19 listopadu 2014

Smůla se mu lepí na boty jako špenát...



Můj kámoš Jan Outrata je celoživotním muzikantem tělem i duší a současně také smolařem. Já mu tvrdím, že je geniem, který se dovede posadit za každý hudební nástroj, on mi oponuje: „Posadit ano, zahrát ale jen na něco, jinak jsem de facto jen geniálním smolařem.“


Noty jsou pro něj něco jako opium, přitahují ho víc než krásné ženy nebo bulvár a tak není divu, že se celý život snažil mít vlastní Big band, což se mu dlouho nedařilo, jednou nesehnal bicí, pak zas třeba chyběl dobrý trumpeťák, ale postupně to dal nějak dohromady. Dnes má konečně desetičlennou kapelu, sám hraje na dva saxofony, tedy nikoliv současně, ale střídavě na tenor a baryton. Taková kapela ovšem představuje pro Jana spoustu práce, musí v jedné osobě dělat prostě všecko: opisovače not, manažéra i aranžéra, dopravce i pasažéra a snad i trenažéra! Nakonec, když už to všechno klapalo, mu zase pro změnu nastaly trable se zpěvačkami. Ta první záhy otěhotněla, druhá měla potíže s intonací a teprve ta třetí, neměla žádnou podstatnou chybu.

Konečně se dostavily i vytoužené úspěchy u publika, jenže po roce mu zpěvačka z ničeho nic utekla k jiné kapele, takže on stál před problémem, jak bleskurychle sehnat náhradu, aby neztratil již sjednané kšefty. Na poslední chvíli, přes různé známé dostal kontakt na zpěvačku Lillian Horynovou.
Tato madam měla eminentní zájem zpívat s dobrým orchestrem a protože je celý den sama v baráku jak zakletá princezna a už delší dobu se nudí, pozvala ho k sobě. Má doma klavír a on když přinese noty toho, co má ona zpívat, může se to hned nazkoušet.





Lillian naštěstí bydlela v obci vzdálené jen asi 30 km, takže Honza se hned druhého dne za ní rozjel místním vláčkem, auta nemaje. Tentokrát neměl svoji obligátní smůlu, Lillian byla žena krásná i sexy, což z praxe věděl, že působí na publikum velice kladně.







Protože venku trochu pršelo, vyzul se Honza v předsíni z bot, aby nezašlapal přepychový koberec v obýváku, kam ho ladná paní domu uvedla. Když spolu odzkoušeli asi dvanáct věcí z jeho repertoáru, což Lillian zazpívala perfektně, nabídla mu čaj s koňakem a vlastní pečivo.


V družné debatě jim čas ubíhal rychleji než by se řeklo a když se začalo stmívat, zdála se mu Lillian krásná jako Pygmalionova socha Galathey. Do toho se překvapivě vrátil domů její manžel a Honza si neuvědomil, že jeho smyslné představy o Lillian nemůže nikdo znát a připadal si najednou trapně. Chtěl proto, co nejrychleji zmizet s výmluvou, že by mu ujel poslední vláček.


Nikterak deprimovaná paní Lillian ho ještě představila manželovi: „To je pan kapelník Outrata.“ Ten jenom zamručel: „Těší mě, Horyna.“ A Honza, který se cítil jakoby přistižen na švestkách, se rychle vypoklonkoval, vletěl bleskově do bot v předsíni a upaloval k nádraží. Teprve ve vlaku s hrůzou zjistil, že nemá na nohou své boty, ale zřejmě boty pana Horyny!


"To je trapas“, pomyslel si a hned zavolal Lillian co se mu stalo.


"Jaká to náhoda!", zapěla Lillian, "že máte oba stejnou nohu, vždyť on je asi tak o hlavu větší!“


„Paní Lilian, já se omlouvám“, koktal Honza, „já jedu zítra v osm tady kolem vás do města, stačilo by to, kdybych je dovezl k vám až zítra?“


„Dobře, pane Jendo, nemusíte vůbec ani vystupovat, já budu čekat na nádraží, ty boty si jen prohodíme a vy můžete pokračovat dál!“, navrhla ta milá paní. To bylo pro Honzu ideální řešení a byl šťasten, že jeho nová půvabná zpěvačka je navíc k němu tak moc milá.







Ovšem jeho příslovečná smůla se projevila příštího dne. Když přijížděl k onomu nádraží, uviděl oknem krásnou Galatheu s jeho botami v pytlíku, mávat mu v ústrety. Zcela natěšen si v duchu zopakoval, co řekne a předá ji kromě těch bot jejího manžela, také malou kytičku konvalinek, které tajně žmoulal v kapse jako poděkování.

Jenže běda! Dveře, ty proklaté dveře u jeho vagonu nešly otevřít. Začal jimi vztekle lomcovat, což nebylo nic platné, teprve potom si všiml cedulky na skle: „POZOR, dveře jsou z důvodu poruchy zamčené, používejte dveře v přední části vozu!“

Utíkal celým vagonem dopředu, jenže mezitím se vláček opět rozjel. Viděl ještě udivený výraz v očích Lilliany a musel se jí znovu omlouvat mobilem. K výměně bot tedy došlo až odpoledne, když se vracel z města a došel k Lillianě domů.


"Pojďte dál, Jendo", řekla Lillian v krásném župánku s mnohoslibným úsměvem. Ovšem jeho konvalinky byly už totálně zvadlé..


http://youtu.be/0FTXuvqepWU










Žádné komentáře: