06 dubna 2019

Dvě signální soustavy?


Většinou se s mojí manželkou při obědě bavíme na nějaké právě aktuální téma politické, což o adventu není tématem dobrým a tak se postupně od politických kauz odpoutáme k jakémusi filozofování o životě. Pak se pokračuje u kafíčka, kde necháme zaznít ty nejlepší vzpomínky z dovolených. Je zvláštní, že si má žena vzpomíná na momenty, které jsem já už dávno zapomněl, jako zcela nedůležité, ale když já vytáhnu nějaké vzpomínkové eso, tak ho ona klidně přetluče kulovým spodkem tuctové vzpomínky.
Načež se mě zeptá: „Miri, co bys chtěl abych uvařila zítra k obědu?“ To je pochopitelně otázka položená ve zcela nesprávný čas, protože s mým plným žaludkem nemám chuť na nic, takže jí odpovím indiferentně: „Nóó, Jituš, já myslím, že bys zítra eventuálně ani nemusela vařit vůbec."

Žena místo toho, aby byla ráda, aby jásala, že nemusí vařit, mi začne vědecky vysvětlovat, že existuje první a druhá nervová signální soustava, při čemž ta první vnímá signály, které jsou pouze odrazem reality a ta druhá, to je myšlení na základě abstraktních podnětů. Člověk má prý na rozdíl od zvířat vyvinutou i druhou signální soustavu, ale bohužel je to tak, že muži většinou používají jenom tu první. Tím mně bylo zcela nenápadně a diplomaticky zaobleně naznačeno, že jsem blb.

Zeptám se své ženy: „Drahá, vysvětli mi, jak souvisí ta tvá vysoce sofistikovaná přednáška s mojí chutí třeba na segedínský guláš?“
„To je jednoduché“, říká žena, „ty když máš plný žaludek, tak je ti jedno co bude zítra. Teprve až dostaneš hlad, začneš se shánět po tom co je v ledničce tak to je přesně příklad té první signální soustavy. Zatímco já už dnes vím, že budu mít zítra hlad a přemýšlím, co budu vařit a co budu muset k tomu vaření případně nakoupit, víš a to je ta druhá signální soustava!“

„Takže, abych to shrnul do tzv. resumé“, doplňuji její vysvětlení, „my muži se chováme jako zvířata a pouze vy, inteligentní ženy jste vlastně plnohodnotní lidé! Já jsem ovšem četl jiný vědecký citát, že žena je nejinteligentnějším tvorem na zeměkouli - po člověku!“
„No, to je ale nehorázná pivní debilita, která nemá s vědou vůbec nic společného!“
„Představ si, ty moje drahá, druhá signální soustavo“, řekl jsem manželce roztomile, „že je vědecky i experimentálně jasně prokázáno, že průměrná váha mužského mozku je o 200 gramů vyšší než průměrná váha mozku ženského!“

Ženě to zajiskřilo v očích: „To je sice možné, jenže zapomínáš, že u mozku rozhoduje kvalita a nikoliv kvantita!   Uvedu příklad:
Takový delfínek má mnohem menší mozek nežli slon a přesto je inteligentnější! A víš co já udělám? Poslechnu tě a zítra nevařím! Připrav si vrchovatě nacpanou šrajtofli, půjdeme spolu na luxusní oběd a já už vím přesně kam: do prvotřídní francouzské restaurace v Alcronu!“ A skutečně: Má DDSS (drahá druhá signální soustava) jako skoro vždy v tomto slovním souboji zvítězila!
https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc

08 března 2019

Šok pro Čecha v Curychu


Co je moc, to je příliš! Po třech měsících služební cesty v Indii konečně nadešla pro mne vytoužená doba našeho odletu domů. Tenkrát se mi poprvé a naposledy stýskalo po českém tmavém chlebě. A psal se devátý rok (1957),  po komunistickém puči 1948...
Náš tamní obchodní delegát v Bombayi, soudruh Kropáč, nám výhodně poradil, abychom si přesně spočítali kolik dní jsme byli v Indii, znásobili to šedesáti rupiemi na den, tuto částku abychom srovnali s tím, co jsme už odčerpali z akreditivu a rozdíl, abychom si vybrali ve švýcarských Francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli, ve prospěch socialistické vlasti.
„Nechte si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a následně do Prahy a poslali domů stručné telegramy: „Přiletíme do Prahy 10.10. v 10 hodin dopoledne.“

Když jsme potom přistáli na curyšském letišti měl každý z nás v kapse přes šest set švýcarských franků, což byl v té době měsíční plat lepšího úředníka. Připadali jsme si jako lordi a měli jenom jeden problém: Letadlo do Prahy odlétalo příští den ráno v osm hodin a teď už bylo pět hodin odpoledne. Jak lze tak rychle utratit tolik peněz? Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřená.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském kurzu...


V letištní budově mě přitahovaly osvětlené výlohy firmy Türler  plné hodinek, ale koupit si je pro sebe, jsem zatím nechával na potom v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Načež po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo. Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišla zavírací doba, spořádaní Švýcaři během pár minut disciplinovaně opustili obchoďák.

Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé hodinky a tak jsem to zase odložil na pak.
Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily ještě nějaké čokolády, žvejkačky, rtěnky a dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“

Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta.

Na letišti na mě čekalo zlé i dobré překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler s hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí proužek světla a tak jsem si dodal kuráže a vstoupil.
Byla tam zcela sama hezká slečna, která něco zapisovala do knih. Začal jsem jí koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit hodinky před odletem do Prahy a proto bych chtěl vědět v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno, ještě dříve než odletím. Dívka se snažila porozumět mému nervóznímu blekotání.

"Ráno otevíráme denně přesně v osm hodin, prosím“, řekla ta dívka. Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už budu já zase v letadle a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 
Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí. „Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ 
„Dobře, takže hodinky za osmdesát Franků, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet různých druhů.
„Ještě něco, slečno, já bych chtěl takové hodinky - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka radostně a začala pro mě vybírat mezi těmi  osmdesáti-frankovými hodinkami jen ty s velkou vteřinovkou.



"Richtig, ja, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo nutných 25 na hotel a drobné na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít ode mne nemůže. Snad jako kvůli tomu, že má uzavřenou kasu.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já tedy zítra přijdu dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi tyto hodinky tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky.“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky, abyste nezaspal“, smála se.
„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím  - jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám.“
„To se mi nestalo - v celém životě - žiji v socializmu, děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla o vás myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“


Ráno přesně v sedm hodin jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala se smíchem: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza, kterému jsem ten můj zážitek vyprávěl, šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, a aby jí vysvětlil to, co jsem já nedovedl říct. Řekl jí: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil, abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme to určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  
Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, co mě doma čeká, to jest nevěra manželky a rozvod, byl bych té dívce vyznal lásku a zůstal patrně na věky v Curychu...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40

14 února 2019

Fauvéčko a Bettina

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že  vedle mne v červeném fauvéčku se jakási, mně neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří..
Zastavil jsem se u ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout šťávy z mé baterie.“ 
Vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Brune, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato, na první pohled nenápadná žena, sice neomračuje kolemjdoucí krásou, ale na druhý pohled je velmi půvabná a má opravdu nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, tak mne fascinovaly.
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutné připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně asi už za týden. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, tak se mi podělala automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala do práce sebou. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již zatroubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou pršiplášť a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, paní Bettino! Jak vidíte, takže já s vypočítavostí u mně vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“
Cesta ubíhala dobře až do okamžiku kdy Bettina odbočovala kvůli objížďce na okresní silnici mezi lesem a loukami, zcela stranou od civilizace. Současně se jako na povel silně rozpršelo, takže musela dosti zpomalit, protože stěrače nestačily zvládnout ty přívaly vody. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok.
Bettina se lekla a zastavila: „Nevím, co se to děje?“ a já jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“
„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne provinile.
 


„Tak to je fajn, já taky ne. Musíme počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ku stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme zásoby jídla?
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co budeme dělat...“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma třeba tykání a můžeme to zapít mojí Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velkého nic, kolem padají trakaře - a vy myslíte na popíjení a tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na okna i střechu našeho bordo-červeného roveru svoji ukolébávající melodii...“
„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se tedy napijeme Coca-Coly a já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, číše ani skleničky tady nemám“, upozornila Bettina.
„Fajn, napijte se první, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně, já naopak to budu mít rád s příchutí vaší pleti levandulové.“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, máme půlhodinové zpoždění, musíte tam určitě být? Já osobně bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla.“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víte co? Zajedeme si do lesní restaurace „Jägerhof“, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jste ještě nejedla. Souhlasíte? Já vás zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a tak jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo.

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Stále básníte o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem vám aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, vy se mi přece líbíte celá, ale já nemám právo s vámi takhle mluvit, když jste, jak jste mi prve řekla, vdaná...“

"Jenže vdaná žena to má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych vám vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na vás líbí, ale jako vdaná, jste pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam radši nechci otáčet, vidíte na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou škebličku...“
„Řekněte mi jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas."

„No, je takovej malej, částečně obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá jako diluviální troglodyt.  Znáte ho snad?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžete...“
„Je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď konečně budu mít pádný důvod pro obhájce k rozvodu!“
„Zdá se, že z té náhody máte radost, Bettino, ale jdou-li se sem jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom kvůli obědu.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až takhle daleko na cestu jenom kvůli jídlu.  Jsou stále ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář a řekla: "Fajn, teď konečně bude  rozvod a to, z jeho viny!"

06 února 2019

Ceylon - zelená perla oceánu

***CEYLON tzv. Zelená perla indického oceánu, je dnes SRI LANCA*** 

  Nerad  bych  udělal  z tohoto mého memoiru  jakýsi  cestopis, na to jsou mnohem lepší turistické  knížky, ale zato zde popíši pouze jednu jedinou  prazvláštní episodu,  která by se  mi jinde na světě nemohla stát. 
Když jsem tam byl kdysi v minulém století navzdory kádrovému posudku na služební cestě s mým kolegou Honzou, oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně dostali za humna, všechno se nám zdálo zcela neskutečné a připadali jsme si tam být jakoby ztraceni. První problém nastal v tom, že na Ceylonu nikdo nevěděl co to je Československo a všichni si to hromadně pletli s Jugoslávií. Podle anglické výslovnosti jim znělo Čekoslovakia velmi podobně jako Džugoslavia, takže i sám taxikář z letiště hlavního města Colomba nás zavezl rovnou před jugoslávskou obchodní misi.
Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jednoho maníka v celém baráku a ten nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět, při čemž dnes byl teprve pátek dopoledne.


„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy, ba nechyběl ani FAKIR který nám chtěl dát kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A i ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět.

Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“


Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havěti a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, promiň, vzbuď se! Poslechni si to, co to tu cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá, nejsem dřevo a usnul jsem taky. 



Samozřejmé pro nás bylo, že jsme se též museli jít, hned druhý den vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kousek dál je nádherná pláž, viz na této fotce, kde cucám džus. Dokonce i ta výstražná cedule, kterou jsme přehlédli, je v pozadí vidět jako bílý puntík!  No, ale milí žraloci k nám byli ohleduplní...

Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet, víš co, pojď vezmeme taxíka a zajedeme někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi tak půl kila jablek do roka, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durian. Když jsme pak se šišatým, světlezeleným durianem jeli taxíkem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný puch. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, to ten durian, má takovou penetrantní vůni!“ Já bych to spíše nazval SMRAD!

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme to do hotelové kuchyně, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě pouze durian rozkrojil a vnitřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem kafilerie a WC-žumpy, se za ním táhl jako štůdl. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.


„Tedy, Honzo, toto jsme snad přehnali, to bych fakt nemohl“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem. Většina fajnových dam si s odporem ukrývala nosíky v kapesníčcích.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat.“, trval na svém Honza, zatímco já jsem se snažil zadržet zvedání se žaludku. 
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal ji. Kdyby to šlo si ten děsný smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré asi tak jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně čistit a vyplachovat ústa a zuby. Ale i po výplachu jsem stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu toho duriana. 
Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní čistění.
Řekl jenom: „Sežral jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal strach, že bych začal zvracet.  Na oběd musíme jít až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme po tomto hororu v pondělí dopoledne vyprávěli tuto smrdutou episodu našemu obchodnímu delegátovi, Vaškovi, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý", řekl doslova, "víte proč se vám ty lidi tak smáli?“
„No, zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme zamořili vlastně celý luxusní hotel“, řekl jsem.
„Ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí jen starý senilní páprdové na potenci."

05 února 2019

Černá hodinka ve válce i v míru

Černá hodinka byla pro mne už od dětství pojmem příjemným. V naší  malé čtyřčlenné rodince za války to znamenalo posezení při postupném stmívání se dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna dekou,  kdy si ta naše rodinka, krytá tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat...
Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může nějaká ta bomba spadnout. Má malá sestra Blanuška byla tehdy dvou až sedmiletá, takže to vše ještě moc nevnímala...

Dnes, víc než třiasedmdesát let po válce, žijeme oficiálně sice v hlubokém míru, ale de facto zase v rozpolceném světě a řekl bych horším, než byl v obou světových válkách. Tam se jednalo o jinou rozpolcenost, tenkrát proti sobě stály dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ale lidé civilní drželi spolu proti nebezpečí z druhé strany, tenkrát se ještě dalo odhadnout kdo je nepřítel a kdo je přítel. Lidé staré školy, jako jsem já, dnes nemají sílu ani chuť se neustále s někým o něco handrkovat, chtějí mít klid a pohodu, bez všudypřítomného politikaření. 

Kdo si myslí, že mu aspoň ta televize kterou si platíme, poskytne možnost se na chvilku odreagovat a vymanit z partajních hádek a přestřelek na obrazovce, ten vždy spláče nad výdělkem. Proč? Veřejnoprávní televize asi 30-krát za den blábolí cosi o počasí, čemuž zdrcující většina posluchačů nerozumí, protože ty všechny isobary a okluzní fronty, vypadající jako podprsenky vlající na šňůře mu zcela nic neříkají. Divák si řekne: "Čert vem geomagnetické pole, já chci vědět bude-li pršet nebo kolik bude stupňů a tohle mi nemusí být opakováno každých třicet minut! Jak známo: mluvit o počasí je bezradnost z nudy aneb špatná náhražka za ještě horší reklamy. Nabroušený divák začne surfovat na stovkách dostupných programů a co nachází? Buď samé kriminální případy, nebo slabomyslné seriály či pro změnu šílené fantas-magorie a jiné horory. Kde jsou ty nádherné záznamy světoznámých filmů se jmény jako: Charlie Chaplin, Orson Welles, Spencer Tracy, Jack Lemmon, nebo Annie Girardot, Audrey Hepburn, Vivien Leigh, jakož i stovky dalších jmen.

Ve zpravodajství se zásadně věnujeme hlavně evergreenovým problémům současnosti, jako je migrace, teroristé, nebo co se zase kde zřítilo či vyhořelo, kolik mrtvých je na silnicích, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel havarovalo. Pak jsou tu novely o přemnožených kauzách bezcharakterních politiků, kteří se v nich spokojeně brodí a čvachtají a kterým se stále a stále daří bezpečně uhýbat naší bezzubé spravedlnosti...
V takových chvílích se já, zoufalý občan, nejraději uzavřu doma před veškerou společností a v samotě jen se svými myšlenkami se vracím k ČERNÉ HODINCE jako tenkrát za války. Tímhle způsobem se ovšem naše rozpolcená, nemocná společnost, nikdy nezmění a neuzdraví...

Já ale nechci strkat hlavu do písku, ale nechci se nechat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, jako za komoušů, kdy jsme se museli radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán. Já si však myslím si, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou zábavu v okruhu svých přátel doma, tedy zábavu, za kterou se nikam nemusím plahočit a extra strojit.  A když je někdo sám a nemá možnost takové zábavy se spřízněnými dušemi, měl by mít aspoň možnost se pomocí veřejnoprávní televize, toho svého spleenu nějak zbavit. Inteligentní občan nechce jenom stále slyšet sliby, že dostane přidáno, jeho neomračují slevy na zboží a výhodné nabídky, on chce být spokojený a nikoliv rozhádaný se svým okolím. On chce žít ve šťastném světě, mezi usměvavými lidmi, kteří se mají rádi,  kteří si nezávidí lepší žvanec či auto,  kteří si ten svůj život opravdu takzvaně užívají...
Pozitivní témata, mají bohužel pro media malou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky. Jenže pozitivní investice do spokojenosti občana, jsou velkým plusem, který se určitě zúročí, ale ne okamžitě, nýbrž až po určité době.

Faktem je, že spokojení a šťastní občané jsou cennou devizou státu, takoví lidé nepřemýšlí o tom, jak by ten stát oprčili, ani ty nepříjemné daně jim tolik nevadí, protože nemají pocit, že jim stát krade peníze z kapes, nebo, že jsou na každém kroku státem špehováni a vydíráni (EET). Naopak, většina lidí, i když o tom nemluví, v jádru touží po útulném domácím klídku a nikoliv po miliardách, tak myslí snad jen pár úchylných oligarchů. Ale právě ze spokojenosti občanů vzniká v lidech ten pocit zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem.. Je přece notoricky známo, že třeba ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, jako kdyby za ně závodil sám a při tom sedí v křesle a baští buráky.
On je hrdý na ty své, kterým fandí, ani sám neví proč, je hrdým na svůj klub, na své češství, na svou vlajku i na svou hymnu. A tohle je třeba přenést do každodenního života, protože jenom spokojený občan se pozvolna začne sžívat se svým okolím i se svou politickou reprezentací a v konečné fázi je i ochoten svůj stát bránit jako vlastenec. Jenomže tuto devizu si zatím systematicky a nešetrně zašlapáváme do bahna partajnické nesnášenlivosti...


29 ledna 2019

Dederonka a Dederačka

Konečně se mi podařilo sehnat na našem trhu košili zvanou "dederonka". Dneska snad už jenom pamětníci vědí co to bylo. V šestašedesátém roce minulého století se prosadila super móda pánských bílých nylonových košil, které ovšem nebyly v naší socialistické vlasti k dostání, byly jen za dolary ve speciálních prodejnách Tuzex. Tyto košile byly pronikavě sněhobílé a měly výhodu, že se nemusely a vlastně ani nesměly žehlit. Jejich křečovitě bílá barva v šeru světélkovala jako fosforový ciferník na náramkových hodinkách, takže límečky i manžety elegantních pánů večer svítily, což přitahovalo zraky krásných dam.

Aby socialistické země tak moc nezaostávaly za západem, vymysleli si soudruzi v Německé demokratické republice (DDR) podobný materiál jako nylon, nazvaný DeDeRon. Jejich dederonové košile byly ovšem podstatně horší než nylonové, zato však byly občas k dostání i v Praze za koruny.

Už po prvním vyprání začala dederonka žloutnout, takže zářivá běloba postupně mizela a navíc se člověku kolem krku vytvářely rozmanité ekzémy v podobě flekatých map, čímž výhoda ne-žehlení ztrácela na půvabu. Zbrusu nová dederonka ovšem vypadala skoro stejně jako pravá nylonka a její cena 70 Kčs byla únosná, takže se na to mnohý mladý muž, včetně mne, nechal snadno a rychle nachytat.

Když jsem si pořídil první dederonku a doma si ji pyšně zkoušel před zrcadlem, řekla mi má sestra Blanka: „Tedy, brácho, ta košile ti fakt sluší, nechceš si přijít na velikonoční neděli zatančit do baru Hybernia, budu tam odpoledne zpívat s naším orchestrem místo v Mánesu.“
„Jo, to já ještě nevím, jestli se mi tam bude chtít jít“, řekl jsem vyhýbavě.

„Dobře, bráško, tady máš stovku, ale přijď určitě!“, přemluvila mne poměrně rychle moje bohatší sestra-zpěvačka.

Když jsem pak v neděli odpoledne přišel do Hybernie, byl jsem nepříjemně překvapen poloprázdným sálem a v přísálí seděla uzavřená společnost u dlouhé tabule s květinami a s papírovými státními praporky na stole – turisté z DDR. Sedl jsem si k prázdnému stolu u parketu přímo proti orchestru, abych dobře viděl na sestru a mohl na ni dělat různé grimasy. Tančit jsem neměl celkem s kým, viděl jsem jenom několik postarších párů a tak jsem si objednal dvě deci nakyslého vína a pozoroval cvrkot.
V přestávce po odehrání několika skladeb, si přišla sestra ke mně sednout a tak jsem ji to hned trochu zkritizoval: „Všiml jsem si, že jsi tam v jednom místě zapomněla text a začala sis trochu vymejšlet, ale to nikdo nezpozoroval. Ta vaše kapela celkem ujde, ovšem to publikum tady vypadá jako rodičovský sdružení na šibřinkách.“
„Publikum nás zklamalo, čekali jsme jako vždy spoustu mladejch a on je to tu samej středověk, a k tomu ještě ty Dederóni“, řekla a ukázala bradou do přísálí.
„Víš co, já půjdu někomu zatelefonovat, abych tu takhle nevytvrdnul sám“ řekl jsem.
„Nojo, tam hned vedle šatny je telefonní automat na koruny, tak to zkus a přiveď všechny možný známý i neznámý.“


Vydal jsem se tedy k telefonu. Musel jsem počkat, aparát byl obsazen nápadnou kráskou v dlouhé večerní toaletě s velice odvážným dekoltem. Její róba z černého sametu výrazně kontrastovala s její peroxydově blonďatou hřívou. Všiml jsem si, že té ženě stále vypadává mince ven a ona to marně zkouší znovu a znovu. Najednou se na mně otočila a řekla: „Verstehen Sie, bitte, deutsch?“

Měla štěstí, že narazila zrovna na mne, který německy uměl, i když tenkrát ještě ne moc perfektně. Neušlo mi, že se jí ten krásný dekolt ještě více rozšířil, takže jsem takřka trnul, aby jí nevypadly ven ty její bujné mirabely. 

Vysvětlil jsem jí, že to nedělá správně, že ten knoflík má zmáčknout až když se ta volaná stanice ozve, a ne hned. Dáma se pak úspěšně dovolala a začala mi srdečně děkovat a zároveň se mne zeptala, jestli ta zpěvačka, co se mnou seděla u stolu je moje manželka. Se smíchem jsem ji vysvětlil, že to je moje sestra, což viditelně podnítilo její zájem o moji osobu.
Při další hudební přestávce se však stalo něco, co mne vytrhlo z mé nudy. Od přísálí přes zcela prázdný parket pomalu přicházela ladným krokem ona dáma v černém sametu, s níž jsem se bavil u telefonu. Zamířila přímo k mému stolu, lehce pokynula hlavou a požádala mne o tanec slovy: „Darf ich bitten?“ (smím prosit?)

Koutkem oka jsem vnímal zvědavě vykulené pohledy muzikantů i mé sestry, vstal jsem a snažil se dámě vysvětlit, že je právě hudební přestávka, takže to bohužel musíme odložit až začnou hrát. Ona nato, že to nevadí, že si můžeme zatím chvilku povídat, a tak jsem jí nabídl rámě a po vzoru tanečních kurzů, jsme spolu korzovali po zcela prázdném parketu, zatímco muzikanti včetně mé sestry na podiu se potutelně uculovali. Naštěstí to netrvalo dlouho a jakmile začali hrát, přihrnuli se další tančící a já si mohl oddychnout. Během tance jsem se snažil vysvětlit dámě, že pokud není oficiálně vyhlášena dámská volenka, není v Čechách obvyklé, aby dáma vyzvala muže k tanci: „Víte, to mne moc překvapilo, ale musím dodat - příjemně.“


Ona se na mne udiveně podívala a řekla: „Ale já jsem si s vámi chtěla zatančit a vy jste pro mne nepřišel, tak co jsem měla dělat?“ Pokrčil jsem rameny: "Nic..."
Pak jsme se teprve představili a ona hned navrhla, abychom se oslovovali jen křestními jmény. Marianne se pak rozpovídala, byla už pět let vdaná, bezdětná a pracovala jako sekretářka podnikového ředitele. Vysvětlila mi také, abych se nedivil, že její manžel jí ponechává ve společnosti velkou volnost, jednak proto, že sám netančí, má z války zmrzačenou nohu a jednak je menší než ona. Když jsme dotančili, odvedl jsem ji k jejich stolu, poděkoval jí a vypoklonkoval se co nejrychleji zpět.


Asi za čtvrt hodiny přišla za mnou znovu, tentokrát nikoliv o přestávce, ale během tance, takže jsme zanikli v davu. Oznámila mi, že jejich skupina půjde teď ještě někam jinam a já bych mohl jít s nimi. Musel jsem vzdorovat jejímu zájmu a pochopil jsem, že německé ženy v důsledku války, kdy tam nastal notorický nedostatek mužů, si zvykly dobývat muže samy.
„Dobře, ale co kdybychom se sešli zítra dopoledne v deset hodin, tady před naším hotelem. Chtěla bych s vámi ještě něco pro mne důležitého mezi čtyřma očima v klidu prohovořit. Odpoledne ve dvě hodiny už odjíždíme naším autobusem domů.“
„Ano“, přikývl jsem, „budu tady zítra v deset stát na chodníku...“ 

Můj zkušený kámoš, kterému jsem to vyprávěl, mi na to řekl: "Miki, pozor na to, pamatuj si, že každá ženská přemejšlí jen tou svoji pampeliškou!" Moc jsem to sice nechápal, ale hned druhý den se to ukázalo.


Přesně v deset hodin vyšla Marianne v krásném kožíšku ze dveří hotelu. Bylo velikonoční pondělí slunce sice krásně svítilo, ale ranní mrazík proměnil včerejší louže v ledovky. Kráčeli jsme spolu směrem k Prašné bráně, bavili jsme se o všem možném a já jsem byl ve střehu, kdy přijde řeč na důvod schůzky. Teprve když mi u kávy řekla, že už bude muset pomalu jít zpět, aby byla ve dvanáct na obědě v hotelu, zvážněla a vzala mě za ruku: "Já mám ještě něco na srdci než odjedu.“
„Aha, tady to je“, pomyslel jsem si a byl jsem napjat jak struna.
„Mám tady u sebe 10.000 korun, chtěla bych si je tady u vás nechat a přijela bych sem zase v létě a vy byste mě za to nechal u vás bydlet. Strávili bychom spolu krásnou romantickou dovolenou ve zlaté Praze!“
„Marianne, co by tomu řekl váš manžel? Není to, i na něj trochu silné kafe?“
„Já bych se do té doby rozvedla! Vy byste mne učil češtinu, abych zde mohla pracovat třeba jako překladatelka a zůstala bych tady na pořád...“
„To je sice odvážný plán ale neproveditelný, úřady by to určitě nepovolily.“
„A co kdybychom se vzali?“, zeptala se nevinně.
„To –éé– to by byla bigamie, jsem ženatý a mám dítě“, vypomohl jsem si drzou lží.
„A vy byste se třeba nerozvedl?“, otázala se, při čemž udělala profesionálně svůdný kukuč.
„Ne, to v žádném případě, Marianne, má žena je na vozíku a to by bylo ode mne strašně podlé.“ Teprve tato druhá lež zabrala a Marianne to konečně vzdala...


Já vím, že se lhát nemá, ale v tomto případě jsem lhát musel, byl to vlastně jakýsi animální pud sebezáchovy, těsně před tím než mohla sklapnout past...


https://youtu.be/6znS216VIZM

27 ledna 2019

Nedělní nicnedělání

Jsem člověk pohodový a dokud jsem ještě nebyl v penzi, rád jsem se v neděli procházel mimo jiné, třeba v dosti Praze podobném Wiesbadenu, jen tak bez cíle. Tu jsem se zastavil u něčeho, něco si prohlédl, tu zase něco malého sezobl či vypil, tam jsem zase dlouze okukoval stavební slohy budov, aniž bych je dovedl nějak odborně pojmenovat, ale hlavní bylo to uvědomění si své bezstarostnosti. 

Když mi manželka slíbila, že nebude nic nakupovat, tak se couralo ve dvou společně. Není důležité kde, ale musí to být mimo Česko. Hned vysvětlím proč. U nás všude, ale hlavně asi v Praze, leží nad velkými městy jako smog, stresová nervozní nálada. Lidičky zde chodí jakoby s klapkami na očích, jsou apriorně podráždění a stačí malá nepatrná jiskérka a explodují. Nakupovat se už nechodí do rozmanitých trhů, ale jezdí se do naprosto neútulných hypermarketů. Tam se nahází kvanta potravin do vozíků, pak rychle do auta a na plný plyn zase hurá domů. Courání po městě se provozuje jen organizovaně za prachy se zahraničními turisty.


 Jezdíme se proto takhle flinkat do různých evropských měst, abychom nasáli tu zvláštní atmosféru toho kterého místa, včetně poznávání tamních lidí a jejich zvyklostí. Nefungujeme tam jako turisté shánějící suvenýry, ale prostě takoví nicnedělači. Nejčastěji ovšem jezdíme do malého městečka Weidenu v Bavorsku, hlavně proto, že je to nejblíže, pouhých dvě stě kilometrů. Lidé se zde na sebe nemračí, ale usmívají se, auta jezdí pomalu a potichu  a kolem vás všude vládne jakýsi duch zvláštního nedělního klidu a naprosté spokojenosti.

Tak třeba v kavárně, kam jsme si zašli sedí kolem stolu (viz foto) šest dříve narozených dam a vesele si štěbetají u kafíčka s dortíkem. Nedalo mi to a oslovil jsem je, mohu-li si je vyfotit. Byly samozřejmě ihned pro a ta uprostřed mi vysvětlila, že to jsou všechno bývalé spolužačky ještě ze školy ročník 1929 (!). Takhle se tu scházejí každý první čtvrtek v měsíci. Všiml jsem si, že jsou pečlivě pěstěné, dokonce i nehýtky na nohou v letních sandálech byly nalakované. Řekl jsem jim, že tohle jsem u nás ještě nezažil. Pražandy se nedovedou takhle bezstarostně bavit, namají na nic takového čas ani náladu.

Manželka, tak jako snad všechny ženy, to tak docela bez nakupování nevydrží dlouho a já zas, jako asi většina mužů, to považuji jen za nutné zlo, takže jsme toto dilema vyřešili následujícně. Když si žena najednou vzpomene, že si chce něco koupit, třeba blůzu, ona ovšem tomu říká halenku, protože je z Moravy, tak se před oním obchodním domem rozdělíme. Já se jdu zatím cournout někam jinam a ona se šťastně hrabe v halenkách. Počkám úmyslně déle a po cirka půl hodině ji najdu stále ještě nerozhodnutou nad hromadou halenek. Snaživá prodavačka ženu ujišťuje, že jí to sluší ve všech dobře a když se objevím na scéně, divím se: „Máš snad nějaký problém, že sis ještě nic nevybrala?“

„Víš, ono je to tak, tahleta je moc příjemná na nošení, ale tahle je zase příjemnější cenově!“
„Hm, tak si vem tu příjemnou na nošení!“, řeknu moudře.
„Nojo, ale ta je opravdu moc drahá, ne, to nemohu...“
„Jakýpak copak, nerozmejšlej se jako kdybys kupovala vilu v Jevanech, vezmi si tuhle a je to, že mám pravdu, paní prodavačko!“
Prodavačka samozřejmě horlivě přitakává, je na mé straně a jmenuje několik předností této volby.
„Tak vidíš“, triumfuji a rozhoduji tak, jak si to vlastně žena tajně přála. Po krátkém váhání se nechá přemluvit a prodavačka se nahlas podivuje: „Tedy to se mi tu ještě nestalo, normálně je to tak, že manžel přemlouvá ženu, aby si koupila to, co je levnější!“

Když se takhle courám po městě sám, nemám vůbec  žádné problémy 
s nakupováním, ovšem pozor, výjimkou je čas předvánoční. To musím sám sebe dokopat k prolézání různých obchodních domů, při čemž trpím, protože vím, že jsem se tak připojil k onomu stádu konzumních idiotů, kteří s vytřeštěným zrakem a vystresovaným duchem se hekticky prodírají davem u pultů a regálů se zbožím. Proto tuto nenáviděnou činnost odsouvám ze dne na den a jak jsem zjistil, nakupuji vánoční dárky nejčastěji až když už není vyhnutí, tedy 23. prosince.

A zde má favoritní píseň: » NA SLUNNÉ STRANĚ ULICE«

26 ledna 2019

Pošta jenom pro Tebe!


Aneb: Jak jsem se stal televizní hvězdou. Bohužel jenom na dvacet minut a zcela zadarmo. Teď s odstupem čtrnácti let, mohu prohlásit, že i přes velký potlesk jsem se celebritou sice nestal, ale zato mé setkání s krásnou moderátorkou Ester mi to vše vynahradilo.
Všechno začalo nevinně tak, že mi zavolala jedna známá, paní Klárka,
že by měla pro mne kšeft, sice zadarmo, ale jinak moc lukrativní. Divil jsem se, co to asi může být za výnosný obchod, když není ani „za hubičky?“ A Klárka pokračovala: „No, prostě, jedna moje známá se zná s jednou jinou paní, co dělá v televizi a oni tam hledají do nového pořadu, který bude moderovat Ester Janečková, nějaké inteligentní, komunikativní typy, nejlépe rodu mužkého.“
„Aha!“, řekl jsem chápavě, „Klárko, vy chcete říct, že oni hledají lidi ukecaný, aby tak moderátorka měla co možná usnadněnou úlohu.“
„Já jsem to tak ostře nechtěla nazvat, ale ano v podstatě máte celkem pravdu. Doufám, že se nezlobíte, já jsem si vzpomněla, jak jste nám jednou vyprávěl o Vaší svatbě a o těch sedmi oddacích listech, které Vám byly vystaveny a jak jsme se u toho nasmáli, z čehož jsem usoudila, že nejste typ zakřiknutý“, vysvětlila mi Klára.
„A co bych měl dělat, nebo o čem bych měl jako mluvit?“
„No, prostě nejde o nic složitého, musíte jen někoho hledat, koho jste už dlouho neviděl.“
„Nojo, jenže já nikoho nehledám, ale napadá mě jiná věc, co kdybych tam pozval manželku, se kterou se sice vidím denně, ale protože se blíží 20.výročí svatby, tak by to pro ni bylo krásné překvapení."
„Tak to tedy nevím, ale zavolejte tam a zeptejte se!“

 A tak slovo dalo slovo, já tam zavolal a ono to klaplo. Bylo mi řečeno, který den se dostaví pošťák Ondra s červenou obálkou a mým úkolem bylo pouze zajistit, aby byla manželka doma. Nesměl jsem pochopitelně dát najevo, že o něčem vím a jen jsem tajně hlídal, aby nikam neodešla. Žena se naštěstí pustila do žehlení, ale jen tak v županu a s neupravenou hlavou. Když už to trvalo moc dlouho, začal jsem trnout, že už každou chvíli ten pošťák přijde a tak jsem ji chtěl nějak nenápadně nasměrovat do koupelny: „Jituš, co kdyby ses teď trochu upravila a ustrojila, a že bychom si dnes někam zajeli na oběd, abys nemusela vařit?“
„No, to bych docela ráda šla, ale to prádlo ještě dožehlím!“ A bác-ho, vtom zazvonil pošťák Ondra. V domácím telefonu jsem se dozvěděl, že je tu pošta pro moji paní. Manželka musela, tak jak byla, sejít dolů k domovním dveřím a proti ní se najednou vyvalila rozsvícená kamera, což ji dost vyděsilo. Když pak přišla za mnou nahoru, řekla mi vzrušeně: „Tak tohle nechápu, někdo se chce se mnou sejít v televizi! Nemám ani ponětí kdo to je!“
„No, to ti tedy závidím drahá, to bych chtěl taky, to je terno!“
„Ale já se tak nerada někde ukazuju, já nevím, jestli tam mám jít...“
„To je teda dobrý, ty nevíš ...a mně se taková věc nestane!“
Manželka zapátrala v paměti a pak mi řekla potutelně: „Tak mě právě napadlo jestli v tom nemáš náhodou prsty ty sám?“
„No dovol, Jituš, jak bych moh‘? Jestli si opravdu myslíš, že já? To by mě tedy docela mrzelo.“ Její podezření se mi podařilo odvrátit také díky tomu, že si vzpomněla na jednu bývalou spolužačku se kterou se kdysi rozešly ve zlém.
„Ano, to bude jistě ona“, začal jsem ji v tom směru utvrzovat, „to tak vypadá, asi se ti chce omluvit."

Hned příští den jsem však začal svého nápadu litovat, protože manželka byla tak rozrušená, že nemohla celou noc usnout a ráno když šla ke své doktorce na prohlídku, že ji třeští hlava, doktorka konstatovala vysoký tlak, přestože měla celý život tlak spíše nízký.
Snažil jsem se jí uklidnit, že to nic není a když nechce být slavná, že tam nemusí jít a prostě se jen omluvit. V příštích dnech když se zcela uklidnila mi řekla: „Dobře, tak já tam tedy půjdu, ale musíš tam jít se mnou!“. To jsem jí tedy svatosvatě slíbil.

 Jenže, když se pak přiblížilo datum natáčení, zavolala mi režisérka, že já musím přijít o dvě hodiny dříve než manželka, aby mohli se mnou napřed natočit ten rozhovor. Musel jsem tedy, ač nerad, opět lhát a navést mého kamaráda, aby mi zavolal, že potřebuje odvézt na letiště. Manželce jsem zase slíbil, že přijedu z letiště rovnou do televize, takže tam budeme zhruba současně.
A když jsem se jí pak objevil na obrazovce, přednesl jsem, kromě sáhodlouhého povídání o našich sedmi oddacích listech, také vlastní básničku k 20. výročí svatby:

Moje milá ženuško Jituško:
    Šestatřicet dlouhých let
    musel se otáčet svět
    a já se sebe sama ptal:
    Kde najdu kdy svůj ideál?

A pak 17. 8.1983 se to stalo :
    Stanula’s ve dveřích a s úsměvem
    v těch milých očích svých řekla’s:
    Zde jsem!
    Já cítil hned – byla to síla,
    že právě jiskra přeskočila!

A protože jsi věděla, že láska prochází žaludkem,začala‘s mi vařit samé pochutiny:
    Jsem rád, že jsi Moravanka,
    býti nadán jak Paul Anka,
    složil bych dnes v okamžení
    ódu na to Tvé vaření!
    Neboť tvrdím zas a znova,
    že Bocuse či Rettigová,
    na tom se dnes můžem shodnout,
    ať se jdou s vařením bodnout!
    Resumé:
    Co bych řek‘ teď – nevím dál,
    prostě – jsi »MŮJ IDEÁL!«

Moji recitaci podbarvovala nádherná skladba Georga Gershwina "The Man I Love", jejíž text přímo souvisel s příběhem našeho seznámení  (A stane ve dveřích)...
Všechno nakonec dobře dopadlo a až dojemné překvapení, potkalo nás oba, když nás v zápětí po natáčení obklopil celý sedmičlenný team včetně režiséra Chauna a moderátorky Ester a blahopřál nám se slovy, že jsme byli až dosud jejich nejlepším případem při natáčení tohoto pořadu...

http://www.youtube.com/watch?v=GRWdDeC7lCg

21 ledna 2019

Hannelore - zlý sen mých noci

Asi za půl roku po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit můj nedobrovolný celibát, s čímž jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi ochotně dal adresu na seznamovací agenturu, kde prý za poplatek 80 DM dostanu circa dvacet adres seznámení různých i vdavekchtivých dam a budu si moci vybrat. Řekl jsem si, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou mnohem dráže a nezaručují vůbec žádnou odezvu.
Je pravda, že jsem dostal celou řadu adres, přesně řečeno 24, ale vybrat si nebylo tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo vůbec možno si vytvořil nějaký dojem. V onom formuláři bylo asi třicet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si vymýšlí atd. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normální, nenadnesené a docela i pravděpodobné.

Naše randez-vous se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout.Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, ona se jmenovala staroněmecky Hannelore Müller. 

Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně:
„Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“

To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se našli, ty můj krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani!  Načež se začala odstrojovat : "Je mi děsný vedro!" Sundala si paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy do uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, poj
ďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a pak pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem něco jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Načež jsem bleskově skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch.


Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu...“ Okamžitě jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu. Nadzvedl jsem jen sluchátko a ihned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku. Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku fialovej“...

 Už to trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý blbý jelito,“ zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Milá Hannelore, dovolte abych vám dnes konečně představil svoji manželku Doris...“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hannelore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, ty musí člověk umět tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“

"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm nikdy nic nešli-neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“

Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris se vypitá Hannelore už nikdy neozvala...

*

20 ledna 2019

Jaruška a platonik

Připadá mi to jako vzpomínka na středověk a ono to je z mého mládí...

Ve věku 18 let jsem byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už buďto měli začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních, jenom já jsem se stále vymlouval, že tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ale styděl tančit, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích svých spolužáků jako debilní nedochůdče. 
Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, ona sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu a na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti. 

„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní co stojí na přihlášce u tanečního mistra Opelta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to sis přece sama přála.“ 
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát ti na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na ten motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka. 
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale. 
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit, mají sešmajdanej kramflek!“ 

 
Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Opelt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to znamená: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr Opelt ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás-pánů černé motýlky s bílým orámováním. Nás-pány nejprve zahnali do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn sálu. Věděli jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými, takže jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté. 

Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by zdvořile řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí proto „Óčko“. 

  Má první tanečnice Jarmila Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Jarušku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zase někdo vystřídal. Prostě Jarmilka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco báječného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si tam koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce ta nádherná Jarmilka a řekla tichým hlasem: „Teď právě byla vyhlášena dámská volenka. Chci se tě zeptat smím-li prosit?“

Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Jarmilku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Její otec byl velmi přísný a když jednou přišla domů o 10 min. později, dostala prý hned ve dveřích facku jako Brno, přestože to bylo krásné nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mně nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, jestli se mám už dnes pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost, ale každopádně jsem nechtěl zůstat platonikem na věky... 

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“ 
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já totiž nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát zkusit, ale pak jsem dostal strach, že se nějak zesměšním a taky nevím, jak je to s těma nosama...“ 
„S jakejma nosama, ty jelito!“ 
„No, aby nepřekážely.“ 
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“ 

Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Jaruška si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly ovšem dosti problematické, její rodiče neměli telefon, mobily ještě dávno neexistovaly, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Pokaždé jsem byl na nirváně, když mi Jaruška zavolala, kdy se kde a v kolik hodin můžeme sejít. 
Jenže dříve nežli mezi námi k něčemu došlo, odjela Jaruška s rodiči na chatu do Chocerad, kde se zamilovala do jakéhosi Jiřího a ten byl mnohem rychlejší než já, což mi pak Jaruška na lavičce na Vítkově,  při naší poslední schůzce v slzách přiznala. Z toho jsem usoudil, že PANIC je NA NIC!