10 října 2018

Čutaná = FBM (fotbal bez míče)

Za války jsme jako kluci sice chtěli hrát fotbal, ale nikdo neměl míč. V té době byl míč tak dostupný asi jako dnes let do vesmíru. Takže se čutalo příkladně dětským gumovým balónkem nebo zase starým tenisákem, což ovšem nebylo to pravé. Napadlo mě, že aspoň takový hadrák by byl něco lepšího. A tak jsem doma vydyndal na matce staré hadry a ušil z nich vlastnoručně černý glotový hadrák. To bylo slávy mezi klukama! Aby se hadrák moc nezničil, navrhl jsem hrát fotbal na boso a na trávníku, nikoliv na silnici, kde se muselo hrát jedině s tenisákem, ten by se totiž v trávě ztrácel.

Hadrák byl sice určitým zlepšením, ale protože byl moc měkký a při hře měnil tvar jako protoplazma, nebylo to zase až tak ideální. Jedna moje prateta, se to nějak doslechla a poslala mi v balíčku až z Mladé Boleslavi, starý kopací míč, který prý u ní ležel na půdě už víc než 20 let. Byl jsem štěstím bez sebe. Považte: pravý míč na fotbal! Jenže opět komplikace. Míč byl zpuchřelý a duše unikala, prostě míč vypadal, že už Žižka s ním hrával - a to už je čas! Dal jsem si s tím velkou práci a pomocí flastrů a lepidla na duše od kola, jsem duši míče oblepil tak, že neunikala. Pak jsem se věnoval správce koženého obalu, který jsem nejprve namastil krámem na boty, aby změkl, načež jsem pečlivě ševcovskou dratví obnovil prasklé stehy. 

A pak konečně nadešel ten slavný den, kdy jsem přinesl mezi kluky svůj pravý fotbalový míč! Ihned byly sestaveny dva manšafty, já jsem za to pak byl nazýván slávistou Bicanem. Načež pomocí větších balvanů byly označeny dvě branky a bohužel se rozhodlo hrát opět na silnici, která totiž byla považována za více regulérní hřiště než louka. Na trávě by možná můj ševcovský výkon přetrval aspoň do poločasu, ovšem na hrubé silnici, léty zpuchřelé švy praskaly, jako by to byla pavučina. Během několika minut, když jeden necita nakopl balon takovou silou, že povolila i duše, celý míč mu zůstal nabodnut na noze. Tím bylo definitivně po míči a všichni se tomu smáli, smíchy řvali, mně do smíchu nebylo... 

Do třetice jsem měl velkou šanci získat aspoň na víkend opravdický nový kopací balon. Chodil jsem tenkrát do měšťanky na Vyšehrad, protože v té podolské byli ubytováni němečtí vojáci. V sobotu dopoledne jsme měli tělocvik na hřišti nahoře na Vyšehradských hradbách. Když tělocvik skončil, nechtělo se zřejmě panu učiteli jít zpět do školy, jen kvůli tomu, aby tam míč zamkl do skříňky a zeptal se nás, kdo zde bydlí nejblíže. Já jsem vytušil o co mu jde, a tak jsem se hlasitě hlásil, že já bydlím nejblíže i když to nebyla tak docela pravda, protože z Vyšehradu na Pekařku přes Pankrác a Kavčí hory, to jsou aspoň dva kilometry...

 Pan učitel Stavinoha, takzvaný "Staviduch" (na fotce s Velasem a Kokešem), mi tehdy tento drahocenný skvost svěřil přes neděli a neopomněl mi klást na srdce, že se balonu nesmí absolutně nic stát, to je jediný balon na měšťance, který má celá škola k dispozici. Slíbil jsem mu všechno a šťasten jak blecha si to kráčel s balonem podpaží domů. Moje štěstí však trvalo jen minutku. Najednou se za mnou ozvalo volání: „Tomsi, počkej!“ Ohlédnu se a pan učitel běžel za mnou. Udýchaně mi řekl: „Já jsem si to rozmyslel, ukaž, dej mi ten balon, já ho přece raději odnesu dolů do školy. Ne, že bych ti nevěřil, ale kdyby se s ním něco stalo, byl by z toho děsnej průser!“ A tak jsme čutali i nadále zase jen s tenisákem...

08 října 2018

Novela G.Pennela

Čecho-Australan George Pennel, původním jménem Jiří Penielski, kráčel dnes po dlouhých pětadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Šel velmi pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Lenka.
Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit.

Brzy nato, přišla ruská okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu československého až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly dobře senzačně na odbyt.

Když se pak usadil v Sydney, poslal Lence k 30. narozeninám  pohlednici s  černou kočičkou: Milé »Chat noir« k 30. narozeninám a přidal svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou. O rok později potkala Lenku nečekaná tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto neurčitého vztahu na dálku se vyznačovaly nerozhodností. Ta vzdálenost přes půl zeměkoule hrála tlumící roli...

Až teprve po sametové revoluci mu Lenka, podala ruku a poslala jakési nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě čtrnáctiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený-svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si tu cestu mohl celkem snadno dovolit.

Rozhodl se prostě sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň čtrnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě nežila jak jeptiška v klášteře, on také nebyl asketickým mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisní schránkou, tak jak ji kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na ní byla teď jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se mu, že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu ta vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece ani nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím.

Byl to zvláštní pocit moci to všechno vidět tak, jako dříve. Vešel do předsíně, a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že prý to je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj na tu bílou stěnu za ním...
V tomto okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...



26 září 2018

Ministrův řidič a moje semišky


Bylo mi tenkrát krásných devatenáct roků a jako študák jsem dosud nikdy neměl vlastní peníze, takže i nové boty jsem si musel chodit vybírat s matkou. Bylo to za komoušů a výběr opravdu nebyl velký, ale já objevil krásné světlehnědé letní perforované semišky, které se mi moc líbily. Máti byla ovšem proti, že prý semišky se brzy okopou, nedají se čistit krémem a jsou moc drahé. Nicméně se mi podařilo ji udyndat a ona, mamina hodná, pod tíhou mých argumentů, kapitulovala.

Brzy na to jsem se vydal s mým kamarádem Tondou na odpolední čaje do „Vltavy“, kde jsem tančil v nových botách jako pominutý, což logicky způsobilo puchýře na patách. Teprve potom mi došlo, že jít v nových botách tancovat je debilita.
Zajeli jsme si proto s Tondou do kina, kde jsem doufal, že se puchýře uklidní, což se ani za ty dvě hodiny zutých bot nestalo. Cesta domů tramvají proběhla ještě dobře, ale potom od Žlutých lázní až k nám na Pekařku to bylo víc než kilometr dlouhou, mírně stoupající ulicí, tenkrát ještě Dvoreckou, ale pak přejmenovanou na Jeremenkovu. (To byl jakýsi ruský generál, hrdina SSSR i ČSSR,  takže se ta ulice ze vděčnosti, jmenuje po něm dodnes.)

Chůze, při níž každý krok způsobuje kruté bolesti není moc příjemná, takže bohužel v jedné třetině cesty u posledního z Knihtiskařských činžáků jsem to vzdal se slovy: „Hele, Tóny, tady na tuhle lákavě bílou hromadu dlažebních kostek, si teď sednu a ani se nehnu. Běž klidně domů, já si oddychnu a dojdu to potom třeba bos.“ Tonda ale nespěchal a zůstal tam sedět se mnou. Proti nám blikala jediná lampa na tehdy dřevěné telegrafní štangli, s nápisem: Jest nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!  V několika protějších oknech to ještě mdle svítilo, ale jinak bylo všude kolem vlahé ticho, klidno a liduprázdno.

Tato idylická pohoda však nevydržela dlouho. Najednou se v dálce objevily dva strašidelné reflektory, které šněrovaly silnici cik-cak jako při slalomu. Tonda vykřikl: „Tomu je ta silnice určitě malá!“
Vyskočil jsem jak péro z gauče a říkám: „Pojď, zalezeme radši tady k tomu baráku, za ten roh zídky. Ten blbec je určitě vožralej!“  A Tonda dodal: "Jó, sežranej jak Karkulka!" 
Najednou slyšíme ránu, náraz jak auto škrtlo o onu telegrafní tyč, ta se rozpoltila ve dví, a začalo praskat elektrické vedení jak struny na kytaře. Praskání drátů vydávalo nejen kňouravé, havajské zvuky, ale hlavně oslepující blesky, zatímco auťák uháněl klidně dál stejnou rychlostí směrem ke Žlutým lázním.

Když jsme se potom trochu vzpamatovali, všimli jsme si, že přesně na těch dlažebních kostkách, kde jsme seděli, leží ta větší půlka telegrafní tyče i s tou lampou a izolátory se zbytky přetrhaných elektrických drátů, u nichž bych se ani náhodou nepřesvědčoval, zda-li jsou pod proudem. Už vím přece, že je nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!
Následovalo otvírání oken a divení se nájemníků, že nejde proud. Domovnice z přízemí vyšla se svým mužem před barák a ptali se nás co se tu stalo. Začali jsme jim líčit náš zážitek, když vtom vidíme od Žlutých lázní se znovu blíží ten šílenec, ale jen s jedním světlem. Projel opět kolem nás a uháněl jak o život zase nahoru odkud přijel. Tonda vykřikl: „Já vím kdo to je! Je to Jirka Hroudák, co jezdí jako šofér s ministerskou Pabědou!“ 
Domovnice si pečlivě poznamenala, co jim Tonda řekl. Pak už byl klid a já jsem cestou domů bos proklínal ty pitomé semišky, že usilovaly o naše životy. Máti holt měla pravdu: kdyby mě nedřely, byli bychom už dávno doma!

Asi za týden přišel Tonda k nám domu a zvěstoval mi, jak to s tím ministerským šoférem Jiřím Hroudákem dopadlo. Toho osudného dne odvezl Hroudák soudruha ministra do Národního divadla s tím, že v jedenáct hodin po představení ho zase odveze domů. Maje k dispozici tři hodiny času i Pabědu, dojel si do své hospody Na Pekařce, na jedno pivčo. To se ovšem znásobilo jako vždy aspoň pěti a doplnilo vodkou, takže když si uvědomil, že má být už za 10 minut u divadla, hnal to Jeremenkovou ulicí dolů jako šílený. Když mu došlo, že cestou přerazil sloup, obrátil se a jel nazpět do hospody za svými kumpány, aby mu poradili, co má teď proboha dělat??

Soudruzi mu poradili, ať jede ihned k divadlu a postaví auto levou stranou k chodníku, ta je přece zcela nepoškozená, pak odveze papaláše domů a načež zajede do autoopravny jejich kámoše, kde oni také pracují, auto se přes noc bleskově spraví a do rána bude, za tři flašky vodky, v tip-top vzhledu, jako třeba na brněnském veletrhu! Takže, jak si to jeho kumpáni vymysleli, tak to taky Hroudák provedl. Ministr nastoupil i vystoupil onou nepoškozenou stranou, aniž by cokoliv poznal a do rána byla "Paběda" zase v lesku jak nová. Zlatý český ručičky dokázaly div, ale Hroudák se radoval předčasně. Soudružka domovnice to oznámila na SNB a on ztratil své teplé místečko u soudruha ministra a šel na rok bručet...
Řekli jsme si s Tondou: "Dobře mu tak, ale za to, že nás dva moh' zabít, dostal však málo!"

20 září 2018

INGE (la douce) V LÁZNÍCH

Když jsem žil více než jedno čtvrt-století v Německu byl jsem tam celkem za ta léta čtyřikrát (vždycky po třech letech) takzvaně "na pokladnu" v lázních a pokaždé v jiných. V lednu to bylo v Saarlandu, na jaře pak ve Schwarzwaldu, v létě u Bodamského jezera a na podzim v září u města Lippstadtu.
Zcela nečekaně se mi to nejlépe líbilo v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního momentu perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i veškerý personál byli velice příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled téměř do nekonečna na bílé sněhové pláně lemované černými lesy. V noci za tmy bylo vidět v dálce mihotavá světélka vánoční výzdoby starobylého městečka Blieskastel. To mě okouzlilo, vypadalo to neskutečně jako kulisa v divadelní scéně vánoční hry pro děti. 


 Najednou jsem si teprve zde uvědomil, jak vlastně je ta hnusná bolševická lži-propaganda ošidná. Já, který jsem vždycky tvrdil, že těm bolšánům nevěřím ani pozdrav, jsem jim zcela debilně skočil na špek a uvěřil, že v tak zvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je zdravotnictví zadarmo, což je ten největší výdobytek socializmu. To je podlá lež, které téměř každý podvědomě uvěřil...

Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně jenom 5% svého platu, který mi běžel po celých pět týdnů pobytu v lázních, plus týden rehabilitace doma, ve výši 100%..! Tady u nás 
se ani o desítky let později dodnes nepodařilo odbourat srážky z platů všech pacientů za to, že jsou nemocni...!

Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na malé výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili lázeňské stíny. Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde, mimo jiné jednou týdně v sobotu, pořádány seznamovací taneční čaje o páté s hudbu zatím jenom bohužel reprodukovanou.“


Hned na prvním čaji, si k mému stolku pro dva přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, čímž jsem, tak i já zcela nečekaně získal svůj půvabný „Lázeňský stín“.
Náš úplně první rozhovor probíhal asi takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud žádný Kurschatten?“, zeptala se mě dívka.
„Bohužel nemám, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval.
„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“. Podala mi ruku a mile se usmála, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych naprosto zdravě, Inge - la douce.“
„Ne, nejsem sladká, jsem spíše protivná, řeknu vám proč. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny. A co je vám, Mirku?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o málo mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy.“

Druhý den v neděli bylo volno, to jest žádné procedury, tak jsme si spolu vyšli ven na procházku do nedalekého zasněženého lesa. Větve stromů se ohýbaly pod tíhou sněhu, slunce svítilo jak na horách a já si připadal být jakoby uprostřed kýčovité pohlednice se zimní náladou. Inge mi vyprávěla, že se doma věnuje gymnastice, což jí také pomáhá, mimo těch předepsaných léků, lépe překonávat  následky z jejího nervového zhroucení.
Když jsem ji potom uviděl v pondělí ráno při společném 
cvičení v krásném černém trikotu s mini-sukénkou, byl jsem opravdu unesen ladností její postavy i pohybů při exhibici, kterou nám tam na přání naší terapeutky předvedla.


Po večerním posezení v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku naší lázeňské budovy, mě dívka Inge překvapila milou nečekanou prosbou: „Mirku, nemohl byste mi, prosím-prosím, dělat takového jakoby-otce po celou dobu vašeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě pravý opak mého otce...
A ještě něco... já bych byla moc nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi koketovala včera u našeho stolu."
"Milerád, Inge, a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To by bylo krásné, pohádky miluju“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou dovoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne zklamal...

Čtyři neděle utekly jako voda a naše dvě podobné nespavosti byly vyléčeny.

http://www.youtube.com/watch?v=tV3D_D37JIQ&feature=related

16 září 2018

Na otázky dětí se má odpovídat...

 Moje dcera Brigita se narodila v Německu roku 1970, kde žije dodnes. Od malička byla zvyklá na to, že na všechny otázky, které kdy měla, jí vždycky rád a ochotně odpovídal bohužel jen její táta, který tak musel suplovat matku, babičku i dědu. Přece však z ní vyrostla čestná, chytrá a hlavně nefetující nekuřačka. Proto tady směle tvrdím, že na otázky se musí odpovídat, ale nejen dětem, nýbrž i nám, dospělým občanům a to pravdivě. Novináři nejsou póvl, jak kdosi tvrdí, oni jen chtějí pravdivé odpovědi od politiků, které si draze platíme. Ale tito nás nesmí podvádět, aby se stále nemusely řešit jejich nové kauzy, trvající deset až dvacet dlouhých roků!

Věděl jsem už ze svého dětství, že dítě považuje své otázky za strašně důležité a když se mu rodič odmítne věnovat, je mu to líto a příště se už třeba nezeptá. Proto jsem naopak z Brigitiny otázky udělal něco jako důležitou konferenci, či poradu, sedli jsme si na gauč nebo do křesel a diskutovali o tom seriózně jako dospělí. Její otázky byly různorodé, podle toho co někde náhodně zaslechla, třeba: "Papá, co je to gravitace?"  Jindy se mne zeptala, proč jsou chudí lidé a bohatí lidé? Držel jsem jí delší přednášku na sociální téma, začal jsem u žebráků a skončil u multimilionářů. Načež se zamyslela a pronesla tuto krásnou, památnou větu: "Papá, ale my nejsme chudí lidé, že ne, my jenom nemáme peníze."

Když se Brigitina matka se od nás odstěhovala, rozhodl jsem se, že povznesu důležitost našich rozhovorů tím, že si my sami postavíme krb u nějž budeme sedávat. Ale protože v našem bytě s ústředním topením jsme neměli žádné komíny a mimo to nad námi byla ještě čtyři patra, postavili jsme krb sice jako atrapu, ale z pravých ohnivzdorných dlaždic, aby to vypadalo opravdicky. Dovnitř jsem nainstaloval místo ohně červenou žárovku, což působilo útulně a u něj se pak řešily hlavně školní problémy matematické, pro kteroužto vědu neměla moje milá dcerka moc velké nadání, spíše bych řekl, že toto bylo nulové. Později přišly otázky typu, proč si ženy kupují anti-baby tablety a tampóny. V nastálé debatě, když jsem chtěl vědět jak přišla zrovna na tyto věci, vysvětlila, že jeden drzý spolužák jí vyhrožoval, že jí nakopne do zadku tak, až jí vypadne tampón. A smysl anti-baby tablet zpochybnila protože, když žena nechce dostat baby, tak se přece nemusí mazlit s mužem a potom žádné tablety nepotřebuje.

Často také ode mne pochytila různé výrazy, se kterými potom zaperlila, když jsem to nejméně čekal. To jsem se jednou rozčílil při telefonování s nějakým úřadem a když jsem zavěsil, řekl jsem si pro sebe: „Ten chlap je přece úplně to...“ „Blbej jak tágo!“ doplnila mě Brigita, aniž by tušila co to je. Ona měla vlastnost, že si zapamatovala mé různé výrazy a pak jindy je zcela nečekaně vypustila. Jednou v sobotu ráno, když jsme se chystali vyjet na nákup do Wiesbadenu koukám, že Brigita má na sobě jen šortky a lehkou blůzičku. Venku sice krásně svítilo slunce, ale na teploměru bylo pouze 8°C. "Tak to ne, Brigit, vem si džíny a bundičku, venku je ještě moc chladno." Ta se však snažila mne přehlasovat: "Ale papá, já jsem se dívala z okna a tady zrovna kolem běžel pán a ten měl taky jen triko a trenýrky." Musel jsem tedy přidat na důrazu: "Ne, ne, ty se ale oblečeš teple, podle nějakého chlapa, kterej byl třeba vožralej se řídit nebudeme." Brigita se tedy oblékla jak jsem řekl a odjeli jsme do města na nákup. Já jsem na tuto episodku dávno zapomněl, když jsme spolu kráčeli pěší zónou kolem všech možných výkladů, tak najednou mi Brigit ukazuje maminku, za ruku vedoucí malého chlapečka v krátkých kalhotkách: "Podívej se, papá, ten chlapeček je asi taky vožralej!"

Zažil jsem ale také napjaté okamžiky, že mě málem trefil šlak, když mi ráno do práce telefonovala její učitelka tímto způsobem: "Herr Toms, vaše dcera Brigita dnes uklouzla na ledu ve stanici autobusu..." ve mně hrklo a málem jsem šel do kolen. Než se učitelka dostala k tomu, že si Brigita jen trochu narazila loket, viděl jsem dceru pod koly autobusu, který tam v té chvíli vůbec nebyl. Dojel jsem hned za učitelkou a řekl jí ostře, že by jako pedagožka mohla vědět, že takové zprávy po telefonu se říkají v obráceném pořadí, tedy: "Vaší dceři se skoro nic nestalo, nelekejte se, uklouzla a narazila si loket ...atd..." Od té doby byla paní učitelka k Brigitě jak máslíčko. A takhle, vcelku velice harmonicky, jsme žili s dcerkou Brigit vlastně úplně bezproblémově. Naštěstí byla na rozdíl od jiných dětí, dítětem neustále zdravým. Jen jednou ráno měla horečku, byla to chřipka a tak jsem hned zavolal doktora. Ten potvrdil moji domněnku a řekl, že to chce aspoň týden v posteli. Jenže já jako otec jsem neměl nárok matek zůstat s dítětem doma. Zákon se teprve  projednával v parlamentu. Doktor mi řekl jen suše: "Ukažte mi jazyk - nojo máte to taky!" A tak jsem jako marodil s dcerkou...

   Když jí bylo osmnáct a vyrazili jsme spolu na večeři, zaslechl jsem jak si puberťáci říkají: "Hele, vidíš to, ty starý páprdové mají vždycky ty nehezčí holky!" Jednou doma, když bylo takové smutné podzimní počasí a venku lilo jako z konve, vzala mě Brigita kolem krku a řekla mi: „Papá, od mojí kamarádky Sabiny se její táta odstěhoval pryč, ty mi ale nikdy neutečeš, viď?“ Bylo to až dojemné, hrdlo se mi trochu stáhlo, ale řekl jsem rádoby veselým hlasem: „Brigit, ty kecko, vždyť ty jsi moje všecko! Tady ti dávám svoje čestný slovo, že ti nikdy neuteču!“  I když když jsem v duchu věděl, že to bude jednou ona, až se vdá, kdo odejde mně...

https://youtu.be/FMKKldTYv2Y
Český text:
Dny jež za námi jsou oživnou vzpomínkou a s tvou podobiznou je najdu v památkách.
Vzpomínek starých pár, tvých něžných slůvek žár, jež řeknou jak jsi stár,
to najdu v památkách:
RF:
Ve staré truhle mé jsou věci půvabné, které si schovávám pro dny kdy déšť nás skrývá.
Ty roky prožité, vzpomínky mé i tvé a srdce rozbité - to je v mých památkách...

12 září 2018

Výlet do Švýcar 1 (Schweiz)

Mé vzpomínky na tento výlet z roku 1981 jsou hodně identické, díky tomu, že jsem si z každé dovolené nahrával své zážitky a dojmy na audiokazety a kopie jsem pak posílal mým rodičům do Prahy, aby se takto podívali se mnou do světa, který jím byl tehdy panujícím komunistickým režimem odepřen. Byla to doba, kdy jsem byl už třináct let pevně zakotven v Německu a žil jako rozvedený s mojí jedenáctiletou dcerou Brigitou. Tato dovolená ve Švýcarsku je popsána podobně jako „Výlet do Němec“, z roku 1968, kdy se úmyslně vyhýbám formě cestopisu nebo povídky. Je to tedy vyprávění zážitků a dojmů pro toho, kdo to rád čte.

V červenci toho roku jsem se víceméně náhodně při hraní minigolfu seznámil s Reginou, rozvedenou ženou, která měla dceru Heike asi tak o rok mladší než Brigita. Slovo dalo slovo a začali jsme se jednou týdně vždy v sobotu scházet všichni čtyři na minigolfovém hřišti a soutěžili, která dvojice vyhraje. Ta prohraná měla nakonec zaplatit posezení v cukrárně u zmrzliny, kávy a dortů. Jelikož jsme byli výkonem celkem vyrovnaní golfisté a já jako jediný muž jsem chtěl zachovat dekórum, vyšlo placení vždycky na mne.
S mojí ex-manželkou jsme měli takovou dohodu, že ona si vezme dceru jednou za rok sebou na čtrnáctidenní dovolenou na Kanárské ostrovy a zbytek roku bude dcera u mne. Když mi potom oznámila, že si přijede pro dceru v neděli 30.srpna, bylo tím pro mne rozhodnuto, že já budu mít dovolenou od 31.srpna do 12.září. Z mého celkového nároku na šest týdnů mi tak ale ještě zbyly čtyři týdny dovolené s dcerou. Zamyslel jsem se tedy prudce hlavou co podniknu a napadla mě golfistka Regina. Zavolal jsem ji asi tak týden před plánovaným termínem s dotazem z čistého nebe, jestli by třeba nejela se mnou na dovolenou.
„Oh, ja!“ vydechla Regina nadšeně a já jsem se nechtěně rozřehtal: „Regino, ty se ani nezeptáš kdy a kam by se jelo a ihned souhlasíš, ty seš tedy dobrá, já to hodnotím sto body, prostě: Lady is a Tramp!“
„Nojo kam, to by mně zajímalo, ovšem na dovolenou jsem každopádně chtěla jet, moje dcera je u sestry a já jsem tu tak nějak moc sama“, přiznala se Regina. Tím bylo rozhodnuto a dohodnuto, že se pojede směrem na Švýcarsko.

Pondělí 31.srpna.
Vzal jsem to po dálnici Frankfurt – Basel (Bazilej). Bylo ideálně krásné počasí, nikoliv vedro a protože jsem zásady, že cestování je už také dovolená, tak jsme nijak nespěchali a zastavili jsme se tam, kde se nám to líbilo, na piknik či na oběd, pak na kafe a taky u tzv. Autobahnkirche.

Tento zvláštní kostel přímo u dálnice je nevšední tím, že nepatří žádné církvi, slouží veřejnosti bez ohledu na to, jestli je někdo katolík, nebo žid, evangelík, budhista, svědek Jehovův, prostě kostel pro všechny slušné lidi, včetně pohanů a atheistů.
Uvnitř je to moderně hladce zařízeno, okna jsou barevně mozaiková a lidi se tam mohou modlit když chtějí, mše se tam neslouží, mohou si tam zapálit svíčku, hodit obolus do kasičky, nebo zde jen zvědavě zevlovat. Atmosféra je to ale krásná a neviděl jsem tam vůbec žádné „podpisy“ lidských vandalů.

Když jsme k večeru dorazili do Bazileje, což je město na hranici dvou států, ta menší část je v Německu a ta větší ve Švýcarsku, aniž by bylo potřeba jako v Berlíně stavět dělící zeď, ostnaté dráty, střílny a závory. Regina zvyklá cestovat sama se ihned ujala rozhodování stran hotelu. To bylo pro mne novum, byl jsem doposud zvyklý, že všechno zařizování jsem musel dělat já a teď najednou tato žena, sotva jsme vystoupili z auta řekla: „Pojď, dojdeme si támhle na to nádraží, tam bude určitě informační kancelář, kde nám doporučí různé hotely a vybereme si takový, který není moc drahý. Jo, a s placením jedeme napůl.“
A já jsem jen suše dodal: „Howgh, skončila jsem!“ Přitom jsem byl ale zvědav jaké ubytování ona sama zvolí, dva jednolůžkové nebo jeden dvoulůžkový pokoj? Vybrala samozřejmě dvoulůžkový a řekla jen: „Takhle to přijde mnohem levněji a doufám, že se nepopereme.“
„Hmm“, kývl jsem hlavou a pomyslel si:  Ano, lady is a tramp...

Večer pak jsme se prošli setmělou Bazilejí, poslechli si bazilejské zvony, jak o nich cosi napsal Louis Aragon.
Regina okamžitě rozjela velkovýrobu fotek, pomocí svého fotografického nádobíčka, které měla složeno v takovém skoro-kufru přes rameno. Byly v něm mimo vlastního aparátu všelijaké objektivy, clony, stativy a podobné záležitosti, dle mého úsudku, zbytečnosti, se kterými bych se já nikdy na dovolenou nevydal. Ovšem pro ni to byl její nejzamilovanější koníček. Ten největší objektiv vypadal jako lauf od kanónu a já jsem to komentoval slovy: „Regino, nemám nic proti tvému hobby, jenom nechtěj po mně, abych já, jako galantní muž se tahal na dovolené s tímto tvým futrálem na pancerfaust.“
„To taky nechci“, řekla hrdě, „já bych ti to totiž nesvěřila, víš co to stálo za majlant?“
První noc s Reginou v manželské posteli proběhla krásně, věřte-nevěřte, byli jsme k sobě přítulní a vůbec jsme se nepoprali...

Úterý 1.září
Ráno poprchávalo, což nám celkem nevadilo, nasedli jsme do auta a pokračovali směrem na hlavní město Švýcarska Bern, kde jsme se ale nezdrželi, opustili německy mluvící kanton a zamířili na jih do francouzského kantonu k ženevskému jezeru. Mezitím se počasí umoudřilo a pro celých dalších třináct dní zůstalo počasí slunné. Projeli jsme asi dvacet tunelů a v poledne jsme dorazili k severnímu břehu jezera do města Lausanne, kde jsme si dali lehký gáblík. Protože v tomto městě byl právě obrovský frmol aut, kde jsme se dostali do zácpy, právě tam totiž probíhal jakýsi závod plachetnic, jachet a nevím čeho všeho, pokračovali jsme raději hned dál po břehu jezera směrem na jihozápad.
Tohle jezero tvarem připomíná banán nebo jakousi jitrnici táhnoucí se od jihozápadu, kde leží Ženeva obloukem na severovýchod k Montreux v délce si 70 km. V nejširším místě je jezero 14 km široké. Z úsporných důvodů jsme nechtěli přenocovat v Ženevě a tak jsme zarazili kousek před Ženevou ve starobylém městečku Nyon, kde jsme potom zůstali celkem čtyři dny a podnikali krátké výlety do okolí.


Město Nyon mělo pro nás jakousi půvabnou, středověkou atmosféru, všechno bylo takové jiné než jinde.
Jednak jsme se zde s němčinou nedomluvili, takže jsem byl nucen vybabrati si z hlubiny mého mozku několik francouzských slovíček a zbytek pak pomocí rukou a nohou, abychom se totiž dohodli o ubytování. Němčina nám nebyla moc platná, i když je to hlavní  řeč Švýcarska. A pozor parkování.
Byly tu jen velmi omezené plochy pro parkování v jejich úzkých křivolakých uličkách a když jsem konečně našel jedno krásné modře orámované parkoviště, dostal jsem už za pár minut na okno uvítací pozdrav od policie s upozorněním, že na modrém parkovišti smím stát jenom nejvýše jeden a půl hodiny, jinak bych dostal pokutu. Všiml jsem si sice, že ta parkoviště mají různé barvy, ale bral jsem to jenom jako zvláštní kolorit tohoto městečka, jenže ono to mělo, jak jsem dodatečně zjistil, svůj přesný význam a určení.

  
Červená parkoviště jsou výhradně rezervována pro určité konkrétní osoby, jako doktor, starosta, ředitel školy a pod., čili tam parkovat nesmím, na žlutých se vůbec nesmí stát, to je jen pro případ vykládky zboží před obchody a tedy jenom bílá parkoviště jsou bez omezení, ovšem těch je tam pár a ta nejsou prakticky nikdy volná. Naštěstí mi pan hoteliér přenechal zcela bezbarvé místo na parkování, kde jsem pak mohl stát po celou dobu pobytu v jeho hotelu. Policii to prý nevadí, protože ta kontroluje jenom parkoviště barevná.

Jinou zvláštností Nyonu byly snídaně po vzoru Francie, petit dejeuner, čili takové to nic, káva, croissant a marmeláda, což je obsaženo v nocležném a proto tak úsporné. Ovšem my, coby „kovaní“ Němci, zvyklí na podstatné snídaně jsme se s takovou náhražkou nemohli spokojit. Číšníkovi jsem tedy francouzsky a rukama vysvětlil co chceme k snídani navíc, tedy: vejce, šunku, sýr, chleba, máslo, a že si na to připlatíme. Ostatní hosté koukali hladově když nám to začal číšník nosit, v jejich očích jsme se zřejmě jevili jako bohatí žrouti.

Středa 2.září 



Tento den jsme prakticky celý strávili v Ženevě, tam je opravdu na co koukat, tedy nejenom na jejich mega-vodotrysk uprostřed jezera. Nejvíce ze všeho mne však zaujalo, jak si to město vyřešilo parkovací problém. Rovnou z dálnice je každý řidič šipkami nasměrován do centra města a pak rovnou pod zem. Tam je totiž v devíti poschodích pod sebou dostatek parkovišť pro každého, marné hledání místa na zbavení se auta definitivně odpadá. Všechno se děje bez jakékoliv živé obsluhy, všude jsou funkční rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na parkovací tikety.
To všechno je krásně prokoumané a příjemné, jenom člověk nesmí, ten tiket ztratit. Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do Nyonu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil.
„To bude těžký, v celým to podzemním labyrintu, není ani jeden živej zřízenec“, řekl jsem Regině a svěsil hlavu.
„Podívej, támhle je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí, jak se z této situace dostat ven!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vydal nový tiket a bylo to. Prý se to tam stává skoro každý den někomu, obzvláště pak půvabným dámám.

http://www.youtube.com/watch?v=_VJY97l0jVA
Dáma je tremp!

(Pokračování viz Část 2.)

Výlet do Švýcar 2 (Suisse)

Slyšel jsem, že prý po třech dnech nastává v každém novém vztahu krize a tak jsem si v duchu předsevzal, že já k tomu nesmím zavdat příčinu. I když až dosud probíhala tato naše dovolená bez mráčků a problémů i ve věcech intimních bylo všechno O.K. a bylo by škoda každého dne jej nějak promarnit zbytečným handrkováním se o jakoukoliv věc.

Čtvrtek 3.září
Proto hned od rána jsem byl k Regině velmi příjemný a pozorný, u snídaně jsem ji dal vybrat ten lépe a do hněda vypečený croissant, dal jí ten větší plátek šunky a kulatější vajíčko a zeptal se jí, co by tak chtěla dnešního dne podniknout.
„Vypadá to, že dnes bude dobré slunce, chtěla bych se projít po městě a udělat nějaké záběry zdejších starých budov. Ty mé včerejší večerní fotky od jezera se mi asi nepovedly, tak abych měla z tohoto krásného města aspoň dobré denní fotky“, řekla Regina rozvážně.


„Výborně, Regino, projdeme se po krásách Nyonu a ty můžeš fotit až se budou hory zelenat“, řekl jsem pateticky a pohladil jí vlásky.
Vše běželo podle plánu i když já bych si raději nakoupil deset pohlednic a na focení bych se vybod‘, ale maje pochopení pro její hobby, jsem to nijak nekomentoval.

Teprv když jsme náhodně narazili na tamní přenádherný park, kde si Regina fotila o 106 kdejaký stromek neb malý kvíteček, zatímco já jsem se rozvalil na lavičku, tak jsem najednou dostal ten geniální i umělecký nápad. Když si pak ke mně přišla sednout, řekl jsem jí: „Regino, podívej, ten park vypadá jako ráj, jak eden, žádní lidé, jen já a ty Adam a Eva. Nechtěla bys, abych tě tady někde vyfotil nahou, ty bys mi to narichtovala a já bych to jenom zmáčknul...“

To byla chyba, to jsem neměl říkat. Regina se urazila, že co si o ní myslím, a že to by ode mne nečekala, právě v momentě kdy si fotila takový petite fleur, malý kvítek. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel, že jsem v tom neviděl nějakou prasečinku, ale umělecký akt, stejný jako třeba fotit krásnou růži.
„Podívej, Regino, ty máš báječnou postavu jako modelka a na tom přece není nic špatného, fotku by sis ponechala sama pro sebe a jednou po mnoha letech by sis nad ní možná ráda zavzpomínala, jak jsi byla dnes dokonale krásná...“ Byl to jenom hrách na stěnu, na mé logické vývody a poukazy na nudistické pláže, právě tak jako na Riviéru, kde se ženy koupou „oben ohne“ uraženě vůbec nereagovala. Regina se jednoduše našpulila a po celý den se mnou nepromluvila ani jediné slovo. Takže k hádce sice nedošlo, ale k totálnímu mlčení případně k samomluvě z mé strany. Vůbec jsem nechápal, že dnešní mladá žena se může zcela puritánsky, kvůli takové blbince, tak těžce urazit.
Teprve u zamlklé večeře mi řekla: „Mohl bys mě zítra ráno odvézt někam na vlak, já bych chtěla jet raději domů, abych ti nadále nekazila dovolenou.“
„Souhlasím, když si to budeš ještě zítra ráno přát...“

Pátek 4. září
Ráno u snídaně jsem se jí zeptal, jestli její rozhodnutí ze včerejška ještě platí, nebo jestli na to zapomenem, zaplatíme hotel a vydáme se na další cestu. Její odpověď byla pro mne zcela překvapivá: „Jestli se už na sebe nezlobíme, tak můžeme dále pokračovat v cestování.“
„Proč ten plurál, Regino, já jsem se přece na tebe ani trochu nezlobil...“


Vyrazili jsme tedy směrem na jih, objeli Ženevu a zatočili na východ, abychom pokračovali po jižním břehu jezera směrem na Montreux. Pár kilometrů za Ženevou najednou koukám, my jsme ve Francii. Mapa mi potvrdila, že skoro celý jižní břeh ženevského jezera leží už ve Francii, což se také poznalo podle silnice a domů podél ní. Všechno tu bylo v daleko horším stavu, zchátralé baráky a prašná flikovaná okreska. Byli jsme rádi když po necelé hodině jízdy jsme opět stanuli ve Švýcarsku. Bylo úmorné vedro, jako by nebylo září ale horký červenec.

Na konci jezera jsme nezajeli do Montreux, ale na jih do Alp, přes Monthey a dále do Martigny. A tady jsme, více i méně upachtěni, objevili malebný Hotel des Trois 
Couronnes. Už jenom ten název sliboval, že to je ono správné odpočívadlo, pro zapomenutí našeho včerejšího vypnutého zvuku mezi námi.
Hotel U tří korun, jak nám majitelka Madame Bicheroux vysvětlila, lámanou němčinou, jest nejstarší budovou v tomto městě a bydlel zde kdysi nějaký slavný arcibiskup, ale pro nás bylo důležitější, že tlusté zdi domu nabízely příjemný chládek.

Rozhodli jsme se zůstat zde aspoň dva dny a podnikat výpravy do hor. V tomto hotelu se nevařilo, pouze snídalo, takže jsem paní Bicheroux musel vysvětlit, že nám nestačí jen petit dejeuner, nýbrž pořádně sytá snídaně, za kterou si rádi připlatíme. Potom jsme se trochu osvěžili a po vysprchování se udobřovali natolik důkladně, že jsme málem zaspali večeři. Museli jsme pak z nouze povečeřet v zaškudlané pizzerii, všechny ostatní hospody v deset večer už nabízely jenom pití...

Sobota 5. září


Po snídani skutečně „na vidličku“, madam nám nabídla též restované ledvinky, což jsme neodmítli, a s novým elánem se pustili do průzkumu okolních kopců. Regina se dívala do mapy a objevila tam poměrně nedaleko malé jezírko ve tvaru slzy. Já jsem se zase zajímal o bod, který je společný třem státům: Švýcarsku, Francii a Italii. A tak jsme vyjeli zhruba tím směrem. Jenže mapa je rovný papír, kdežto země je hrbolatá a tak jsem brzy od mého bodu musel upustit, protože při bedlivějším prostudování mapy jsem zjistil, že tento bod se nachází ve výšce 3820 m a jmenuje se Mont Dolent (nezaměňovat s indolentem). Reginino jezírko jako slza byla lepší volba, bylo totiž ve výšce „jenom“ 2000 metrů, a vedla tam docela, na první pohled krásná silnice.
Vydali jsme se tedy touto cestou a Regina se těšila, jaké tam nadělá krásné fotočky. Silnice se vinula serpentinovitě do neustále většího stoupání, při čemž se nepozorovaně stávala stále užší a povrchem horší. Čím jsme byli výše tím jsem musel zařazovat nižší rychlost a moje Fordka začala být dýchavičná. Když jsem pak musel zařadit jedničku, řekla mi Regina nejistě: „Víš co, neměli bychom se raději vrátit?“
„To bych taky rád“, řekl jsem suše, „ale tady se nikde ani neotočím.“


Nakonec se nám přece podařilo vyjet až nahoru, kde stála velká horská chata s restaurací. Před tou chatou na parkovišti bylo jediné auto, těžký Landrover, vedle nějž má Fordka vypadala jako Jiříčkovo šlapací auto. Načež si Regina nafotila to své jezírko "Slzu", jakož i to panoráma pocukrovaných hor. Ona Slza ale nebyla přírodní, byl to zřejmě původně pramen říčky s malým vodopádem a lidé tam postavili půlkruhovou přehradu, čímž vznikl ten tvar slzy. Už za několik minut Regina chtěla, abychom se rychle vrátili, že se jí to tu až tak moc nelíbí a že má trochu úzkost z té zpáteční cesty dolů.
Byl jsem rád, že se tu nehodláme zdržet celý den a tak jsem ochotně souhlasil. Dolů mé autíčko uhánělo vesele, ale v zatáčkách měla Regina strach, co kdyby najednou něco jelo proti nám. „Nebuď škarohlíd“, řekl jsem jí, abych jí uklidnil, „třeba nic nepojede.“ Jenže jelo. Měli jsme ale štěstí, že blízko toho bodu, kde bychom se střetli bylo jedno jediné rozšířené místo na celé štrece, zřízené právě pro účely vyhýbání. Ten chlapík co jel naproti, zřejmě o něm věděl a tak tam zacouval a počkal až se mineme. Přátelsky jsme si pokynuli, byl to opravdu tradičně slušný Švýcar.

Když jsme dojeli pak na tu širší silnici, kde bylo dokonce možno i zaparkovat, řekla mi Regina: „Podívej se, tady na těch loukách se pasou ty nádherné sametové krávy se zvonečkama, můžu si je jít nafotit?“ Byl jsem pro a jelikož dnes už nebylo takové vedro jako včera, ale příjemně teplo, šel jsem si lehnout na druhou stranu do trávy a nechal se opalovat a dumal nad tím, že ta Regina mě ještě ani jednou neoslovila mým jménem. Proč? Je to strašně neosobní, říkat jenom „ty, hele“ nebo „koukni“ či „podívej se.“ Uvažoval jsem jestli jí to mám říct, že mi to vadí a třeba riskovat opět její nemluvení.

Vtom jsem ale postřehl, že se to vzdálené bimbání kravských zvonců nějak přiblížilo a když jsem se otočil viděl jsem, že ty kravky směřují přímo ke mě. Je to takový divný pocit, jestli mne nějak nenapadnou, ale mé obavy byly zbytečné, kravky se usadily mírumilovně okolo mne a zřejmě jsem jim vůbec nevadil. Poprvé jsem si všiml, že jsou to vlastně krásná zvířata, s hebkou čistou srstí, ze kterých přímo čiší ta jejich spokojenost, že se mohou takhle volně pohybovat po krásných šťavnatě zelených lukách, a ne jako ty naše jezeďácké krávy v Čechách, obalené hnojem a mouchami, co jsem viděl na jedné zemědělské brigádě. Tyhle kravičky jsem si dovolil pohladit a byly hebké. Ty zvonce na krku jim cinkají i když takhle jen leží a přežvykují, což je nezbytnost pro jejich majitele, aby je našel, kdyby se zatoulaly někam moc daleko.


Pak jsme se vrátili dolů do údolí a já se rozhodl ještě vyčkat, jestli mne do dnešního večera Regina osloví a když ne tak, že jí to řeknu. Cestou mi vyprávěla jaké záběry se jí dnes povedly a já jen čekal na to oslovení, leč marně.
Po večeři v hezké rustikální restauraci jsem to nevydržel a začal velice opatrně: „Milá Regino, už jsme spolu týden na cestě a jak slyšíš, já tě stále oslovuji tvým jménem Regina a já bych ti byl vděčen, kdybys mě taky oslovovala mým jménem a ne jenom neosobně „ty, poslyš“, nebo „hele, koukni...“
„Já jsem si toho vědoma, ale nemohu si stále na to zvyknout, promiň“, řekla omluvně.
„A myslíš si, že si na to někdy zvykneš?“
„Určitě, dej mi ještě čas dva-tři dny.“
Nemohl jsem to sice pochopit, proč někdo potřebuje tolik času na to druhého oslovovat jménem, ale nechal jsem to tedy být, usoudil jsem, že je to třeba její jakýsi komplex...?

http://www.youtube.com/watch?v=dNW_wUXsPC0

Malý kvítek

(Pokračování Část 3.)

Výlet do Švýcar 3 (Svizzera)

Každý člověk je svým způsobem nějak „švihlej“, jenže to většinou vidí jen na těch druhých a nikoliv na sobě. Já jsem si aspoň jedné své švihlosti vědom a to, že jsem vždy naprosto posedlým obdivovatelem ženských rukou a musím přiznat, že kdyby bývala Regina měla takové ty ukoptěné ruce s okousanými nehty, tak bych s ní na tu dovolenou nejel. Proto jsem si říkal, že já bych měl zase tolerovat její „švihlost“ s tím jejím celodenním nemluvením, či neosobním oslovováním mé osoby i když přiznávám, že mě to latentně štvalo.

Neděle 6. září
Ráno jsme s Reginou uvažovali o tom, zda-li odtud odjedeme dnes nebo až zítra. Moc se nám nechtělo, ale měli jsme před sebou ještě celou řadu míst, které chceme navštívit a při tom to nechceme brát fofrem s hektickými skvrnami ve tvářích. Nakonec ale zvítězila lenost, ve smyslu: neděle znamená nic nedělat. Takže nanejvýše napíšeme pozdravné pohledy domů, já tedy rodičům do Prahy a podíváme se ještě po zdejší krásné krajině s kravičkami, není-li třeba mezi nimi taky ta fialová Milka. 


Načež jsem se jí zeptal, co by si přála dnes asi podniknout. „Já bych si myslela, že snad máme toho popojíždění s autem dost a zítra nás to zas čeká celý den, takže bychom dnes mohli jít na procházku jenom tak pěšky a povídat si, vždyť já toho o tobě vím jen tak málo“.
„To není špatný nápad i já toho o tobě vím úplně míň, Regino, téměř vůbec nic“, dodal jsem.
A tak jsme dost dlouho chodili ruku v ruce voňavým krajem a povídali si. Aby to bylo vyvážené, položil vždy jeden otázku co ho zajímá a druhý na ni odpovídal. Pak se zase role obrátily, ovšem časově to vypadalo tak, že její odpovědi trvaly jen několik vteřin a moje, vzhledem k mé komunikativnosti (ukecanosti), třeba půl hodiny. Když nám začalo kručet v břiše hlady, zjistili jsme, že je už pět hodin a tedy čas na večeři. V dálce jsme zaslechli hudbu a zjistili, že se jedná o restauraci s nedělním hudebním programem pod širým nebem. To nás oba ihned zaujalo, já měl sice nejprve obavy, aby nehráli nějaké švýcarské halekačky s jódlováním, to bych nemohl, ale hudba malého orchestru se zpěvačkou byla absolutně v pořádku, hráli americké evergreeny a francouzské šansony, takže jsme si objednali výborné steaky a kochali se pocitem, že život je přece jen krásný.


Když se setmělo a na nebi vyskočily hvězdy s měsícem, rozloučil se orchestr skladbou The Moonlight in Vermont (český text: Měsíc nad Vermontem) a pak najednou, zcela nečekaně mi Regina zašeptala do ucha stydlivě: „Škoda, že už skončili, viď, Mirku...“

http://www.youtube.com/watch?v=tW8bHBN46iE


 Pondělí 7. září 

Po snídani jsme si rozložili mapu na podlahu a  vytyčili si naši dnešní cestu k Lago Maggiore.
Vzdálenost to opravdu není veliká, ale mezi námi a tím jezerem jsou Alpy a pokud se nechceme hrabat po horských hřebenech, tak se prostě budeme muset rozhodnout pro některý průsmyk nebo tunel. Takže Regině se líbil Simplon a mně to bylo celkem jedno. A tak se tedy jelo z Martigny na průsmyk Simplon 2000 m a potom dolů na jih do Itálie. Na hranicích jsem vyměnil 300 švýcarských franků za 166.000 lir a rázem jsem se cítil být milionářem.

Pak jsme projeli jakýmsi městem s naprosto  nezapamatovatelným jménem Domodóssola, načež jsme dorazili do Verbanie, ležící na břehu italské části jezera Lago Maggiore. Našli jsme si hned poměrně slušně vypadající hotel, i ta večeře byla výborná, nejednalo se o pizzu ani o těstoviny nýbrž o výborně upravené telecí maso s jskousi pikantní omáčkou a zeleninou. Až potud jsme byli spokojeni.

Zcela zvláštní atrakcí této restaurace, byl ale záchod. To jsem ještě nikdy nikde nezažil. Na dveřích stálo WC spolu s oběma obrázky ženy i muže a když jsem tam vstoupil, nechtěl jsem věřit svým očím. Byla to poměrně velká místnost se dvěma okny proti dveřím a na levé stěně byla umývadla, kde si myli ruce jak muži tak ženy, čili společná umývárna a na pravé straně místnosti byly pánské mušle, kde muži spokojeně čůrali. Vpravo ode dveří byly další dveře do společných, dřevěnými přepážkami oddělených tureckých záchodů. To bylo něco na mé estetické cítění. Když jsem to řekl Regině, prohlásila, že tady WC nikdy nepoužije i kdyby měla dopadnout jako slavný Tycho de Brahe s prasklým měchýřem.

Ovšem ta noc, kterou jsme tam strávili, tomu dala korunu. To bylo jedno jediné peklo. Celou noc se nedalo spát z důvodu příšerného krachu, který se linul z vedlejší budovy, stojící asi jen 2 metry (viz. obr.) vedle našeho okna. Byl tam nějaký noční bar a veškeré zvuky jako hudba, zpěv, řev opilců i cinkání nádobí a příborů, bouchání dveřmi a startování aut, vřeštící motorky a skůtry puberťáků, štěkání psů a mňoukání koček - to vše se odráželo od zdí tak blízko od sebe stojících domů, čímž se to vše ještě umocňovalo a zesilovalo... 

Teprve k ránu to ztichlo, to jsem asi zmožen usnul, a najednou se ozvalo strašné hučení jako bych měl přímo u ucha vysavač. Oba jsme vylítli co se to děje a pohledem z okna jsem zjistil že na ulici přímo před námi stojí bagr a upravuje povrch vozovky. „Nic, než okamžitě pryč odtud!“, zvolal jsem a jal se urychleně strojit.
Vypadli jsme bleskově, totálně nevyspalí a nervově před zhroucením a tím více se nám líbilo překročení hranic zpět do hodně lepšího světa, tentokrát do italského Švýcarska. Všechny ty tisíce lir, které jsem měl u sebe, jsem ihned zase směnil za franky a zjistil, že jenom ty dva přepočty franků na liry a zpět na franky mně stály dohromady dvaapadesát franků, to jest 29.000 lir.

 

  Zato ve švýcarské Asconě jsme však měli více štěstí, našli jsme si nádherný hotýlek jménem Florida mezi palmami a bujnou vegetací. Ihned jsme oba využili výhodu přepychové koupelny a pak, přestože bylo teprve 11 hodin dopoledne, vrhli jsme se do postele a spali jako ti Karfiátovi Broučci, čímž jsme vyrovnali deficit minulé noci v italské Verbanii...


Když jsme se  pak odpoledne probrali z mrákot, šli jsme se projít po městě, což jsme spojili s báječnou večeří v rybářské restauraci. Během skvělé večeře se mi Regina svěřila, že má tzv. finanční problémy. Trochu nejistě mi řekla: "Mirku, já mám zde v mém notýsku zapsány všechny výdaje co jsi platil a když teď tu sumu vydělím dvěma, tak už jsem skoro na dně. Neměli bychom si vzít aspoň levnější hotel?“
„Tak to klidně zapomeň, Regino, já zatím ještě prachy mám, takže o nic nejde. Ber to jako, že jsem Tě pozval, což je nakonec pravda, a tím tě to nebude stát nic! Nekažme si čas dovolené handrkováním se o peníze, to by byla přehlídka ztraceného času.“

Úterý 8. září
Ráno mě budila Regina: „Mirku, probuď se, prosím, stal se malér!“
„Co? Co, jaký malér? Kolik je hodin, zaspali jsme snídani?“
„Ne, je půl osmé a já jsem už nemohla spát a tak jsem začala rovnat svoje věci a představ si, to moje bílé paleto, co se ti tak líbilo, to jsem zapomněla ve Verbanii. Pověsila jsem si ho do skříně a ráno pak v tom fofru jsem na to zapomněla! Co teď?“ Dívala se nešťastně.
„To chce klid, já už mám řešení: koupím ti tady dnes nové“, navrhl jsem z voleje.
„Ne, to je vyloučeno, to bych tě stála ještě víc peněz a tady ty ceny jsou pro milionáře!“
„Tak navrhni něco lepšího, Regino, já se dám poddat.“
„Já mám vizitku toho hotelu, tak tam zavolám a řeknu té paní, aby mi to poslala poštou sem.“
„Jsem optimista, ale jestli tě ta Italka poslechne, tak sním svý boty!“
„Za zkoušku to stojí, já tam jdu zavolat z recepce“, řekla rezolutně.


Když se vrátila do pokoje, řekla smutně: „Ty mě asi zabiješ, ta Italka paleto našla, ale řekla ať si pro něj dojedu, vždyť je to prý z Ascony k nim jen skok. Posílat poštou nic nebude!“
„Hmm, nojo, tam a zpátky je to jenom 70 km, ale dvakrát přes hranice, ztratíme s tím aspoň půl dne. To bílé paletko je opravdu krásné, takže pojď, jedem tam..!“, řekl jsem rezignovaně.
Byli jsme tam skutečně jenom „na otočku“ a přesto, vzhledem k zácpě u hranic jsme se vrátili do naší Floridy až odpoledne. Pak jsme měli teprve čas si trochu blíže prohlédnout tohle překrásné město s bungalowy multimilionářů. Na nábřeží jsme si pozorně pročetli odjezdy parníků a naplánovali si na zítřek, že podnikneme okružní jízdu po jezeře.

Středa 9. září
 

Tento den jsme si oba skutečně paroplavby užili až až. Protože jsem věděl, že na lodi slunce pálí víc než kde jinde, koupil jsem si chytře, tedy zadarmo u pumpy, takovou hadrovou bílou kšiltovku s reklamou benzin Shell. Regina stále fotila jako vzteklá všechny ty krásné výhledy na okolní krajinu a města, počínaje Locarnem, a tak dále přes St. Nazzaro, Luino, Cannobio, Brissago a zpět Ascona. Kšiltovka na mé hlavě se jí ale natolik nelíbila, že mi ji nečekaně strhla a hodila do vody: „Tak - a teď si teprve krásně, konečně vyfotím tebe!“
„Taková škoda“, řekl jsem procítěně, „má krásná bílá čepička SHELL, která mne uchránila před slunečním úpalem, bude teď na věky ležet na dně jezera Lago Maggiore. 
Rybičky se budou divit a plakat se mnou..."
Jinak stále panovala dobrá pohoda bez jakýchkoliv malérů, takže tento den mohu přeskočit a postoupit na čtvrtek.

Čtvrtek 10. září
Z místních novin jsme zjistili, že se dnes koná na nábřežní promenádě slavnostní trh, něco jako německý Straßenfest, kde budou k dostání všelijaké módní dámské i pánské doplňky za lidové ceny a bude tam hudba i stánky s občerstvením a kulinářskými pochutinami.
„Tak vidíš, Regino, tady bychom bývali mohli zakoupit nové paleto, ale protože už ho zase máš, tak si tam můžeš vybrat něco jiného. Já si možná koupím novou čepičku, kterou si ovšem pohlídám, aby opět neskončila na dně jezera.“

 „Jestli si zase koupíš, nebo vyžebráš u pumpy takovou nemožnou jako tu první, tak poletí do vody taky!“
"Regino, já jsem ti taky nezakázal nosit na hlavě ten šírák, protože ti moc sluší a mně ta čepička zdarma od pumpy taky moc slušela, aspoň si to štěbetaly dvě krasavice na palubě".
"Já je slyšela, dvě babky si dělaly z tebe legraci a tak jsem musela energicky zakročit!"

Když jsme se po snídani strojili do něčeho lepšího, zeptala se mne Regina, které její boty se mi víc líbí, jestli ty s nízkým nebo s vysokým podpatkem.
„Regino“, řekl jsem diplomaticky, „na tvých nohou se mi líbí veškerá obuv kterou máš včetně bačkor, ale když už bych musel určit jeden druh, tak by to byly tyhle, které ti tvé už tak dost dlouhé nohy ještě více prodlužují...“
A potom jsme si vyšli promenovat po promenádě a já najednou si uvědomil, že mluvím jen já sám a Regina ostentativně mlčí.
„Co je Regino, že zase stoprocentně mlčíš? Je ti něco?“
„Ne, nic.“
„Podívej támhle mají pěkné blůzičky, nechceš si nějakou vyzkoušet?
„Ne, děkuju.“
Když tato konverzace trvala i po tom, co jsme si dali zmrzlinu, zeptal jsem se, jestli je naštvaná na mne a jestli jsem nevědomky neřekl něco nevhodného.
„Ne, já nejsem naštvaná“, ale řekla to podrážděně.
Rozhodl jsem se tedy mlčet taky a koupil jsem dvě krásné rudé broskve. Nabídl jsem jí jednu, ale opět zavrtěla hlavou s odmítavým „Ne, děkuji.“ V tom momentě mi došla trpělivost: „Protože ti něco je, vážená dívko, a nemluvíš se mnou, tak nemusíme tady spolu vůbec být, jdi si kam chceš, já si půjdu taky kam chci a sejdeme se až večer v hotelu.  Ahoj!“


Otočil jsem se a odešel na druhou stranu. Prošel jsem ještě několik stánků a potom jsem skončil v hospodě a dal si bezvadnou polévku minestrone a pizzu quatro stagione. Pak jsem si zašel pro auto a vyjel si do tři kilometry vzdáleného Locarna, kde jsem se procházel po živých uličkách se zajímavými obchůdky v podloubích starobylých domů. Měl jsem dost času na přemýšlení, co mám s tím Regininým mlčením dělat. Tentokrát jsem si nebyl opravdu vůbec ničeho vědom, proč se tedy tvářila, jak to říkávala moje teta „na povidly“?


Když jsem se asi v šest večer vrátil do hotelu, seděla Regina v křesílku u bazénu a čekala na mne. Teprve teď jsem si uvědomil, že klíč od našeho pokoje mám jenom já. Pak se odehrála poněkud vzrušená debata: „Čekala jsem tu na tebe dvě hodiny, to nebylo fair.“
„Promiň, to jsem si opravdu neuvědomil, omlouvám se, ale teď chci od tebe slyšet, co ti to dnes zase přeletělo přes nos, že ses našpulila. Jsou jen dvě možnosti, buď mi to teď hned řekneš, nebo jedeme místo v sobotu už zítra ráno domů, já na tohle mlčení nemám nervy.“
„Když mě tyhle boty strašně dřou, podívej jaké mám puchýře“, řekla provinile.
„No, proboha, tak proč jsi to neřekla a nebo proč sis nevzala jiný boty?“
„Vždyť ty sis přál, abych si vzala tyhlety, když jsem se tě ráno ptala.“
„Pane Bože, proč mě trestáš, já to přece nemohu vědět, že tě dřou boty, já to bral jenom z hlediska estetického a kdyby sis vzala třeba tenisky, tak je mi to buřt!


Pátek 11. září

Ráno byla Regina zcela vyměněná. Když vyšla z koupelny ve svém bílém župánku, byla milá a točila se okolo mňa jako „vrť sa dievča“. Uvědomil jsem si, že ona je typ ženy na kterou se patrně musí občas také trochu zhurta. Překvapila mě svým novým návrhem, abychom jeli domů místo zítra až v neděli, že naše dcery jdou sice v pondělí do školy, ale že bychom zde ještě mohli zůstat do soboty. Když to pak vezmeme bez přestávky až domů, tak se to dá za neděli stihnout, protože v Bavorsku mají děti školu už od 1. září a dálnice budou volné.“

„Regino, já ale musím být v neděli už od rána doma, protože nevím v kolik hodin mi moje ex-manželka doveze Brigitu. Ty to máš s tou tvojí sestrou jednodušší.“
„Takže dnes je to vlastně náš poslední den tady, to si musím dát pozor, abych nebyla protivná, abychom si to tu ještě užili.“
„Fajn, to sis měla říct včera, ale pojď, jdeme ještě něco nakupovat za poslední grešle.“
Včera, když jsme si šli každý někam jinam, tak jsem v jednom obchůdku s koženým zbožím objevil krásné nevšední originální kabelky a peněženky. Věděl jsem, že Reginina peněženka má už dost patinu a tak jsem si tam to jejich zboží prohlédl z blízka. Peněženky byly sešity vždy ze dvou různých odstínů hnědé jemné kůže a na všech byl monogram RB. To byly shodou okolností Regininy iniciály. Zeptal jsem se prodavače co to RB znamená a on mi vysvětlil, že to je značkové zboží od návrháře Ronalda Bermoniho. Cena byla sice nemalá, ale dostupná a tak jsem tam teď, jakoby náhodou, zašel s Reginou.
„Podívej, Regino, to jsou hezké peněženky, nelíbila by se ti některá?“
„Ó, RB, to je přece můj monogram, Regina Bergmann!“
„To že jsou tvé iniciály?“, dělal jsem překvapeného blbečka.
„Nojo! Vždyť přece víš jak se jmenuju!“
„Pak je to i tvoje peněženka“ a mrknul jsem na prodavače, „dáma si ji bere!“
„Ty blázínku, to jsou modely, to je pro mne škoda.“
Viděl jsem ale jakou má z ní radost a řekl jsem: „Ber to jako dárek...“
„Na rozloučenou?“, skočila mi do řeči.
„Ne, na památku, na naši - přece krásnou -  dovolenou.“


Sobota 12. září



 A tak hned po snídani jsme si vyrazili na dálnici severní a mastili si to domů, v rozporu s mým názorem, že cestování má být také vlastně ještě dovolená a člověk by se neměl nikam ztřeštěně hnát, ale dneska to byla má zcela nevyhnutelná osobní povinnost...
Když jsme se pak blížili k Frankfurtu, řekla mi Regina smutně: „V Němeku už bude podzimní počasí a minigolfové hřiště už bude brzy končit, uvidíme se přesto někdy, Mirku?“
„Milá Regino, my přece nejsme závislí na nějakém minigolfu! Jsme dva normální heterogenní lidé...“ 


https://youtu.be/LfvMnBEUvcQ
Český text: Už dávno nejsem dítě...

09 září 2018

Pan Řiditel, co nebyl ředitelem

Když jsem nastoupil v roce 1955, jako zbrusu nový inženýrek, do pražské pobočky továrny na motocykly, měl jsem coby nestraník velice malý plat 1.200 Kčs hrubého, ale zato velké naděje. Toto vývojové středisko, vzdálené od  vlastního závodu asi sto padesát kilometrů, čítalo v té době jenom šedesát lidí, ale sídlilo pro mně zcela výhodně na rohu Vodičkové ulice a Václavského náměstí, tedy přesně v centru Prahy.
V zaměstnání jsem se cítil dobře, hlavně proto, že jsem zapadl mezi lidi, kde vládly na padesátá léta tehdy zcela neuvěřitelně svobodné podmínky, jakoby v nekomunistické zemi. Příkladně neexistoval pozdrav „Čest práci“, takzvané „čestprácování“ a "soudruhování" se zde nevedlo, lidé se zdravili normálně lidsky „dobrý den“ a říkali si "pane" nebo si tykali: Karle, Mirku, Dášo, Miládko atd.
Kanceláře byly z původních bytovek dle velikosti plochy pro dva až pět lidí s rýsovacími prkny. V těchto poněkud prostorově stísněných poměrech se lidé k sobě chovali skoro jako členové velké rodiny, kteří se mají v lásce a drží pohromadě...

 

 Jedinou výjimkou byl pan ředitel Kosman, který všem tykal, zatímco jemu všichni vykali a oslovovali ho „pane řiditeli“. Když se někdo spletl a řekl mu „pane řediteli“, musel si pak od něj vyslechnout ponaučení, v rozporu s pravidly českého pravopisu, že on nic neředí, nýbrž řídí, a proto je řiditelem! Pan řiditel byl vůbec zajímavá persona. Vysoká, mohutná postava, nosil tmavé obleky nebo bílý plášť, ve kterém vypadal ještě větší, chodil vždy zpříma a kouřil doutníky nebo viržínka. Měl cukrovku a pil denně devět šálků zrnkové kávy, kterou mu neustále a laskavě vařila jeho krásná sekretářka Dagmar, které říkal devětkrát denně: " Dagmare, uvař mi kafe!"

Jednou denně procházel všemi kancelářemi jsa provázen vůní tabáku a když měl veledobrou náladu, pobrukoval si píseň "Ramona". S každým prohodil několik bodrých slov na téma: co dělá dcerka, syn, králíci, rybaření, známky, vláčky, zahrádka či slečny, podle toho jakou zálibu dotyčný měl. Problém byl ovšem v tom, že si ty jednotlivé atributy často popletl a filatelisty se zeptal na králíky a novomanžela na slečny. Na svou obrovitou až hromotluckou postavu měl vysoký hlas, který při rozčílení přeskakoval až do fistule. Stávalo se mu, když někam telefonoval, jsa podrážděn dlouhým čekáním na spojení, že mu bylo slečnou v centrále řečeno: „Jen se moc nerozčilujte, dámo, nečekáte sama!“

 

V podstatě to však byl veliký dobrák, díky kterému se dalo i v padesátých letech bolševické totality nějak vegetovat. On si s oblibou vyzobával takové lidi nějak potrefené rudým režimem, to jest s různými kádrovými "škraloupy", aby jim poskytl novou existenci. Byli to většinou synové a dcery bývalých fabrikantů a kulaků, jak říkali komunisté "buržousti" všeho druhu, a často mezi nimi byli i ti, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání a navrženi do výroby na manuální práci. Já jsem se tam dostal víceméně šťastnou náhodou na tip od jednoho známého. Můj všeobecný handicap, že jsem nebyl u komunistů, se tak paradoxně stal mojí výhodou. Moc jsem si tohoto místa vážil a mohu říct, že to bylo moje nejmilejší pracoviště  v celém životě.
Pan řiditel to měl všechno mazaně promyšlené: ze šedesáti lidí byli v komunistické straně pouze 2 členové: on sám a zakřiknutý soudruh Šourek, čímž byla vytvořena stranická buňka pro styk s partají v mateřském závodě. Dokonce ani kádrový referent Carda nebyl v partaji a když přijel někdo ze závodu nebo z ministerstva ke "starému" na jednání, obcházel pan Carda po špičkách kanceláře a říkal: „Psst, je tady nějakej hlavoun, pozor na ústa!“ Byli jsme prostě jakýmsi skanzenem slušných lidí, bez ohledu na bolševické běsnění všude kolem nás.

Jednou mne zavolal pan řiditel k sobě "na kobereček". Bylo to půl hodiny po tom, co si v naší kanceláři všiml, že jedna kreslička seděla na mém stole a vyprávěla o svých zážitcích z dovolené. A protože byl vždycky diskrétní a stručný, řekl mi jen: „Co mě ničíš? Nenechávej tu Zikovou sedět na svým stole, to je stejný jako kdyby ti seděla na klíně!“ Tím byla audience skončena a já si jen v duchu pomyslel: „Zkusil jsem obojí, ale je to naprosto nesrovnatelné...“

Jindy zas mě poslal na služební cestu tímto způsobem: „Zajeď do Kostelce nad Černými lesy, je tam nějaká přednáška od ministerstva dnes v deset hodin, povíš mi pak o co šlo!“ Bylo devět hodin a já, auta nemaje, jsem byl odkázán jen na vlakové či autobusové spojení. Autobus už byl pryč a tak jsem vyrazil rychle k nádraží a vzal si sebou pouze tenkou aktovku s poznámkovým blokem.
Do Kostelce jsem se dokodrcal v půl dvanácté a netuše, kde se ta přednáška má konat, obrátil jsem se na Národní výbor. Tam sice o ničem takovém nevěděli, ale  pak zjistili, že dotyčná přednáška se koná na zámku Roztěž u Kutné Hory. Co dělat? Zeptal jsem se jich na spojení, leč byl jsem ujištěn, že odtud tam nic přímo nejede a jediná možnost je pan Kašťák, taxikář. Našel jsem si tedy jeho bydliště na náměstí a zazvonil. Z domovních dveří vyšel starší muž s fajfkou a v bačkorách.

„Co si přejete, mladej?“ zabručel. „Prosím vás, vy jste taxikář?“, ptal jsem s opatrně.
„Jo, to sem já a kam byste chtěl ject, mladej?“, řekl a zabafal.
„Totiž, potřeboval bych na zámek Roztěž, ale nevím, jak je to daleko a co by to stálo.“
Pán okamžitě projevil zájem: „Tu štreku mám dobře najetou, je to devětadvacet kilometrů, můžeme tam bejt asi za půl hodinky, no, a že jste to vy, mladej, tak mi dejte stopade a jste tam jak namydlenej blesk!“ Začal jsem uvažovat, mám-li si tenhle luxus dovolit, ale kdybych se vrátil do práce s tím, že jsem tam vůbec nedorazil, bylo by zle. Starej by mě považoval za neschopného nekňubu, co si neví rady.
Pan taxikář z mého váhání usoudil, že se mi asi cena zdá moc vysoká a dodal: „Halejte, mladej, já přes den nemám žádný kšefty a má tady to auto hnít v garáži, tak mi dejte stovku a je to!“

Takže jsme se dohodli a do Roztěže jsem dorazil právě v polední přestávce, když se asi padesát účastníků odebíralo z učebny do kantýny na oběd. To se mi hodilo, měl jsem totiž už nezřízený hlad. Od jednoho známého jsem se snažil dozvědět o čem se celé dopoledne jednalo a on to shrnul do suché poznámky: „Vo nic jsi nepřišel.“
Po obědě, když jsme opět zasedli v učebně, zeptal jsem se ho, do kolika to trvá.
„Dnes to končí až večer v sedm, ale zítra už ve čtyři!“
„Co? To je ještě taky zítra?“, zděsil jsem se.
„Jasně, je to dvoudenní kurz s ubytováním tady na zámku, to ty nevíš?“, divil se.
Takže bez pyžama a kartáčku na zuby jsem tam musel vydržet celé dva dny. Byl to pro mne horor a třetího dne, když jsem to vylíčil panu řiditeli, řekl tento s úsměvem: „No, chlape, přece už nejseš malej kluk! To sis měl všecko zjistit!“
To jsem ještě netušil, že stejným způsobem mě pan řiditel za rok pošle
do Indie...

Před Vánocemi jsme se s panem řiditelem dohodli, že uděláme v jedné z větších kanceláří vánoční nadílku se stromečkem. Každý něco donesl, zpívaly se koledy, vařila se káva, pilo se víno a rozdávaly se různé komické dárečky – všichni všem. Do toho přišel také pan řiditel mimo jiné též kvůli kolegovi Žežulkovi, jenž byl hobby-fotoamatérem a měl pro pana řiditele vyvolat a zvětšit několik jeho soukromých fotek, které hodlal dát někomu k Ježíšku.
Obrovitý řiditel tu stál mezi námi uprostřed vánočního veselí a po svém krátkém projevu k nám všem se otočil jmenovitě na Žežulku a žoviálně se ho zeptal:
„Žežuličko, kdepak máš pro mne ty fotografie?“
A Žežulka zbledl, kousl se do rtu a vykoktal: „Jé – na to jsem úplně – zapomněl!“
Pan řiditel se děsně rozčílil, zbrunátněl nemoha pochopit, že se tak veledůležitá věc mohla zapomenout. Svým vysokým plačtivým hlasem zařval: „Žežulko, ty si se na mně vysral!“
Nešťastník Žežulka se přihrbil ještě více než byl dosud, zavrtěl záporně hlavou a se vztyčeným ukazováčkem mu oponoval: „Nevysral, pane řiditeli – jenom zapomněl!“

Za rok nato, čas trhl oponou a bylo všechno jinak: pan řiditel mě ještě stačil poslat na služební cestu do Indie a na Ceylon a když jsem se za tři měsíce vrátil, bylo naše středisko zrušeno, zaměstnanci byli rozprášeni do různých firem a pan řiditel byl poslán do důchodu...


https://youtu.be/Q3Kvu6Kgp88
Ne, nelituji ničeho...