28 července 2009

Norge a Norka

Jednou dávno jsem si pevně usmyslel, že strávím s mojí šestiletou dcerou Brigitou a s přítelkyní Doris aspoň tři týdny v červenci v pronajaté chatičce někde v Norsku. Norsko byla totiž odjakživa země mých snů, což začalo tím, že jsem jako dítě sbíral známky a mezi nimi byla jedna moc krásná zelená s nápisem NORGE. Nevím proč, ale byl jsem prostě okouzlen tou známkou tak, že jsem si pevně předsevzal a to předsevzetí jsem také o léta později splnil a dokonce celkem třikrát se do Norska podíval na dovolenou.

Už v únoru toho roku jsem pro nás zamluvil chatu na tři týdny v jižním Norsku v červenci, poblíž města Lyngdal. Protože ale malé chatičky byly už zadané, musel jsem vzít velkou chatu pro šest osob a pak se domluvit s tříčlennou rodinkou mé sestry Blanky, že pojedou také do Norska s námi na fifty-fifty.

Ta chata byla poměrně luxusně vybavena, velký obývák s verandou a krbem, dvě ložnice a dva ajnclíky, koupelna a WC, světlo a vaření na plynu z bomby. Voda na mytí byla přiváděna hadicí od pramene na vršku v lese nad chatou a protože tato gumová roura ležela na povrchu mezi listím a chvojím stromů, nebylo ji skoro vidět, ale obsahovala vždy mírně teplou vodu. Pitnou vodu nám dovážel pronajímatel této chaty jedenkrát týdně ve velkých bílých kanystrech. Elektrický proud tu nebyl a vůbec nám ani nechyběl.

Hned po příjezdu jsme se dohodli na rozdělení úkolů mezi jednotlivé účastníky výpravy mimo děti, které nemusely dělat nic jenom si hrát a nezlobit. Švagr Jiří se nabídl, že bude vařit pod podmínkou, že nebude muset mýt nádobí. Toho se dobrovolně ujala moje sestra Blanka, má přítelkyně Doris si vzala na starost úklid a praní prádla. Na mně vyšlo zásobování, to jest nákupy a dovoz potravin z 30 km vzdáleného města Lyngdal.


Nedaleký fjord i zalesněná krajina plná hřibů, borůvek a malin neměla chybu. Navíc ten klid a žádní lidé kolem, prostě – připadali jsme si jako když jsme sami na zeměkouli. Počasí bylo také ideální, červenec je jediný měsíc, kdy je i v Norsku léto, někdy až 28°C.
 Pouze jednou v noci byla veliká bouřka, během níž, kromě hromů a blesků se najednou ozvala silná rána do naší střechy a pak byl klid. Teprve ráno se vysvětlilo, že nám na střechu spadla ulomená větev z nějakého divného stromu. Když jsem si ji pak blíže prohlédl, zjistil jsem, že dřevo té větve je krásně bílé a neobyčejně tvrdé. Nikdy v životě jsem jsem nic nevyřezával ze dřeva, ale přesto mě napadlo, že z tohoto krásného dřeva musím něco vyrobit. Měl jsem k dispozici pouze kapesní nůž, a tak to šlo pomalu a ztuha, ale nakonec jsem si během týdne po večerech vypižlal bezrukou sošku jako totém a nazval ji: »Bohyně NORGE«, dodnes ji mám vystavenou ve vitrině.

Když jsme spotřebovali dovezené zásoby potravin, napsal mi vrchní kuchař Jiří papírek, co mám nakoupit a dovézt. Spoléhal jsem se na to, že i když norštinu neznám, že se domluvím buď německy nebo anglicky a proto jsem odmítl operovat s nějakými slovníky, to by bylo pod mojí úroveň. Ovšem, jak jsem zjistil později, Norové zpravidla mluví jen norsky a někdy to zní jako těžká bronchitida. Mně už to bylo hned první den nápadné, když jsme uslyšeli jakési "gad-dag" připomínající štěkání před dveřmi „haf-haf“ a on to byl pan pronajímatel s čerstvou pitnou vodou a ty zvuky byl patrně jejich pozdrav „Dobrý den!“
Do seznamu na nákup mi kuchař Jiří zadával komě běžných věcí, které se daly v krámě prostě ukázat, i takové šílenosti, jako je pevný podpalovač nebo kvrdlík! Musel jsem vždy, k pobavení perzonálu i ostatních kupujících, předvést něco jako pantomimický výstup, ale hlavně, že se mi podařilo daný úkol splnit. Všichni mě pak obdivovali, jak válím norštinu!


 Až teprve jednou na zdánlivě lehkém úkolu jsem takřka vyhořel, byl to česnek. Zašel jsem chytře do pouze zelinářského krámku, kde se na mně příjemně usmívala opravdu krásná zlatovlasá Norka. Nechtěl jsem se ješitně před ní moc zesměšňovat nějakou nemožnou mimikou a snažil se radši zapůsobit svými jazykovými znalostmi. České slovo česnek, jsem věděl, že zaručeně v životě neslyšela, takže jsem zkusil německy knoblauch, anglicky garlic a francouzsky ail. Dívka byla sice velice milá, ale jinak zcela imunní na všechny jazyky, nerozuměla ani jednomu.
Začal jsem tedy opět svůj pantomimický „tanec svatého Víta“. Předvedl jsem, že česnek pálí a smrdí z úst když ho sníme a na někoho dýchneme. Ona to nejdříve pochopila tak, že chci cibuli a já ukazoval, že ne, že to je menší a ostřejší než cibule. Najednou jí to došlo a zvolala nadšeně: "Uit-uek!" a donesla odněkud zezadu kýžený česnek. Byl jsem hrdý jako páv a při příštím nákupu v jiném obchodě jsem suverénně požadoval uit-uek a oni mi rozuměli!

Teprve později doma jsem si zjistil ze slovníku, že tyto podivné zvuky, znamenající česnek se píší  hvit lök,  což doslovně znamená - bílá cibule, čili česnek! Sláva!

https://youtu.be/x8AqNM2FZU0

Nezapomeňte si také přečíst, co se u nás v ČSR dělo před 70 roky:
https://mirtoms2.blogspot.com/2015/05/sibenice-trojram-lysy.html 



4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Autorovi: Líbí se mi moc jak píšete a budu se těšit na další příběhy! Lenka.

Anonymní řekl(a)...

Rašení jara jsem si myslela, že je od Griega, ale ne - máte pravdu, je to od Sindinga! Radka K.

Anonymní řekl(a)...

Míro, ty jsi snad pohádkový dědeček, ty plníš přání na počkání. :-D
To musela být parádní dovolená uprostřed přírody a ve skautských podmínkách. A musím pochválit i tvé řezbářské umění, ta soška je krásně vypracovaná. Děkuji za počteníčko, dívám se na tu chatu a představuji si, jak tam bylo krásně.
Hezkou sobotu přeji, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Ani ne tak pohádkový, jako dědeček, Jaruš, dokonce 4-násobný!