13 prosince 2014

Tenkrát o Vánocích 1944

 Byly to poslední válečné Vánoce 1944. Navzdory tomu, že to byly opravdu bídné časy, byla u nás doma ta nejútulnější pohoda, na kterou stále rád vzpomínám. Snad ta nejistota, co nás čeká až přijde fronta do Prahy i ty bombardéry nad hlavou, způsobily atmosféru naprosté soudržnosti rodiny. 
Já jsem prvně chtěl té naší mamině taky něco koupit k Ježíšku, protože jsem věděl, že otec vždycky udělá stojku a všechny peníze odevzdává matce na domácnost a tudíž nikomu nikdy žádné dárky nekupuje a sestra byla ještě moc malá. A tak jsem si už od září střádal do prasátka drobné penízky, které jsem dostal za umyté nádobí, či donesený nákup.

Teprve 22.prosince jsem se rozhodl rozbít prasátko a zjistil, že v něm mám 46,60 Korun. Došel jsem tedy do Nuslí do obchodního domu ASO, abych vybral vhodný dárek, ale nebylo to vůbec jednoduché. Látky byly na lístky, takzvané šatenky, které jsem pochopitelně neměl a ostatní věci byly pro mne cenově nedostupné. Konečně jsem objevil krásnou kazetu na šití a vzpomněl si, že mamina má své šicí potřeby v krabici od cukru. Jak jsem se tak zálibně díval na tu kazetu, která ovšem stála 49 K, všimla si mě jedna prodavačka a zeptala se mně:
„Copak bys chtěl, chlapče?“
„Tohleto, je na nítě a na knoflíky?“, zeptal jsem se pro jistotu.
„Ano, to je na různé šicí potřeby, jako: jehly, nůžky, nitě, štupovačky, patentky a tak.“

„Hmm, nojo, a nemáte něco levnějšího? Já to chci jako dárek mamce k Ježíšku.“
„Chlapče, to už je zlevněná cena, to je hezké, že chceš mamince udělat radost. Podívej, ta kazeta je potažená sametem a tady je polštářek na špendlíky a tři krabičky na drobné věci, ta opravdu není drahá a mamince by udělala velikou radost.“
„Jenže já mám ušetřeno jenom 46,60 a to už nestihnu si došetřit ty dvě koruny čtyřicet do Ježíška, ten už je pozejtří...“

Ta dobrá paní se na mne mile podívala a řekla: "Já jsem měla taky takového syna", načež někam odběhla. Když se vrátila, zdálo se mi, že má slzičky v očích: „Ukaž, dej mi ty všechny drobné a já se pokusím to nějak zaonačit.“ Pak je přepočítala, dala do jednotlivých přihrádek registrační pokladny, zatočila klikou, cinklo to a v okénku vyskočilo číslo 49,00 K. Načež mi kazetu zabalila, já jsem té paní moc poděkoval a kráčel domů šťasten, že mám takový skvělý dárek.
Doma jsem musel vyřešit další problém, aby to mamina neviděla. Dal jsem tedy balík do sklepa a zarovnal ho do naštípaného dříví. Teprve když máti odešla někam na nákup, schoval jsem rychle balík pod kanape mezi své krámy a knížky.

 Štědrý den probíhal přesně tak jako každý rok, tedy přes den půst, jen chleba a čaj, večer v šest hodin u prostřeného stolu modlitba ve stoje, potom rybí polévka a kapr s bramborovým salátem. Načež jsme se odebrali z kuchyně do pokoje, kde stál náš stromeček, zazpívalo se „Narodil se Kristus Pán“ a naše krásná mamina nám přečetla něco z bible. Napjaté očekávání ve mně vzrůstalo...
Teprve pak došlo na dárky. Tenkrát jsem sám nebyl ani tak zvědavý na svůj dárek, jako na to, co řekne mamka dárku ode mne. To překonalo všechna očekávání. Máti, když spatřila poměrně velký balíček se svým jménem, podívala se na nás překvapeně, otec taky jen kroutil hlavou a ona nervózní rukou roztrhla obal. Lepší odměnu jsem nemohl dostat, pohlazení a šťastný úsměv. S ohledem na sestřičku však řekla: "Děkuju Ti Ježíšku, udělal's mi velikou radost!"

A já teď, po tolika letech, si uvědomuji, že ta dnešní, stále na něco nadávající, ale de facto blahobytná společnost, se vůbec nemůže z ničeho radovat tak, jako my tenkrát...

Žádné komentáře: