24 října 2017

Šok v Curychu 1957


Co je moc, to je příliš! Po třech měsících služební cesty v Indii konečně nadešla pro mne vytoužená doba našeho odletu domů. Tenkrát se mi poprvé a taky naposledy stýskalo po socializmu.
Náš tamní československý obchodní delegát v Bombayi Jaroslav Kropáč, nám výhodně poradil, abychom si přesně spočítali kolik dní jsme byli v Indii, znásobili to šedesáti rupiemi, tuto částku abychom srovnali s tím, co jsme už odčerpali z akreditivu a rozdíl, abychom si vybrali ve švýcarských francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli.
„Nechte si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a následně do Prahy a poslali domů stručné telegramy: „Přiletíme do Prahy 10.10. v 10 hodin dopoledne.“

Když jsme potom přistáli na curyšském letišti měl každý z nás v kapse přes šest set švýcarských franků, což byl v té době měsíční plat lepšího úředníka. Připadali jsme si jako lordi a měli jenom jeden problém: Letadlo do Prahy odlétalo příští den ráno v osm hodin a teď už bylo pět hodin odpoledne. Jak lze tak rychle utratit tolik peněz? Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřená.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském kurzu.


V letištní budově mě přitahovaly osvětlené výlohy firmy Türler  plné hodinek, ale koupi těchto pro sebe, jsem si zatím nechal na pak v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo. Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišla zavírací doba, spořádaní Švýcaři během pár minut disciplinovaně opustili obchoďák.

Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé.
Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily ještě nějaké čokolády, žvejkačky, rtěnky a dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“


Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta.
Na letišti mne čekalo nepříjemné překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler s hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí proužek světla a tak jsem si dodal kuráže a vstoupil.
Byla tam zcela sama hezká slečna, která něco zapisovala do knih. 
Začal jsem jí koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit hodinky před odletem do Prahy a proto bych chtěl vědět v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno, dříve než odletím. Dívka se snažila porozumět mému nervóznímu blekotání.

"Ráno otevíráme denně v osm hodin, prosím“, řekla dívka. Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už budu já zase v letadle a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 
Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí.
„Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ „Dobře, takže hodinky za osmdesát, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet.
„Ještě něco, slečno, chtěl bych takové - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka a začala vybírat mezi hodinkami jenom ty s velkou vteřinovkou.



"Richtig, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo 28 na hotel a na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít nemůže. Snad jako kvůli tomu, že je uzavřená kasa.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já sem tedy přijdu zítra dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi je tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky.“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky sebou, abyste nezaspal“, smála se.

„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím  - jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám.“
„To se mi nestalo - v celém životě - děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“
Ráno přesně v sedm jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala slovy: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza tam
 šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, jí vysvětlil: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil,
abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme to určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, že mě doma čeká rozvod, asi bych jí byl vyznal lásku a zůstal v Curychu...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40

6 komentářů:

NULI řekl(a)...

Tak to je opravdu zajímavé. Já mám s výdejem (nákupem) peněz až do mrtě špatnou zkušenost, ale o tom někdy jindy.

Mirek Toms řekl(a)...

Jakou špatnou zkušenost, NULI, řekněte mi to teď a ne až jindy, bylo by to jistě zajímavé pro všechny...

Anonymní řekl(a)...

Tak ta prodavačka hodinek by mě také šokovala, ale jinak jaképak problémy s utracením peněz a k tomu ve Švýcarsku. Mnoho lidí by spíše mělo problém, že má tak málo peněz na tolik věcí, které by si chtěli koupit. Nakupování je pro některé ženy docela vášeň. Fanča

Mirek Toms řekl(a)...

Mně se to stalo taky jenom jednou, poprvé a naposledy v tom Švýcarsku, že jsem měl moc peněz a málo času je utratit. Jinak je to vždycky naopak...

Anonymní řekl(a)...

Jú, tak to se mi ještě nestalo, musí být báječné, moct si koupit všechno, na co mi padne oko. I když to asi byla pěkná honička! :-)) S těmi hodinkami, mě napadlo ještě jedno řešení. Prodavačka, mohla od tebe peníze převzít a zaúčtovat je až druhý den. Je vidět, že ve Švýcarsku žijí trochu "jiní" lidé než u nás, nás asi poznamenal ten socialistický blahobyt a pořád si myslíme, že je potřeba někoho ožulit, podvést a obrat.
Hezký večer, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

To je přesně to, co mi není dodnes úplně jasné, já jsem jí nerozuměl všechny důvody, které uvedla, jen to o uzavřené kase. Takže jsem chtěl hned jí dát peníze, ať už to do té kasy dá zítra, ale ani to nechtěla, čert ví proč? Ovšem ta důvěra, že druhý den přijdu a ona ještě kvůli mně, že tam bude o hodinu dřív než normálně. to je tedy síla! Já si připadal jak ve snu, to by se tady nikdy nestalo...