03 února 2015

Jak se vyvolávalo

Musím vám hned na začátku vysvětlit, že se nejedná o fotografování nebo o májové průvody, ale o školní výuku na gymnáziu, v padesátých letech. Z nepochopitelných důvodů se učiteli na gymnáziu říkalo „pane profesore“, přestože vlastně profesorem nebyl a žákům už od 11 let se vykalo i když to hlavně u chlapců menšího vzrůstu, vypadalo směšně.
Při vyučování se muselo klidně sedět a tiše poslouchat, na dotaz profesora se mělo hlásit, kdo to ví, což jsem já zásadně nedělal, buď jsem nevěděl o co se jedná, nebo když jsem to věděl, tak bych si připadal jako šprt neboli šplhoun. Horší bylo zkoušení a přímo děsivé bylo vyvolávání na stupínek k tabuli, kde byl člověk bez nápovědy prakticky ztracen.
Jednotliví profesoři a profesorky měli každý svůj ustálený rituál vyvolávání žáků k tabuli. Profesor bez fantazie, otevřel svůj notes a začal vyvolávat podle abecedy, což jsem měl rád, protože to začalo u Ambrože, Baborovského, Čejky, zatímco já, třetí od konce abecedy, jsem se mohl klidně válet, věda, že se na mne dnes nedostane.
Horší to bylo s profesorkou deskriptivy, zvanou Andula, ta nás napínala tím, že se vždy rozmýšlela, jestli má tentokrát začít od A nebo od Z, a to jsem vždycky trnul.
Nejzáludnější byl profesor chemie Brandejs, zvaný pinakoid, ten to bral vždycky na přeskáčku. To se nedalo odhadnout, člověk se potil celou hodinu a neměl nervy ani na to si opsat pod lavicí od kámoše domácí cvičení z matiky.

Profesorka dějepisu Iva Soudková, zvaná Omega, si potrpěla na absolutní spravedlnost a k tomu účelu sloužil její rituál, zvaný: „Nechejme to na spravedlivé náhodě“.
Pomalu zasunula připravenou celuloidovou záložku do svého zavřeného notesu, kde každý list nesl jméno jednoho žáka, načež otevřela notes a přečetla ortel:
„K tabuli teď půjde, následovala vteřínka napjatéhp očekávání –  Marek!“
Celá třída odpověděla sborově: „Kterej?“
Ona se podívala znovu do notesu: „Marek Josef!“
Třída opět ve sboru: „Chybí!“
Ona znovu zalovila v notesu: „Tak ten druhej, Marek Milan!“
A třída na to opět sborově: „Chybí!“
A tak se získávaly cenné minuty a vteřiny, jenom Nacházel sedící vedle mne se naštval a syknul zlostně: „Teď jsem v prdeli, jsem hned za Markama!“ a taky, že se vzápětí ozvala Omega se svým miloučkým úsměvem: „Ale Nacházeli, vy se tady, doufám, nacházíte!“
Jednou musela u nás Omega zaskakovat za nemocnou matikářku a protože něměla o matematice ani šajna, vymyslela si, zaměstnat třídu tak, že postupně každého vyvolá a ten bude muset u tabule zazpívat nějakou píseň dle vlastního výběru. Byla to celkem otrava poslouchat ty naše pubertálně mutující hlasy, až skvělý Nacházel překvapil všechny. Postavil se do pozoru, uklonil se hlavou a řekl: "R.A.Dvorský, Škola lásky: Ve škole - mně ach běda, nudila každá věda, díval jsem se raděj ku hvězdám. Dějiny, to je marný, byly mi suchopárný, ze všeho jen Kleopatru znám..."
"Dost!", přerušila ho dějepisářka Omega, "to je nějaká odrhovačka! Něco jiného!"
"Paní profesorko, já bych tedy zazpíval druhou sloku ta je lepší." Načež pokračoval:
"Děvčata, hola, hola, tady je lásky škola, naučí vás jak se líbat má!"
"Nacházeli!", vypěnila Omega, "okamžitě si jděte sednout, toto já zapíši do třídní knihy!"

U Omegy jsem měl celých šest let stále a jenom čtyřky, byl jsem prostě zavedeným čtyřkařem a když jsem kvůli mé matce si chtěl tu čtyřku zlepšit a šprtal se a hlásil se a vlastně všechno věděl, pochválila mne slovy: "Ano, Toms, správně, lepšíte se! Píši čtyřku, namísto dosavadní  čtyři-minus." 
Zachránilo mě to, že poslední rok před maturitou přišel místo ní pan profesor PUNŤA.

Ovšem nejnevypočitatelnějším byl profesor angličtiny jménem Smetana, zvaný Smeták, Portviš, Porťák, Ten se hned v první hodině angličtiny proslavil tím, že celou dobu něco blábolil o jakémsi "glottal-stopu", nikdo ve třídě netušil o co jde a když se jeden žáček přihlásil a chtěl bližší vysvětlení, odpověděl mu Porťák touto slavnou větou: "Glottal-stop se vyznačuje tím, že v angličtině vůbec není!" Později jsem si sám někde zjistil, že však v češtině ten glottal-stop je.  Příklad: Někdo se třeba jmenuje Doucha, ale vata se dává do ucha. (V prvním případě g-s není, v druhém případě je.)

Porťák obvykle vyvolával k tabuli, jakoby za trest, i když člověk nic neprovedl. Uvedu pro názornost dva příklady, co se mi staly. Jednou mi spadla na hlavu omítka, což byl tenkrát jistý kolorit doby, omítka padala v Praze skoro v každé ulici. Utrpěl jsem krvácející ránu na temeni hlavy, byl jsem ihned záchrankou odvezen do nemocnice, naštěstí pro mne lebka to vydržela, rána byla sešita a já musel zůstal týden v domácím léčení. 
Když jsem přišel opět do školy, ještě se zaflastrovanou hlavou, byla hned první hodinu angličtina, a já se omlouval profesoru Porťákovi, že nejsem připraven na dnešní hodinu z důvodu úrazu. Ten se na mne zle podíval a spustil svým astmatickým hlasem: „Chlapíku, pro pána, to s tebou uděláme krátký proces! Pojď k tabuli, pojď k tabuli a přelož mi: V Portugalsku Portugalci mluví portugalsky!“ Samozřejmě, že jsem to nějak popsul a dostal pětku.
Jindy jsem se ho jen slušně zeptal, jestli si smím odskočit na záchod. „Chlapíku koulovatý, tady mám v notesu: Toms. Patnáctého cvakal klikou, osmadvacátého spadl ze židličky a teď chceš jít na záchod? Nikam nepůjdeš! A přelož mi - přelož mi: “Matce spadl do výlevky šicí stroj.“ Což byla pochopitelně zase pětka.
A tak nás ten dobrý Porťák naučil jen samé zhůvěřilosti, jako od Shakespeara: „Rozpoltila jsi mé srdce ve dví“ nebo třeba Otčenáš ve staroangličtině: "Ouer Father which art in heaven..", ale faktem je, že když jsem potom prvně přijel do Anglie, nedovedl jsem si koupit ani párek v rohlíku...

https://youtu.be/guBodVi09T8


Žádné komentáře: