsem sáh‘ z toho byl krach, proto vím, že je nutné pět písně smutné dosud, že byl můj osud tak moc zlej:  Ách - áách - ááách!“

http://www.youtube.com/watch?v=RNsVvviMDs0

05 srpna 2019

Černá hodinka pomůže...

Černá hodinka byla pro mne, už od dětství pojmem příjemným, hlavně ve válce. V naší malé čtyřčlenné rodince to znamenalo posezení při postupném stmívání dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna dekou,  kdy si ta naše rodinka, jakoby krytá tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat...
Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může nějaká ta bomba spadnout. Má malá sestra Blanuška, tehdy dvou- až sedmiletá, to vše ještě nevnímala, nacházelo se to pod hranicí jejích rozlišovacích schopností, takže byla z nás nejšťastnější...

DNES, skoro pětasedmdesát let po válce, žijeme sice oficiálně v hlubokém míru, ale de facto zase v rozpolceném světě a řekl bych horším, než byl v obou světových válkách dohromady. Tam se jednalo o jinou rozpolcenost, tenkrát proti sobě stály dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ale lidé civilní drželi spolu proti nebezpečí z druhé strany. Tenkrát se ještě dalo odhadnout kdo je nepřítel a kdo je přítel. Lidé staré školy, jako jsem já, dnes nemají sílu ani chuť se neustále s někým o něco přetahovat, chtějí mít pohodu, bez reklam a politiky. 
Kdo si myslí, že mu aspoň ta televize kterou si platíme, poskytne možnost se na chvilku odreagovat a vymanit z partajních hádek a přestřelek na obrazovce, ten vždy spláče nad výdělkem. Proč?  Veřejnoprávní televize asi 30-krát za den blábolí cosi o počasí, čemuž zdrcující většina posluchačů ani nerozumí, ba ani nechce rozumět. Běžnému divákovi totiž, všechny ty isobary a okluzní fronty, vypadající jako podprsenky vlající na šňůře, vůbec nic neříkají. Divák si  asi tak jako já řekne: "Čert vem geomagnetické pole, já chci vědět jestli bude pršet a kolik bude stupňů a to mi nemusí být opakováno každých třicet minut! Je dobře známo, že mluvení o počasí je bezradnost z nudy, anebo špatná náhražka za ještě horší, přitroublou a uřvanou reklamu...

V našich zprávách se buďto až do zblbnutí, monotónně a vytrvale věnujeme ekonomice, kolik miliard za co i na co, nebo se stále krmíme problémem migrace a dále katastrofami všeho druhu, jak a kde se co zřítilo či vyhořelo, kolik mrtvých je na silnicích, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Pak jsou tu zprávy o přemnožených kauzách bezcharakterních, podlých politiků, kteří si v nich spokojeně bahní a kterým se neustále dobře daří, a už po dobu desítek let, kličkují před naší slepou, bezzubou a zcela natvrdlou, nemohoucí spravedlností...
V takových chvílích se já, zoufalý občan, nejraději uzavřu doma před veškerou společností a v samotě jen se svými myšlenkami se vracím k ČERNÉ HODINCE jako tenkrát za války. Tímhle způsobem se ovšem naše rozpolcená, nemocná společnost, nikdy nezmění a neuzdraví. Co však, jako starobní důchodce mohu proti této nemoci všech lidí udělat? Snad jedině psát, psát, psát a zase psát...

  Já nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechávat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, (viz ANO), nejsem tank a nechci se radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán. Já si však myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou zábavu i v okruhu svých známých a přátel doma, tedy zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit.  A je-li někdo sám a nemá možnost takové zábavy se spřízněnými dušemi doma, měl by mít aspoň možnost se pomocí veřejnoprávní televize, toho svého spleenu nějak zbavovat. Inteligentní občan nechce jenom stále slyšet sliby, že dostane přidáno, jeho už neomračují akční slevy na zboží a výhodné nabídky, on chce být spokojený s tím co má...

Pozitivní témata, mají bohužel pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky a hnusárny podlých lidí. Totiž ty pozitivní investice do spokojenosti občana jsou i pro media, velkým plusem, který se sice nezúročí velkou sledovaností ihned, jako je tomu u tzv. "trháků" ale až po delší době. Faktem je, že spokojení a šťastní občané jsou cennou devizou státu, takoví lidé nepřemýšlí o tom, jak by ten stát oprčili, ani ty nepříjemné daně jim tolik nevadí, protože nemají pocit, že jim stát krade peníze z kapes, nebo, že jsou na každém kroku státem oblbováni, špehováni a vydíráni. Většina lidí, i když o tom třeba nikdy nemluví, v jádru touží po teplém, útulném, domácím (nikoliv čapím)  hnízdečku . To ovšem pan oligarcha, snící o miliardách, nemůže nikdy pochopit...

Můj případ: Napsal jsem na veřejně známou adresu paní ministryně A.S. mailovou naprosto slušnou a stručnou otázku, jenže místo ní mi odpověděl její přiblblý robot toto:
4.10. 2019  OSOBNÍ DOTAZ: ZPRÁVA NEDOŠLA PŘÍJEMCI  (A.S:)
CHYBA SERVERU:  NEPLATNÝ PŘÍJEMCE (Alena Schillerová)
Proč je ministryně neplatným příjemcem, mi už ani černá hodinka nevysvětlí...

Já se ptám dál, jako řečnickou otázkou, víte to, paní ministryně, že robot rozhoduje za Vás a lže o Vás, že prý jste neplatný příjemce? Kdo jest neplatný příjemce? A nemám snad, jako občan tohoto státu právo se slušně zeptat svých politiků na to či ono? Může na můj dotaz každý přitroublý robot, tímto lživým způsobem odpovídat a dopis odmítnout? Maji takoví roboti snad více rozumu a práv než občan-já? Proč mě nechce ministryně vůbec vyslyšet?  Protože jsem příliš blbý? Protože jsem pro ní NULA? nebo ŠMEJD? Proč? To bych chtěl vědět, paní neplatná příjemkyně..!"
Vždyť právě ze spokojenosti občanů vzniká v lidech ten pocit zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je přece notoricky známo, že třeba ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, jako kdyby za ně závodil sám a při tom sedí doma v křesle a chroupe buráky...


On, jako člověk je hrdý  na ty své,  kterým fandí, ani neví proč, on  je hrdým na svůj klub,  na to, že je Čechem, jakož i na svou vlajku a na svou hymnu. Tuhle vlastnost lidí je nutné podpořit, ne však koblihami, nebo nějakými almužnami. Ten vztah ke své zemi je třeba přenést do každodenního života, protože jenom spokojený občan se pozvolna začne sžívat se svým okolím, se svými sousedy i se svým státem a v konečné fázi je občan ochoten svůj stát bránit jako vlastenec. Jenomže tuto člověčí devizu si sami vytrvale a systematicky zašlapáváme do bahna nesnášenlivosti ve jménu celkem jakékoliv politické partaje...


30 července 2019

Byl jsem politicky zakrnělé embryo...

Až do února 48, kdy mi bylo šestnáct let, jsem se o politiku nezajímal, bavilo mne v zimě lyžaření, v létě plavání, jinak hudba, hlavně jazzová a dosud platonické vztahy s děvčaty.

Teprve Veliký únor mne nabudil. Už hned při prohlášení Klementa Gottwalda, který se v dosti podroušeném stavu "právě vrátil z Hradu", mně šel mráz po zádech. Sám jsem ani nevěděl proč, netušil jsem co to je komunizmus, ale pocit něčeho zlého a cize odporného mnou zalomcoval.
Podivná neurčitá předtucha nabyla jasnějších kontur, když třináctý den po puči byl Jan Masaryk "vyskočen" z okna.

Oficiální vysvětlení jako sebevražda mě neuspokojovalo, viděl jsem v tom zase jenom lhaní, tak jak jsem to znal z Protektorátu. To německé lhaní jsem bral jako nástroj, nutný k okupování, ale proč si lžou Češi Čechům? Vždyť všichni jsme měli moc rádi Honzu Masaryka, tak co se tady snažíme opět nalhávat lidem nepravdu? Pak ovšem se mi pomalu začalo rozsvěcet v hlavě, když následovaly další vraždy, tentokrát justiční... 

Pokud se soudruzi vyvražďovali jen mezi sebou (Slánského proces), byl jsem klidný.
Ovšem, po popravě Milady Horákové mi bylo už stoprocentně jasné, že došlo na tu nejhorší možnou alternativu mých obav a předtuch. Ve škole jsem se snažil trošičku švejkovat, když jsem se ptal při politické výchově s naivní tváří: "Když teď v procesu se Slánským vyšlo najevo, že i ti nejvyšší straníci byli vlastně zrádci, tak jakou máme jistotu, že dnes tam nesedí třeba další zrádce Gottwald?"  Dělalo mi moc dobře u srdce, když jsem viděl, jak se ten přednášející komunista topí v proti-argumentech...

Do dneška proto nevěřím těm všem možným pomýlencům, kteří se nejprve pomýlili a nadšeně propagovali socializmus, pak se pomýlili a šli za Dubčekem, pak se zase pomýlili při vpádu vojsk, nakonec se pomýlili v éře normalizace. Nikdo však mi nedovedl vysvětlit, proč jsem se já, podle kádrováků "politicky zakrnělé embryo", nepomýlil od svých šestnácti let až do dneška, a vždycky jsem věděl, že komunisté lžou a kradou, vraždí své odpůrce, mučí je v koncentrácích, věší je na šibenicích, křiví páteře lidí od dětství a sugerují jim chorobnou chiméru o třídní nenávisti.


Pro některé lidi bylo nepochopitelné, proč jsem se stal tak zavilým antikomunistou, když v naší rodině nebyl nikdo zavřen ani stíhán, ba dokonce nám nebylo režimem ani nic ukradeno? 
Ano, to souhlasí, byli jsme vlastně proletáři, oba rodiče pocházeli z dělnických rodin, neměli jsme žádné nemovitosti, ba ani movitosti, takže nám nebylo co ukrást. Do konfliktu s režimem bych se snad ani nemusel dostat, měl jsem totiž, viděno jejich zraky, zcela ideální původ. Jen otec mi to maličko ‚kazil‘ tím, že byl úředníčkem, ale to se jakž-takž tolerovalo. Apriorně jsem neměl žádný hmatatelný důvod být proti, ale vadila mi vlastní podstata komunizmu, to jest: 
Samospasitelná partaj, mající patent na všechno i na pravdu a cenzura a masová kolektivizace a tupé hajlování lidského stáda, posvátným bolševickým papalášům...
Dvacet let jsem vydržel žít v socialismu i když jsem celou tu dobu koketoval s myšlenkou jak zmizet. Nejprve jsem chtěl utéct až po tom, když se mi nepodaří se dostat na vysokou školu. To se mi však, jako zázrakem povedlo, a tak jsem útěk odložil až „na pak“. Potom jsem zase bral ohledy na rodiče, později na manželku s dítětem, takže nakonec jsem v tom českém útulku pro blbce vydržel až do okupace "bratrskými" armádami 1968.

V těch dvaceti letech "totáče", coby člověk bezpartijní, jsem si byl vědom toho, že mám těsně nad hlavou kádrový strop svých možností, a že mohu buď zůstat navěky rajbovníkem za patnáct stovek, nebo podlehnout charakterové křivici a dělat jim tajtrlíka. Jednoznačně jsem si zvolil tu první alternativu, a tím jsem de facto masochisticky škodil sám sobě. Nedělal jsem to z důvodu nějakého asketického sebetrýznění, ale bylo mi prostě milejší zůstat chudým, ale zato o něco svobodnějším než byli oni disciplinovaní lokajové strany. Já jsem mohl mít na věci svůj vlastní názor, zatímco oni si ho museli napřed přečíst v Rudém Právu. Plus navíc jsem si mohl zpříjemňovat fádní život v české socialistické ohradě různými recesemi, které uvědomělým soudruhům nevoněly.  Připisovali mi proto další špatné čárky do mého pů
vodně intaktního kádr-materiálu.

Na vzdory mému opravdu hrůznému kádrovému posudku (nenávidí SSSR), jsem se možná díky titulu, dostal do podniku, zabývajícího se importem počítačů a periferních zařízení pro výpočtová střediska. Nejprve jsem dostal za úkol dovoz počítačů ze Sovětského svazu, což se docela hodilo k mé fragmentární znalosti ruštiny, dovedl jsem číst ty jejich stoličky. První co jsem udělal, rozšířil jsem své oddělení jednoho muže o skutečnou ruštinu znající sekretářku Johanku. Dovozy oněch parostrojů ze SSSR jsme valili jako maso do buřtů. Ministr naplánoval nakoupit a prodat sto počítačů "Minsk" ročně! Komu? Každý kdo chtěl počítač, dostal Minska, když chtěl jiný ze západu, dostal Minska, když raději nechtěl žádný, dostal Minska zadarmo. Když velká firma měla vlastní valuty a řekla: My máme své devizy a chceme západní computer, dostali Minska aspoň jako přívažek. Prostě i v samočinných počítačích panoval řeznický systém: Chceš telecí - musíš k němu vzít kilo bůčku!

Do této socialistické selanky přišlo zcela nečekaně zdánlivě příjemné překvapení. Byl jsem najednou jmenován vedoucím oddělení dovozu computerů ze západu, jelikož stávající vedoucí se prý pomátl a zůstal venku. Radoval jsem se, konečně budu moci zdokonalit svoji němčinu a angličtinu, leč má radost trvala sotva čtyři týdny. Johanka mi toho dne předala sluchátko se slovy: „Tady chce s vámi mluvit nevím kdo, asi nějaký křupan, ani se nepředstavil.“

„Tady je hlmlmn, potřebujeme, abyste se k nám ihned dostavil!“
„Prosím vás, co jste za firmu?“, otázal jsem se naivně.
„My nejsme žádná firma, my jsme policie, dostavte se k nám do Bartolomějské č.4!
Začalo mně mrazit v zádech: „Johanko, musím na policii, nemám ani ponětí proč, asi jsem se zase někde ukec...“


 

V Bartolomějské si mne vzala tři individua zarputile podmračená, do křížového výslechu. Každý na mne vypálil jednu otázku, takže jsem nevěděl komu mám dřív odpovídat.
„Víme, že jste vedoucím oddělení dovozu počítačů z kapitalistických zemí, tedy ze západu.“
„Víme, že se stýkáte s kapitalistickými dovozci.“
„Víme, že nejste členem KSČ, souhlasí?“
„Ano, vše víte správně“, řekl jsem suše, „jen já nevím, o co se tu vlastně jedná a chci slyšet co jsem provedl?“
„Otázky tady klademe my! Víte proč sem jezdí lidé z kapitalistických států?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou často špioni?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou i krásný špionky?“
Já nato: „Obchodní zástupci ze zahraničí sem jezdí proto, že s nimi naše republika obchoduje. Špiony, ale ani krásné špionky, jsem zatím nepotkal“, řekl jsem pobaveně.

„Víte, že jako nestraník jste pro ně moc zajímavej?“
„Víte, že neuvědomělí občané jsou tou nejsnadnější kořistí?“
„Je vám známo, kolik lidí jim už takhle nalítlo?“
„To nevím, ale když vám to vadí, že jsem nestraník, tak půjdu ještě dnes za mým vedoucím a požádám ho o přeložení zpět do východního oddělení, tam jsem totiž měl svatej klid a nikomu, ba ani policii, jsem nevadil.“
„To přece nejde, vy nesmíte nikomu říct, že jste byl u nás, ani v práci, ani doma manželce, prostě nikde!“, zhrozili se všichni tři.
Zřejmě jsem je vyvedl z konceptu, ale začali být příjemnější.
„To, že nejste ve straně nevadí, ale pochopitelně nemůžeme k vám mít takovou důvěru jako ke straníkovi, chápejte.“ –  Nechápal jsem.
„Vy jste nezkušený a jste politicky labilní.“
„Váš kádrový materiál není zrovna nejlepší.“
„A vaše manželka pochází z buržoazní rodiny!“
Otázal jsem se přímo: „Co mám tedy dělat, mám dát výpověď?“
„Ne, ale vy musíte jednat s cizinci jen ve vaší kanceláři!“
„A za přítomnosti aspoň jednoho straníka a nikde jinde! V žádných kavárnách, v hotelech, ani v soukromí. Když tohle bezpečnostní opatření nedodržíte, vystavujete se možnosti změny zaměstnání. Třeba ve fabrice nebo v dolech, kde byste se zocelil mezi dělnickou třídou!“

Rovnou od policajtů jsem zašel za mým nadřízeným, a bez ohledu na zákazy a příkazy jsem mu všechno vypověděl s tím, že chci zpět na dovozy z východu, protože na tohle nemám žaludek. Můj šéf, sice dlouholetý partajník, ale jinak snad slušný člověk, mne uklidnil:
„Podívej se, já vím, že v tom tvém oddělení není z těch devíti lidí ani jeden v partaji, ale přijmu ihned jednoho známého, a ten bude s tebou u těch jednání sedět, no a budeš mít od těch blbečků klid. Přeložit tě zpět do východu nemohu, nemám za tebe náhradu. Nikdo tu nezná anglicky ani německy, chápej, že to jinak nejde.“

Urychleně, během několika málo dní, byl přijat nový člověk, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v KSČ. Zdálo se, že se tím celá věc vyřešila. Bohužel, nikoliv na dlouho.
Asi za měsíc mne opět zavolal onen mumlající hlas a řekl mi, že mne bude v deset hodin čekat v restauraci „Družba“, poznám ho prý podle Rudého Práva. A skutečně: když jsem vstoupil do onoho, v té chvíli zcela prázdného lokálu, spatřil jsem jediného hosta vykukovat přes široce roztaženého "Ruďasa".
Připadal jsem si jako v seriálu o majoru Zemanovi. Překvapením však pro mne bylo to, že se vlastně o nic nejednalo. Ptal se mne co je nového, já nato, že nic. On mne pak poučil, že se příště bude v telefonu hlásit jako "doktor". Já jsem sice nechápal proč, ale vzpomněl jsem si na výrok jednoho bezpečnostního referenta, který hrdě prohlašoval, že jeho práce je tak přísně tajná, že kolikrát ani sám neví na čem pracuje.

Po nějakém čase, když mě „doktor“ opět zavolal, velice ho rozčílilo, že mu tvrdím, že není nic nového. Řekl mi, že lžu, jelikož on ví, že jsem byl viděn jak mluvím s jedním Angličanem v kavárně, přestože to mám výslovně zakázáno.
To mě nadzdvihlo: „Tak mi povězte co mám dělat, když mne zastaví Mister Colman při náhodném setkání na Václavském náměstí a pozve mne na večer do jeho hotelu Alcron, kde se mnou chce projednat určité body z našeho kontraktu. Vím, že tam nesmím, vymyslel jsem si tedy bleskově výmluvu, že bohužel nemám čas, jdu večer s manželkou do divadla. Pozval mne tedy „na skok“ do nejbližší kavárny, kde to můžeme také projednat, protože by pak mohl už zítra ráno letět nazpět do Londýna. A tam jste mne zřejmě pozorovali.“
„Ale jak to, že jste tam s ním šel?“, otázal se přiblble.
„Fajn, příště v takové situaci řeknu: Mr.Colman, já s Vámi nesmím jednat bez člena KSČ a navíc jen v mé kanceláři. Policie mě totiž hlídá a kontroluje!“
„To né, čoveče, to vás nesmí ani napadnout“, vyjekl zděšeně.
„Tak vidíte, že se vaše zákazy nedají dodržovat, a že se budu i v budoucnu stýkat s kým uznám sám za vhodné, právě tak jako to dělám na Brněnském veletrhu. Nebo chcete snad tvrdit, že žijeme v policejním státě?“, přešel jsem z obrany do útoku.

Po této poměrně ostré výměně názorů jsem napjatě očekával, co z toho bude. Nebylo nic. Měl jsem štěstí, mezitím nastoupil do nejvyššího partaj-postu Dubček, a bylo ticho po pěšině. Když k nám poté přišly bratrské armády, řekl jsem si: „Bolšáni budou mít v rukou vždycky lepší trumfy než já, a proto teď, anebo nikdy!“

Již za čtrnáct dní po přepadu jsem byl ve Vídni. Byl jsem tenkrát přesvědčen, že tato kolonizace není ve střední Evropě absolutně udržitelná na víc než na dva roky - a on ten svrab vydržel ještě dalších dvacet let! Ano, asi měli kádrováci pravdu: byl jsem jen naivním, politicky zakrnělým embryem! To však platilo jen do září roku 1968...l


 
Od této doby jsem byl 27 let v emigraci v Německu, pochopitelně západním a zde jsem přestal být "politickým embryem" a začal se měnit ve tvora člověčího. To, co jsem se tam naučil byla moje škola života bez strachu, zákazů a vyhrůžek, jakož i bez kádrování a třídní nenávisti. Pak se stalo, že jsem se už jako rentiér vrátil domů, ne kvůli penzi, (má česká penze se rovnala jedné pětině penze německé), ale má nemocná matka ještě žila a tak jsem jí ty poslední roky usnadnil a kromě toho, že se mi stýskalo po Praze a známých. Nevěděl jsem tehdy, že si s nimi už nebudu rozumět. Poměry se zde sice rapidně zlepšily, nestřílelo se v ulicích ani na hranicích, ale lidské myšlení zůstalo stejné... 
  Začal jsem psát své memoáry do blogů v novinách a drzý komentátor mi pomohl pochopit tu nekonečnou tragedii komunistické výchovy, když tam napsal: "Podívejte se na toho blbce, on na sebe všechno vykecá!" Lidi zde opravdu nechápou, že pokud máte čistý štít i svědomí, že si můžete ve svobodné zemi o sobě "vykecat" co chcete a nic se Vám nemůže stát! Naopak strach z následků musí mít jen šmejdi, zločinci, vrazi, podvodníci a vůbec lidská chátra, mezi kterou se nepočítám...

***http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM

25 července 2019

Gramofonová deska z totality 1957

Od mládí jsem zbožňoval hudbu George Gershwina, jenomže v padesátých letech minulého století to nebylo jednoduché sehnat někde jeho skladby.
Komunističtí vladaři Gershwina sice přímo nezatracovali, ale také ho zase po pravdě až  tak  moc nepropagovali, byl to přece jenom Američan, navíc Žid a v ČSR-Socializmu byly v módě a letěly spíše ruské častušky.
Jednou jsem k Vánocům od manželky, která věděla, jaká hudba se mi líbí, dostal skvělou gramofonovou desku s Gershwinovou skladbou „They can’t take that away from me“, ovšem s českým textem, nazpívaným Rudolfem Cortésem, ve kterém dominovala věta: „Čas naši lásku svál jak z peří utkanou, však louky voní dál a moje vzpomínky mi zůstanou!“ 

Zákon schválnosti chtěl, aby o šest měsíců později se tento text vyplnil a moje první manželství se z viny mé ženy, která se zamilovala do svého šéfa, začalo bortit. Až do vyřešení krize rozvodem, což trvalo skoro rok, jsem si tuto skladbu nemohl přehrávat, kvůli deroucím se slzám, za něž jsem se styděl.  Musím říct, že mne nedojímal rozchod s manželkou, ale ztráta blízkosti syna, protože dle tehdejšího komunistického práva, děti do šesti let připadly vždy matce automaticky, bez ohledu na to, kdo rozvod zavinil.

Teprve potom, když odloučení od syna trochu přebolelo, jsem mohl správně vychutnat tuto jímavou melodii. Ta deska měla na mne dokonce i obveselující efekt a vždy mne rozřehtala, když jsem si pustil její druhou stranu. Tam totiž byla naprosto tendenčně idiotská písnička, která by byla jinak stoprocentně neprodejná. Pro zajímavost, jaké texty se tenkrát rodily v chorobných mozcích soudruhů textařů v roce 1957, zde to uvádím v originálním znění:

Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám traktorom rozorali lány.
Hej, chlapci po starom něidě to s děučaty, kdo chce naše srdce mať, musí plnit plány!

Ten z vás to vyhrá, kdo vjac práce vykoná, ta ho pobozká, čo sa mu aj najvjac páčí!
Hej, chlapci premilí, my bysme vás lubily, kebyste nám traktorom rozorali lány!      

A dnes se diví naši komouši ve vládě,  proč tu máme suchá pole?

A tady je ten George Gershwin:  http://youtu.be/LKxAae-WJE    
Fred Astaire + Ginger Rogers:  https://youtu.be/fuufFgAMkGE

06 dubna 2019

Dvě signální soustavy?


Většinou se s mojí manželkou při obědě bavíme na nějaké právě aktuální téma politické, což si myslím, není tématem dobrým a tak se postupně od politických kauz odpoutáme k jakémusi filozofování o životě. Pak se pokračuje u kafíčka, kde necháme zaznít ty nejlepší vzpomínky z dovolených. Je zvláštní, že si má žena vzpomíná na momenty, které jsem já už dávno zapomněl, jako zcela nedůležité, ale když já vytáhnu nějaké vzpomínkové eso, tak ho ona klidně přetluče kulovým spodkem tuctové vzpomínky.
Načež se mě zeptá: „Miri, co bys chtěl abych uvařila zítra k obědu?“ To je pochopitelně otázka položená ve zcela nesprávný čas, protože s mým plným žaludkem nemám chuť na nic, takže jí odpovím indiferentně: „Nóó, Jituš, já myslím, že bys zítra eventuálně ani nemusela vařit vůbec a raději relaxovat."

Žena místo toho, aby byla ráda, aby jásala, že nemusí vařit, mi začne vědecky vysvětlovat, že existuje první a druhá nervová signální soustava, při čemž ta první vnímá signály, které jsou pouze odrazem reality a ta druhá, to je myšlení na základě abstraktních podnětů. Člověk má prý na rozdíl od zvířat vyvinutou i druhou signální soustavu, ale bohužel je to tak, že muži většinou používají jenom tu první. Tím mně bylo zcela nenápadně a diplomaticky zaobleně naznačeno, že jsem blb.

Zeptám se své ženy: „Drahá, vysvětli mi, jak souvisí ta tvá vysoce sofistikovaná přednáška s mojí chutí třeba na segedínský guláš?“
„To je jednoduché“, říká žena, „ty když máš plný žaludek, tak je ti jedno co bude zítra. Teprve až dostaneš hlad, začneš se shánět po tom co je v ledničce tak to je přesně příklad té první signální soustavy. Zatímco já už dnes vím, že budu mít zítra hlad a přemýšlím, co budu vařit a co budu muset k tomu vaření případně nakoupit, víš a to je ta druhá signální soustava!“

„Takže, abych to shrnul do tzv. resumé“, doplňuji její vysvětlení, „my muži se chováme jako zvířata a pouze vy, inteligentní ženy jste vlastně plnohodnotní lidé! Já jsem ovšem četl jiný vědecký citát, že žena je nejinteligentnějším tvorem na zeměkouli - po člověku!“
„No, to je ale nehorázná pivní debilita, která nemá s vědou vůbec nic společného!“
„Představ si, ty moje drahá, druhá signální soustavo“, řekl jsem manželce roztomile, „že je vědecky i experimentálně jasně prokázáno, že průměrná váha mužského mozku je o 200 gramů vyšší než průměrná váha mozku ženského!“

Ženě to zajiskřilo v očích: „To je sice možné, jenže zapomínáš, že u mozku rozhoduje kvalita a nikoliv kvantita!   Uvedu příklad:
Takový delfínek má mnohem menší mozek nežli slon a přesto je inteligentnější! A víš co já udělám? Poslechnu tě a zítra nevařím! Připrav si vrchovatě nacpanou šrajtofli, půjdeme spolu na luxusní oběd a já už vím přesně kam: do prvotřídní francouzské restaurace v Alcronu!“ A skutečně: Má DDSS (drahá druhá signální soustava) jako skoro vždy v tomto slovním souboji zvítězila!
https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc

08 března 2019

Šok pro Čecha v Curychu


Co je moc, to je příliš! Po třech měsících služební cesty v Indii konečně nadešla pro mne vytoužená doba našeho odletu domů. Tenkrát se mi poprvé a naposledy stýskalo po českém tmavém chlebě. A psal se devátý rok (1957),  po komunistickém puči 1948...
Náš tamní obchodní delegát v Bombayi, soudruh Kropáč, nám výhodně poradil, abychom si přesně spočítali kolik dní jsme byli v Indii, znásobili to šedesáti rupiemi na den, tuto částku abychom srovnali s tím, co jsme už odčerpali z akreditivu a rozdíl, abychom si vybrali ve švýcarských Francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli, ve prospěch socialistické vlasti.
„Nechte si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a následně do Prahy a poslali domů stručné telegramy: „Přiletíme do Prahy 10.10. v 10 hodin dopoledne.“

Když jsme potom přistáli na curyšském letišti měl každý z nás v kapse přes šest set švýcarských franků, což byl v té době měsíční plat lepšího úředníka. Připadali jsme si jako lordi a měli jenom jeden problém: Letadlo do Prahy odlétalo příští den ráno v osm hodin a teď už bylo pět hodin odpoledne. Jak lze tak rychle utratit tolik peněz? Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřená.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském kurzu...


