11 října 2016

Noční můry

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Švejnohu. Ten mne okamžitě zasypal sadou otázek: „Jak se ti daří, starý brachu? Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe, co říkáš?“
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za posledních pět let od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Švejnoha, mnou zvaný Švejruka, byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu devět let, než na to přišel a další tři roky než to přestal tolerovat a konečně se rozvedl.
Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, ale to je přece, jak známo, běžné v každém manželství. Vycítil jsem však, že se potřebuje svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Švejruka se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje roztomilá ženuška Doriska trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly. První dva roky se to ostatně stávalo jen velmi zřídka, takže žádný problém. Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To však ona kvitovala s rozhořčením, že prý jí ničím nervy brutálním přetrháváním spánku.
Časem jsem přišel na to, že je mnohem diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovaná vybraná slova či stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná...“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla od té doby ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.
Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!“, jako když ji na vidličky berou. V takových momentech bylo velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy polštářem. Musím se přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku.
Bohužel, žena přišla brzy na tento trik a jelikož je vynalézavost jejích nočních můr nepřeberná, pod heslem "nejlepší obrana je útok", mě začala budit lomcováním jako zupák při nočním poplachu.
„Honzo, vstávej, zapomněli jsme venku před domem ta nová křesla!“
Chtělo se mi zařvat: „Žádná křesla jsme nekupovali a tedy nemohou být před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“, a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří na chodbu do postele a spala klidně dál. Ráno o ničem nevěděla.
Po nějakém čase mne opět budila silně vzrušeným hlasem:
„Rychle, Karle, vzbuď se! Vstávej pucku, zaspali jsme!“
Mírně, jako vždy jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“
Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je Karel jenom dědeček, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“
Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a běžela k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hoří!“ a zlostně otevřela okno.

Lekl jsem se, aby třeba nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, a tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Krucifix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem však zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy.
Skutečně, před domem hořelo zaparkované auto a moje stálo jenom metr za ním! Seběhl jsem bleskurychle jen tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že to je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo.«

Na tomto místě se Honza odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se jí a bylo mi líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zase jenom něco zdá, nebo že je náměsíčná.“
Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris, i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky za domácí cvičení naučit rozlišovat, co je skutečnost a co se jen zdá – ale ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Honzy tento dopis:
Ahoj kámo!
Měl jsem na Tebe trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a to v pracovní době, pod zcela banální záminkou neohlášeně za manželkou do práce.
Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda má dovolenou. Pokud je jí známo, vezla mu prý moje paní důležité podklady – na chatu...!

Zdraví Tě Honza Švejruka...
PS: Je to pro mně děsný peklo, ta 
nejistota!




8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

A pak se říká, že snům se věřit nemá. Když ona v nich může být i pravda. Helča

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, ale nejhoší je mluvení ze spaní, kdy člověk nechtěně prozradí to, co bylo jeho tajemstvím. Ti dva v mém příběhu se skutečně rozvedli na základě jejího mluvení ze spaní, jinak by na to ten dobrák Petiška asi vůbec nepřišel...

Anonymní řekl(a)...

Jen jestli nebyla chyba v dobráku Petiškovi....
Už druhá žena mu zahýbala.
Měl nějakou třetí???
eN

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, Naďo, my dobráci to máme těžké, já jsem se taky 2x rozvedl z viny manželky - holt prevíti to mají v životě lehčí...

Muli řekl(a)...

Ráda jsem si přečetla znovu tento příběh.Je zajímavý a to se mi líbí.

Mirek Toms řekl(a)...

Bravo, Muliško,
když to půjde takhle dál, tak btzy budeš znát úplně všechny - a je jich 140...

Anonymní řekl(a)...

Z komentářů je patrné, že Honzova nejistota se změnila v jistotu, vedoucí k rozvodu. Byl to příběh úsměvný, ale já bych vedle sebe člověka mluvícího ze spaní nechtěla, Jan měl velkou trpělivost a byl to opravdu dobrák od kosti. Jo, ještě nesmím zapomenout pochválit báječnou písničku, je to jedna z nejhezčích, jakou znám. Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Jednou jsem měl příležitost promluvit s tou jeho Doriskou, to když mi zavolala a chtěla, abych Petiškovi rozmluvil rozvod. Já jsem jí jen řekl: "Nezlobte se madam, to neudělám, já bych ty vaše vedlovky také nestrpěl..."