Něco jako vyhrát milión! (1957)

Začalo to nevinně: Do skoro svatého ticha v naší projekční  kanceláři se ozval telefon:  Naše milá kreslička Dagmara Vítková, jako první, zvedla sluchátko:    "Technologické projekty.“  Načež se s úsměvem otočila na mne, ale přikryla sluchátko rukou, „starej chce s vámi mluvit!“  Náš  ředitel  Kosmanský, toho  nikdy až tak moc nenamluvil, takže jsem se od něj dozvěděl jenom  tři slova: „Přijď ke mně!"  

"Á jé, to budou kapky", řekl jsem si v duchu... 

Věděl jsem, že "náš starej" měl jednu velice dobrou charakterovou vlastnost: Když chtěl někomu vynadat,  tak si ho pozval "na kobereček",  aby to ti druzí neslyšeli, když pak chtěl naopak pochválit, tak vždycky před všemi ostatními.

"Tak co, inženýrskej, řekni jak se ti daří, a jak se má  ta tvá malá  dceruška?"

„Děkuji, všechno je v pořádku, pane řediteli“, řekl jsem ulehčeně, „ale víte, vono je to tak, já mám totiž syna.“  

„No dobrá, dobrá, posaď se. Kolik je ti vlastně let? 

„Dvacet šest, mi už bylo - už v létě, pane řiditeli, “  

„Hmm, hmm, a jak dlouho jsi už u nás?“ 

„Už to budou brzy pomalu dva roky." 

 Ředitel zmáčkl bzučák na svou sekretářku: „Dagmare, uvař mi kafe!“ Načež si ihned zapálil viržinko. „Hm-hm, tak si chlape připrav křídla, poletíš do Indie a na Ceylon a možná potom i do Egypta!“  Tak tohle byl pro mne absolutní šok! Oněměl jsem, něco takového s mým kádrovým posudkem je přece vyloučeno jako stoprocentní nesmysl. Díval jsem na něj asi přitrouble.   

"A ty se ani nedivíš, Tomsíčku?“  Divil  se místo mne pan ředitel. 

„Já, –éé– to, ano-ano, já se moc divím, a-ale tohle nechápu…“ pokrčil jsem rameny. „Tak se nediv, zopakuj si angličtinu a všecko ostatní se dozvíš na Technoexportu.“  Ředitel se spokojeně usmál, zabafal z viržinka a zavelel hlasem generála: „Odchod!“

Cestou na ten Technoexport jsem kráčel jak nadrogován a opakoval si dokola: „To se mi snad jenom zdá. V životě jsem nebyl v zahraničí, v životě jsem ještě ani neletěl letadlem, a teď z čista jasna Indie? Ne, tomu starýmu muselo lupnout v bedně. To je přece blbost. Co řeknu na Technoexportu? Že chci s nimi letět do Indie? Budu vypadat jako idiot!  Ale to mi nevadí. Řeknu to..!“

 V Technoexportu jsem zjistil, že skutečně jakýsi inženýr Jan Jareš má jet na tři měsíce do Indie sjednávat obchody a protože se zde jedná o dodávku investičních celků, speciálně továren na výrobu motocyklů, vyžádal si u motocyklové firmy, ČZM Strakonice, kde jsem pracoval, jednoho technika jako poradce. Jareš byl komerční ing.  a tamní delegáti rovněž, takže neměli o výrobě a obráběcích strojích nejmenší ponětí a ta ředitelova velmi strohá informace byla najednou reálná! Moje zaměření stroj-ing, technolog souhlasí!

Po návratu do své kanceláře jsem našel na stole vzkaz, abych se ještě dostavil na pohovor k řediteli. „Tak co, chlapíku, jak jsi dopad‘?“, spustil můj šéf zvědavě. „Dobře, to dopadlo, odlet je plánován asi za 20 dní, pane řediteli, ale já stále ještě nechápu, proč jsem byl vybrán ze šedesáti lidí našeho vývojového střediska v Praze, právě já – jako nekomunista a nevím, jestli to taky projde v hlavním závodě ve Strakonicích?“

„Ano, ale to si už obhájím“, řekl suverénně ředitel, „tebe jsem si vybral, protože seš dobrej, ale musíš se v tom světě takzvaně »votrkat«. Ty páprdové už to nepotřebujou“, ušklíbl se a s úsměvem zabafal z viržinka.

Toho dne jsem spěchal domů v opojné náladě a nemohl se dočkat až tuto "bombu" sdělím manželce a svým rodičům, u nichž jsme bydleli. Zastihl jsem jen rodiče s malým Mirečkem v kuchyni a tak jsem musel netrpělivě čekat až se vrátí má manželka z nákupu. Chtěl jsem je šokovat všechny současně. Když se žena konečně objevila ve dveřích, jsouce obtěžkána dvěma nákupními taškami, spustil jsem svoji slavnostní připravenou řeč: „Milí rodičové a milá ženo“, vstal jsem ze židle a rozpřáhl ruce, „váš syn a manžel, tato dvoj-jediná a bystrá hlava, odletí už za 20 dní na Ceylon a do Indie a později možná, to ještě není jisté, také do Egypta!“

Otec přestal číst noviny a sundal si brýle, matka se hluboce nadechla a přiložila si ruku na otevřená ústa. Manželka klidně postavila tašky na stůl a řekla k matce: „Takže tu Maizenu neměli, ale zato ti nesu dva jogurty."      

"To je děsný“, přerušil jsem ji vztekle, „manžel ti odletí na druhou stranu zeměkoule a tebe víc zajímají nějaký pitomý jogurty!“ Trvalo to aspoň půl hodiny, než žena pochopila, že toto není jen jakýsi můj nejapný žert, ale skutečnost. Byl listopad roku 1956 a tohle bylo pro nestraníka v tehdejším socialismu za železnou oponou, něco jako Lourdský zázrak, nebo hlavní výhra na los 1,000.000,- Kč, prostě: "Život je někdy opravdu překvapas!  Náš odlet se ale, nevím proč, několikrát odkládal, takže definitivní datum bylo až 31. 7. 1957. Kolegové v práci se mi už půl roku smáli a pokřikovali na mě: "Tak co je? Tom-Ceylon! Kdy už konečně poletíš na ten Ceylon?"

Tahle služební cesta byla pro mne opravdu mnohostranně užitečná. Ředitel Kosmanský měl pravdu, že jsem se tam takzvaně otrkal, ale zažil jsem tam za ty tři měsíce vskutku všechno možné. První lekce byla Ceylon, kde jsem byl hošíkem s vyjevenýma očima, ale zato u podpisu jejich ministra na kontraktu našeho projektu opravny autobusů: zdarma! Můj kolega mi vysvětlil, že to se tak dělá, aby se získal zájem. Český ministr už jim to před půl rokem slíbil!

Za měsíc nato jsme odletěli do města Calcutta ve východní Indii, kde mě čekaly chvíle napínavé, ale i  romantické. A v Delhi zase nás oblboval jejich fakir a jasnovidec, prostě záhadná Indie.

Horší to bylo po návratu, když jsem se z této tříměsíční služební cesty vrátil do vlasti. Pan ředitel už byl odstaven a poslán do penze, proběhla nějaká reorganizace, já byl najednou ve fungl-nové firmě jménem Investroj a neseděl jsem ve Vodičkově ulici, nýbrž ve Stromovce ve »Šlechtově restauraci u Růžového sadu.«  

To všechno jenom provizorně na tuto zimu, kdy je stejně restaurace zavřená. Na jaře v dubnu tam opět přijdou číšníci a my se budeme znovu s našimi prkny stěhovat, neví se ještě zatím kam...???  Nové vedení firmy, samí zasloužilí komunisté, mi tuto cestu záviděli a pozvali si mě na svoji schůzi a já si musel vyslechnout hlasy, jako: „Co to bylo za protekci, že takovej mlíčňák a ještě k tomu nestraník si klidně jezdí do kapitalistickejch západních zemí? Jak je toto možný?"  Upozornil jsem toho soudruha, že Ceylon jakož i Indie nepatří k západním, ale k východním státům.  Načež jsem odmítl vstoupit do strany, čímž jsem se ještě víc znelíbil, ale protože mě ještě potřebovali na záchranu projektu "Kolárna Egypt", kde zákazník už chtěl odstoupit od obchodní smlouvy za mnoho milionů, řekli mi, že za odměnu mého úspěchu v Indii, mě pošlou ještě na 3 týdny do Káhiry s jejich odborníkem, soudruhem Jeníčkem, abychom se pokusili projekt zachránit. Jak to dopadlo viz můj článek:

Akce Egypt  »ŽENYSEK«  aneb  S blbcem do Egypta.

Případně ZPĚT na Ceylon, najdete zde.