Agentem snadno a rychle

„Můžeš mi, Mirku, nějak vysvětlit ten svůj téměř zcela živelný odpor k socializmu", zeptala se mě jenou v práci má "rudá" kolegyně Hedy:" Míro, prosimtě, řekni mi, cože je na tom tak špatného zastávat se chudých proti bohatým? Byl někdo z tvé rodiny někdy perzekvován, byl někdo z vaší rodiny zavřen, nebo přišli jste o nějaký majetek?“

„Ne, nic takového se nám nestalo, Hedy, ale můj názor nevznikl na základě nějakého bebíčka či ukřivdění naší rodině, mně ihned vadily ty tupé ksichty pochodujících milicionářů při únorovém puči 1948 a vyhození ministra Jana Masaryka najatými vrahy z okna, mně vadí hesla na každém patníku "SSSR náš vzor!", mně vadila poprava evidentně nevinné Milady Horákové, mně vadí uranové doly a koncentráky plné politických vězňů a střílení do lidí u zadrátovaných hranic a mně prostě vadí totalita, rudé hvězdy, srpy a kladiva a úplně nejvíc mi vadí to, že když budeš chtít, tak mne můžeš za tyto moje řeči dát zavřít, Hedviko!“
„To jsi snad přehnal, to bych já nikdy neudělala“, ohradila se.

„Ty ne, ale tisíce jiných mají tu možnost! Víš co je to idiosynkrazie?“

„Ano, to je takový pudový odpor, nahánějící husí kůži. Pro mne je to třeba zvuk skřípání zubama.“
„Přesně tak, Hedy a to je taky můj pudový odpor ke komunizmu!“

V srpnu 1968  jsem se chopil příležitosti emigrovat někam na západ...
Vydržel jsem žít dvacet let v socializmu i když jsem se celou tu dobu zaobíral myšlenkou jak prchnout za svobodou na západ. Nejprve jsem chtěl utéct hned po maturitě, pak jsem to posunul až dokončím vysokou školu. Pak zase jsem bral ohledy na rodiče a čekal až půjde můj otec do penze, takže jsem v socialistické ohradě pro blbce a přitakávače, vydržel až do ruské okupace 1968.

Už za pár dní po okupaci jsem byl v západním Německu, kde byla spousta možností dostat dobře zaplacenou práci. Byl jsem tehdy přesvědčen, že rudá kolonizace není ve střední Evropě absolutně udržitelná na víc než rok či dva a pak se zase budu moci vrátit domů. Západní Německo právě prožívalo vysokou konjunkturu a soukromé firmy se předháněly v lákavých pracovních nabídkách. Díky svým technickým i řečovým znalostem, jsem se uchytil u pobočky americké computerové firmy UNIVAC, která mi dala nejprve školení a potom dobře honorovanou práci programátora a systémového poradce, takže už do roka jsem měl to, na co jsem se do svých 36 let nezmohl, totiž zařízenou mansardu a ojetého Forda. 

Jednoho dne mi přišel dopis z  Česka, psaný neznámým písmem a bez zpáteční adresy...
Zvědavě jsem ho roztrhl a četl: Milý Mirku, asi se divíš kdo ti to píše, to jsem já Hedvika. Od tvé maminky jsem doslova vydyndala Tvoji adresu, jinak bych Ti napsala už dříve. Chtěla bych se Tě zeptat, jestli bych Tě mohla asi tak na jeden týden navštívit. Kdyby to nešlo, tak třeba až někdy příště? Chtěla bych vědět jak se máš, co děláš a jestli si taky někdy na mne vzpomeneš? Zdraví Tě tvá kolegyně Hedy!

Odepsal jsem jí, že samozřejmě může přijet kdykoliv a když to stihne ještě do jedenáctého října, tak ji vezmu sebou na výlet do Holandska, kam mám namířeno.

Hedvika to stihla a přijela už desátého. Byl jsem jí naproti na nádraží ve Frankfurtu a přesto, že jsme se k sobě vždycky chovali kamarádsky, padli jsme si do náručí jakoby dva milenci po mnohaletém odloučení.

Když jsme se pak ubytovali v malém romantickém hotýlku u jednoho z amsterodamských grachtů, zůstala Hedvika zadumaně stát u okna jak očarovaná a slzy se jí koulely až do jejího bujného dekoltu.

V první chvíli jsem se lekl, že se jí něco stalo: „Co je,Hedy, proboha, co se ti stalo?" 
„Jsem děsně, šíleně šťastná, víš, tohle je ten Amsterodam o němž jsem už ani nevěřila, že existuje, byl pro mne tak neskutečný, právě tak jako Paříž nebo New York – prostě jenom obrázek na pohlednici a písmenka na papíře – a teď jsem najednou tady! Mirku, jsi ke mně strašně moc hodný, že‘s mi to umožnil, řekni mi, že se mi to nezdá..."

„Víš, Hedy, to je takový  šok ze svobody, jaký si prodělal každý z nás emigrantů. Moje sestra to dokonce odstonala horečkou a zvracením, jak při mořské nemoci!“

„Ty jsi přece nemohl vědět, že právě toto město tajně miluju, tak jako Prahu, ale zase úplně jinak. Mám ho doma na obrázku nad postelí a bylo pro mne dvacet let strašně nedostupné...“ 

„Tak to jsem rád, že jsem se trefil do černýho.“
Pak jsme spolu zašli na večeři do staré rybářské restaurace v hausbotu a jak jsme tak proti sobě seděli nad číšemi bílého vína, začala Hedvika znovu slzet. „Hedy, co to zas vidím za slzičky? To se přeci pro dnešní večer zakazuje!“
„Je tady ještě jedna věc, Mirku, kterou ti musím říct, možná, že mne budeš zato nenávidět, ale já si připadám jako strašný křivák, dokud ti to neřeknu...“ Hedvika byla silně nervózní.
„Hedy, klid, nebudu ti nic vyčítat, já to tuším, že máš asi v Praze nějakého milého nebo manžela - to chápu...“
„Ne, tak to není, ale je to mnohem horší. Mirku, já jsem tak zbabělá, že jsem dosud nevystoupila z komunistické partaje, tak jako moje rodiče ihned po okupaci. Jenže oni jsou už v penzi, ale já se snažila udržet svou teplou židli a právě když jsem se konečně rozhodla vrátit rudou knížku, řekli mi, že mě pustí za tebou do NSR, když jim něco slíbím.“
„Já sice nechápu, Hedy, proč těm blbcům ještě platíš příspěvky, ale na tebe se prostě zlobit nedovedu, ty jsi přesně taková, jak kdysi řekl Kléma, člověk zvláštního ražení, škoda je tě...“
„Máš pravdu, Mirku, ale já bych řekla spíš, že jsem blbá! Ale představ si, oni vědí kde pracuješ a já jsem od nich dostala úkol: buďto tě mám přesvědčovat, aby ses vrátil, což bych stejně nedělala, anebo ti mám navrhnout, abys tady pracoval pro českou rozvědku...“
Musel jsem se hlasitě rozesmát: „Tak ty, chudinko, máš ze mne udělat špióna? No, to je tedy ten největší světový GÓL všech dob!“
„Psst, Mirku“, šeptala ,“já nevím jestli nás náhodou nesledují...“
„Tak jim vyřiď, Hedy,“ rozhlédl jsem se a úmyslně zesílil hlas, „že se domů vrátím v ten moment, jakmile oni půjdou od válu. Já špióna dělat neumím, ale kdybych ho musel dělat, tak jedině PROTI  nim!“

„Že se na mne nezlobíš, Mirečku? Já bych jim byla slíbila snad všechno, jen abych mohla za tebou vyjet. Oni se mi sice budou mstít, že jsem tě nepřemluvila, ale ať mne třeba zavřou! A ty si dávej pozor, příště za tebou pošlou své skalní typy, to jsou bezcharakterní zrůdy!“

„Já se jich nebojím, co mi tady můžou udělat? Pošlu je, víš kam...?“
„Pozor, dozvěděla jsem se něco o jejich metodách, budou tě citově vydírat, máš tam rodiče a taková agentská kreatura ti klidně řekne, že když jejich nabídku odmítneš, tak se nesmíš divit, že tvůj otec nebo matka, zahyne nešťastnou náhodou, třeba pod koly tramvaje!“

„Sama vidíš, kam až to ta tvoje slavná partaj dotáhla! Proč jsi tak ukrutně naivní HEDVIKO?“
„Mirku, jak se vrátím, hodím jim rudou knížku pod nohy! To ti slibuji!“

Hedvika svoji vyhrůžku skutečně dodržela, vystoupila z KSČ a když jsem se s ní o dvacet let později, po sametové revoluci náhodně setkal, byla zase pro změnu velice nadšenou  stoupenkyní Sládkovců, o něco později Okamury a Babiše. To jsou přece, zase, dle Gottwalda: LIDi  ZVLÁŠTNÍHO (DEBILNÍHO)  RAŽENÍ!!!

https://youtu.be/OZPpDREUduo

Jak jsem spadl z Marsu

Když jsem v roce 1993 po 25 letech zase stanul na půdě své vlasti, bylo mi tak všelijak. Moje touha po domově a nostalgie se zde najednou mísila se šokující realitou a nepochopitelnými jevy na každém kroku. Byly to do jisté míry pocity vězně, který se po dlouhých letech vrací do civilního života a vidí kolem sebe všechny ty změny, které kontrastují s představami v jeho paměti. Jenže tento člověk po čtvrt století  najednou  přichází  do míst

v jeho paměti, kde očekává něco lepšího a zatím zde objevuje něco  nepředstavitelně horšího! Nechci zde vypočítávat všechno to horší, co na mne trčelo ze všech stran, ta lešení v ulicích, ti chodci někam spěchající, ty zanedbané obchody, ale já to ošklivé nechci  kritizovat já chci popsat ony pro mne tak úsměvné situace, které ve mně jakoby vygenerovaly člověka spadlého z Marsu. Zatímco pro lidi, kteří zde celou tu dobu žili, to nebylo nic až tak divného, tak pro mne to byly zážitky překvapující, někdy až kocourkovsky roztomilé.

Případ 1. PILOTKA.
Jedny z prvních mých kroků v Praze směřovaly do Rytířské ulice, kde jsem už kdysi dávno pracoval jako dovozce computerů ze zahraničí. Samozřejmě, že na tomto místě bylo již něco jiného, jakási prodejna pánského prádla. Šel jsem se podívat dovnitř a nostalgicky zamířil přesně na to místo, kde jsem strávil pár let svého života. Podivné mi bylo jen to, že v celém obchodě jsem byl sám, jako Robinson na pustém ostrově...
Vtom se ale odněkud tiše vynořily dvě mladičké prodavačky a s radostí se ke mně vrhly: „Jé, pane, co byste si přál koupit?“ To mě rozesmálo: „Milé dívky, já jsem si nepřišel koupit nic, já jsem tady z nostalgie, podívejte se, přesně zde, v době kdy jste ještě nebyly na světě, stál můj psací stůl.“ To ovšem ty dívky vůbec nezajímalo: „Pane, kupte si něco“, žadonily, „my jsme za dnešek ještě vůbec nic neprodaly!“ Takže toto mi ještě nikdy žádná prodavačka neřekla. Tak naivní upřímnost jsem nikde na západě nezažil: „Milá děvčata, ale já opravdu sem nejdu nic kupovat a ani nevím, co bych tak mohl potřebovat...?“
„Tak si kupte třeba pilotku“, radily mi.
„Abych vám udělal radost, tak bych si tu pilotku koupil – ale když já nevím co to  vůbec je?  Můžete mi  tu záhadu ukázat?“ zeptal jsem se.
Vysvětlily mi hned o co jde a ukázaly krásnou bleděmodrou košili s nárameníky, prý přesně takovou totiž nosí všichni piloti! Tak jsem si ji koupil a mám ji až do dnešního dne, ve skříni a moc si ji šetřím, takže je stále jako nová...ta pilotka,  zatímco já jsem, čím dál a dál starší...

Případ 2. HOUBOVÝ ATLAS.
Při procházce Olomoucí jsem za výlohou jakéhosi knihkupectví spatřil velký barevný houbový atlas. Protože rád sbírám houby, řekl jsem si, že by se mi to hodilo! Jenže, běda, před obchodem stála dlouhá a zcela spořádaná fronta. Dveře obchodu byly otevřené a jak jsem tam nakoukl, uviděl jsem tam stát za pultem dvě prodavačky, ale žádné kupující. Otočil jsem se, nic nechápaje, na mlčící frontu před krámem, pak znovu na prodavačky a nevydržel jsem to, abych se nezeptal:

„Lidičky, proboha, proč tu všichni stojíte před krámem, vždyť je tam volno!“
„My tady čekáme na košíky“, ozvalo  se z davu.
A já se zeptal asi úplně debilně: „Jaké košíky?“

Vtom se ozvala jedna z těch prodavaček: „Jestli víte, co chcete, tak nemusíte čekat na košík, pojďte dovnitř!“ Pomyslel jsem si, že pochopitelně vím co chci. Vstoupil jsem tedy s němým souhlasem fronty přímo do krámu a pronesl další idiotský dotaz: „A ti venku čekající nevědi co chtějí?“ Podívala se na mne pohledem matky na své slabomyslné děcko, zakroutila hlavou a řekla: „Vy néste tade odsaď, že. Co chcete kópit?“ Měla pravdu, já nebyl tade odsaď, já byl z Marsu.

Teprve teď jsem si všiml, že vpravo od pultu v jakési podlouhlé místnosti stojí regály s knihami a mezi nimi asi pět kupujících s košíky si vybírá svou duševní potravu.

„Chtěl bych ten Atlas hub, co máte za výlohou“ a pro prodavačku bezdůvodně jsem se rozřehtal, při představě podobných knihkupectví v Německu, kde davy lidí se hrabou v haldách knih, každý si něco prohlíží nebo čte a prodavač nemá vůbec ani šajna, kdo si co bere a tady se čeká na košíky!! Naráz jsem pochopil v jakém chaosu já v tom kapitalizmu žiju!

Případ 3. HLEDÁNÍ WC.
Mám rád opečené buřty, ale takové krásně libové z hovězího masa, jak říkají Němci Rindswürstchen, mohu se po nich utlouct. A přesně takové jsem uviděl někde na ulici v Praze a ihned si jeden koupil. Opticky vypadal přesně tak jako ty v Německu, ale v reálu to byla úděsně tučná klobása. Načež došlo k tomu, k čemu dojít muselo, protože už léta od operace nemám žlučník.
Najednou jsem musel strašně rychle vyhledat WC. Kde nic – tu nic, až jako spásu jsem objevil restauraci a v ní onu místnost zaslíbenou. Ale běda, ta byla zamčená na klíč. Vrhl jsem se k výčepu a zoufalým hlasem se ptal výčepního, kde je klíč od WC? Zakroutil udiveně hlavou, sáhl někam pod pult s naprostou samozřejmostí a bez jediného slova mi ho podal, takže jsem pochopil, že to je zde normální si k němu chodit pro klíč od záchoda.
Z posledních sil a se zaťatými zuby jsem došel na druhý konec lokálu k záchodovým dveřím, otevřel je a – teď jsem si najednou připadal, že se mi to zdá a nebo, že jsem se stal obětí skryté kamery: Místnůstka asi 1x1 metr byla zcela prázdná bez mísy, jen u stropu viselo jízdní kolo! Jako ve snách jsem se vrátil k výčepu a onomu muži ukazoval: „Tam – není žádná mísa, ale místo ní tam visí pánské jízdní kolo u stropu!“
„No, to přece musíte jít vedle na ten dámskej!“, řekl mi ten dobrák a zakroutil hlavou patrně udiven mojí natvrdlostí!

Případ 4. STOLNÍ HRA.
Byli jsme pozvání na návštěvu ke známým mé ženy v Olomouci, kteří měli asi devítiletou dceru. Co přineseme jako pozornost dospělým, nebyl problém, ale co té dceři, kterou jsme vůbec neznali a o níž jsme ani netušili, jaké má záliby. Zašli jsme pátrat do jakéhosi ještě-socialistického obchodního domu v centru města a snažili se mermomocí něco pro ni nalézt.
Manželka navrhla, koupit jí něco pro bystré děti. V dětském oddělení jsme objevili chytrou stolní hru s obrázky a otázkami z různých školních předmětů. U každé otázky bylo více možných odpovědí se zdířkou na kontaktový banánek. Jenom když se hráč strefil do správné odpovědi tak se rozsvítilo malé světélko. Řekl jsem bez váhání: „To je to pravé, a hru jsme koupili.“
Jenže prodavačka otevřela dno od té hry a vyjmula plochou baterii s vysvětlením, že tu si musíme koupit někde jinde, tuto baterii ona potřebuje pro další předvádění. Divil jsem se sice, proč tam nemůže tu baterii ponechat, že jí rád zaplatím, ale to prostě z nějakého důvodu nešlo. „Dobrá“, řekl jsem uznale, „koupíme si ji jinde, ale prosím vás, zabalte mi tu hru do hezkého papíru je to dárek“.
„To teda nemůžu, my tu žádný papír nemáme“, řekla podrážděně. Přišlo mi to k smíchu a hodně nahlas, že se ostatní nakupující otáčeli, jsem zvolal: „To je dobrý, tak vy tady nemáte papír na zabalení dárků?“ Paní se asi zastyděla, odběhla rychle někam dozadu a přinesla krásný květovaný balící papír.

Po tomto intermezzu jsme se ženou oba zapomněli koupit tu mizernou baterii a až když jsme asi po půlhodinovém pochodu došli k paneláku na sídlišti, kde ti známí bydleli, vzpomněli jsme si: „Probůh, baterie!“ Hra bez baterky je vlastně pro dítě bezcenná!
Co dělat? Do města se vracet nebudeme a jediný obchůdek zde na sídlišti byla malá mlékárna v garáži jednoho z domů.
„To je nesmysl chtít kupovat baterii v mlékárně“, odrazovala mne moje žena, „já tam s tebou nejdu, to je trapas!“ Ovšem já jsem si nedal říct: „Já to zkusím, aspoň bude sranda!“ a vstoupil jsem  odvážně dovnitř.
V krámě se bavily dvě zákaznice a prodavačka. Začal jsem opatrně: „Mladá paní, já vím, že teď řeknu úplnou blbost, ale přesto se vás něco zeptám. Neměla byste náhodou mezi těmi syrečky a máslem třeba plochou baterii?“
„A víte, že měla!“, řekla ta paní s úsměvem – a mne museli málem omývat...

https://youtu.be/9HtY2hRhUxs

Příběh silvestro-novoroční

V pradávných dobách minulého století, jsem, co  student na  ČVUT,  byl přemluven

mými rodiči a vlastně i podplacen, abych zůstal na Silvestra večer doma a dělal tak rodinného baviče. Tohle slovo "bavič" sice tehdy ještě neexistovalo, ale v každém případě se mi to nikterak nezamlouvalo, i když jsem ty šašky dělával docela rád.

Věděl jsem totiž, že se konec roku bude slavit s nudnými známými mého otce, Fraňkovými a k tomu navíc ještě s nějakými Barešovými, které jsem ani  zdaleka neznal.

Byli jsme taková trochu "švihlá" rodina, dělali jsme doma k různým příležitostem mejdany s mými a sestřinými kamarády, hrálo se na kytaru, zpívalo a předváděly se scénky z různých filmů, prostě blblo se na kvadrát. Nejlepší na tom bylo to, že naši rodičové se nás dovolovali, jestli si mohou zahrát s námi. Někdo navrhl téma, rozdělily se role a pak se živelně "z voleje" odvíjel nějaký příběh. Když se jednalo o detektivku, zamlouval si otec vždycky roli mrtvoly, matka roli bohaté lady a sestřin hlavní kamarád Jindřich, uměl bezvadně zahrát slabomyslného vnoučka Milouše, který chtěl neustále dělat e-é  z okna.

Matka mi tenkrát tajně podstrčila stokorunu a řekla: „Ta společnost, co bude u nás o Silvestru se nedá dlouho vydržet a ty když zahraješ něco veselého na kytaru a předvedeš něco z Wericha, tak budu ušetřena všech košilatých vtipů od toho Fraňka a poslouchání drbů od Barešové.“
Zaváhal jsem jestli se mi to rentuje, když vtom mne volal otec a podstrčil mi taky stovku se slovy: „Mirku, prosím tě, zůstaň doma, ta Fraňková je taková, vždyť víš, suchá puritánka, neustále okřikuje svého muže a ten pak nesmí nic pít a ani vtipy vyprávět.  A ten hypochondr Bareš se nejradši baví o svých chorbách. Podívej se, kdybys udělal třeba klauna, tak jako vloni, tak by je to určitě rozesmálo a nakonec i ta Barešová by byla snesitelnější. To víš, já kdybych byl mladší, tak bych sám udělal nějakýho klauna, ale to by bylo zle, znáš maminu...  “
Říkal jsem si v duchu, že já za to přece nemůžu, že mají takové nemožné známé, ale vidina dvou stovek byla pro mne velmi lákavá, zvláště proto, že jsem měl zítra, na Nový rok odpoledne, sjednanou schůzku s tou nejkrásnější dívkou ve střední Evropě, s Eliškou, a s tolika prachama si můžu zahrát na gentlemana a pozvat ji do kina i na večeři.

Silvestr probíhal uspokojivě, mé výstupy byly vyžadovány vždy, když vázla zábava, nebo když v rádiu hráli častušky a politicky napakované taškařice. Asi hodinu po půlnoci, se mírně podroušení hosté rozloučili a já si chtěl smýt klaunovské šminky. Byl jsem nepříjemně překvapen, že právě ta červená nešla dolů, použil jsem totiž matčinu neslíbatelnou rtěnku a namaloval si pěkně širokou klaunovskou hubu. Rtěnka držela jako helvétská víra. Začal jsem to dřít namydlenou žínkou, barva jen trochu vybledla, ale zůstala viditelná. Po marném boji jsem to ve dvě v noci vzdal a šel si lehnout, doufaje, že se to třeba do rána samo nějak ztratí.

   

Leč ráno to bylo ještě horší, rty a tváře kolem úst byly rozedřené a pokryté jakoby malými stroupky, což vypadalo jak nějaká prašivina. Matka mi na to zkoušela dávat své rozmanité mastičky a já byl nešťasten, neboť jsem věděl, že do půl třetí musím být fit, jinak se určitě nebudu mé dívce Elišce líbit. Nakonec mi to máti ještě trochu zapudrovala, ale stejně to bylo vidět a lidé v tramvaji se na mne divně koukali.
Dívka Eliška si mě podezíravě změřila a s kousavým podtónem řekla: „Nevěřím ti, že jsi trávil Silvestra doma s rodiči, tohle jsou fleky po neslíbatelné rtěnce!“
„To máš sice pravdu, Eliško, jenže to bylo úplně jinak!“, odporoval jsem.
Cestou do kina jsem se jí snažil vysvětlit, jak se mi to stalo, ale ona si tvrdila své: „To je ta nejubožejší vejmluva jakou jsem kdy slyšela, škoda, zklamals mne!“

V kině potom, když jsme si dali kabáty do šatny, jsem si všiml, že má Eliška na krku podezřelý flíček. 
Překvapeně jsem ji řekl: „Ha, a co to máš ty tady na krku, není to náhodou cucflek?“
Eliška trochu zrudla a řekla: „Tak ono je to vidět? Tohle, to -éé-, to mi udělal naschvál můj puberťácky pitomej brácha Rudla, když viděl, že se vypravuju na rande s tebou.“
A já nato s gustem vítěze: „Eliško, to je ta nejubožejší vejmluva, jakou jsem kdy slyšel, škoda, opravdu moc jsi mě zklamala!“

Když pak v sále zhaslo světlo a Eliška dala svoji hebkou ručku do mé, šeptla mi: „Víš ty co, už si zase budeme věřit, jo?“

https://youtu.be/UqAewLoRwQE

Případ Šváb, notorický KSČ-fanatik

Jako student (1942-50) na pražském gymnasiu jsem měl tu smůlu, že jedním z mých spolužáků byl tehdy už kovaný óbr-komunista Vladimír Šváb, syn vele-vysokého komunistického papaláše soudruha Karla Švába, člena ÚVKSČ a náměstka ministra vnitra. Odměnou za věrné lokajství s. Gottwaldovi, byl potom v roce 1952, tímtéž Klémou, popraven v procesu s Rudolfem Slánským, spolu s dalšími jedenácti znelíbivšími se soudruhy. Jeho, tehdy sedmnáctiletý syn Vladimír, byl stejně jako on odkojencem Rudého Práva a člověkem zvláštního ražení. Já jsem ovšem vůbec netušil, co to je za absolutně umanutého blbce a fanatika.

Seděl jsem s ním, bohužel, v jedné lavici, protože jsme byli dle abecedního seznamu hned za sebou (Š-T). A tak, jak jsem byl zvyklý se s jinými kluky přít o tom, je-li lepší Sparta nebo Slávie, stejně tak jsem se někdy dohadoval se Švábem o politice. Byl jsem obdivovatelem ministra Masaryka a prezidenta Beneše. Nosíval jsem rád na klopě americkou vlajčičku a zastával jsem se amerických vojáků i našich letců v Anglii, o jejichž zásluze na našem osvobození se tehdy nesmělo vůbec mluvit. Líbily se mi americké filmy a ignoroval jsem zcela ty ruské jako "Lenin v říji" nebo "Čuk a Geg" a pod. Vyprávěl jsem občas politické anekdoty o takzvanou „Zlatou mříž“.

Když se blížila maturita byl Vláďa Šváb někým (?) pověřen napsat tajné politické posudky na své spolužáky a pochopitelně jeho hodnocení mé osoby, bylo z důvodu mých silně antikomunistických názorů, tím nejhorším v celé třídě. Vinou mé naivní otevřenosti, kterou mám dodnes, jsem svým vyjadřováním poskytl Vláďovi Švábovi cenný podklad pro kádrový materiál do mého budoucího zaměstnání. Partají bylo rozhodnuto, že maturitu jako jediný z naší třídy neudělám, abych se tak nemohl dostat na vysokou školu. Díky tomu, že jsem ale ve všech maturitních předmětech měl jedničky a dvojky, museli mne, i přes masivní nátlak bolševického předsedy komise, soudruha Karla Bílka, hlasováním ostatních kantorů, nechat projít, i když s napomínáním s. Bílka k větší péči v jazyce českém...!

Na vzdory tomuto Švábovu zničujícímu posudku, jsem se naštěstí jako zázrakem, díky nedostatku zájemců, na vysokou školu ČVUT, přece dostal a teprve až o deset let později jsem se, od mého vedoucího v práci dozvěděl, že mimo jiná četná negativa stojí v mém kádrovém materiálu následující hodnocení: Je to politicky zakrnělé embryo, nenávidí SSSR a Rudou armádu, zpívá si při kytaře americké džezárny, je arogantní, podceňuje dobré soudruhy a tudíž se doporučuje, ke zocelení s dělnickou třídou, na manuální práci v dolech či v hutích.
Když mne potom sám soudruh podnikový ředitel vybral jako adepta na roční brigádu v dolech, odmítl jsem tuto "výhodnou" nabídku přijmout a raději se spokojil s tím, že jako strojní inženýr s desetiletou praxí, zůstanu na nejnižší platové úrovni, 1500,- Kčs /měs - a to patrně, tak jako všechno ostatní  - na věčné časy...!

Vladimír Šváb, jak jsem se dozvěděl, je už dávno po smrti, aniž se dožil sametové revoluce. Zůstal však až za hrob skalním komunistou i když mu jeho rodná partaj popravila otce, kterého se sice písemně vzdal, ale nebylo mu to nic platné. Musel jít na tři roky na vojnu k PTP (Černí baroni) to jest vojáci bez zbraní, coby  politicky nespolehlivé živly. U Švába to byl opravdu šílený paradox!  Neumím si představit spolehlivějšího bolševíka!!!...

 Potkal jsem ho náhodně ještě dvakrát: v uniformě "černých baronů" někdy v roce 1953 a potom ještě o pár let později asi v r. 1967 na  veletrhu 

v Brně. Po krátkém rozhovoru s ním jsem vyrozuměl, že byl stále ještě notoricky přesvědčeným blbcem-bolševikem. Kam by to býval asi dotáhl? Nevím, ale dnes by tento výjimečný soudruh patrně seděl, nikoliv v base, ale jako soudruzi Filip, Grebeníček, Skála, Ondráček, Grospič a další v parlamentu České Republiky... Ano, my jsme malý, ale zcela zblblý národ, že si nedovedeme zvolit ani ve svobodných volbách, své inteligentní zástupce do vlády...

http://www.youtube.com/watch?v=9ejHtv62w6k

Herec Jaromír Spal a jeho omyl...

Na Vysočině, u rodičů mé druhé ženy, jsem se kdysi v polovině let šedesátých, seznámil s několika slavnými divadelními a filmovými herci, jako byl Oldřich Nový, Radovan Lukavský, Václav Voska a Jaromír Spal (1916-81), který mi pak byl také na svatbě za svědka.

Herec Jaromír Spal byl, právě tak jako já, nadšeným sběratelem, ale rovněž i konzumentem hub. Byli jsme spolu několikrát na houbách, vždy už ve 4 hodiny zrána jsme šlapali do lesa, prolézali houštinami a lovili krásné bílé hřiby a oranžové křemenáče. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, tedy lépe řečeno, on mi vyprávěl zajímavé zážitky z divadelního zákulisí.

Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na moji lásku Adélku, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře Sečuan. Zeptal jsem se pana Spala, co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“.

Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem s jednou dívkou, která tam taky hrála, tedy jenom jako komparsistka, ale ono už je to dávno, něco přes pět let...“

„A jak se jmenovala, bylo jich tam víc“, zeptal se mě se zájmem.

„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.

„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, ale teď nevím...“

„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě a taky na dovolené...“

„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“

„Ano, moc by mě to zajímalo, když budete tak hodnej...“

Jenže hned nato přišel 21.srpen a ruská okupace, já jsem emigroval a pana Spala jsem už nikdy neviděl. O pár let později jsem se v Německu ze zpráv dozvěděl, že pan Jaromír Spal zemřel v nemocnici po operaci žaludečního vředu. Operace se zdařila, leč pacient, kterému bylo 65 let, do rána zemřel na vnitřní vykrvácení.

Uplynulo pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu zavřen pro nedovolené opuštění republiky. Na tom mém "přečinu", za nějž jsem si měl odsedět osmnáct měsíců v base, je zajímavé to, že ti stepní primitivové - okupantské hordy, které mne málem zastřelily (bydlel jsem minutu od budovy čs.rozhlasu), byly komunistickým režimem nazvány "bratrská pomoc."  Zatímco já, který jsem si zvolil raději svobodu i bezpečí a odešel do civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen, jako nějaký zločinec. Bylo to prvně v mém životě a doufám, že naposledy, kdy jsem měl sedět v base, ale já dostal naštěstí asyl v demokratickém státě Západní Německo a tam jsem si počkal až komunisté v Česku půjdou "od válu" a teprve potom jsem se vrátil do své svobodné vlasti...

Díky mé paměti a "detektivnímu talentu", se mi tedy po tolika letech podařilo vystopovat mojí tak dávnou přítelkyni Adélu. V bytě, kde tenkráte bydlela jsem nejprve narazil na její dospělou dceru Simonu, která mi řekla, že její matka žije v domku po babičce na vesnici za Prahou. Zároveň mi ochotně slíbila, že stejně tuto neděli pojede za mamkou, takže jí vyřídí můj vzkaz a dá jí na mne telefon do penzionu, kde právě bydlím.
 A skutečně Adélka se mi ozvala a když jsem uslyšel její hlas v telefonu, tak první, co jsem jí řekl bylo: "Dobrý večer Adélko, já jsem tak rád, že žiješ!" Ona nato logicky: "A proč bych nežila, vždyť jsem o osm let mladší než ty!" Ano, musel jsem ji napřed vylíčit, tu zvěst, kterou po sobě zanechal pan Spal před 30 lety a shodou dvou okolností (jeho smrti a mé emigrace) jsem se až do včerejška nedozvěděl, jak to vlastně s tou  Adélkou dopadlo..."Chápeš, Adél, že jsem teď opravdu rád, že žiješ?  Mimochodem, mám u sebe tvoji fotku z té doby, kdy jsme byli oba mladí, chceš ji vidět?.. A ona chtěla...

VIDEO:  Týden v tichém domě (detail)           
https://youtu.be/MaeqiCavxlk  
                                                             
HUDBA: Bridge over troubled water...
https://youtu.be/nNq3c0NVhzA

Mé blogy slaví 25 let trvání

Píšu blogy 25 let a furt mě to eště baví...!

 

Jako penzista jsem začal někdy v roce 1995 psát povídky ze života, jen tak pro sebe do šuplíku. Času jsem měl najednou habaděj a tak jsem na psacím stroji ťukal pomalu a pracně jednotlivé příběhy z mého života  tak, jak mě napadaly. Dokud jsem žil ještě v Německu, napsal jsem 16 svých prvních povídek a tamní nakladatelství mi je okamžitě přijalo, že je vytiskne. Ilustrace jsem si nakreslil sám. Byla tu ovšem jedna komplikace, že jsem musel napřed zaplatit překlad do němčiny, což stálo skoro stejně, jako vlastní vydání mé knížky...

(Prostě: Život je malá bílá loď, která se houpá, na vlnách osudu se zmítá sem a tam, někdy se zdá, že s námi až do nebe stoupá, než pochopíme, že je to klam ***)

Šel jsem na to tedy od lesa a chtěl další příběhy vydat až po přestěhováni do Prahy, tedy v češtině, což se mi nepodařilo realizovat i když jsem jednal se 12-ti vydavatelstvími. Asi polovina z nich se se mnou jako s emigrantem vůbec moc nebavila a ta druhá polovina mi vysvětlila, že tady v Česku je více spisovatelů nežli čtenářů - takže nemají zájem...

Pak mi jeden známý poradil, abych ty věci ze šuplíku dal do Lidových novin jako blogy! Poslechl jsem ho, koupil si počítač a přihlásil se do Lidových novin o místo na jejich blogu. Začal jsem tedy na "Lidovkách" a psal jsem bez ladu a skladu o všem, co mě napadlo o čem jsem si myslel, že by to mohlo zajímat čtenáře. To, že za to nemám žádné prachy mi bylo fuk, stačilo mi, že mě to nic nestojí a že to nebude ležet ladem v šupleti. Navíc mé dva příběhy vzala  překvapivě Česká televize do »Bakalářů« a  už asi osmá repríza obou těchto příběhů, běží občas ještě do dneška. 

Takže mé blogy fungovaly na LN 10 let, ( 1997-2007), seznámil jsem se tam s celou řadou dobrých a milých kolegyň i kolegů a měl jen asi pět negativních komentátorů-kritiků, což bych vítal, ovšem tito lidé neměli v hlavách nic, kromě nenávisti a nadávek. Říkal jsem si: Čert to vezmi, dokud bude mých slušných čtenářů aspoň 10x více než těch sprosťáků, nebudu to řešit, budu je prostě ignorovat...

Po 10 letech se na scéně objevil oligarcha A.B.  noviny si koupil a nás asi 200 blogerů vyhodil. Takže jsme byli kompletně všichni odejiti a každý si svůj další osud vyřešil po svém. Já jsem si otevřel vlastní stránky na GOOGLE, kam jsem si onu větší a kvalitnější část svých blogů překopíroval, zbytek jsem vyhodil do redakčního koše...

Na Googelu jsem své blogy rozdělil do 3 podskupin, podle zaměření obsahu článků:

1. STALO SE: Mé zážitky z cestování..........(135 článků, bez fab.)

2. MT-STORIES: Vzpomínky romantické... .(142 článků, cca.30% fab.)

3. MIXED PICKLES: Věci akt. politické........(102 článků, bez fab.)

Tento systém jsem v průběhu 20 let nedodržel docela, takže dnes jsou blogy směsí všech tří. Mám tedy 380 článků, vylepšených a doplněných obrázky i hudbou...

Z 900 komentářů jsem vybral namátkou 20 jmen častých čtenářek a seřadil je abecedně, abych snad neurazil, nebo nenaznačil, komu fandím víc!   Jak vidíte, držím  se gentlemansky pravidel  slušnosti.

1. Barbora Š.          6. Helena S.           11. Michaela L.       16. Renata S.

2. Dagmare  F..      7. Jarka  S.            12. Naďa  D.            17. Suzanne D.

3. Dana  Š.             8. Lenka U.            1 3. NULI  N.           18. Svatava N.

4. EVA s v.p.          9. Lída V.               14. Petra K.              19. Viktorka L.

5. Hana Č.           10. Marcela M.        15. Radana L.          20. Zuzana Z.

Protože z různých těžko vysvětlitelných důvodů  se stalo psaní  komentářů u blogů  natolik zbytečné,  nemoderní a zastaralé, chtěl bych se rád zeptat mých hlavních komentátorek,v čem to vězí, že všechny, jako na povel přestali psát  komentáře? Je v tom snad taky ten módní virus?  Mohu to nějak ovlivnit ?

 ***)  Někdy se zdá, že moře spokojeně dříme a vtom se z nenadání bouře rozpoutá, buď s naší malou bílou lodí zakotvíme anebo s námi někde ztroskotá........   K tomu dodávám, že tento text není z mé hlavy, půjčil jsem si ho od  Skupiny Petra Altmana:  Život je malá bílá loď  

Zdravím Vás tímto srdečně, milé dámy a ozvěte se !

        Mirek31Toms@gmail.com

        September in Rain                                                                                                                                                                                  https://mirtoms1.blogspot.com