25 října 2008

Idylka se nekonala...

Když jsme v roce 1993, tedy již víc než tři roky od sametové revoluce, přijeli s manželkou na návštěvu do Prahy, chtěli jsme si po procházce městem někde v klidu sednout ke kávě s českým dortíkem a idylicky si zavzpomínat na naše mladá léta... Leč běda, ve Filmovém klubu měli jen jeden ovadlý štrůdl, Kavárna Myšák už neexistovala a cukrárna Berger zmizela také v nenávratnu...

Jako poslední Mohykán zůstala v centru města Kavárna Juliš, kde ovšem vládla zcela prapodivná „pa-organizace“. V přízemí měli sice velký výběr dobrých dortů, ale málo míst k sezení, zato v prvním patře byla spousta volných míst, ale mizerný výběr ze špatných dortů. Znalí hosté si tedy vypomáhali tím, že si dole zakoupené dorty nosili po schodech do prvního patra a v protisměru si zase jiní hosté nosili nahoře zakoupený koňak dolů, kde se tento nepodával. Připadali jsme si zase jako před třemi roky, když jsme přijeli hned po pádu komunizmu – jako spadlí z Marsu.


Chtěli jsme již z tohoto cvokhausu odejít, když se dole uvolnilo půl oblého stolu, kam jsme si mohli přisednout. Nejprve se nedělo nic, nikdo si nás nevšímal a tak jsem došel dopředu k pultu, vybral, zaplatil a donesl si dorty sám. To však byl, jak se hned ukázalo, patrně trestný čin a kardinální přestupek proti zákonům Juliše, neboť v tu ránu se odněkud vyřítila dlouhá zlá servírka a začala na mne řvát, jestli jsem si nepřečetl ten nápis vpředu nahoře u stropu!

Opáčil jsem v pravdě, že nikoliv: „Nápisy u stropu zásadně nečtu už od dob, kdy tam stávalo »Na věky se Sovětským svazem!«“ Ze zvědavosti jsem ale vstal a došel si tu nehoráznost přečíst, stálo tam: »Zákaz konzumace zboží, zakoupeného v cukrárně!« Jsa poučen, jak se má chovat správný host, pravil jsem servírce, zatím ještě nerozčílen: „Vážená dámo, za prvé, kupuji-li si dort kdekoliv, je pro mne logické, že jej chci také konzumovat. Za druhé, nevidím pomyslnou demarkační čáru mezi vaší cukrárnou a kavárnou a za třetí, co když jsem cizinec a tomu nápisu nerozumím? Co s takovým narušitelem hranice uděláte potom? Bude snad pro výstrahu zastřelen?“

„To ne“, odvětila cituplně, „ale vyhodila bych ho – a vás mohu také vyhodit!“ Nic nepomohla moje chlácholivá slova, že jsem ochoten jí ty dorty zaplatit ještě jednou, aby nepřišla o obslužné, přesto trvala na svém a museli jsme dobrovolně kavárnu opustit. Odnesli jsme si tedy naše slavné dortíčky do přední části lokálu, zvané cukrárna, kde jsme je snědli už pochopitelně bez chuti a ve stoje.

Pak mi to ale nedalo a zašel jsem do kanceláře za paní provozní. Ta se mi snažila vysvětlit všechny objektivní potíže růstu, jako problémy s perzonálem, matematiku různých cenových skupin a neohebnost computerových programů. Prostě vesměs věci, které hosta nezajímají, ale měl by na ně, podle Juliše brát zřetel.

Nakonec jsem napsal, prostřednictvím novin, otevřený dopis váženému řediteli Juliše: „Nejsem sice odborníkem v gastronomii, jako jste patrně Vy, ale přesto bych Vám dal jednu laickou radu: Místo vyhazování hostů vyhazujte raději servírky s vystupováním bývalých kádrovaček a chcete-li vydávat roztodivné zákazy – tedy prosím – zakažte třeba kouření, ale nezakazujte proboha konzumaci vašich vlastních výrobků!“

***

5 komentářů:

Mirek Toms řekl(a)...

Tento můj článek otiskl dne 24.4.1993 ČESKÝ DENÍK.

Anonymní řekl(a)...

To mi hlava nebere a pro tebe s manželkou to musel být dost velký šok, v porovnání s tím, na co jste byli zvyklí z Německa. Dobře, že ses ozval a jen doufám, že jsme za těch pár let, co uplynuly od této příhody, přece jen postoupili o trochu dál. Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Myslím si, že by se něco podobného v dnešní kavárně nestalo, ale stala se mi podobná debilita zrovna včera v krčské nemocnici, kam jsem byl poslán naší doktorkou na rentgen páteře. Když jsem chtěl u okénka zaplatit poplatek 30 Kč a neměl jsem drobné (jen 100 Kč), řekla mi ta dáma: "Tak to ne, musíte mít drobné!"
Já nato: "A když je nemám?"
Ona: "Tak si musíte dojít do hlavní vrátnice rozměnit!"
Nechápal jsem: "Chcete říct, že se musím belhat přes všechny ty ledovky až do vrátnice, kvůli těm blbejm 30 Kč?"
Ona: "ANO!"

Anonymní řekl(a)...

božínku, nečekala bych, že něco takového je vůbec být možné... je to smutné

Mirek Toms řekl(a)...

Milá komentátorko "Banánové pyré", protože stále nevím Vaše jméno, musím kapitulovat a oslovovat Vás tím banánovým pyrém, což se mi vůbec nelíbí, to Vás dšlá zcela beztvárnou a mdlou. Ale pro mne jste dívka Kim (žlutá jako banán) a milá jako Váš blog a vyjadřování se k různým životním situacím. Pro mne jste spíše typ "diblík" než "pyré" Ale každopádně díky!