03 prosince 2008

Prodaný nevěst na horách

S rodinou Kosových z Mnichova jsme se seznámili docela náhodně v Amsterodamu při návštěvě voskového panoptika. Oni byli manželé Jana a Jan s dcerkou Emou a my jako půlka rodiny Brigitka a já. Vypadalo to na docela hezké přátelství mezi emigranty, dcerky byly stejně staré, ale ta vzdálenost 400 km Mnichov-Frankfurt neumožňila častější styk. Pak mi ale oni sami v roce 1980 telefonicky navrhli společnou dovolenou na horách v únoru a zamluvili na 14 dní penzion v Böhmerwaldu, což je německá strana Šumavy. Podcenil jsem skutečnost, že se s spolu známe jen povrchně a 14 dní může pak být až moc dlouhá doba.

 Jana byla typem ženy zvláštní, sice bez oslňující inteligence, ale zato se značně vynikajícím poprsím. Jinak to byla celkem pohledná zrzečka, která si neustále vymýšlela různá poťouchlá popichování, terčem jsem byl většinou já. Řekla mi, že mám nejvyšší čas se oženit, dokud mám ještě zbytky vlasů, pak už mě prý žádná nebude chtít! Každá žena prý touží hrabat se muži ve vlasech. O Janovi mi řekla, že vypadá naprosto nemožně, v těch svých šponovkách, má moc hubené nohy jako čáp. Janovi pak ale řekla, že se mu já posmívám, kvůli jeho hubeným nohám, což ho ovšem urazilo. Jinak se velice rychle skamarádila se všemi babami v penzionu. Ona totiž nelyžovala a tak, zatímco my s dětmi se celý den hemžili na sněhu, ona seděla v hospodě, popíjela čaj či kafe s rumem, pálila cigarety a kvákala s obdobnými anti-lyžařkami jako byla sama. 

Večer pak, když jsem vešel do společenské místnosti, mi jedna z těch zvědavých dam pokynula abych, než přijde moje rodinka, přisedl mezi ně a zeptala se přímo: „Víte, pane, my jsme se tady s kamarádkami dohadovaly o Vaší pětičlenné rodince, která je poněkud nezvyklá. Jedna žena, dva muži a dvě dcery. Až teprve paní Jana nám vysvětlila, že to je jednoduché, mají s manželem dvě dcery, vy jste prý takový osamělý strýček a tak vás vzali sebou, abyste se třeba tady s někým seznámil."
Nepostačil jsem se divit a dáma pokračovala: „Jenže já jsem zaslechla, že ta Brigita na vás volá „papá“, z čehož logicky plyne, že asi ta paní Jana má jen tu Emu s manželem a tu Brigitu s vámi."
Vzal jsem to s humorem a řekl: „To je na mne moc složité, víte co, dámy, zeptejte se na to Jany, ta vám to jistě ráda vysvětlí, teď mě ale omluvte, musím jít za rodinou...“ 

Později u večeře jsem se zeptal Jany: „Proč jsi ze mne udělala strýčka nekňubu a z Brigity svoji dceru? Můžeš to nějak přiblížit mému chápání?“ 
„No, to je jen tak, aby byla sranda“, chechtala se Jana. 
„Jenže ty kokodačky slyšely, že mi Brigita říká „papá“, takže ty jsi teď v jejich očích buď bigamistka se dvěma manžely a nebo Honza je paroháč a neví o tom!“ 
„To je teda blbá sranda, Jano!“, ozval se Jan, "vysvětli jim, že máš papír od doktora, že jsi cvok!"

Příště zase si Janě postěžovala jakási utrápená Frau Lange, že její desetiletá dcera Silva chce stále hrát svoji oblíbenou hru Super-Hirn, což je něco jako „geniální mozek“ a oni s manželem dceři nestačí, a proto prý hledá nějakého geniálního soupeře. To bylo ovšem sousto pro Janu! Ihned ji doporučila mne jako kybernetického inženýra a experta na takové hry. 
Hned tentýž večer napochodovala dívenka Silva s onou hrou v krabici pod paží a přímo k našemu stolu a moc slušně mi děkovala, že jsem tak hodný a hodlám si s ní zahrát. Nejprve jsem musel dívku ujistit, že tuto hru vidím prvně v životě, a že mi musí vysvětlit pravidla. Pak jsem byl nucen, v roli favorita, se pekelně soustředit, abych se nezesměšnil. Netušil jsem ovšem, že jsem si tím upletl bič sám na sebe, protože pak chtěla se mnou hrát každý večer. Zdržoval jsem se raději déle v hospodě naproti, kam jsme chodili na večeře, abych tak unikl hrou posedlé dívce Silvince. 

Jednou večer když jsme se vraceli z lyžování do penzionu, vrhla se uslzená Jana Honzovi kolem krku se slovy: „Představ si, Jendo, že v tý hospodě naproti mi někdo usiluje o život!“ 
„Jak to, vařej tam tak špatnej grog?“, zeptal se suše Jan. „To né, ty bambulo, ale když jsem vyšla před dveře, tak se najednou sesunul ze střechy metrák sněhu a obrovskej rampouch spadl těsně vedle mne, málem mě zabil!“ 
„A hlásila jsi to majiteli?“ 
„Aby ne! Moc se mi omlouval a na odškodnění mám u něj dnešní večeři zadarmo!“ 
Jak jsem později zjistil, nakukala při této příležitosti šílená Jana tomu majiteli, že se mi líbí jeho dcera, která nás obsluhuje u stolu. Já jsem jenom postřehl, že se dívka na mne usmívala a po večeři přišla pěkně vyfintěná, usedla ke klavíru v koutě lokálu a začala hrát Chopina. 

Jana se potutelně ušklíbla a prohodila: „Hezká žabka, že jo, líbí se ti Míro?“ 
Jistě, nečekal bych že umí tak dobře hrát na klavír. Podle těch buclatých prstů bych ji tipoval spíše na vzornou dojičku krav z JZD“, řekl jsem odborně. 
„To ona hraje pro tebe, ty ňoumo, měl bys jí až dohraje zatleskat“, řekla Jana. 
„Jak to pro mne? Hraje snad pro celý lokál, ne?“, odtušil jsem popuzeně. 
"Já jsem o tobě mluvila s jejím otcem“, řekla tajemně Jana, „a ten by byl rád, kdyby už byla holka pod čepcem, zdědí jednou tuhle hospodu, to řeznictví tady vedle a celej statek se vším všudy!“ Jan se jen potutelně uculoval až kuckal. 

 Myslel jsem, že si Jana vymýšlí a fantazíruje, ale když potom přišel pan hostinský k našemu stolu, začal jsem střihat ušima. Mluvil také v tom smyslu, že by byl rád, kdyby se dcera provdala, vždyť už jí je devětadvacet a tady na takové horské vesničce ona nemá mnoho šancí i když je krásná a hlavně pracovitá. Začal jsem rychle předstírat únavu a s poukazem na dceru se omluvil, že už je pozdě a že musíme jít spát. 
Večer v penzionu, jsem už ale opravdu vypěnil na Janu, že mám těch jejích dohazovaček dost a že tu nechci být něco jako prodaný nevěst!..

Do toho ale přišla k našemu stolu stále utrápená paní Lange a řekla mi: „Herr Toms, já jsem vás nechtěla obtěžovat, ale vzhledem k těmto nepříznivým okolnostem, musím s díky akceptovat vaši milou nabídku, že nás odvezete zítra ráno na vlak. Autobus totiž nejede a manželovi je tak zle, má vysoký tlak, takže musíme okamžitě přerušit zdejší pobyt a odjet domů. Silva sice šílí, chce zde zůstat, ale nedá se nic dělat, odjet domů musíme!“
„Ale já...“, zůstal jsem civět s otevřenou pusou, nevěda co říct. Jana mne rychle doplnila: „Kdyby náhodou do rána napadl nový sníh a pan Toms by s tím svým Mercedesem nemohl vyjet, tak vás odveze můj manžel, my máme na rozdíl od něj přední náhon a řetězy. 
Samozřejmě, že sníh nenapadl a jel jsem tedy jako blbec já. Udělal jsem sice dobrý skutek, ale celé dopoledne bylo v čudu a Brigitě propadl zaplacený kurz lyžování.  Umínil jsem si: „Už nikdy více s jakýmikoliv málo známými na dovolenou!“

Žádné komentáře: