19 listopadu 2014

Smůla se mu lepí na boty jako špenát...

 Můj kamarád Jan Outrata je celoživotním muzikantem tělem i duší a současně také smolařem. Já mu tvrdím, že je geniem, který se dovede posadit za každý hudební nástroj, on mi oponuje: „Posadit ano, zahrát ale jenom na něco, jinak jsem de facto jen geniálním smolařem.“
Noty jsou pro něj něco jako opium, přitahují ho víc než krásné ženy nebo bulvár a tak není divu, že se celý život snažil mít vlastní Big band, což se mu dlouho nedařilo, jednou nesehnal bicí, pak zas třeba chyběl dobrý trumpeťák, ale postupně to dal nějak dohromady. Dnes má konečně desetičlennou kapelu, sám hraje na dva saxofony, tedy nikoliv současně, ale střídavě na tenor a baryton. Taková kapela ovšem představuje pro Jana spoustu práce, musí v jedné osobě dělat prostě všecko: opisovače not, manažéra i aranžéra, dopravce i pasažéra a snad i trenažéra! Nakonec, když už to všechno klapalo, mu zase pro změnu nastaly trable se zpěvačkami. Ta první záhy otěhotněla, druhá měla potíže s intonací a teprve ta třetí, neměla žádnou podstatnou chybu.

 Konečně se dostavily tak vytoužené úspěchy u publika, jenže po roce mu zpěvačka z ničeho nic utekla k jiné kapele, takže on stál před problémem, jak honem sehnat náhradu, aby neztratil již sjednané kšefty. Na poslední chvíli, přes různé známé, dostal kontakt na zpěvačku Lillian Horynovou.
Tato madam měla eminentní zájem zpívat s dobrým jazz-orchestrem a protože je celý den sama v baráku jak zakletá princezna a už delší dobu se nudí, pozvala ho k sobě. Má doma klavír a on když přinese noty od těch skladeb, které by ona potom měla zpívat, může se to ihned nazkoušet.

 Lillian naštěstí bydlela v obci vzdálené od něj jen asi 30 km, takže Honza se hned druhého dne za ní rozjel místním vláčkem, auta nemaje. Tentokrát neměl svoji obligátní smůlu, Lillian byla žena krásná i sexy, což z praxe věděl, že působí na publikum velice kladně. Honza si začínal věřit...
Protože venku trochu pršelo, vyzul se v potemnělé předsíni z bot, aby nezašlapal přepychový koberec v obýváku, kam ho ladná paní domu uvedla. Když spolu odzkoušeli asi dvanáct věcí z jeho repertoáru, což Lillian zazpívala perfektně, nabídla mu čaj s koňakem a vlastní pečivo.
V družné debatě jim čas ubíhal rychleji než by se řeklo a když se začalo stmívat, Lillian v šerosvitu zapadajícího slunce se mu zdála být stejně krásná jako Pygmalionova socha Galathey. V jednom okamžiku se kapelník i zpěvačka najednou políbili.  Do toho se tak jako obvykle  překvapivě vrátil domů její manžel a Honza si neuvědomil, že jeho smyslné představy o Lillian nemůže její manžel znát a připadal si být trapně zaskočen. Chtěl proto, co nejrychleji zmizet s výmluvou, že by mu ujel poslední vlak. Nikterak deprimovaná paní Lillian ho ještě představila manželovi: „To je pan kapelník Outrata, který mi nabídl místo zpěvačky v jeho Evergreen-Bandu.“ Manžel jenom bez zájmu zamručel: „Těší mě, Horyna.“ a podal mu svou měkkou, vlhkou ruku.
Z konceptu vyvedený Honza se snažil rychle vypoklonkoval, vletěl bleskově do bot v předsíni a upaloval k nádraží. Teprve ve vlaku s hrůzou zjistil, že nemá na nohou své boty, ale zřejmě boty jejího manžela pana Horyny!
"To je trapas“, pomyslel si a hned zavolal mobilem Lillian, co se mu stalo.
"Jaká to náhoda!", zapěla Lillian na známou melodii a pokračovala, "Že máte totiž oba dva, stejně velikou nohu, i když manžel je o hlavu větší!“
„Paní Lilian, já se omlouvám“, koktal Honza, „já jedu zítra v osm tady kolem vás do města, stačilo by to, kdybych je dovezl k vám až zítra?“
„Dobře, pane Jendo, nemusíte vůbec ani vystupovat, já budu čekat na nádraží, ty boty si jen prohodíme a vy můžete pokračovat dál!“, navrhla ta milá paní. To bylo pro Honzu ideální řešení a byl šťasten, že jeho nová půvabná zpěvačka je navíc vtipná a k němu tak moc milá.

 Ovšem jeho příslovečná smůla se projevila příštího dne znovu. Když přijížděl k onomu nádraží, uviděl oknem krásnou Galatheu s jeho botami v plastovém pytlíku, kterak mu mává v ústrety. Zcela natěšen si v duchu zopakoval, co řekne a předá ji kromě těch bot jejího manžela, také malou kytičku konvalinek, které tajně žmoulal v kapse jako poděkování.
Jenže běda! Dveře, ty proklaté dveře u jeho vagonu, prostě nešly otevřít. Začal jimi vztekle lomcovat, což nebylo nic platné, teprve potom si všiml cedulky na skle: „POZOR, dveře jsou z důvodu poruchy zamčené, používejte dveře v přední části vozu!“
Utíkal celým vagonem dopředu, jenže mezitím se vláček opět rozjel. Viděl ještě udivený výraz v očích Lilliany a musel se jí znovu omlouvat mobilem. K výměně bot tedy došlo až odpoledne, když se vracel z města a došel k Lillianě domů.
"Pojďte dál, milý Jendo", řekla Lillian s mnohoslibným úsměvem. Ovšem ty jeho konvalinky byly už totálně zvadlé a připomínaly spíše zkažený špenát...


Žádné komentáře: