23 srpna 2018

Fauvéčko a Bettina

Jako každý den po práci jsem sjel výtahem do podzemní garáže a vidím, že  vedle mne v červeném fauvéčku se jakási, mně neznámá kolegyně, snaží nastartovat svého „VW-Brouka“, což se jí nedaří..
Zastavil jsem se u ní: „Slyším, madam, že vám kolabuje baterie, netůrujte to pořád, dejte jí chvilku vydechnout, jestli se vzpamatuje a když ne, tak vám dám cucnout šťávy z mé.“ 
Vystoupila z auta a dali jsme se asi na pět minut do řeči, při čemž jsem se dozvěděl, že se tato žena jmenuje Bettina Brune, je teprve druhým měsícem u naší firmy, a že se právě učí programovací jazyk COBOL.
Prohlédl jsem si ji blíže a zjistil, že tato, na první pohled nenápadná žena, sice neomračuje kolemjdoucí krásou, ale na druhý pohled je velmi půvabná a má opravdu nápadně krásné ruce. Nemohl jsem z nich spustit oči, tak mne fascinovaly.
Její baterie se však ani po dalším pokusu neumoudřila, pouze zakňučela, škytla a zmlkla docela. Bylo tedy nutné připojit moji baterii, nastartování se povedlo a paní Bettina mohla odjet. Nevěděla jak se mi má revanšovat a já jsem jen mávl rukou: „Nechávám si to u vás k dobru, pro případ, že by třeba zase ta moje kára někdy odepřela poslušnost.“

Zákon schválnosti zapracoval neuvěřitelně asi už za týden. Právě když jsem ráno spěchal na důležitý termín do práce, podělala se mi automatická převodovka. Do práce to bylo sice jen třicet kilometrů, ale já věděl, že když pojedu autobusem, přijdu o hodinu pozdě. Ještě štěstí, že jsme si s tou paní Bettinou pro každý případ vyměnili vizitky a navíc ona bydlela na stejném sídlišti, jen o pár ulic dál než já. Vrátil jsem se domů a zavolal ji, jestli by mne vzala do práce sebou. Ochotně souhlasila a za pět minut na mne již zatroubila před domem a mávala z jejího červeného autíčka.

Bylo trochu pod mrakem a vypadalo to, že asi bude pršet. Vzal jsem si pro jistotu sebou pršiplášť a přistoupil k jejímu okénku: „Dobrý den přeji, paní Bettino! Jak vidíte, takže já s vypočítavostí u mně vlastní, okamžitě využívám vaší dobroty a požaduji revanš.“
Cesta ubíhala dobře až do okamžiku kdy Bettina odbočovala kvůli objížďce na okresní silnici mezi lesem a loukami, zcela stranou od civilizace. Současně se jako na povel silně rozpršelo, takže musela dosti zpomalit, protože stěrače nestačily zvládnout ty přívaly vody. Najednou vůz začal podivuhodně tancovat na silnici, ozval se rachot a celé auto se poněkud naklonilo na pravý bok.
Bettina se lekla a zastavila: „Nevím, co se to děje?“ a já jen suše poznamenal: „Vypadá to, že jsme ještě ke všemu píchli. Máme sebou rezervu?“
„Myslím, že jo, ale já ji neumím vyměnit“, pípla a podívala se na mne provinile.
 


„Tak to je fajn, já taky ne. Musíme počkat až nás někdo zachrání. Vzhledem k tomu, že leje a do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů, tak máme vyhlídku, že nám někdo přispěchá na pomoc, asi tak jedna ku stu. Zde žijí jistě samí zemědělci a ti jsou právě všichni zalezlí za pecí doma ve teple a požírají erteple. Na jak dlouho máme zásoby jídla?“
„To není legrace, inženýre, mluvte vážně, co budeme dělat...“
„Paní Bettino, navrhněte jako dáma třeba tykání a můžeme to zapít mojí Colou.“
Bettina se rozesmála: „To snad není pravda, my tady zůstaneme sedět uprostřed velkého nic, kolem padají trakaře - a vy myslíte na popíjení a tykání!“
„No řekněte, není to krásně romantické, dva Robinsoni uprostřed luhů, hájů a lánů a tamo v dáli vidím prales, v němž zuřivě pobíhají hladoví vlci. Lišky tady určitě dávají dobrou noc i teď dopoledne a tropický liják bubnuje na okna i střechu našeho bordo-červeného roveru svoji ukolébávající melodii...“
„Tak, ale teď vážně, co navrhujete jako muž činu?“ Bettina sepjala své nádherné ruce, při čemž mne napadlo, jak je to krásné líbat dámám ruce, což jsem také ihned učinil.
„Navrhuji, coby muž činu, že se tedy napijeme Coca-Coly a já pak nasadím tu rezervu, za předpokladu, že ji skutečně máme – no a pak pojedeme dál.“
„Tak jo, ale musíme pít z té plechovky, skleničky tady nemám“, upozornila Bettina.
„Fajn, napijte se první, abyste se eventuálně neeklovala pít po mně, já naopak to budu mít rád s příchutí vaší pleti levandulové.“

Načež jsem si vzal pršiplášť a pustil se do výměny pneumatiky, déšť naštěstí polevil a vše potřebné k výměně kola bylo k dispozici. Když jsem se pak provlhlý a se špinavýma rukama vrátil do auta, zeptala se mě Bettina: „Teď už to zřejmě do práce nestihneme, máme půlhodinové zpoždění, musíte tam určitě být? Já osobně bych si raději vzala na dnešek volno a vůbec tam nešla.“
„Bettino!“, vykřikl jsem, „to je krásnej nápad, takhle zprasen tam stejně nemohu přijít, víte co? Zajedeme si do lesní restaurace „Jägerhof“, tam se mohu trochu polidštit, omluvíme se telefonicky ve firmě, nějakou banální výmluvu si už vymyslíme a k obědu si tam dáme výborný myslivecký guláš! Takový jste ještě nejedla. Souhlasíte? Já vás zvu!“ Bettina byla okamžitě pro a tak jsme se vydali do čtyřicet kilometrů vzdáleného lesního hotelu Jägerhof, kde jsem už kdysi byl a moc se mi to tam líbilo.

Když jsme potom usedli u rustikálního stolu v přepychové restauraci a dali si dobrý oběd, byla nálada výborná. Já jsem slíbil, že pro zpáteční cestu převezmu řízení auta, aby se Bettina mohla napít dobrého moselského vína a sám jsem pil jen nealkoholické pivo. Když se Bettina trošku ovínila, zeptala se mě nečekaně: „Stále básníte o mých rukách, milý poeto, je to snad to jediné, čím jsem vám aspoň trochu sympatická?“
„To ne, proboha, vy se mi přece líbíte celá, ale já nemám právo s vámi takhle mluvit, když jste, jak jste mi prve řekla, vdaná...“

"Jenže vdaná žena má také ráda, když si jí někdo všimne..."
"Ano, mohl bych vám vyjmenovat sedm věcí, mimo rukou, které se mi na vás líbí, ale jako vdaná, jste pro mne absolutní tabu, bohužel..."

Vtom jsme oba zaslechli něčí rozčílený hlas od recepce a Bettina, sedící zády sebou trhla: „Já se tam nechci otáčet, vidíte na toho křiklouna?“
„Ano, je to nějaký značně přiblblý hulvát a suverénně řve na toho staříka v recepci. Dělá zřejmě dojem na tu svojí hubenou škebličku...“
„Řekněte mi jak ten chlap vypadá, myslím, že jsem poznala jeho hlas“, řekla.
„No, je malej, trochu obézní, má vousy a leninskou pleš, prostě, vypadá asi jako takovej troglodyt.  Znáte ho snad?"
„Nedívá se teď sem k nám? Mohu se otočit?“
„Jo, teď můžete...“
„Je to on a ona taky! Teď jsem strašně zvědavá, co asi udělají. Ten troglodyt je totiž můj manžel a já to věděla, že mi zahýbá. Ta hubená, je moje milá sestřenka Lída a zároveň jeho sekretářka. Teď konečně budu mít pádný důvod k rozvodu!“
„Zdá se, že z té náhody máte radost, Bettino, ale jdou-li se sem jenom najíst, pak to není důvod k rozvodu. My dva jsme zde přece taky, bohužel,  –  jenom na obědě.“
„Tomu nevěřím, že by se ten šetřílek Otto vydal až tak daleko jenom na jídlo.  Jsou ještě v té recepci?“
„Pozor, Bettino, teď se otočili a jdou jako sem do restaurace – ne-ne, jdou ke schodům nahoru do pokojů...“
„Výborně! Teď se chytli!“ zajásala Bettina, "napíšu si den, hodinu a minutu a dám si to ihned potvrdit od recepčního – a mám právnický důkaz!" Načež prudce vstala, dala mi jako pečeť emotivní polibek na tvář a řekla: "Fajn, teď konečně bude  rozvod z jeho viny!"


5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Taková nevinná porucha na automobilu,
romantika každým coulem a dychtivé očekávání rozuzlení na konci příběhu. Eleonora

Mirek Toms řekl(a)...

Jsem moc rád, že se Vám to líbilo, Eleonoro. Asi jsme laděni na stejnou vlnu...

eN řekl(a)...

Já miluji jen Vás madam.... ještě kytice růží, situace je připravena k příjemné konverzaci, která se může a nemusí vyvíjet....

Mirek Toms řekl(a)...

Naďo, máte ne mysli píseň: "Já miluji jen Vás a Vaše oči šedé, vždyť kolik je v nich krás jak v moře hlubinách..."
nebo: "Já ručku líbám Vám madam, a věřte, že bych hned, na to Vám přísahám madam, zlíbal Váš rudý ret...
A Vlasta Burian dodává: Ona se ke mně nahnula a řekla: Vy jste bambula...

Anonymní řekl(a)...

Teda Míro, ty seš neuvěřitelný. Ke každému tématu se u tebe najde skvělý článek. Zase jsem si parádně početla, to jsem zvědavá, kam mě zavedeš příště. :-D