17 března 2019

EVOMÁNIE


Abych začal od začátku, musím se vrátit až do mého útlého mládí, kdy mne maminka v roce 1938 odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě, tedy v mých 8 letech mě fascinovala jedna hezká spolužačka, Evička Řezníčková. Ta si mě patrně oblíbila proto, že jsem uměl docela obstojně kreslit. Jednou za mnou přišla do lavice a zaveršovala mi: „Tomsíčku,Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já maloval jako vzteklý ty úplně nejkrásnější kočičky, oblečené do pestrobarevných blůziček a sukének, svou strakatostí připomínajících spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše výhradně pro vděčnou odběratelku Evičku.

   Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Také do školy jsem to měl poměrně daleko, kolem "rasovny", přes Kavčí hory, kde dnes stojí televize, zatímco Evička bydlela u školy, hned za rohem v ulici Na dolinách 345 a já jsem se tam občas proháněl okolo jejich domu a čekal, jestli se objeví v okně. Když se však objevila, tak jsem honem hrdě dělal, jako když tam jdu jen tak náhodně okolo. Byl jsem děsně stydlivý...
Jednou jsme byli na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje jinou paní »madame«, tak mě to úžasně fascinovalo. Moje láska kulminovala. Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět. Osud se však utvářel jinak – má láska začala ochabovat, když celá naše škola i sokolovna byla za války zabrána pro německé vojáky a my, žactvo, jsme byli převedeni do budovy vyšehradské měšťanky. Tady byly chlapecké třídy odděleny silnou zdí od dívčích tříd, možná také proto, aby nedošlo k předčasnému zamilovávání se, jako se to stalo mně.

Jenže já, abych Evičku nezapomněl, jsem si namaloval na kus čtvrtky takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel jsem ho stále mít u sebe. Když tento talisman našli u mne v kapse mí rodiče a ptali se mne, co že to má znamenat, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce - a bylo po tajemství. Matka kroutila hlavou a otec se jenom suše podivil, že to vypadá spíše jako firemní znak nějaké ocelárny, nežli romantický talisman...
Že se z Evičky stala půvabná žena, jsem se díky náhodě přesvědčil o 18 let později, když jsem ji spatřil v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem tenkrát dost kuráže či drzosti ji oslovit a ona, zabraná do hovoru s oním mužem, si mě bohužel vůbec nevšimla. Kdo ví, jak by se náš vztah vyvíjel dál, ale osud to tak chtěl a já si na něj nestěžuji. Můj život se mi, tak jako tak, vydařil k mé plné spokojenosti.

 Léta plynula, já jsem se postupně setkal celkem s pěti Evami, ale žádná z nich mi nikdy neřekla:„Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ Dodnes i po tolika letech, je pro mne jméno Eva něco nostalgicky krásného a myslím si, že by se to ona »pravá Eva« měla aspoň dozvědět. Žije ještě? Letos je nám oběma 88 let. Dle všemožných statistik se prý ženy dožívají vyššího věku než muži a já dosud žiji, takže ona by snad mohla taky žít? A jestli ano, tak kde ji mám probůh najít?

https://youtu.be/XcbrEA7BwLM

14 února 2019

Fauvéčko a Bettina

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že  vedle mne v červeném fauvéčku se jakási, mně neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří..
Zastavil jsem se u ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout šťávy z mé baterie.“ 
Vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Brune, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato, na první pohled nenápadná žena, sice neomračuje kolemjdoucí krásou, ale na druhý pohled je velmi půvabná a má opravdu nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, tak mne fascinovaly.
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutné připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně asi už za týden. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, tak se mi podělala automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala do práce sebou. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již zatroubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou pršiplášť a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, paní Bettino! Jak vidíte, takže já s vypočítavostí u mně vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“
Cesta ubíhala dobře až do okamžiku kdy Bettina odbočovala kvůli objížďce na okresní silnici mezi lesem a loukami, zcela stranou od civilizace. Současně se jako na povel silně rozpršelo, takže musela dosti zpomalit, protože stěrače nestačily zvládnout ty přívaly vody. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok.
Bettina se lekla a zastavila: „Nevím, co se to děje?“ a já jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“
„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne provinile.
 


„Tak to je fajn, já taky ne. Musíme počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ku stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme zásoby jídla?
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co budeme dělat...“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma třeba tykání a můžeme to zapít mojí Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velkého nic, kolem padají trakaře - a vy myslíte na popíjení a tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na okna i střechu našeho bordo-červeného roveru svoji ukolébávající melodii...“
„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se tedy napijeme Coca-Coly a já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, číše ani skleničky tady nemám“, upozornila Bettina.
„Fajn, napijte se první, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně, já naopak to budu mít rád s příchutí vaší pleti levandulové.“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, máme půlhodinové zpoždění, musíte tam určitě být? Já osobně bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla.“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víte co? Zajedeme si do lesní restaurace „Jägerhof“, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jste ještě nejedla. Souhlasíte? Já vás zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a tak jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo.

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Stále básníte o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem vám aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, vy se mi přece líbíte celá, ale já nemám právo s vámi takhle mluvit, když jste, jak jste mi prve řekla, vdaná...“

"Jenže vdaná žena to má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych vám vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na vás líbí, ale jako vdaná, jste pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam radši nechci otáčet, vidíte na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou škebličku...“
„Řekněte mi jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas."

„No, je takovej malej, částečně obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá jako diluviální troglodyt.  Znáte ho snad?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžete...“
„Je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď konečně budu mít pádný důvod pro obhájce k rozvodu!“
„Zdá se, že z té náhody máte radost, Bettino, ale jdou-li se sem jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom kvůli obědu.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až takhle daleko na cestu jenom kvůli jídlu.  Jsou stále ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář a řekla: "Fajn, teď konečně bude  rozvod a to, z jeho viny!"

06 února 2019

Zelená perla indického oceánu

***CEYLON tzv. Zelená perla indického oceánu, je dnes SRI LANCA*** 

  Nerad  bych  udělal  z tohoto mého memoiru  jakýsi  cestopis, na to jsou mnohem lepší turistické  knížky, ale zato zde popíši pouze jednu jedinou  prazvláštní episodu,  která by se  mi jinde na světě nemohla stát. 
Když jsem tam byl kdysi v minulém století na služební cestě tak se ta Sri Lanca ještě jmenovala Ceylon. Já s mým kolegou Honzou jsme byli oba vykulení Čecháčci, kteří se prvně dostali za humna, všechno se nám zdálo neskutečné a připadali jsme si tam být zcela ztraceni. První problém nastal v tom, že na Ceylonu nikdo nevěděl co to je Československo a všichni si to pletli s Jugoslávií. Podle anglické výslovnostiI jim znělo Čekoslovakia velmi podobně jako Džugoslavia, takže už i pan taxikář z letiště hlavního města Colomba nás zavezl rovnou před jugoslávskou obchodní misi.

Tam jsme se teprve dověděli adresu na české obchodní zastupitelství, kde jsme zastihli jednoho maníka v celém baráku a ten nám řekl, abychom přišli až v pondělí ráno v devět, při čemž dnes byl teprve pátek dopoledne.
„No, aspoň máme tři dny času na otrkání se“, řekli jsme si a našli si krásný hotel na pobřeží. Diety byly božsky vysoké, takže jsme nemuseli šetřit. Navíc jsme měli spoustu času a tak jsme se po ubytování v hotelu rozhodli, že se jen tak projdeme městem. Jenže, stačilo se zastavit na kraji chodníku, když jsme chtěli přejít ulici a v tu ránu u nás zastavovaly taxíky. Stále jsme je museli máváním odhánět, stále jsme museli něco odmítat od dotěrných prodavačů, jako: betelové listy na žvýkání, pražené ořechy kešu, banány, ananasy, ale i třeba plnící pera Parker, zlaté a stříbrné prsteny a drahokamy ba nechyběl ani fakir který nám dával kobru kolem krku, abychom se tak mohli vyfotit a následně předvedl několik kouzel za dvě rupie. Prostě najednou jsme se, na rozdíl od socializmu, ocitli jako Alenka v říši divů, kde panovala pře-nabídka čehokoliv. A ty Ceyloňanky to jsou tak krásný holky, člověk má stále na co čubrnět.

Projít se pěšky po městě se nám vlastně nepovedlo, protože se podle nás stále ploužily taxíky a tak abychom měli pokoj, vzali jsme jednoho a ten nás vozil po celém městě, což se ovšem značně prodražilo. Když jsme se konečně zbavili taxikáře, navrhl jsem abychom se podívali do některého kostela. Honza to však rezolutně odmítl: „Nikam nelezu, nebo se tam objeví nějakej farář a za pět rupií nám odslouží mši!“
Po prvním dnu jsme byli tím celým mumrajem zcela vystresováni a po večeři jsme padli do postelí už v devět hodin. Od moře pod balkonem, doléhalo rytmické šumění příboje, což způsobilo, že Honza už za pět vteřin po dopadu začal chrápat. Já jsem ještě v duchu zpracovával tu explozi dojmů tohoto dne, když jsem zaslechl lehké cvakání někde u nás v pokoji. Začaly mne pronásledovat představy různých hadů, ještěrek, pavouků a jiné havětě a já věděl, že i přes tu děsnou únavu neusnu. Kdybych aspoň věděl co to je? Začal jsem budit kolegu: “Honzo, vzbuď se! Poslechni si to, co to cvaká?“ A Honza v polospánku poznamenal: „To je červotoč“ a znovu usnul. Ať už to bylo co chtělo, to mne uklidnilo, ano červotoč, ten mi nic neudělá a usnul jsem taky.
Samozřejmě, že jsem se také musel, hned druhý den, jít vykoupat do moře. Vždyť který Čech prvně v životě vlezl do moře právě na Ceylonu? Měli jsme s Honzou štěstí, že to také nebylo naše poslední koupání vůbec. Koupali jsme se totiž na místě, kde byla již dost omšelá cedule "POZOR ŽRALOCI!", kterou jsme přehlédli a bylo nám jen divné, proč se všichni hosté hotelu Mont Lavinia tlačí na pláži před hotelem, když o kus dál je nádherný písek, viz na fotce kde cucám džus, v pozadí vlevo. Dokonce i ta cedule je tam vidět jako bílý puntík!

Příští den přišel Honza s následujícím nápadem: „Ještě doma jsem si přečetl, že tady na Ceyloně rostou úplně exotické druhy ovoce a já bych je chtěl všechny vyzkoušet, víš co, pojď vezmeme taxika a zajedem někam na trh s ovocem.“ Já, který nejsem ovocný typ a sním asi tak půl kila jablek za rok, jsem tím nebyl nijak nadšen a tak Honza slevil, že by ho aspoň děsně zajímal meloun zvaný durián. Když jsme pak se šišatým světlezeleným DURIÁNEM jeli taxikem nazpět do hotelu, všiml jsem si, že taxikář je bos a autem se line podivný silný puch. Řekl jsem Honzovi: „Cítíš, jak tomu taxikáři smrděj nohy?“ Honza se ušklíbl: „Ne, to je ten durián, on má takovou penetrantní vůni!“ Já bych to nazval SMRAD.

A protože jsme nevěděli, jak se takováto pochoutka jí, donesli jsme to do hotelové kuchyně, ať nám to patřičně připraví a naservírují před obědem. Kuchař zřejmě pouze durián rozkrojil a vniřek vypadající jako bílý hustý jogurt vydlabal na mísu a číšník to přinesl se dvěma malými talířky a lžičkami k našemu stolu. Co potom následovalo byl pro mne horor. Už když číšník procházel jídelním sálem, ohlíželi se všichni hosté, co se děje, jelikož ten zápach nemocných nohou kombinovaný s odérem kafilerie a senkrovny, se za ním táhl jako štůdl. Postavil nám to na stůl a s lehkou úklonou a přáním dobré chuti se rychle vzdálil.


„Tedy, Honzo, toto jsme snad přehnali, to bych fakt nemohl“, řekl jsem rozhodně a koutkem oka vnímal smějící se hosty kolem. Většina fajnových dam si s odporem ukrývala nosíky v kapesníčcích.
„No, neblbni, Mirku, to přece musíme ochutnat.“, trval na svém Honza, zatímco já jsem se snažil přemoci zvedání žaludku.
Z pouhé zvědavosti jsem nabral na špičku lžičky trochu této smrduté masy a ochutnal ji. Kdyby to šlo si ten děsný smrad odmyslet, mohlo to být docela dobré asi jako smetanový jogurt, ovšem ten puch se odmyslet nedal a tak jsem zbaběle uprchl do našeho pokoje, kde jsem si začal horečně čistit a vyplachovat ústa a zuby. Ale i po výplachu jsem stále ještě ze žaludku cítil zbytky pachu duriána. 

Honza hrdinně vytrval o pět minut déle, načež přišel za mnou a vrhl se taky na zubní čistění.
Řekl jenom: „Sežral jsem toho tři polívkový lžíce, ale pak jsem dostal strach, že bych začal zvracet.  Na oběd půjdeme až to tam trochu vysmrádne.“

Když jsme tuto smrdutou historku potom v pondělí vyprávěli našemu obchodnímu delegátovi, řehtal se jako pominutý: „Vy bejci štráfatý, víte proč se vám ty lidi tak smáli?“
„No, zřejmě kvůli tomu smradu, kterým jsme prostě zamořili skoro celý hotel“, řekl jsem.
„Ne, ale durián je tady to nejdražší ovoce, které se dobývá uprostřed džungle a které si kupují a jedí v přísném soukromí jen starý senilní páprdové na potenci..."

05 února 2019

Tokajský král

V šedesátých létech, si moje sestra Blanka přivydělávala ke svému celkem nepatrnému úřednickému platu zpěvem s tanečním orchestrem v kavárně Mánes. Jednou, při čaji o páté, se tam přihodilo něco zcela mimořádného. V přestávce, když měli muzikanti pauzu a seděli v sále u prvního stolu, objevil se tam najednou všem neznámý človíček a objednal devět lahví tokajského vína pro devět muzikantů a francouzský koňak pro zpěvačku Blanku. 

 Na udivený dotaz obdarovaných, co to má znamenat a kdo je on, řekl klidně, bohorovně jako by se nechumelilo: „Hoši, pěkně hrajete a ta slečna nádherně zpívá, tak jsem Vám chtěl udělat radost. Na tu velkou pauzu vám pak objednám tu nejlepší večeři, co tady mají, se vším všudy, jo, a co se týče mé osoby, myslete si, že jsem třeba Tokajským králem...“
 Jak pravil, tak se taky stalo, nakonec tam udělal útratu přes 4000,- Kčs. Sestra mi to pak doma barvitě vylíčila a řekla mi, abych tam určitě přišel příští sobotu, Tokajský král se tam prý zase objeví.


Zvědavost mnou přímo lomcovala a tak jsem vzal ještě svého kamaráda Janýda a šli jsme se na toho Tokaje podívat. Hned jak jsme tam dorazili, viděl jsem, že sestra nekecala. Na muzikantském stole stála baterie lahví tokajského vína a napoleonka s koňakem. Když přišla pauza a muzikanti zasedli ke stolu, objevil se opět sám velký Tokajský král a sestra nás představila. Tokaj se zaradoval: „Jé brácho, to je fajn, že jsi tady, ty muzikanti pořád hrajou a já tu pak sedím sám a čekám na jejich pauzu. Pojď sedneme si spolu a s tvým kámošem tady k tomu malýmu stolečku.“
   
Začlali jsme si tedy hned tykat, on byl asi jenom o málo starší než já, docela nenápadný menší usměvavý chlápek a ihned začal objednávat. Zarazil jsem ho, že nepiju víno a Janýd chtěl jenom pivo. Okamžitě zamával na číšníka a než jsme se nadáli, stálo před Janýdem na stole deset plzní ve vysokých sklenicích jako píšťaly od varhan.
„To je škoda, to spadne pěna než to vypiju“, hořekoval Janýd, „já jsem myslel postupně a né takhle najednou!“ Bylo mi nápadné, že se kolem našeho stolu začali motat tři číšníci, zatímco opodál sedící host urgoval marně šálek kávy.
„Tak, brácho, nedělej fóry a řekni co chceš, vodku, koňak, whisky... něco přece musíš mít rád!“, trval na svém Tokaj a vyprázdnil další sklenku vína, „nebo řekni na co máš chuť?“
„To je tak, já bych měl na něco chuť, ale to tu nemají“, řekl jsem mu, „když chceš pro mne něco objednat, tak bych si dal americký cigarety, ale ty tu určitě nemají.“ Tokaj zazářil: „Tak to bych se na to podíval. Haló, číšníku, máš americký cigarety?“ „Ne, to bohužel nemáme, ale máme tady výborné bulharské“, řekl jako by se omlouval.
„To je nesmysl, tady brácha musí mít americký cigára, je na ně zvyklej a nebude čoudit nějaký bulharský svinstvo, zavolej mi vedoucího, myslím toho, co mu říkáte Fidél!“ Chtěl jsem zabránit maléru, věděl jsem od sestry, že vedoucí s fidélovským plnovousem je děsně nepříjemný suchar a personál se ho bojí. Radil jsem: „Neříkej mu Fidél, on to nemá rád.“
Fidél se dostavil okamžitě a já si musel opravit svoji představu o něm. Byl to dnes milý, usměvavý šéf kavárny, který když spatřil Tokaje, si hned zřejmě vybavil jeho útratu z minula a velice sladkým hlasem zašvitořil: „Dobrý den, pane Tokajský, to je krásné, že jste nás opět poctil svojí návštěvou, co pro vás mohu udělat?“

 „Dobrý den, pane Fidél, představte si, že tady můj kamarád a brácha zpěvačky Blanky, si chtěl zapálit svoji oblíbenou značku cigaret...“, otočil se na mne, „Pall Mall“, doplnil jsem rychle, „a tenhle váš číšník prohlásil, že americký cigarety nemáte, je tohleto možný?“
"No, ehm, tedy, ono to je tak, že americké cigarety mají jen některé prvotřídní hotely a my jsme jenom kavárna, bohužel...“, Fidél pokrčil rameny.
„Tak to uděláme jinak“, rozhodl Tokaj, „tady dávám dvě stovky číšníkovi na taxíka a ať je doveze z nějakýho hotelu – a tady ještě třetí stovku ať si pospíší a koupí taky sirky!“ Fidél kývl na souhlas a číšník popadl prachy a zmizel. Načež se i Fidél vypoklonkoval a odešel.
Zakroutil jsem nechápavě hlavou: „Tedy, Tokajskej, já zírám, jak jsou ty lidi okamžitě poddajný, když ucítěj prachy. Ty cigarety stojej maximálně třicet a ten taxík, když moc, ať stojí stovku a ty jsi mu dal tři sta! Myslíš, že ti z toho něco vrátí?“
„Né, já to ani nechci, čert to vem! Podívej, brácho, můj táta je v Rakousku a vyrábí tam kanóny a tanky proti nám, ale já mu to nemám za zlý, je to jeho job. A von mi posílá každej měsíc na tuzexový konto čtyři tisíce paritních korun, to je 5 x 4 = 20 tisíc Kčs. Víš, že to je docela věda to utratit? Všechno už mám a tak dělám lidem radost. Kolik ty vyděláváš?“
„Já, coby vyšší technický kádr, inženýr-projektant, mám brutto 1800,- Kčs měsíčně.“ Číšník mi právě donesl krabičku pallmallek, sirky a ihned bleskurychle zmizel.
„Čoveče, já mám, jako stavební technik, víc než ty: dva tácy! To je celkem tedy dvaadvacet měsíčně!“
 „Nojo, to je něco jinýho“, řekl jsem uznale, „takže se už nedivím, že tě baví dělat lidem radost. Ty jsi prostě dosáhl vrcholu všeho blaha, nic nepotřebuješ a nic ti nechybí!“
 „Není to tak, brácho“, řekl Tokaj a vyprázdnil další číši vína, „já bych taky něco potřeboval a sice vod tebe. Můžu se ti svěřit? Hele, já jsem Jarda Král, a víš, mně se šíleně líbí ta tvoje sestra Blanka, ale já si myslím, že vona vo mně zájem nemá. Nemoh‘ by ses jí jako brácha zeptat a eventuálně mě nějak nenápadně doporučit? Byl bych ti zavázanej.“
„Jardo, měj rozum, to mi připomíná Prodanou nevěstu obráceně: Znám jednoho chlápka, ten má dukáty, má dukáty a tuzex-bony, tuzex-bony dostává od táty! To přece nejde, uznej, nejsem dohazovač, promluv si s Blankou sám.“
Když skončilo hraní, zaplatil Tokaj za všechny všechno včetně večeří a když došlo na placení, řekl číšníkovi: "Kde je Fidél, já to s ním vyřídím osobně". Číšník nato tiše: „On sedí támhle vzadu v tom boxu se dvěma plukovníky od letectva.“

Již dosti podnapilý Tokaj se otočil a vstal, načež zamával na Fidéla: „Hej, Fidél, pojď sem k nám a nech tam ty letušky!“ Teď jsem čekal, že se něco musí stát, ale omyl! Fidél se těm plukovníkům omluvil a přispěchal k nám a vysvětloval, že tam musel s nimi chvíli pobýt, jsou to jeho věrní štamgasti. Potom zkasíroval od Tokaje asi 7000,- Kčs a šlo se domů. Tokaj Blanku a mne ještě odvezl taxíkem až před barák. Cestou byl ale divně posmutnělý a na můj dotaz, kdy tam zase přijde, řekl jen, že ještě neví...
   
V pondělí když přišla sestra domů z práce vyprávěla, že si pro ni přišli dva policajti do kanceláře a musela s nimi jít k výslechu. Stalo se prý to, že si Tokaj doma pustil plyn a chtěl spáchat sebevraždu, protože zpronevěřil peníze na výplatu pro dělníky. Jeho manželka v rozvodu ho naštěstí našla ještě včas i když už o sobě nevěděl a ihned ho nechala odvézt do nemocnice, čímž ho zachránila.
Nejhorší na tom všem pro sestru bylo to, že napsal dopis na rozloučenou se slovy: „Spanilomyslná Blanko z Mánesů, krásně zpíváš a já tě šíleně miluju!“ Policajti tedy začali pátrat po nějaké Blance, která krásně zpívá, a tak na ni rychle přišli. To, že ho sestra vlastně vůbec neznala jí dosvědčili ostatní muzikanti, takže to nakonec pro ni přece jen dobře dopadlo a žádný malér se nekonal...

http://www.youtube.com/watch?v=yf1Byxg82-o

29 ledna 2019

Špatně utajený revolver

Narodil jsem se v Benátkách nad Jizerou v dávnověku dvacátého století. Moji budoucí rodičové pracovali v továrně „Karborundum“, kde se také seznámili. Rovněž můj děda tam pracoval jako dělník u ořezávání brusných kotoučů. Otec byl v kanceláři jako tzv. cizojazyčný korespondent, matka byla pouze pomocnou silou v téže kanceláři. Babička byla v domácnosti. Už v mládí dostala jakousi nevyléčitelnou oční chorobu a postupem let oslepla. Děda byl také správcem Raabovy vily a vinice, za což sice nebral žádné peníze, ale od milostpaní Oberzutové, která žila v Praze, měl zdarma bydlení ve správcovském domečku vedle vily.  Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se  velmi dobře vaří, takže tam jezdíme z Prahy na oběd...


Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zas děda přivydělával stavěním rybářských pramic a maňásků pro mládež, jakož i vyučováním dětí plavání na nedalekém koupališti „Urbanovka“.  Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy  ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro jejich dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Máňa se odstěhovala na Křivoklát a naše rodinka se odstěhovala už když mi byl rok do Turnova, potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit v šesti letech do školy...

  O školních prázdninách, vždy od července až do konce srpna, jsem býval každým rokem v Benátkách, kam také přijížděl můj bratranec Pepík z Křivoklátu. My dva jsme byli skoro stejně staří a moc dobře jsme si rozuměli. Já jsem byl ve škole jedničkář a Pepa zas naopak propadal, takže protivy se přitáhly. Já jsem vždycky vymyslel nějakou pitomost a Pepa ji realizoval. Byl z toho občas průšvih, jako když jsme třeba chtěli naučit malé králíčky plavat, tak jako děda učil plavat nás, a vzali jsme si je k sobě do necek s vodou. Než jsme pak pochopili, že králík je typický neplavec, bylo pozdě. Každý se jenom zacukal a bylo po něm. Děda, když přišel domů z práce, zapráskal fousama, šla z něj hrůza, ale nikdy nás ani zlehka neuhodil. Dědu jsme oba měli moc rádi, ale milou bábinku taky...

Děda byl taky velkým rybářem a bral nás někdy sebou na ryby. Seděli jsme až do noci buď v pramičce nebo na břehu Jizery na dolním konci vinice, každý dostal svůj prut a někdy dokonce jsme i něco chytili, nejčastěji však rýmu. Jindy zase jsme mu pomáhali stavět loď. Děda dával befély: „Pepíku ty théruj dno a ty Mirku, natři borty, ale žádný fleky, barvu hezky roztírat!“

Ve válečném roce v květnu 1942 děda zemřel. Měl od práce u brusných kotoučů zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná rychlá tuberkulóza. Během několika dní pak zemřel, bylo mu 64 let. Na pohřeb, který se konal v době atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se k babičce sjelo početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička z dvanácti...


My dva s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli jsme tam v mastném papíře zabalený bubínkový revolver. To bylo něco! Šli jsme se s tím ihned pochlubit před všechny smuteční hosty a bylo zle. Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu??? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela k řece a hodila ho tam do vody. Naštěstí to nikdo neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako lidé v Lidicích. 

A dědův revolver tam možná leží na dně měsíční řeky Jizery dodnes. 

27 ledna 2019

Nedělní nicnedělání

Jsem člověk pohodový a dokud jsem ještě nebyl v penzi, rád jsem se v neděli procházel mimo jiné, třeba v dosti Praze podobném Wiesbadenu, jen tak bez cíle. Tu jsem se zastavil u něčeho, něco si prohlédl, tu zase něco malého sezobl či vypil, tam jsem zase dlouze okukoval stavební slohy budov, aniž bych je dovedl nějak odborně pojmenovat, ale hlavní bylo to uvědomění si své bezstarostnosti. 

Když mi manželka slíbila, že nebude nic nakupovat, tak se couralo ve dvou společně. Není důležité kde, ale musí to být mimo Česko. Hned vysvětlím proč. U nás všude, ale hlavně asi v Praze, leží nad velkými městy jako smog, stresová nervozní nálada. Lidičky zde chodí jakoby s klapkami na očích, jsou apriorně podráždění a stačí malá nepatrná jiskérka a explodují. Nakupovat se už nechodí do rozmanitých trhů, ale jezdí se do naprosto neútulných hypermarketů. Tam se nahází kvanta potravin do vozíků, pak rychle do auta a na plný plyn zase hurá domů. Courání po městě se provozuje jen organizovaně za prachy se zahraničními turisty.


 Jezdíme se proto takhle flinkat do různých evropských měst, abychom nasáli tu zvláštní atmosféru toho kterého místa, včetně poznávání tamních lidí a jejich zvyklostí. Nefungujeme tam jako turisté shánějící suvenýry, ale prostě takoví nicnedělači. Nejčastěji ovšem jezdíme do malého městečka Weidenu v Bavorsku, hlavně proto, že je to nejblíže, pouhých dvě stě kilometrů. Lidé se zde na sebe nemračí, ale usmívají se, auta jezdí pomalu a potichu  a kolem vás všude vládne jakýsi duch zvláštního nedělního klidu a naprosté spokojenosti.

Tak třeba v kavárně, kam jsme si zašli sedí kolem stolu (viz foto) šest dříve narozených dam a vesele si štěbetají u kafíčka s dortíkem. Nedalo mi to a oslovil jsem je, mohu-li si je vyfotit. Byly samozřejmě ihned pro a ta uprostřed mi vysvětlila, že to jsou všechno bývalé spolužačky ještě ze školy ročník 1929 (!). Takhle se tu scházejí každý první čtvrtek v měsíci. Všiml jsem si, že jsou pečlivě pěstěné, dokonce i nehýtky na nohou v letních sandálech byly nalakované. Řekl jsem jim, že tohle jsem u nás ještě nezažil. Pražandy se nedovedou takhle bezstarostně bavit, namají na nic takového čas ani náladu.

Manželka, tak jako snad všechny ženy, to tak docela bez nakupování nevydrží dlouho a já zas, jako asi většina mužů, to považuji jen za nutné zlo, takže jsme toto dilema vyřešili následujícně. Když si žena najednou vzpomene, že si chce něco koupit, třeba blůzu, ona ovšem tomu říká halenku, protože je z Moravy, tak se před oním obchodním domem rozdělíme. Já se jdu zatím cournout někam jinam a ona se šťastně hrabe v halenkách. Počkám úmyslně déle a po cirka půl hodině ji najdu stále ještě nerozhodnutou nad hromadou halenek. Snaživá prodavačka ženu ujišťuje, že jí to sluší ve všech dobře a když se objevím na scéně, divím se: „Máš snad nějaký problém, že sis ještě nic nevybrala?“

„Víš, ono je to tak, tahleta je moc příjemná na nošení, ale tahle je zase příjemnější cenově!“
„Hm, tak si vem tu příjemnou na nošení!“, řeknu moudře.
„Nojo, ale ta je opravdu moc drahá, ne, to nemohu...“
„Jakýpak copak, nerozmejšlej se jako kdybys kupovala vilu v Jevanech, vezmi si tuhle a je to, že mám pravdu, paní prodavačko!“
Prodavačka samozřejmě horlivě přitakává, je na mé straně a jmenuje několik předností této volby.
„Tak vidíš“, triumfuji a rozhoduji tak, jak si to vlastně žena tajně přála. Po krátkém váhání se nechá přemluvit a prodavačka se nahlas podivuje: „Tedy to se mi tu ještě nestalo, normálně je to tak, že manžel přemlouvá ženu, aby si koupila to, co je levnější!“

Když se takhle courám po městě sám, nemám vůbec  žádné problémy 
s nakupováním, ovšem pozor, výjimkou je čas předvánoční. To musím sám sebe dokopat k prolézání různých obchodních domů, při čemž trpím, protože vím, že jsem se tak připojil k onomu stádu konzumních idiotů, kteří s vytřeštěným zrakem a vystresovaným duchem se hekticky prodírají davem u pultů a regálů se zbožím. Proto tuto nenáviděnou činnost odsouvám ze dne na den a jak jsem zjistil, nakupuji vánoční dárky nejčastěji až když už není vyhnutí, tedy 23. prosince.

A zde má favoritní píseň: » NA SLUNNÉ STRANĚ ULICE«

26 ledna 2019

Pošta jenom pro Tebe!


Aneb: Jak jsem se stal televizní hvězdou. Bohužel jenom na dvacet minut a zcela zadarmo. Teď s odstupem čtrnácti let, mohu prohlásit, že i přes velký potlesk jsem se celebritou sice nestal, ale zato mé setkání s krásnou moderátorkou Ester mi to vše vynahradilo.
Všechno začalo nevinně tak, že mi zavolala jedna známá, paní Klárka,
že by měla pro mne kšeft, sice zadarmo, ale jinak moc lukrativní. Divil jsem se, co to asi může být za výnosný obchod, když není ani „za hubičky?“ A Klárka pokračovala: „No, prostě, jedna moje známá se zná s jednou jinou paní, co dělá v televizi a oni tam hledají do nového pořadu, který bude moderovat Ester Janečková, nějaké inteligentní, komunikativní typy, nejlépe rodu mužkého.“
„Aha!“, řekl jsem chápavě, „Klárko, vy chcete říct, že oni hledají lidi ukecaný, aby tak moderátorka měla co možná usnadněnou úlohu.“
„Já jsem to tak ostře nechtěla nazvat, ale ano v podstatě máte celkem pravdu. Doufám, že se nezlobíte, já jsem si vzpomněla, jak jste nám jednou vyprávěl o Vaší svatbě a o těch sedmi oddacích listech, které Vám byly vystaveny a jak jsme se u toho nasmáli, z čehož jsem usoudila, že nejste typ zakřiknutý“, vysvětlila mi Klára.
„A co bych měl dělat, nebo o čem bych měl jako mluvit?“
„No, prostě nejde o nic složitého, musíte jen někoho hledat, koho jste už dlouho neviděl.“
„Nojo, jenže já nikoho nehledám, ale napadá mě jiná věc, co kdybych tam pozval manželku, se kterou se sice vidím denně, ale protože se blíží 20.výročí svatby, tak by to pro ni bylo krásné překvapení."
„Tak to tedy nevím, ale zavolejte tam a zeptejte se!“

 A tak slovo dalo slovo, já tam zavolal a ono to klaplo. Bylo mi řečeno, který den se dostaví pošťák Ondra s červenou obálkou a mým úkolem bylo pouze zajistit, aby byla manželka doma. Nesměl jsem pochopitelně dát najevo, že o něčem vím a jen jsem tajně hlídal, aby nikam neodešla. Žena se naštěstí pustila do žehlení, ale jen tak v županu a s neupravenou hlavou. Když už to trvalo moc dlouho, začal jsem trnout, že už každou chvíli ten pošťák přijde a tak jsem ji chtěl nějak nenápadně nasměrovat do koupelny: „Jituš, co kdyby ses teď trochu upravila a ustrojila, a že bychom si dnes někam zajeli na oběd, abys nemusela vařit?“
„No, to bych docela ráda šla, ale to prádlo ještě dožehlím!“ A bác-ho, vtom zazvonil pošťák Ondra. V domácím telefonu jsem se dozvěděl, že je tu pošta pro moji paní. Manželka musela, tak jak byla, sejít dolů k domovním dveřím a proti ní se najednou vyvalila rozsvícená kamera, což ji dost vyděsilo. Když pak přišla za mnou nahoru, řekla mi vzrušeně: „Tak tohle nechápu, někdo se chce se mnou sejít v televizi! Nemám ani ponětí kdo to je!“
„No, to ti tedy závidím drahá, to bych chtěl taky, to je terno!“
„Ale já se tak nerada někde ukazuju, já nevím, jestli tam mám jít...“
„To je teda dobrý, ty nevíš ...a mně se taková věc nestane!“
Manželka zapátrala v paměti a pak mi řekla potutelně: „Tak mě právě napadlo jestli v tom nemáš náhodou prsty ty sám?“
„No dovol, Jituš, jak bych moh‘? Jestli si opravdu myslíš, že já? To by mě tedy docela mrzelo.“ Její podezření se mi podařilo odvrátit také díky tomu, že si vzpomněla na jednu bývalou spolužačku se kterou se kdysi rozešly ve zlém.
„Ano, to bude jistě ona“, začal jsem ji v tom směru utvrzovat, „to tak vypadá, asi se ti chce omluvit."

Hned příští den jsem však začal svého nápadu litovat, protože manželka byla tak rozrušená, že nemohla celou noc usnout a ráno když šla ke své doktorce na prohlídku, že ji třeští hlava, doktorka konstatovala vysoký tlak, přestože měla celý život tlak spíše nízký.
Snažil jsem se jí uklidnit, že to nic není a když nechce být slavná, že tam nemusí jít a prostě se jen omluvit. V příštích dnech když se zcela uklidnila mi řekla: „Dobře, tak já tam tedy půjdu, ale musíš tam jít se mnou!“. To jsem jí tedy svatosvatě slíbil.

 Jenže, když se pak přiblížilo datum natáčení, zavolala mi režisérka, že já musím přijít o dvě hodiny dříve než manželka, aby mohli se mnou napřed natočit ten rozhovor. Musel jsem tedy, ač nerad, opět lhát a navést mého kamaráda, aby mi zavolal, že potřebuje odvézt na letiště. Manželce jsem zase slíbil, že přijedu z letiště rovnou do televize, takže tam budeme zhruba současně.
A když jsem se jí pak objevil na obrazovce, přednesl jsem, kromě sáhodlouhého povídání o našich sedmi oddacích listech, také vlastní básničku k 20. výročí svatby:

Moje milá ženuško Jituško:
    Šestatřicet dlouhých let
    musel se otáčet svět
    a já se sebe sama ptal:
    Kde najdu kdy svůj ideál?

A pak 17. 8.1983 se to stalo :
    Stanula’s ve dveřích a s úsměvem
    v těch milých očích svých řekla’s: Zde jsem!
    Já cítil hned – byla to síla,
    že právě jiskra přeskočila!

A protože jsi věděla, že láska prochází žaludkem,začala‘s mi vařit samé pochutiny:
    Jsem rád, že jsi Moravanka,
    býti nadán jak Paul Anka,
    složil bych dnes v okamžení
    ódu na to Tvé vaření!
    Neboť tvrdím zas a znova,
    že Bocuse či Rettigová,
    na tom se dnes můžem shodnout,
    ať se jdou s vařením bodnout!
Resumé:
    Co bych řek‘ teď – nevím dál,
    prostě – jsi »MŮJ IDEÁL!«

Moji recitaci podbarvovala nádherná skladba Georga Gershwina "The Man I Love", jejíž text přímo souvisel s příběhem našeho seznámení  (A stane ve dveřích)...
Všechno nakonec dobře dopadlo a až dojemné překvapení, potkalo nás oba, když nás v zápětí po natáčení obklopil celý sedmičlenný team včetně režiséra Chauna a moderátorky Ester a blahopřál nám se slovy, že jsme byli až dosud jejich nejlepším případem při natáčení tohoto pořadu...

http://www.youtube.com/watch?v=GRWdDeC7lCg

21 ledna 2019

Hannelore - zlý sen mých noci

Asi za půl roku po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit můj nedobrovolný celibát, s čímž jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi ochotně dal adresu na seznamovací agenturu, kde prý za poplatek 80 DM dostanu circa dvacet adres seznámení různých i vdavekchtivých dam a budu si moci vybrat. Řekl jsem si, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou mnohem dráže a nezaručují vůbec žádnou odezvu.
Je pravda, že jsem dostal celou řadu adres, přesně řečeno 24, ale vybrat si nebylo tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo vůbec možno si vytvořil nějaký dojem. V onom formuláři bylo asi třicet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si vymýšlí atd. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normální, nenadnesené a docela i pravděpodobné.

Naše randez-vous se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout.Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, ona se jmenovala staroněmecky Hannelore Müller. 

Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně:
„Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“

To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se našli, ty můj krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani!  Načež se začala odstrojovat : "Je mi děsný vedro!" Sundala si paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy do uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, poj
ďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a pak pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem něco jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Načež jsem bleskově skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch.


Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu...“ Okamžitě jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu. Nadzvedl jsem jen sluchátko a ihned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku. Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku fialovej“...

 Už to trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý blbý jelito,“ zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Milá Hannelore, dovolte abych vám dnes konečně představil svoji manželku Doris...“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hannelore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, ty musí člověk umět tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“

"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm nikdy nic nešli-neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“

Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris se vypitá Hannelore už nikdy neozvala...

*

20 ledna 2019

Jaruška a platonik

Připadá mi to jako vzpomínka na středověk a ono to je z mého mládí...

Ve věku 18 let jsem byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už buďto měli začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních, jenom já jsem se stále vymlouval, že tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ale styděl tančit, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích svých spolužáků jako debilní nedochůdče. 
Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, ona sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu a na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti. 

„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní co stojí na přihlášce u tanečního mistra Opelta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to sis přece sama přála.“ 
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát ti na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na ten motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka. 
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale. 
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit, mají sešmajdanej kramflek!“ 

 
Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Opelt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to znamená: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr Opelt ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás-pánů černé motýlky s bílým orámováním. Nás-pány nejprve zahnali do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn sálu. Věděli jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými, takže jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté. 

Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by zdvořile řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí proto „Óčko“. 

  Má první tanečnice Jarmila Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Jarušku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zase někdo vystřídal. Prostě Jarmilka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco báječného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si tam koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce ta nádherná Jarmilka a řekla tichým hlasem: „Teď právě byla vyhlášena dámská volenka. Chci se tě zeptat smím-li prosit?“

Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Jarmilku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Její otec byl velmi přísný a když jednou přišla domů o 10 min. později, dostala prý hned ve dveřích facku jako Brno, přestože to bylo krásné nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mně nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, jestli se mám už dnes pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost, ale každopádně jsem nechtěl zůstat platonikem na věky... 

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“ 
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já totiž nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát zkusit, ale pak jsem dostal strach, že se nějak zesměšním a taky nevím, jak je to s těma nosama...“ 
„S jakejma nosama, ty jelito!“ 
„No, aby nepřekážely.“ 
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“ 

Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Jaruška si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly ovšem dosti problematické, její rodiče neměli telefon, mobily ještě dávno neexistovaly, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Pokaždé jsem byl na nirváně, když mi Jaruška zavolala, kdy se kde a v kolik hodin můžeme sejít. 
Jenže dříve nežli mezi námi k něčemu došlo, odjela Jaruška s rodiči na chatu do Chocerad, kde se zamilovala do jakéhosi Jiřího a ten byl mnohem rychlejší než já, což mi pak Jaruška na lavičce na Vítkově,  při naší poslední schůzce v slzách přiznala. Z toho jsem usoudil, že PANIC je NA NIC! 

19 ledna 2019

KOČKOPES

Na rozdíl od všech mých kolegů v Tesle, jsem jenom já jediný, tu nádhernou kresličku Petronilu nepřezdíval „Mocca“, ale říkal jí buď jen Petro, nebo slečno Lukášová. Měl jsem k tomu své důvody. Považoval jsem to totiž za riskantní, si tuhle stále snědou, opálenou sexbombu s kávově hnědýma očima, nějak připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako s jinými ve svém okolí. Nikdy jsem ji neobdivoval a nelichotil jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta s hustou hřívou vlasů byla od počátku trochu nesympatická a já jí zřejmě taky.
Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž 32. narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti! Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádkově sladká vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

Ta to pochopitelně nemohla vydržet mlčet: „Nechápu, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. Při trošce inteligence se to totiž nedá poslouchat, ale co - nic mi do toho vlastně není!“
„Dejte si vatu do uší, nebo uši do vaty, jinak samozřejmě s vámi, Lukášová, přesně souhlasím, že vám do toho absolutně nic není!“
Petra se kousala do rtů: „Já u vás nejsem Lukášová, když už, tak: slečna Lukášová!...“ Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako bomba, halasná svačinářka, naše boubelatá paní Zdenička.
„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to nevadilo a neopravoval jsem ji, naopak se mi to docela líbilo.
„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne zlaté opojení“, rozplýval jsem se.
„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle na pěšinku víc než dřív?“
„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte celá a vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně černé blůzičce – tu jste si šila sama?“
„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec vzít na sebe, ani na brigádu!"

Pak začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si rád a s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání jako: „Zdeničko, já bych měl dnes děsnou chuť na něco moc dobrého, a aby toho bylo hodně, ale aby to hlavně stálo málo peněz.“
„A co takhle si dát krvavou tlačenku, pane Tomas?“
„Ne-ne, Zdeničko, vždyť už víte, že já krev vůbec nesnáším“, řekl jsem  pateticky.
„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v kulatém obličeji.
„To teprve ne, Zdeničko, to je vyložený poblijáš - a víte, já mám právě dnes narozeniny!“
„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jak malovanou.“
„Tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom chudobný proletář.“
"Óch!" vzdychla Petra: „Už mi tečou slzy!“

„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“
„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tady jenom pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla nazlobeně.
„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.
Když Zdenička odešla zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji!“

 Teprve s návratem svačinářky, asi za jeden a půl hodiny, jsem opět ožil:
„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“
„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.
Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo návykový, notorický alkoholik.“
„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila a zamávala...

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“
„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla váhavě Petra.
Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“
„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moka, jako ostatní? Co máte vlastně proti mně?“
„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání jste u mne Petra Vy, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“
„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala,“ přerušila mne.
Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“
„Ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu, sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval! Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.
„Ano, blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“
„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.
„Ty pochopitelně taky, jste jak manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

 „Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník, sukničkář a bůhví co ještě a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“
„A vy tomu skutečně věříte, Petro? To vám, bohužel, nemohu, potvrdit...“
Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.
Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"
„Jo, to jsem, proč?“
„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD?  Čekají na to. Strašně to spěchá!“
„Odvézt by nebyl problém, ale nevím, jak je mám upevnit na motorku?“
„Tady soudružka pojede s tebou, viďte, a podrží je!“
Petra s kamennou tváří řekla jen: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“
„Jenže, výjimka potvrzuje pravidlo, Tome!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo.


Při zpáteční cestě z ČKD do Karlína mi najednou Petra řekla zezadu do ucha: "Škoda, dnes je tak krásně a naše jízda je tak moc krátká, nemohl bys to vzít takovým větším okruhem, třeba přes Chuchli?"
"Docela  rád bych to udělal, ale Brázda na nás netrpělivě čeká..."
"A co říkáš takovýmu výletu zítra v sobotu, třeba do Průhonic?"
"Hmm, Petro, to bych bral, myslím, že rododendrony právě kvetou, ale co by tomu asi řekl ten tvůj Šmidra Otík? Nezabil by mě kramlí?"
"Ten přeci nemá do toho co já dělám vůbec právo mektat! Jsem stoprocentně svobodná!"
A to byl tedy začátek našeho budoucího přátelství...