V letištní budově mě přitahovaly osvětlené výlohy firmy Türler  plné hodinek, ale koupit si je pro sebe, jsem zatím nechával na potom v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Načež po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo. Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišla zavírací doba, spořádaní Švýcaři během pár minut disciplinovaně opustili obchoďák.

Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé hodinky a tak jsem to zase odložil na pak.
Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily ještě nějaké čokolády, žvejkačky, rtěnky a dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“

Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta.

Na letišti na mě čekalo zlé i krásné překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler s hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí proužek světla a tak jsem si dodal kuráže a vstoupil.
Byla tam sama hezká slečna s ofinkou , která něco zapisovala do knih. Začal jsem jí koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit zde na letišti hodinky, ještě před odletem do Prahy a proto bych se chtěl zeptat v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno. Dívka se snažila vší silou porozumět tomuto mému nervóznímu blekotání. Usmála se jen a řekla: "Ráno otevíráme každý den přesně v osm hodin, prosím." Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už já budu zase v letadle do Prahy a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 

Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí. „Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ 
„Dobře, takže hodinky za osmdesát Franků, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet různých druhů.
„Ještě něco, slečno, já bych chtěl takové hodinky - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka radostně a začala pro mě vybírat mezi těmi  osmdesáti-frankovými hodinkami jen ty s velkou vteřinovkou.



"Richtig, ja, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo nutných 25 na hotel a drobné na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít ode mne nemůže. Snad jako kvůli tomu, že má uzavřenou pokladnu.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já tedy zítra přijdu dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi tyto hodinky tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky.“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky, abyste nezaspal“, smála se.
„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím  - jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám.“
„To se mi nestalo - v celém životě - žiji v socializmu, děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla o vás myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“


Ráno přesně v sedm hodin jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala se smíchem: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza, kterému jsem ten můj zážitek vyprávěl, šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, a aby jí vysvětlil to, co jsem já nedovedl říct. Řekl jí: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil, abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme to určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  
Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, co mě doma čeká, to jest nevěra manželky a rozvod, byl bych té dívce vyznal lásku a zůstal patrně na věky v Curychu...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40

14 února 2019

Fauvéčko a krásné ruce

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že  vedle mne v červeném fauvéčku se jakási, mně neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří..
Zastavil jsem se u ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám trochu šťávy z mé baterie.“ 
Vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Brune, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato, už na první pohled nápadná žena, jistě omračuje kolemjdoucí krásou, ale na druhý pohled je velmi příjemná a má opravdu to, co já preferuji u žen, nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, tak mne fascinovaly.
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutné připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně asi už za týden. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, tak se mi podělala automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala do práce sebou. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již zatroubila před domem a zamávala z jejího červeného autíčka.

Bylo trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou pršiplášť a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, paní Bettino! Jak vidíte, takže já s vypočítavostí mně zcela vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“
Cesta ubíhala dobře až do okamžiku kdy Bettina odbočovala kvůli objížďce na okresní silnici mezi lesem a loukami, zcela stranou od civilizace. Současně se jako na povel silně rozpršelo, takže musela dosti zpomalit, protože stěrače nestačily zvládnout ty přívaly vody. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok.
Bettina se lekla a zastavila: „Nevím, co se to děje?“ a já jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“
„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne provinile.
 


Tak to je fajn, já taky ne. Musíme počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ku stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme zásoby jídla?
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co teď budeme dělat?“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma třeba tykání a můžeme to zapít mojí Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velikého NIC, kolem padají trakaře - a vy myslíte na popíjení a tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na okna i střechu našeho bordo-červeného roveru svoji ukolébávající melodii...“
„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se tedy napijeme Coca-Coly a já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, číše ani skleničky tady nemám“, upozornila Bettina.
„Fajn, napijte se první, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně, já naopak to budu mít rád s příchutí vaší pleti levandulové.“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, máme půlhodinové zpoždění, musíte tam určitě být? Já osobně bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla.“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víte co? Zajedeme si do lesní restaurace „Jägerhof“, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jste ještě nejedla. Souhlasíte? Já vás zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a tak jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo.

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Stále básníte o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem vám aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, vy se mi přece líbíte celá, ale já nemám právo s vámi takhle mluvit, když jste, jak jste mi prve řekla, vdaná...“

"Jenže vdaná žena to má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych vám vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na vás líbí, ale jako vdaná, jste pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam radši nechci otáčet, vidíte na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou škebličku...“
„Řekněte mi jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas."

„No, je takovej malej, částečně obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá jako diluviální troglodyt.  Znáte ho snad?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžete...“
„Je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď konečně budu mít pádný důvod pro právníka k rozvodu!“
„Zdá se, že z té náhody máte radost, Bettino, ale jdou-li se sem jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom kvůli obědu.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až takhle daleko na cestu jenom kvůli jídlu.  Jsou stále ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář a řekla: "Fajn, teď konečně bude  rozvod a to, z jeho viny!" 


Pokrač: BETTINA

06 února 2019

Ceylon - zelená perla oceánu

***CEYLON tzv. Zelená perla indického oceánu, je dnes SRI LANCA*** 

  Nerad  bych  udělal  z tohoto mého memoiru  jakýsi  cestopis, na to jsou mnohem lepší turistické  knížky, ale zato zde popíši pouze jednu jedinou  prazvláštní episodu,  která by se  mi jinde na světě nemohla stát. 
Když jsem tam byl kdysi v minulém století navzdory kádrovému posudku na služební cestě s mým kolegou Honzou, oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně dostali za humna, všechno se nám zdálo zcela neskutečné a připadali jsme si tam být jakoby ztraceni. První problém nastal v tom, že na Ceylonu nikdo nevěděl co to je Československo a všichni si to hromadně pletli s Jugoslávií. Podle anglické výslovnosti jim znělo Čekoslovakia velmi podobně jako Džugoslavia, takže i sám taxikář z letiště hlavního města Colomba nás zavezl rovnou před jugoslávskou obchodní misi.
Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jednoho maníka v celém baráku a ten nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět, při čemž dnes byl teprve pátek dopoledne.


„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy, ba nechyběl ani FAKIR který nám chtěl dát kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A i ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět.

Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“


Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havěti a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, promiň, vzbuď se! Poslechni si to, co to tu cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá, nejsem dřevo a usnul jsem taky. 



Samozřejmé pro nás bylo, že jsme se též museli jít, hned druhý den vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kousek dál je nádherná pláž, viz na této fotce, kde cucám džus. Dokonce i ta výstražná cedule, kterou jsme přehlédli, je v pozadí vidět jako bílý puntík!  No, ale milí žraloci k nám byli ohleduplní...

Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet, víš co, pojď vezmeme taxíka a zajedeme někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi tak půl kila jablek do roka, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durian. Když jsme pak se šišatým, světlezeleným durianem jeli taxíkem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný puch. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, to ten durian, má takovou penetrantní vůni!“ Já bych to spíše nazval SMRAD!

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme to do hotelové kuchyně, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě pouze durian rozkrojil a vnitřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem kafilerie a WC-žumpy, se za ním táhl jako štůdl. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.


„Tedy, Honzo, toto jsme snad přehnali, to bych fakt nemohl“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem. Většina fajnových dam si s odporem ukrývala nosíky v kapesníčcích.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat.“, trval na svém Honza, zatímco já jsem se snažil zadržet zvedání se žaludku. 
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal ji. Kdyby to šlo si ten děsný smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré asi tak jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně čistit a vyplachovat ústa a zuby. Ale i po výplachu jsem stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu toho duriana. 
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní čistění.
Řekl jenom: „Sežral jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal strach, že bych začal zvracet.  Na oběd musíme jít až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme po tomto hororu v pondělí dopoledne vyprávěli tuto smrdutou episodu našemu obchodnímu delegátovi, Vaškovi, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý", řekl doslova, "víte proč se vám ty lidi tak smáli?“
„No, zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili vlastně celý luxusní hotel“, řekl jsem.
„Ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí jen starý senilní páprdové na potenci."


29 ledna 2019

Dederonka a Dederačka (NDR)

Konečně se mi podařilo sehnat na našem trhu košili zvanou "dederonka". Dneska snad už jenom pamětníci vědí co to bylo. V šestašedesátém roce minulého století se prosadila super móda pánských bílých nylonových košil, které ovšem nebyly v naší socialistické vlasti k dostání, byly jen za dolary ve speciálních prodejnách Tuzex. Tyto košile byly pronikavě sněhobílé a měly výhodu, že se nemusely a vlastně ani nesměly žehlit. Jejich křečovitě bílá barva v šeru světélkovala jako fosforový ciferník na náramkových hodinkách, takže límečky i manžety elegantních pánů večer svítily, což přitahovalo zraky krásných dam.

Aby socialistické země tak moc nezaostávaly za západem, vymysleli si soudruzi v Německé demokratické republice (DDR) podobný materiál jako nylon, nazvaný DeDeRon. Jejich dederonové košile byly ovšem podstatně horší než nylonové, zato však byly občas k dostání i v Praze za koruny.

Už po prvním vyprání začala dederonka žloutnout, takže zářivá běloba postupně mizela a navíc se člověku kolem krku vytvářely rozmanité ekzémy v podobě flekatých map, čímž výhoda ne-žehlení ztrácela na půvabu. Zbrusu nová dederonka ovšem vypadala skoro stejně jako pravá nylonka a její cena 70 Kčs byla únosná, takže se na to mnohý mladý muž, včetně mne, nechal snadno a rychle nachytat.

Když jsem si pořídil první dederonku a doma si ji pyšně zkoušel před zrcadlem, řekla mi má sestra Blanka: „Tedy, brácho, ta košile ti fakt sluší, nechceš si přijít na velikonoční neděli zatančit do baru Hybernia, budu tam odpoledne zpívat s naším orchestrem místo v Mánesu.“
„Jo, to já ještě nevím, jestli se mi tam bude chtít jít“, řekl jsem vyhýbavě.

„Dobře, bráško, tady máš stovku, ale přijď určitě!“, přemluvila mne poměrně rychle moje bohatší sestra-zpěvačka.

Když jsem pak v neděli odpoledne přišel do Hybernie, byl jsem nepříjemně překvapen poloprázdným sálem a v přísálí seděla uzavřená společnost u dlouhé tabule s květinami a s papírovými státními praporky na stole – turisté z DDR. Sedl jsem si k prázdnému stolu u parketu přímo proti orchestru, abych dobře viděl na sestru a mohl na ni dělat různé grimasy. Tančit jsem neměl celkem s kým, viděl jsem jenom několik postarších párů a tak jsem si objednal dvě deci nakyslého vína a pozoroval cvrkot.
V přestávce po odehrání několika skladeb, si přišla sestra ke mně sednout a tak jsem ji to hned trochu zkritizoval: „Všiml jsem si, že jsi tam v jednom místě zapomněla text a začala sis trochu vymejšlet, ale to nikdo nezpozoroval. Ta vaše kapela celkem ujde, ovšem to publikum tady vypadá jako rodičovský sdružení na šibřinkách.“
„Publikum nás zklamalo, čekali jsme jako vždy spoustu mladejch a on je to tu samej středověk, a k tomu ještě ty Dederóni“, řekla a ukázala bradou do přísálí.
„Víš co, já půjdu někomu zatelefonovat, abych tu takhle nevytvrdnul sám“ řekl jsem.
„Nojo, tam hned vedle šatny je telefonní automat na koruny, tak to zkus a přiveď všechny možný známý i neznámý.“


Vydal jsem se tedy k telefonu. Musel jsem počkat, aparát byl obsazen nápadnou kráskou v dlouhé večerní toaletě s velice odvážným dekoltem. Její róba z černého sametu výrazně kontrastovala s její peroxydově blonďatou hřívou. Všiml jsem si, že té ženě stále vypadává mince ven a ona to marně zkouší znovu a znovu. Najednou se na mně otočila a řekla: „Verstehen Sie, bitte, deutsch?“

Měla štěstí, že narazila zrovna na mne, který německy uměl, i když tenkrát ještě ne moc perfektně. Neušlo mi, že se jí ten krásný dekolt ještě více rozšířil, takže jsem takřka trnul, aby jí nevypadly ven ty její bujné mirabely. 

Vysvětlil jsem jí, že to nedělá správně, že ten knoflík má zmáčknout až když se ta volaná stanice ozve, a ne hned. Dáma se pak úspěšně dovolala a začala mi srdečně děkovat a zároveň se mne zeptala, jestli ta zpěvačka, co se mnou seděla u stolu je moje manželka. Se smíchem jsem ji vysvětlil, že to je moje sestra, což viditelně podnítilo její zájem o moji osobu.
Při další hudební přestávce se však stalo něco, co mne vytrhlo z mé nudy. Od přísálí přes zcela prázdný parket pomalu přicházela ladným krokem ona dáma v černém sametu, s níž jsem se bavil u telefonu. Zamířila přímo k mému stolu, lehce pokynula hlavou a požádala mne o tanec slovy: „Darf ich bitten?“ (smím prosit?)

Koutkem oka jsem vnímal zvědavě vykulené pohledy muzikantů i mé sestry, vstal jsem a snažil se dámě vysvětlit, že je právě hudební přestávka, takže to bohužel musíme odložit až začnou hrát. Ona nato, že to nevadí, že si můžeme zatím chvilku povídat, a tak jsem jí nabídl rámě a po vzoru tanečních kurzů, jsme spolu korzovali po zcela prázdném parketu, zatímco muzikanti včetně mé sestry na podiu se potutelně uculovali. Naštěstí to netrvalo dlouho a jakmile začali hrát, přihrnuli se další tančící a já si mohl oddychnout. Během tance jsem se snažil vysvětlit dámě, že pokud není oficiálně vyhlášena dámská volenka, není v Čechách obvyklé, aby dáma vyzvala muže k tanci: „Víte, to mne moc překvapilo, ale musím dodat - příjemně.“


Ona se na mne udiveně podívala a řekla: „Ale já jsem si s vámi chtěla zatančit a vy jste pro mne nepřišel, tak co jsem měla dělat?“ Pokrčil jsem rameny: "Nic..."
Pak jsme se teprve představili a ona hned navrhla, abychom se oslovovali jen křestními jmény. Marianne se pak rozpovídala, byla už pět let vdaná, bezdětná a pracovala jako sekretářka podnikového ředitele. Vysvětlila mi také, abych se nedivil, že její manžel jí ponechává ve společnosti velkou volnost, jednak proto, že sám netančí, má z války zmrzačenou nohu a jednak je menší než ona. Když jsme dotančili, odvedl jsem ji k jejich stolu, poděkoval jí a vypoklonkoval se co nejrychleji zpět.


Asi za čtvrt hodiny přišla za mnou znovu, tentokrát nikoliv o přestávce, ale během tance, takže jsme zanikli v davu. Oznámila mi, že jejich skupina půjde teď ještě někam jinam a já bych mohl jít s nimi. Musel jsem vzdorovat jejímu zájmu a pochopil jsem, že německé ženy v důsledku války, kdy tam nastal notorický nedostatek mužů, si zvykly dobývat muže samy.
„Dobře, ale co kdybychom se sešli zítra dopoledne v deset hodin, tady před naším hotelem. Chtěla bych s vámi ještě něco pro mne důležitého mezi čtyřma očima v klidu prohovořit. Odpoledne ve dvě hodiny už odjíždíme naším autobusem domů.“
„Ano“, přikývl jsem, „budu tady zítra v deset stát na chodníku...“ 

Můj zkušený kámoš, kterému jsem to vyprávěl, mi na to řekl: "Miki, pozor na to, pamatuj si, že každá ženská přemejšlí jen tou svoji pampeliškou!" Moc jsem to sice nechápal, ale hned druhý den se to ukázalo.


Přesně v deset hodin vyšla Marianne v krásném kožíšku ze dveří hotelu. Bylo velikonoční pondělí slunce sice krásně svítilo, ale ranní mrazík proměnil včerejší louže v ledovky. Kráčeli jsme spolu směrem k Prašné bráně, bavili jsme se o všem možném a já jsem byl ve střehu, kdy přijde řeč na důvod schůzky. Teprve když mi u kávy řekla, že už bude muset pomalu jít zpět, aby byla ve dvanáct na obědě v hotelu, zvážněla a vzala mě za ruku: "Já mám ještě něco na srdci než odjedu.“
„Aha, tady to je“, pomyslel jsem si a byl jsem napjat jak struna.
„Mám tady u sebe 10.000 korun, chtěla bych si je tady u vás nechat a přijela bych sem zase v létě a vy byste mě za to nechal u vás bydlet. Strávili bychom spolu krásnou romantickou dovolenou ve zlaté Praze!“
„Marianne, co by tomu řekl váš manžel? Není to, i na něj trochu silné kafe?“
„Já bych se do té doby rozvedla! Vy byste mne učil češtinu, abych zde mohla pracovat třeba jako překladatelka a zůstala bych tady na pořád...“
„To je sice odvážný plán ale neproveditelný, úřady by to určitě nepovolily.“
„A co kdybychom se vzali?“, zeptala se nevinně.
„To –éé– to by byla bigamie, jsem ženatý a mám dítě“, vypomohl jsem si drzou lží.
„A vy byste se třeba nerozvedl?“, otázala se, při čemž udělala profesionálně svůdný kukuč.
„Ne, to v žádném případě, Marianne, má žena je na vozíku a to by bylo ode mne strašně podlé.“ Teprve tato druhá lež zabrala a Marianne to konečně vzdala...


Já vím, že se lhát nemá, ale v tomto případě jsem lhát musel, byl to vlastně jakýsi animální pud sebezáchovy, těsně před tím než mohla sklapnout past...


https://youtu.be/6znS216VIZM