13 února 2018

EVOMÁNIE = Předpuberta

Jméno Eva se táhlo celým mým mládím jako lila stužka, (nemám vůbec rád rudou). Asi již sudičky do mne vdechly takovou jakousi náchylnost na tohleto jméno, a já jsem pak zcela podvědomě a bez výjimky, skoro vždycky, shledal lila Evičku hezčí  nežli  kteroukoliv jinou dívku. 
Kdykoliv mne nějaká žena zaujala, přál jsem si, aby se jmenovala Eva. Pokud jsem třeba oslovil neznámou dívku při tanci, říkal jsem jí suverenně  automaticky slečno Evo.  A  když se tato podivila a protestovala, že se jmenuje Milena či Jana, vysvětlil jsem jí, že Eva z ráje je přece synonymem pro všechny ženy a u mne speciálně pro krásné ženy! To vždycky působilo dobře.

Ale abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě mne silně upoutala jedna kouzelná spolužačka, jistá Evička Řezníčková. Ta si mne oblíbila, asi proto, že jsem dovedl poměrně hezky kreslit. Často za mnou přišla do lavice a žadonila: „Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já jsem maloval jako divý ty nejkrásnější kočičky světa, oblečené
do takových všemožně pestrobarevných blůziček a sukének, strakatostí připomínající spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše pro vděčnou odběratelku Evičku Řezníčkovou...















Namaloval  jsem  si  taky na kus čtvrtky  pro sebe takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel  jsem ho neustále mít u sebe. Když tento talisman našli rodiče a ptali se mne, co že to má být, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce a bylo po tajemství. Otec se jen podivoval, že to "E" vypadá spíš jako firemní znak nějaké železárny v Ervěnicích, nežli romantický talisman..! 

Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Já to měl do školy daleko, přes obrovskou louku na Kavčích horách, kde dnes stojí televize, Evička naopak bydlela u školy, hned za rohem v ulici Na dolinách 345 a já jsem se tam často proháněl okolo jejich domu a čekal až vykoukne z okna. Když se pak objevila v okně, tak jsem honem na to hodil fintu, jako že tam jdu tak docela náhodou kolem...


Jednou jsme byli celá třída na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje nějakou její známou paní »madame«, tak mě ono oslovení děsně fascinovalo. Moje láska kulminovala. Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět. Osud se však utvářel jinak – má láska skončila, když jsme odešli z obecné školy v Podolí, každý do jiné půlky budovy vyšehradské měšťanky, která byla rozpůlena zdí bez dveří, na dívčí a chlapeckou polovinu.

Že se z ní stala krásná žena, jsem se náhodně přesvědčil o 18 let později, když jsem ji uviděl v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem dost odvahy ji oslovit a ona mne bohužel neviděla, nebo nechtěla vidět..?

Můj život se mi přesto opravdu  vydařil k mé spokojenosti  i když jsem
prožil světovou válku a dvě zlé, černo-rudé diktatury. 
Též 2 okupace nacistickou i bolševicko-komunistickou !!!
Když v roce 1983 vstoupila do mého života JITKAJa já začal žít ve zcela  jiném, západním, světě, řekl bych v soukromém  světě, bez těch
všech Zemanů, Babišů, Středulů a kádrovacích Urválků, kteří jsou  mi  čímsi jako mouchami v polévce, což nesnáším, ale nedám se otrávit!!!
 
Nedávno jsme se ženou oslavili 455  nikoliv výročí, nýbrž výměsíčí !!!
tj. počet měsíců od svatby!  (je to 12x více oslav nežli při výročích!)...

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pochopila jsem, že hledáte tu svou Evu, ale pokud nemáte, Mirku, pro koho malovat kočičky, můžete namalovat jednu i pro mne. Jsem kočičí máma a zrovna minulou sobotu se mi jedna malá Mourinka ztratila. Přeji hezký den!
Zdraví kněžna Libuše OdolenoVodská

Mirek Toms řekl(a)...

Dobrá, Libuško, posílám Vám mailem jeden můj virtuální obraz nazvaný
"Kočičí žena" z roku 1977.

Anonymní řekl(a)...

Přemýšlím, kolik jsem za svůj dosavadní život, potkala Eviček a moc jich nebylo. Mě osobně se líbí dívčí jméno Lucinka, když jsem čekala druhého syna, doufala jsem, že to Lucinka bude, nakonec se narodil Lukáš. :-))
Ke článečku, byla hezká písnička, ještě teď, mi zní v uších. Pěkné odpoledne, ti Míro, přeji. Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Dodnes to nemohu pochopit, že jsem byl v osmi letech zamilován jako Kája Mařík, jenže ten si tu Zdeničku nakonec vzal...