12 dubna 2015

Vzpomínka na herce Jaromíra Spala

Na Vysočině, u rodičů mé druhé ženy, jsem se kdysi v polovině let šedesátých, seznámil s několika slavnými divadelními a filmovými herci, jako byl Oldřich Nový, Radovan Lukavský, Václav Voska a Jaromír Spal (1916-81), který mi pak byl také na svatbě za svědka.

Jaromír Spal byl, právětak jako já, nadšeným sběratelem, ale také konzumentem hub. Byli jsme spolu několikrát na houbách, vždy už ve 4 hodiny zrána jsme šlapali do lesa, prolézali houštinami a lovili krásné bílé hřiby a oranžové křemenáče. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, tedy lépe řečeno, on mi vyprávěl zajímavé zážitky z divadelního zákulisí.
Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na moji lásku Adélku, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře Sečuan. Zeptal jsem se pana Spala, co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“.
Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem s jednou dívkou, která tam taky hrála, tedy jenom jako komparsistka, ale to už je něco přes pět let...“
„A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem.
„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.
„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím...“
„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě a taky na dovolené...“
„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“
„Ano, moc by mě to zajímalo, když budete tak hodnej...“
Jenže hned nato přišel 21.srpen a ruská okupace, já jsem emigroval a pana Spala jsem už nikdy neviděl. O pár let později jsem se v Německu ze zpráv dozvěděl, že pan Jaromír Spal zemřel v nemocnici po operaci žaludečního vředu. Operace se zdařila, leč pacient, kterému bylo 65 let, do rána zemřel na vnitřní vykrvácení.

Uplynulo pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu zavřen pro nedovolené opuštění republiky. Na tom mém "přečinu", za nějž jsem si měl odsedět osmnáct měsíců v base, je zajímavé to, že okupantské hordy, které mne málem zastřelily (bydlel jsem minutu od budovy čs.rozhlasu), byly komunistickým režimem nazvány "bratrská pomoc", a já, který jsem si zvolil raději svobodu a odešel do civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký zločinec.
Dík mému "detektivnímu talentu", se mi po 30 letech podařilo vystopovat dávnou přítelkyni, paní Adélu, která spokojeně žila kousek za Prahou a teprve tak jsem zjistil, že se tenkrát naštěstí Jaromír Spal zmýlil...




Žádné komentáře: