17 června 2009

Když nastaly deště, dostal žízeň...

Rok 1971. Byl jsem již tři roky coby emigrant v Německu a pracoval u velké americké computerové firmy, nejprve jako programátor a potom jako systémový poradce u zákazníků. Jednou, právě když byl veliký liják, jsem měl termín u jedné průmyslové firmy, která od nás zakoupila celé výpočtové středisko sestávající z několika počítačů. Tam jsem se náhodně seznámil s jedním Čechem, kterého mi šéf výpočtového střediska představil jako: Herr Karl Pryža. Teprve když jsme se spolu začali bavit česky, jsem zjistil, že to je vlastně také český emigrant Karel Bříza.

  Tímto seznámením jsem se dostal do nepřímé spojitosti s řadou různých nepříjemností v rychlém sledu po sobě jdoucích. Když jsme si spolu potom v kantýně začali tykat a debatovat mezi čtyřma očima, zeptal se mne, jestli mimo jiné znám nějaký „kobolt“. Pochopil jsem, že patrně myslí programovací jazyk COBOL, což byla pro mne samozřejmost, asi jako kdyby se zeptal písařky, jestli zná abecedu. Pak jsme si na jeho dotaz porovnali výši platů a zatímco já jsem měl 3500,- DM, on prý dostal hned na nástup před měsícem 4500,- DM.
„Tak, to ti gratuluji, to je na nástup báječný plat, važ si toho“, řekl jsem mu.
„Nojo, jenže, vono to má jeden háček“, Bříza se podrbal na hlavě, “já jsem tady vedenej jako specialista na ten koboltík, ale já ho vůbec neznám, můžeš mi v tom nějak pomoct, nebo mě to rychle naučit?“
„Jak pomoct? Musíš si honem udělat aspoň čtrnáctidenní kurz, jako já před třemi roky a mimo to zakoupit odbornou literaturu“, řekl jsem nevycházeje z údivu nad jeho bohorovností.
„No, já přece tady nemůžu říct, že si jdu teprve udělat kurz, když jsem tu za experta!“
„A tys tady nemusel dělat nějaký nástupní vědomostní test, jako já?“, divil jsem se dál.
„Ne, voni mi troubové věřili všechno co jsem jim nakukal. Teď mám naštěstí tři měsíce času se zapracovat do jejich programů, ale je to těžký, když vo tom nemám ani páru!“
Nakonec jsme se dohodli, že v neděli k nám přijdou s manželkou na kafe, a že si to u nás detailně prodebatujeme. Zjistili jsme, že bydlíme od sebe jenom asi deset kilometrů, takže poměrně blízko, a já mu mohu půjčit některé podklady ze školení, které mám ještě doma.
Při jejich návštěvě jsem zjistil, že jeho paní Sylva netuší, na jak tenkém ledě se její mazaný manžílek pohybuje, protože si už naplánovala, co všechno si koupí do domácnosti, vzhledem k tomu, že má Karel tak báječný příjem.

Příští neděli na revanš jsme byli zase my pozváni k nim. Když jsme tam přijížděli, všiml jsem si, že v příkopu proti jejich baráku leží krásný modrošedý nový Peugeot na střeše. Karel nám vysvětlil, že včera večer lilo jak z konve a on dostal smyk v zatáčce a protože byl trochu líznutej, zavolal policii a odtahovou službu až dnes, pro případ, že by se musel podrobit zkoušce na alkohol. Jeho žena Sylva k tomu dodala: „Představte si ten blbec si koupí v pátek nový auto na dluh za 12 tisíc a v sobotu, nalitej jak dělo, ho vobrátí na střechu! Kdykoliv zaprší - von dostane žízeň!“
Pak byl několik dní klid. Najednou, právě když zase lilo a padaly trakaře, mi volala paní Sylva, že neví co má dělat, Karel se ztratil a ona neví kde je. Abych vůbec pochopil co ta nebohá žena vlastně blábolí, musel jsem ji klást otázky jako vyšetřovatel.
Z mozaiky jejích vzlyků jsem si sestavil následující obraz: Karel se normálně ráno holil v koupelně a ona mu připravovala snídani. Když na její třetí zavolání, že je snídaně na stole, stále z koupelny nevycházel, šla se tam podívat – a on nikde! Na poličce pod zrcadlem vrčel jeho holící strojek, okno bylo otevřené a on pryč. To bylo ráno v sedm hodin a teď už je devět večer.

Nemohl jsem dost dobře odmítnout její prosbu, abych tam přijel a pomohl jí najít Karla po hospodách. Moje manželka byla trochu rozladěná, že jsem svolil a rozhodl se ho jít hledat. S uplakanou Sylvou jsme obrazili v té nepohodě čtyři okolní hospody, ale Karel nebyl nikde.
Jako konečné řešení jsem jí navrhl, aby Karlovo zmizení oznámila policii. Což ona udělala, jenže o půlnoci se nametený a promoklý Karel vrátil domů, lezl takřka po čtyřech. Policejní pátrání se muselo tedy ihned odvolat a já jsem se za hromobití, jak přírodního, tak i manželského, rychle vytratil z dosahu.
Doma jsme si s manželkou řekli, že to nemá cenu, a že musíme toto nepodařené přátelství nechat urychleně vyhnít do ztracena. Jenže za několik dní, shodou okolností byla zase průtrž mračen a ta jakoby inspirovala alkoholika Karla k dalším eskapádám. Večer v deset na nás někdo zazvonil u domovních dveří a on to Karel. Skrze hustý déšť jsem ho ani nemohl hned poznat.

„Hele, kamaráde, pomož mi, já jsem totiž ztratil auto“, huhňal.
„Jak to, ztratil auto? Vždyť to snad vůbec nejde ztratit?“, nechápal jsem co říká.
„Já jsem si ho dnes vyzvedl z vopravny a zajel si na jednu skleničku – a když sem chtěl jet domů, tak tam nebylo – asi mi ho někdo ukrad' a k tomu se mi ztratila šeková knížka, tu mi zase někdo ukrad' v tý hospodě...to sou takový hrozný lidi...“, a rozbrečel se.
„Nic, Karle, hodím si jen něco na sebe a odvezu tě domu, ať nemá Sylva zase starost kde jsi!“
„Hele, nemáš doma ňákej koňak?“
„Nemám doma nic, jsme abstinenti!“ Odmítl jsem ho pozvat dál, vzal jsem si jen pršiplášť a naložil ho do mého auta a ujížděl k nim domů. Ta jízda byla pro mne horror. Hustý liják a šero mi znemožňovaly výhled, stěrače to nebraly a ožralý Karel se na mně sápal nejprve proto, že jsem prima kluk a vzápětí nato zase, že nechce jet domů a začal se se mnou tahat o volant. Naštěstí pro mne se ale brzy unavil a usnul.  Když jsem přijel před jejich barák, byl tuhý jako poleno a tak jsem si ho hodil přes rameno,  jako ten mysliveček tu flintu, naštěstí byl hubenej jak lunt, a u jejich domovních dveří jsem se modlil, aby byla Sylva doma a otevřela mi. Trvalo to dlouho, ptala se kdo je, ale nakonec otevřela.
„Nesu Vám Vašeho manžela, paní Břízová, kam ho mám složit?“ Sylva se na mne podívalo skoro nepřátelským pohledem: „Já ho nechci ani vidět, já se s ním rozvedu...!“
„To není moje věc“, zvýšil jsem hlas, „ukažte mi kam ho mám hodit, jinak ho nechám tady na schodech a jedu domů. Tady končí moje svatá trpělivost!“ Sylva otevřela dveře do jejich ložnice a já ho tam hodil jako pytel cementu na postel a zase rychle vypadl.

  Za čtrnáct dní nás nečekaně oba navštívili, sice bez pozvání, zato však v nejlepší náladě, jako by se nechumelilo. Přišli se jenom na skok omluvit a vysvětlit, že se zase udobřili a paní Sylva nám ukázala krásný zlatý prsten s briliantem, co dostala od Káji a tak mu odpustila.
Tím skončily naše styky a jak jsem se později dozvěděl od jeho kolegů ve firmě, Herr Pryža odešel na vlastní žádost, neznámo kam a naopak oni chtěli vědět ode mne, co s ním je, když je to můj krajan, se kterým se jistě dobře znám. Musel jsem je vyvést z omylu a říct jim, že pana Pryžu znám ještě méně než oni, takřka vlastně vůbec ne...

http://www.youtube.com/watch?v=sv48OwxXOTs

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

No, takového člověka aby pohledal. To teda ani není k smíchu, ani k politování (myslím toho Karla). Můj švára přišel nedávno o řidičák, jezdil už delší čas opilý, díky Bohu nikoho nezranil, ale mohl. S opilými řidiči za volentem nemám soucit a jsem ráda, že ani Ty. NULI

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, NULI, kdyby bylo podle mne, tak bych takové notorické výpitky, buď zavřel, nebo vysoce pokutoval, sebral řidičál minimálně na rok a v nejtěžších opakovaných případech bych jim napařil zákaz všech motorových vozidel na doživotí...

Anonymní řekl(a)...

Mít takového známého je přímo za trest. Nelíbil se mi hned od začátku, když chtěl využít tvých znalostí ke svému prospěchu. Od takových vyčůránků raději dál. Korunu tomu nasadil svým pitím. Dobře, že zmizel z tvého života.
Míro, hezký večer ti přeji. Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

My jsme se naštěstí za půl roky nato stěhovali do jiného města a tak nás ani nemohl vyhledat, kdyby zase něco potřeboval. To je v emigraci taková nevýhoda, že už jenom ta skutečnost, že mluvíš česky, jakoby opravňuje každého Čecha se ti nějak vnutit...