19 července 2018

7 oddacích listů od jedné svatby

Říká se do třetice všeho dobrého, a tak jsem se i já, čerpaje rozumu ze známé lidové moudrosti, rozhodl ve svých zralých čtyřiapadesáti letech znovu, to znamená potřetí, oženit.
S mojí nastávající jsme se seznámili jako čeští emigranti v Německu, já jsem měl dvanáctiletou dceru a ona byla dosud svobodná, o šestnáct let mladší než já a bezdětná. Asi po roce známosti jsme se dohodli, že se vezmeme.
Bylo to začátkem října, když jsme se vydali na magistrát zjistit co je potřeba mít za doklady a co je třeba vyplnit. Suchopárný úředník nám dal seznam asi čtyřiceti dokladů a formulářů, ale uklidnil nás, že nepotřebujeme všechny, pouze ty, které nám zaixuje. Bylo jich "jenom" šestnáct.
Během pár dnů jsme dali všechno dohromady a došli znovu za panem magistrátem. Chtěli jsme mít tu svatbu co nejrychleji za sebou, nejpozději do konce roku. V Německu totiž existuje zákon podle něhož se, počínaje datem svatby, vrací novomanželům zpětně až k 1. lednu toho roku případné přeplacené daně.

Měli jsme oba, ona jako svobodná a já jako rozvedený, ty nejvyšší daňové třídy, zatímco jako manželé budeme mít naopak ty nejnižší. Spočítal jsem si, že ten vracený rozdíl bude v našem případě činit zhruba deset tisíc marek, o které bychom přišli, kdyby se svatba konala až po Novém roce. Proto tedy ten spěch, nikoliv, že by se snad jednalo o tak zvanou "svatbu z nutnosti". Do konce roku ale zbývalo ještě skoro dvanáct týdnů, tedy, dle našeho tehdy naivního odhadu, dost a dost času.

Pan byrokrat nás záhy přesvědčil o opaku, když prohlásil: „To se neví, dá-li se to stihnout. Nejprve prosím doklady snoubence, a uvidíme co všechno chybí a co je špatně vyplněno.“
Po prohlédnutí mých dokladů konstatoval, že až na německý občanský průkaz je všechno formálně špatně. Něco se musí dát znovu ověřeně přeložit, něco má příliš staré datum, něco chybí vůbec. Ku příkladu takzvaný "Stammbuch" od předešlé svatby. Moje námitka, že toto v Čechách neexistuje a navíc, že to nebylo zaixováno v seznamu, vyvolala v onom sucharovi zmatek: „Kde jste vzal ten seznam?“, otázal se mě přísně.
„Od vás“, řekl jsem suše.
„Ukažte, -é-, pak je to ovšem v pořádku, vy jste se minule neženil tady v Německu, tudíž Stammbuch nemůžete – ba dokonce ani nesmíte mít! Ten vám teprve vydám já!“

„Tak a nyní prosím doklady snoubenky“, zavelel byrokrat a já jsem neprozřetelně dodal: „U ní to bude všechno mnohem jednodušší, neboť je svobodná a nemá děti.“
„Omyl“, pravil ouřada, „naopak, to bude daleko složitější, protože slečna nemá německé občanství, tak jako vy!“
Nejprve nastal problém s koncovkou -ová a -ové, neboť nemohl pochopit, že to není chyba v křestním listě, ale 1. a 2. pád téhož jména. Nejdramatičtější okamžik nastal, když zjistil, že matka snoubenky byla adoptivním dítětem, ale že chybí doklady o její adopci:
„Narodila se slečna před a nebo až po adopci své matky?“, zeptal se tupý úředník.
Doslova jsem vypěnil: „A co když se slečna narodila dokonce dříve než její matka?!“
Pak přišla na řadu sada zcela debilních otázek: Jste muž? Ano nebo ne? Jste plnoletý? Ano nebo ne? Jste svéprávný?...atd.

Během dalších čtyř týdnů se nám podařilo všechno sehnat, doplnit a oštemplovat, pouze uznání mého 25 let starého rozvodu prvního manželství, které se muselo nechat uznat až od úřadu zemského hejtmana, stále nepřicházelo.
Na začátku prosince jsem už zcela ztratil trpělivost a začal bombardovat byrokrata, který se oháněl tím, že věc poslal v pořádku kurýrem na patřičná místa, a teď se prý musí jenom čekat až se kurýr vrátí. Zeptal jsem se ho vzteky bez sebe, je-li tím kurýrem zbrojnoš na koni, vyzbrojený pouze halapartnou a nemohl-li ho cestou sežrat medvěd? V každém případě, nebude-li se svatba konat do konce roku, budu ho žalovat o náhradu škody ve výši deset tisíc marek!

Nakonec se šťastně svatba stihla na poslední pracovní den v tom roce 27.12. a daně byly zachráněny! Kromě oddacího listu v jazyce německém jsme dostali rovněž list mezinárodní, v devíti světových jazycích a takto vyzbrojeni jsme šťastně, společně vstoupili do stavu manželského.

Když přišla sametová obleva a my jsme si zažádali na našem konzulátu v Bonnu o české pasy, požadovali na nás mimo jiné též oddací list. Měli jsme na výběr hned dva: německý a mezinárodní. Řekl jsem neprozřetelně ke své ženě: „Vidíš jak je to dobré, že máme i ten mezinárodní oddací list, teď z českými úřady to bude už jen brnkačka“.
K mému zděšení nám však bylo řečeno, že ani jeden není ten pravý. Mezinárodní platí sice na celém světě, nikoliv však u nás v Československu! Museli jsme si nejprve nechat udělat notářsky ověřený překlad do češtiny, čímž vznikl jakýsi třetí oddací list a tento poslat do Brna k vystavení správného, to jest čtvrtého oddacího listu. Ten však obsahoval řadu chyb a překlepů a museli jsme ho reklamovat. P
o nějakém čase jsme obdrželi pátý oddací list, který byl, kamna padněte, konečně bez chyby!

Po přestěhování do republiky jsme si zažádali o občanské průkazy, k čemuž bylo třeba rovněž předložit oddací list. Měli jsme u sebe, jako raritu, všech pět a dali jsme policajtům hrdě vybrat. Šly na mne mrákoty, když nám bylo řečeno, že ani jeden z pěti oddacích listů není správný!
Začal jsem pěnit: „Co je tohle za idiotství, že vám nestačí pět oddacích listů od jedné a téže svatby?“ Bylo nám vysvětleno: Ten první je v němčině, ten druhý, mezinárodní, je sice v devíti jazycích, ale nikoliv v češtině, ten třetí je sice česky, ale nemá štempl  registrace v Brně, ten čtvrtý z Brna byl s chybami a musel být reklamován. Ten pátý měl dole pod čarou bleším písmem napsáno: „Oddací list pouze pro cizinu!“


Museli jsme tedy znovu žádat Brno o šestý oddací list, který je prakticky stejný, ale pro tuzemsko, neboť už nebydlíme v cizině, ale v Praze! Tento náš šestý toužebně očekávaný list se však cestou z Brna do Prahy ztratil v poště, patrně ho někdo ukradl a musel nám být vystaven, jako duplikát oddací list v pořadí sedmý, na jehož základě jsme konečně obdrželi i české občanské průkazy...!
Sedmička je číslo šťastné a právě tak i naše manželství uzavřené na sedm západů. Nevím, nevím, neměl-li bych za to být vlastně těm byrokratům vděčen?


https://youtu.be/VUiRtFc_17Q

10 července 2018

Duch zákona v ČR

V naší zemi už zcela všeobecně platí, že kolik právníků, tolik je právních názorů. Je to smutné, kam až jsme to s naším právem dotáhli. Stále vymýšlíme nové a novější novely zákonů, a ani ti nejkompetentnější právníci se v tom už nevyznají. Nechápu, že křesťanům stačilo jen desatero přikázání božích, aby se vědělo, co je dobro a co je zlo. A to je obtíž s vymahatelností práva u nás...

Podle mého selského rozumu je celá chyba v tom, že se snažíme jen ctít „literu“ zákona a ignorujeme „ducha“ zákona. Jelikož je ale každý napsaný paragraf sestaven z vět a slov a prakticky každé slovo může mít více významů, proto je i význam celého paragrafu zamlžený. Příkladně, když řeknu: „ve středu“, může to znamenat den v týdnu středu, ale může to také znamenat „ve středu města.“ Když si pak člověk představí ty statisíce právních paragrafů, v naší sbírce zákonů, pak je bohužel pravděpodobnost hraničící s jistotou, že i právní názory juristů se musí diametrálně lišit. 

A tady by nám mohl pomoci ten, mnohými juristy zesměšňovaný duch zákona. Tam, kde není nad slunce jasné, jak se má tomu kterému paragrafu rozumět, stačí si říct: „Chtěli, ti námi zvolení, legislativci koncipovat tento zákon ve prospěch slušných a poctivých občanů této země, nebo chtěli podporovat gaunery, zloděje a vrahy?“ Odpověď je logicky jednoznačná: NE!

Takhle musí uvažovat soudce, ale takhle by měli uvažovat i advokáti. Jenže advokát, ten často ví, že obhajuje padoucha, a proto se chce v paragrafech šťourat, duch zákona, tak jak ho jeho autoři mínili, ho nezajímá a vymýšlí si jiná možná vysvětlení. Advokát totiž ví, že čím většího gaunera se mu podaří z obvinění vysekat, tím větší bude jeho honorář. Takže, řečeno v nadsázce: "Když v zákoně stojí třeba slovo krádež", advokát může říct: "Držím se litery zákona, o tunelování tam nic nestojí! Mimochodem, je to člověk čestný, kterého si zvolilo a věří mu sta tisíce lidí!“
Co s tím dělat? Poslanci to řeší stále novými novelami a novelami novel, jenže tím se stále více vzdalujeme od smysluplného a všem pochopitelného práva na spravedlnost. To znamená, nikoliv vynalézat stále nové zákony, ale naopak zeštíhlovat sbírku zákonů, a u soudů se nedržet otrocky litery zákona, nýbrž klást důraz na ducha, čili na autorský záměr zákona...

Třeba taková akce "Já na bráchu - brácha na mne" nebo "Ruka ruku myje" a další podobná obcházení zákonů, to zní pro laika docela nevinně, ovšem když podřízená slípka řekne o svém šéfovi, který je shodou okolností premiérem vlády: "Jestli spáchal nebo nespáchal nějaký podvod, by se mělo řešit až po vypršení jeho mandátu, to jest za čtyři roky!" Načež hodný šéf se ji za to odmění tím, že ji jmenuje ministryní spravedlnosti! Upozorňuji, že to sice zní jako fabulace, ale ono to se stalo v červnu 2018. A to ještě není všechno!  Krátce po jejím uvedení na ministerstvo spravedlnosti, nějací "šťouralové" objevili, že její diplomová práce "O pěstování králíků", absolutně nijak nesouvisí s právnickou praxí ministryně spravedlnosti, ale je navíc částečně opsaným plagiátem...
Tento případ, nejvtipněji okomentoval jeden z normálních, myslících politiků: "Pánové, my tu přece nejsme pro srandu králíkům!"


17 června 2018

Na shledanou v lepších časech!

Na této fotce mi připadá Jan Masaryk, jako by říkal: Na shledanou v lepších časech! A ono už je tomu víc než 70 let (10. března 1948), kdy byl zavražděn.  Ovšem říkalo se tomu, že byl vyskočen z okna svého pokoje na pražském hradě. Ten den si dobře pamatuji, byl chmurný a chladný. Já jsem stál na stanici tramvaje číslo 21 u Žlutých lázní v Praze-Podolí. Jeden z příchozích zvolal hlasitě: "To je děs! Honza Masaryk prej vyskočil z vokna!"
První, co mě napadlo, že ještě před pár dny po komunistickém puči, jsme si s kamarádem Mikym říkali: "Štěstí, že tu ještě máme Honzu Masaryka a našeho prezidenta Beneše!" A jen o 13 dní později už Honza není a to jsem ještě netušil, že i Benešovi zbývá posledních šest měsíců života v isolaci ve své vile v Sezimově Ústí...
Pak přijela jednadvacítka s černými praporky na střeše a já na štrece Žluté lázně - Jindřišská věž měl dobrých 30 minut k rozjímání této situace. Naše třída (sexta gymplu) byla celkem zamlklá až na zaryté, ale veselé, ale jinak zaryté komunisty: Švába, Kříže a Skálu...
Sice se nikdy nevyšetřilo, jak to vlastně s tím Honzou bylo, což se taky nikdy nevyšetří, protože důkazy mají jen Rusáci v archivech a ti je nikdy nevydají. Ale ono je to vlastně jedno, protože celý inteligentní svět ví, jak Rusové řeší personální otázky v tisíci jiných případech dodnes. Proč by se tenkrát měli zachovat jinak v případě Honzy, než jak byli zvyklí? Ten měl smůlu, že se souhrou neblahých okolností dostal do nové Gottwaldovy vlády!  To by přece Stalin nikdy v životě  neskousl.
Od tohoto dne jsem se stal anti-komunistou a věděl, že do partaje KSČ nikdy v životě nevlezu, to by byl pro mne mravní poklesek...


Čas oponou trhl (70 let) a dnes jsme vinou ztráty paměti skoro celého našeho národa v podobné situaci, že se radikální levičáci komunisti zase derou k moci a jejich mírnější mutace, sociální demokrati, jim to umožňují, kašlou na Bohumín  a berou je sebou do výtahu k moci!  Je to paradox, když si pamětník uvědomí, že KSČ tenkrát když se dostala únorovým pučem k moci, tak tuto svojí matku, SOC-DEM, ze které se kdysi vylíhla - bez jakýchkoliv skrupulí a problémů politicky popravila!  To byla ta je jejich "bolševická tolerance"...

Abych ale nekončil tak beznadějně, přidám optimistickou píseň V+W :
                                  Na shledanou v lepších časech!


09 června 2018

Plánovaný život pozdní slečny

Stalo se v srpnu roku 1986. Při nastupování do trolejbusu č.55 Jan šťastnou náhodou zachytil, těsně před ním nastupující dívku, která nějak zaškobrtla na schůdku a podala nazpět. Skončila tak v jeho náručí a on v duchu děkoval nebesům, že to nebyla tlustá matrona, ale štíhlá a křehká žena. Začala mu ihned děkovat a on opětoval její díky slovy: "Slečno, nemusíte mi děkovat, věřte mi, že jsem ještě v životě nezažil takovouhle příjemnost při každodenním nastupování do prostředků hromadné dopravy."
Zaplatili u řidiče jízdenky a sedli si spolu na dvojsedadlo. Slečna byla docela výřečná, takže nenastalo trapné mlčení, on také nebyl introvert, a tak se pustili do filozofování na téma plánování života a nečekané náhody. Ona mu líčila, jak má svůj život, tedy aspoň pět let dopředu, naplánovaný a najednou se jí zvrtne noha a ona padá pozpátku a nebýt tam jeho, mohla se třeba i zabít a celé plánování bylo okamžitě v čudu.
"Víte, slečno, žijeme v plánovaném hospodářství, plánujeme všechno, výrobu oceli, spotřebu housek i mléka, z čehož se vypočítává plán počtu dojnic i dojiček atd. Já si proto nic neplánuju, žiju doma ve zcela neplánovaném chaosu a dokonce i když si vyjedu na motorce na výlet, nebo na dovolenou, nevím do poslední minuty, kam asi zamířím. To vše je odvislé od momentálního počasí."

"To vám vlastně trochu závidím. Já mám totiž všechno rozplánované dopředu, takže mě už vůbec nic nemůže překvapit, jenom takové škobrtnutí,  jako se stalo právě dnes!"
"Nechápu," zeptal se Jan, "vy víte přesně, co bude zítra, co pozítří,  atd?"
"Co bude zítra to ještě nevím, ale pozítří bude sedmého srpna a já mám svátek, jsem Lada, ten oslavím s rodiči a s Petrem, načež ve čtvrtek 8.8. se zasnoubíme, osmička je moje šťastné číslo, a v sobotu 21. září se bude konat svatba. Do roka, to mi bude už 31, budeme mít první děcko, potom v dalším roce budeme mít druhé děcko a přitom budeme tvrdě šetřit a zařizovat byt, a až budou děti větší a budu je moct dávat do opatrování k babičce a dědovi, začneme jezdit na dovolené do zahraničí..."

"Mimochodem, já jsem Honza a je mi dvaačtyřicet", řekl Jan a dodal trochu ironicky, "a víte snad už i kam budete jezdit na dovolenou, a přesně do kterého hotelu?" 
"To je odvislé od úřadů a výjezdních doložek, cíl je druhořadý, prostě někam k moři", řekla Lada.
"A můžete mi říct, abych to chápal, proč to všechno složitě plánujete a nenecháte se radši překvapit?"
"Řekla bych vám to, ale to nepochopíte, mimo to, že příští stanici vstupuji..."
Jan jí předal svoji vizitku se slovy: "Tohle jsem já, a kdybyste někdy nenaplánovaně chtěla se mnou mluvit, je tam i telefon. Buďte šťastná ve vašem plánovaném životě a mějte se!"

Asi za hodinku po tom, co Jan přišel domů, zadrnčel telefon. „Tady je Lada, pane doktore, chtěla bych se vás ještě něco zeptat, mohu?“ 
„Samozřejmě, slečno Lado, prosím, ptejte se. Pokusím se zodpovědět každou vaši otázku.“
„Víte, já bych vám chtěla ještě jednou poděkovat, nebýt vás, asi bych se při nejmenším přizabila, a tak jsem si vymyslela, že bych vás, jako na revanš, pozvala k nám domů na dobrou večeři...“
„Éé, to snad není ani -éé- třeba“, vykoktal ze sebe Jan překvapeně.
„To je tak, já jsem sama doma, rodiče přijedou z chaty a můj Petr z Moravy až na můj svátek, takže dnes je mi tu tak trochu smutno a ráda bych ještě pokračovala v tom našem rozhovoru...“
„Milá Lado, to je tedy báječný nápad! Nesmíte smutnit!", blábolil Jan nadšeně, "takové pozvání se neodmítá, můžeme dále filozofovat o plánovaném životě i hospodářství a vůbec o pětiletkách."
Lada mu odpověděla svým lahodným hláskem: „Tak dobře, přijďte prosím přesně v sedm, to nejsou ještě domovní dveře zamčené, adresa je Družstevní 18, a já nechám dveře do bytu pootevřené, takže prosím nezvoňte, aby to neslyšeli sousedé. Ti ví, že mám před svatbou a měli by jistě hloupé otázky. Je to tady třetí poschodí, dveře vlevo od schodiště a budou jen neznatelně pootevřené.“

Cestou na Pankrác Jan přemítal, jak se má zachovat, netuše zda-li to Lada myslela s tou večeří skutečně ve vší slušnosti a nebo naopak očekává, že příchozí bude mužem činu. Vstoupil tedy do bytu s pootevřenými dveřmi a se smíšenými pocity.
„Jídlo mám už hotové", ozvalo se odněkud z předsíně, jestli chcete, můžeme hned povečeřet.“ Lada ho přivítala v roztomilé zástěrce. Večeřelo se v jídelně, související s kuchyní a Lada mu během jídla, vyprávěla o svých dalších plánech do budoucna. Na jeho otázku, proč to tak musí dělat, pokývala hlavou a  svěřila mu své problémy.
"To je tak, Jene, vy si asi neumíte představit, jak jsou ženy k sobě navzájem někdy zlé. Všechny mé kolegyně v práci jsou buď vdané, nebo rozvedené, nebo znovu vdané, přičemž já, třicetiletá, jsem z nich nejstarší a dosud svobodná! Říkají mi "pozdní slečna"! Ty hloupé otázky, kdy se hodlám vdávat a jestli vůbec chci mít děti a jestli, probůh, nejsem snad dosud panna? Chtěla bych na ně kolikrát vybuchnout, že samozřejmě nejsem panna už jedenáct let, ve kterých jsem se mohla už vícekrát vdát! Ale radši mlčím. Dala jsem si předsevzetí, že se ve třiceti vdám a budu konečně "paní", naplánuji si život přesně tak, jak jsem vám už vyprávěla. Můj tehdejší milý, Radek, se před deseti roky zabil, když na přeborech při veletoči na hrazdě ulétl a zlámal si vaz. Nepřímo, částečně jsem to zavinila já!"
Jan si všiml slzičky v jejím oku.a snažil se rychle převést hovor na jiné téma, ale Lada ho zarazila: "To nemusíte zamlouvat, Jene, bylo to tak, hodinu před závodem jsem mu udělala žárlivou scénu kvůli jakési gymnastce a on byl zřejmě nesoustředěný. Od té doby jsem byla divná a nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, teprve před půlrokem Petr mě z toho celkem vybabral..."

Bylo deset hodin, a Jan pochopil, že se zřejmě nebude nic dalšího konat, a zeptal se jí, jestli by už neměl odejít domů. Lada zareagovala na to tykáním, pro něho zcela nepochopitelně: "Omluv mě, Jene, prosím tě na okamžik, mám pro tebe překvapení“, a odběhla se slovy, „až tě zavolám, tak za mnou přijď do pokoje, ano?“


Trvalo to dost dlouho než Jan zaslechl její hlas z pokoje. Vstoupil dovnitř a zjistil, že to není pokoj ale zřejmě ložnice Ladiných rodičů a zažil něco jako velmi příjemný šok! Lada ležela ladně v sexy úboru na manželské posteli, radio na nočním stolku tiše hrálo nyvou, romantickou melodii, ona držela v ruce Evino jablko z ráje...Jan konečně nabyl jistoty, co se od něj čeká, a že tedy se nedopustí žádného faux-pas, když udělá to, co pochopil jako muž činu.

Druhé překvapení se konalo ráno. Najednou ho probudil Ladin hlas a polibek a on zjistil, že je ona už oblečená a na odchodu do práce.
„Mám přísného šéfa, musím být v práci přesně v osm“, vysvětlovala, „v kuchyni na stole jsem ti připravila snídani a až půjdeš odtud, tak prosím tě zamkni tak, aby tě nikdo neviděl a odpoledne ve čtyři se sejdeme na stanici tramvaje před Dětským domem Na Příkopě. Tam mi předáš tyhle klíče a už se nikdy nesejdeme, ano? Víš, ta dnešní noc byla mým loučením se svobodou a já vím, že mě chápeš, a že jsi gentleman..."

Takže také Jan byl naplánován...
https://youtu.be/Fs6Y5GCXc2E

03 června 2018

Kočka a pes se někdy i snáší

Na rozdíl od všech mých ostatních kolegů v Tesle Karlín, jsem já tu naši stále snědou kresličku Petronilu nepřezdíval „Mocca“, ale říkal jí buď jen Petro, nebo slečno Lukášová. Měl jsem k tomu své důvody. Považoval jsem totiž za riskantní, si tuto stále do bronzova opálenou sexbombu s kávově hnědýma očima, nějak připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako s jinými ve svém okolí. Nikdy jsem ji neobdivoval a nelichotil jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta s hustou hřívou vlasů byla od počátku tak trochu nesympatická a já jí zřejmě také.
Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž 32. narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádková sladká vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

 Ta totiž pochopitelně nemohla vydržet mlčet: „Nechápu, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. Při trošce inteligence se to totiž nedá poslouchat, ale co - nic mi do toho není!“
„Dejte si vatu do uší, nebo uši do vaty, jinak samozřejmě s vámi, Lukášová, souhlasím, že vám do toho absolutně nic není!“
Petra se kousla do rtů: „Já u vás nejsem »Lukášová«, když už, tak: slečna Lukášová!...“ Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako bomba, halasná svačinářka, naše boubelatá paní Zdenička.
„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to nevadilo a neopravoval jsem ji, naopak se mi to docela líbilo.
„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne zlaté opojení“, rozplýval jsem se.
„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle víc než na pěšinku?“
„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte celá a vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně květované blůzičce – tu jste si šila sama?“
„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec vzít na sebe, ani na brigádu!"

Pak začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání jako: „Zdeničko, já bych měl dnes chuť na něco moc dobrého, a aby toho bylo hodně, ale aby to stálo málo peněz.“
„A co takhle krvavou tlačenku, pane Tomas?“
„Ne-ne, Zdeničko, vždyť víte, že já krev vůbec nesnáším“, řekl jsem pateticky.
„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v kulatém obličeji.
„To teprve ne, Zdeničko, to je vyložený poblijáš - a já mám právě dnes narozeniny!“
„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jak malovanou.“
„Tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom chudobný proletář.“
"Óch!" Vzdychla si Petra: „Už mi tečou slzy!“

„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“
„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tu jen pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla nazlobeně.
„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.
Když Zdenička odešla zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji!“

 Teprve s návratem svačinářky, asi za jeden a půl hodiny, jsem opět ožil:
„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“
„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.
Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo, notorický alkoholik.“
„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila.

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“
„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla váhavě Petra.
Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“
„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moka, jako ostatní? Co máte vlastně proti mně?“
„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání jste u mne Petra, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“
„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala,“ přerušila mne.
Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“
„Ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu, sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval! Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.
„Ano, blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“
„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.
„Ty pochopitelně taky, jste jak manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

 „Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník a sukničkář a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“
„A vy tomu skutečně věříte, Petro? To vám bohužel nemohu, potvrdit...“
Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.
Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"
„Jo, to jsem, proč?“
„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD? Strašně moc to spěchá!“
„Odvézt by nebyl problém, ale jak je mám upevnit na motorku?“
„Tady slečna Mocca pojede s tebou, viďte, a podrží je!“
Petra s kamennou tváří řekla jen: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“
„Jenže, výjimka potvrzuje pravidlo, Tome!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo.

 Při zpáteční cestě z ČKD do Karlína mi najednou Petra řekla zezadu do ucha: "Škoda, dnes je tak krásně a ta cesta je tak krátká, nemohl bys to vzít takovým větším okruhem, třeba přes Chuchli?"
"Docela  rád bych to udělal, ale Brázda na nás netrpělivě čeká..."
"A co takovej výlet zítra v sobotu, třeba do Průhonic?"
"Hmm, Petro, to bych bral, ale co by tomu asi řekl ten tvůj Šmidra Bóža?"
"Ten přeci nemá do toho co já dělám vůbec co mektat! Jsem svobodná!"
A to byl tedy začátek našeho budoucího přátelství...


31 května 2018

Můj sluha močící...

Kdysi dávno jsme se dohodli s mým nejlepším kolegou v práci, že on mi bude dělat jako sluhu (viz Saturnin) a já budu jeho pánem. Oba jsme byli svým založením velice nadšeni takovou představou. On mě oslovoval občas "Vaše blahorodí", já mu říkal "Boltne" a protože on dojížděl do Prahy až z Jinců, udělal jsem si z něj, mimo jiné také i "velkostatkáře-kulaka". To se mu sice až tak moc nelíbilo, protože za ním chodili kolegové v domnění, že je skutečně ze statku a žebrali na něm jitrnice nebo domácí tlačenku. Moje bláboly mu vcelku ale vyhovovaly, protože právě tak jako já i on si liboval ve vymýšlení absurdních příhod a situací. On si zase vymyslel, že mi musí sloužit i při močení na povel: "Boltne, vyndat!" nebo "Boltne, zandat!"
Později jsem mu začal říkat "Janýd", překroucením jeho jména Jan. A protože často říkával: "Po mně snad už jde i policie", pasovalo mi to do písně Beskyde s mým textem: Janýde, Janýde, kdo po tobě ide?  To se ovšem okamžitě ujalo, mnoho firemních kolegů mu říkalo pane Janýd, mělo zato, že se tak skutečně jmenuje.

Jinak bydlel v Praze v podnájmu, ale na každý víkend jezdil domů k rodičům do Jinců. Matka mu vždycky sebou do Prahy dala něco k jídlu, takže pravidelně v pondělí si dovezl různé lahůdky, jako vepřové koleno, škvarkové sádlo, husí stehno, řízky z králíka a podobné pochoutky. Jeho opožděné pondělní příchody jsem uváděl slovy: „Tak co, Janýd, co jste tentokrát poráželi, ukaž co vezeš, mám hroznej hlad!“


Navíc jsem vytvořil a nechal kolovat kresbu jeho fiktivního statku, kde se to hemžilo slepicemi, králíky, husami a kachnami, ale nechyběla ani prasata, kozy, krávy a koně. Marně se bránil tím, že jeho rodiče mají jenom čtyři králíky a pět slepic. On se mi zase pomstil povídkou o tom, že prý už jako kojenec jsem byl divoch na ženské a dokonce jsem znásilnil svou vlastní chůvu na troskách kočárku.
Já jsem samozřejmě nelenil a domaloval do jeho statku následující výjev: Janýd v neděli ráno ještě rozespalý otevřel dveře na dvůr, kde se tísnila ta veškerá drůbež a dobytek. Na pravé noze měl Janýd speciální okovanou botu s ocelovými hroty a stoje na zápraží vykopl nazdařbůh do té havětí skrumáže a kus který padl byl ten den k obědu. Tohle mělo ovšem dohru před tamním národním výborem, protože spolek ochránců domácího zvířectva ho zažaloval pro nehumální zabíjení zvířat. Tu jeho botu tam prý mají dodnes vystavenou v muzeu, jako odstrašující ukázku zvrhlých nápadů těžce zavilých kulaků.

V takovémto hecování jsme si absolutně rozuměli a vlastně jsme se nikdy doopravdy nepohádali, zato však v osobních vlastnostech jsem byli diametrálně odlišní. On pivař, takže deset piv za večer pro něj nebyl problém, já jsem zase byl dost vysazen na sladké, na čokoládu, na dortíky, které on nejedl. Když jsem jednou vytvořil další teorii, že Janýdovi se usadila pivní pěna na mozku, kde postupem doby zkameněla na jantar, on zase líčil kolegům, že jsem kdysi dostal smyk na motorce v ostré zatáčce a kebulí vletěl rovnou do patníku. Lebka se mi prý rozlouskla jak vlašský ořech a hádejte co z ní vypadlo? Půl kila kostkového cukru! Oba jsme se tomu srdečně zařehtali.


Když jsem potom po čtyřech letech od této firmy odešel, našel jsem si lépe placené místo jinde tak Janýd tam asi o rok později přešel taky a navíc do mého oddělení. Jednou za mnou přišel s velice vážnou tváří a mezi čtyřma očima mi svěřil, co se mu před několika málo dny stalo, když se vracel až po půlnoci z hraní (hrál v orchestru na saxofon). Najednou se mu začalo chtít děsně naléhavě močit, neboť měl v sobě dvanáct piv. Ztěží se dobelhal až k Masarykovu nádraží, kde doufal potřebu vykonat, jenže co čert nechtěl, WC bylo zamčeno! Věděl, že už to dále nevydrží a tak vyšel ven před vchod a v koutečku za novinovým kioskem začal úlevně konat.


Najednou uslyšel za sebou: „A copak to tady děláte, tatíku?“ Janýd se naštětil, nerad přerušil svoji slastnou činnost, otočil se vztekle na narušitele a zjistil, že to jsou dva uniformovaní esenbáci. „Já za to přece nemůžu, že ty idioti na nádraží mají zamčený záchody! Co jsem tedy měl dělat? Měl jsem totiž jenom dvě možnosti, buď to pustit ven nebo do kalhot! Rozhod‘ jsem se pro to první...“
„Podivejte se, soudruhu občane“, spustil ten chytřejší, „to nás nezajmá, vy ste tady znečistil veřejnou budovu a chodník, zaplatíte okamžitě pokutu deset korun, jasný?“
Janýd byl v ráži: „Dávat pokuty nevinejm lidem, na to jste umělci, ale chytat zloděje, to né!“
„Cože sme, jakýpak umělcí?“, vzrušili se oba, „tohle bude stát za urážku veřejnýho činitele ne deset, ale dvacet korun!“
„Vy jste mě urazili taky, řekli jste mi tatíku! Já nejsem u vás žádnej tatík, já jsem svobodnej a je mi šestadvacet let, já vám nic platit nebudu!“ Načež si policajti opsali údaje z jeho občanky a řekli mu, že tedy bude předvolán.
„No, a to předvolání mám na dnešek v deset hodin", svěříl se mi Janýd, coby svému vedoucímu, "ale to se tu nesmí vůbec nikdo dozvědět, jinak jsem zesměšněnej, hlavně před zdejšíma babama, nadosmrti!“, lamentoval.
Poradil jsem mu: „Heleď, tak nic neříkej a zmiz a kdyby tě někdo sháněl, tak já už si něco vymyslím kde jsi, neboj!“

Asi za dvě hodiny byl zpocený a zničený Janýd zpátky, měl rudé hektické skvrny na lících a tvářil se rozpačitě. „Tak co je Janýd, vyprávěj, tady je to OK, nikdo tě nesháněl“, řekl jsem mu, abych ho aspoň trochu uklidnil.
“Člověče, to bylo to nejhorší, co mně mohlo potkat. Byl tam soudce, kterej se mě ptal jak to bylo a babral se v tom, chtěl vědět detaily a já musel líčit své močící potíže div, že ještě nechtěl abych to tam předvedl názorně, na povel "Vyndat!" a "Zandat!" No, prostě připadal jsem si jak přitroublej prostatik a kolem dokola seděly samý mladý studentky z právní fakulty a všechny se mohly ztrhat smíchy! – A navíc, jsem za to musel místo deset, zaplatit padesát!"

http://www.youtube.com/watch?v=SYEkKwCNwKg

25 května 2018

Ve dvou se to lépe táhne...

Můj kolega v práci, notoricky známý svou šetrností, Klaus Hauner, se vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli mé ženě kardinální blbost mého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam u moře, s bráchou napůl, třípokojovej byt 92 m2. 
Snažil jsem se kolegu uklidnit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát.“ 
„A s manželkou nebo sám?“, zeptal se zvědavě. 
„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 
„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl otráveně rukou. 
„Ale proč jste to tedy manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

 Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno ostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště pojedu do Norska na ryby – a sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“
„To by nebylo marné“, začal jsem o tom uvažovat, „a kde to je přesně?“ 
„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, málo turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“, rozohnil se Hauner a ukázal mi tuto fotku.

Slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se s tím, že aspoň budu mít pokoj od ženských nápadů, budu si moct dělat co chci a bude to ona zaručená pohoda.“ Zaplatil jsem tedy Haunerovi pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, který to tam obhospodařuje. 
První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak přišly problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň něco udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek na snídani. 

 A pak se to stalo. Jen o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 
Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let nemohlo stát a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 
 Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli to pouze brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černý písek, což vypadalo dost nevábně, jako škvára a tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace.

Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl nějak oslovil, ale vědom si své španělské impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje si s kým povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, které jsem byl už přejeden, bylo i mně trapné. Proto jsem si do restaurace začal brát malý slovníček, leč přesto se mi podařilo místo telecího na rožni si objednat jako hlavní jídlo k obědu, zelený a oranžový vibrující puding.

 Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále jako magor mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset.
Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik hodin?" 
"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 
"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u ACW sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne ani nevšiml..."

"Um Gottes Willen! Vy jste ta... určitě ta dáma v oranžovém šíráku! Samozřejmě, že jsem vás tam viděl, vy se prostě nedáte přehlédnout!" Dáma se rozesmála: "Vidíte - a já bych si byla s vámi ráda pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím tři dny a teď nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem!" Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech." Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já taky nejsem Němka, já jsem Norka, ale ta němčina nám pomohla." A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala. Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Berlína a byla tu teprve třetí den na týdenní dovolené. Ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je název příhodně korespondující s našimi morálními kvalitami. Načež vystoupila před hotelem "Rio Grande" se slovy: "Tak na shledanou zítra na pláži v Clubu!" 
Od příštího dne jsme se scházeli na této pláži a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název osady "Zátoka morálky" jsme se oddávali i nočním radovánkám, takže se celkem dá říct, že se mi ta samotářská dovolená opravdu vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto svoji odyseu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. 
Mimochodem: Na tu večeři čekám marně do dneška...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM

21 května 2018

Ta padesátá léta pod psa...

V padesátých až šedesátých letech minulého století u nás v socializmu sovětského typu bezmezně vládla všude na všech stupních Reorganizace. Bylo s podivem s jakou umanutostí si tehdejší vrcholní komunisté usmysleli všechno zreorganizovat k obrazu svému, leninsky přiblblému...

V tom úděsném mumraji jsem nechtěl plout a tak jsem nikdy nedbal na svůj mizerný kádrový posudek. Stalo se mi, že můj vedoucí soudruh mě jednou označil za "bohéma", a jak se říká: zlámal nade mnou hůl. Nejlepší na tom bylo ovšerm to, že jsem na tomto pojmenování vlastně profitoval. Oproti poslušným partajním lokajům jsem měl více osobní svobody než oni.
Tenkrát jsme seděli ve velké ratejně firmy Tesla v počtu asi dvanácti apoštolů, coby projektanti u svých prken a náš soudruh vedoucí Včelák, zvaný "Trubec" nám práci přiděloval, kontroloval, pochválil a někdy třeba i vynadal a prémie odebral. Mezi námi apoštoly byl také jeden Jidáš-Milouš, který o nás tajně referoval vedoucímu tak, aby byla jistota, že všichni pečlivě konají své povinnosti i když vedoucí soudruh zde právě není, protože má nějakou důležitou poradu a tak podobně. Od jedné soudružky jsem se jednou dozvěděl, že na KSČ schůzi se také jednalo jmenovitě o mně. 


"Tak to mě moc zajímá, vyprávějte  Alenko,  o co tam šlo?" Řekl jsem jí nadšeně a nabídl jí cigaretu.
Alenka spustila: "Soudruh Včelák nejprve sprdl Mlouše, že se dozvěděl, že on si klidně telefonuje z firmy domů manželce, přestože soukromé hovory byly přísně zakázány!
Milouš se cítil být ukřivděn a řekl Včelákovi: "Soudruhu, vedoucí, já jsem si včera telefonoval poprvně soukromně s mojí manželkou, protože se jednalo o důležitou a neodkladnou věc!"
"Soudruhu, ty víš, že to je přísně zakázáno", řekl nu vedoucí, "a jistě bys jí to mohl říct třeba až večer doma, ne?"
"Já nevím, souhu vedoucí, proč mi to vyčítáte, když třeba Toms skoro denně telefonuje různejm babám a vy o tom víte a nic mu neřeknete!", bránil se ukřivděný Jidáš-Milouš.
"Mílo, pozor, tady je veliký rozdíl v tom, že Toms je takový vlastně "Bohém" a s tím se ty nemůžeš srovnávat, copak to nechápeš, že ty seš něco jako stranická generálská záloha a Toms, to je takovej vobyčejnej intelektuál!"

"Výborně, díky Alenko!" Rozesmál jsem se srdečně, "to je teda gól! Zvu vás za to na skleničku!"
"A proč jste, Mirku, tak negativně naladěn proti socializmu? Co je na něm tak špatného?"
"Alenko, všechno! Toto není můj ideál jako třeba váš, já chci ven z této klece, třeba jako se o tom zpívá v té písni:" Tam za tou duhou

01 května 2018

Hannelore - Alptraum mých noci

Asi za půl roku po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit můj nedobrovolný celibát, s čímž jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi ochotně dal adresu na seznamovací agenturu, kde prý za poplatek 80 DM dostanu circa dvacet adres seznámení různých i vdavekchtivých dam a budu si moci vybrat. Řekl jsem si, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou mnohem dráže a nezaručují vůbec žádnou odezvu.
Je pravda, že jsem dostal celou řadu adres, přesně řečeno 24, ale vybrat si nebylo tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo vůbec možno si vytvořil nějaký dojem. V onom formuláři bylo asi třicet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si vymýšlí atd. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normální, nenadnesené a docela i pravděpodobné.

Naše randez-vous se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, i když byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout.Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, ona se jmenovala staroněmecky Hannelore Müller. 

Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně:
„Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“

To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se našli, ty můj krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani!  Načež se začala odstrojovat : "Je mi děsný vedro!" Sundala si paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy do uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, poj
ďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a pak pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem něco jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle b-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Načež jsem bleskově skočil do auta a bez otálení ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch.


Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu...“ Okamžitě jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu. Nadzvedl jsem jen sluchátko a ihned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku. Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku“...

 Už to trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době kdy byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý blbý jelito,“ Zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trotle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Milá Hannelore, dovolte abych vám dnes konečně představil svoji manželku Doris...“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hannelore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, ty musí člověk umět tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“

"Ne, ne, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm nikdy nic nešli-neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“

Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris se vypitá Hannelore už nikdy neozvala...

*

28 dubna 2018

Kníry

Ozdobou téměř všech mužských tváří je už od pradávna knír. Dříve to býval knír „erectus“ (1), čili vztyčený, oblíbený za Rakousko - Uherska u c.k. důstojníků, ke kterým patřil přesně tak jako šavle a monokl.
Pravým opakem byl tzv. "knír splihlý! (2), který připomíná mongolské nájezdníky, ale pokud byl bílý reprezentoval třeba i prezidenta republiky. Tyto bujné kníry začaly posléze degenerovat a všelijak se zmenšovat, viz knírek frajersky trojúhelníkový (3), herce už němého filmu Adophe Menjou. 
Později tenká "muška podnosní" zdobila krasavce všech dob herce Clarka Gablea (4). Zvláštní odrůdou byl pak Hitlerův čtvereček (5), v šířce nosních dírek, zvaný Rotzbremse, neboli brzda na nosní nudle.
 Jako vždy se i mezi vousáči našli extrémisté, kteří se za každou cenu chtějí odlišit od normálních lidí, viz obr. vpravo. To platí dnes v ještě větším měřítku, takže já sám o sobě začínám pochybovat, jsem-li ještě normální, protože nejsem nikde potetován, nenosím dredy ani cvoky ve rtech a v jazyce, ba dokonce ani kroužky v nose, v uších a další cingrlátka kdekoliv po těle, genitálie nevyjímaje...

Když jsem se před mnoha léty rozhodl nosit knírek stál jsem před problémem, jak jej vytvarovat. Nechtěl jsem za žádnou cenu, aby můj vous suploval „Rotzbremse“, to by se mi samotnému eklovalo při pomyšlení na každoroční rýmu. Dospěl jsem tedy k názoru, že mezi nosem a vousem musí být aspoň centimetrový vyholený proužek, zaručující hygienické čistění nosu bez umatlání vousů. Tím se ovšem opticky horni ret jakoby snížil a vypadá prý „spadle“, ale to je mi milejší než ona první možnost.


Jen jednou kdysi mne jedna žena přemluvila, což ženy ovládají dobře, abych ten vous oholil, že vypadám jako gigolo - a já si najednou připadal tak polonahý. Říkal jsem si: „To bude v práci poprask, kde jsem nechal knírek!?“ Když jsem však zjistil, že si toho vůbec nikdo ani nevšiml, tak to mě trochu naštvalo. 
Zeptal jsem se kolegy, sedícího naproti mne v kanceláři: „Prosím tě, Sigi, podívej se na mne dobře a řekni mi, co se na mně změnilo?“
Sigi zedl obočí a řekl: „Máš novou kravatu, ne?“ V té chvíli jsem pochopil, že si člověk o sobě chtě-nechtě podvědomě myslí, že je středobodem vesmíru. Načež jsem si knír nechal opět narůst...

http://www.youtube.com/watch?v=VGn84tel_Lg&feature=related