16 září 2017

Můj sluha k pohledání

Kdysi dávno jsme se dohodli s mým nejlepším kolegou v práci, že on mi bude dělat jako sluhu (viz Saturnin) a já budu jeho pánem. Oba jsme byli svým založením velice nadšeni takovou představou. On mě oslovoval občas "Vaše blahorodí", já mu říkal "Boltne" a protože on dojížděl do Prahy až z Jinců, udělal jsem si z něj, mimo jiné také i "velkostatkáře-kulaka". To se mu sice až tak moc nelíbilo, protože za ním chodili kolegové v domnění, že je skutečně ze statku a žebrali na něm jitrnice nebo domácí tlačenku. Moje bláboly mu vcelku ale vyhovovaly, protože právě tak jako já i on si liboval ve vymýšlení absurdních příhod a situací. 
Později jsem mu začal říkat "Janýd", překroucením jeho jména Jan. A protože často říkával: "Po mně snad už jde i policie", pasovalo mi to do písně Beskyde s mým textem: Janýde, Janýde, kdo po tobě ide?  To se ovšem okamžitě ujalo, mnoho firemních kolegů mu říkalo pane Janýd, mělo zato, že se tak skutečně jmenuje.

Jinak bydlel v Praze v podnájmu, ale na každý víkend jezdil domů k rodičům do Jinců. Matka mu vždycky sebou do Prahy dala něco k jídlu, takže pravidelně v pondělí si dovezl různé lahůdky, jako vepřové koleno, škvarkové sádlo, husí stehno, řízky z králíka a podobné pochoutky. Jeho opožděné pondělní příchody jsem uváděl slovy: „Tak co, Janýd, co jste tentokrát poráželi, ukaž co vezeš, mám hroznej hlad!“


Navíc jsem vytvořil a nechal kolovat kresbu jeho fiktivního statku, kde se to hemžilo slepicemi, králíky, husami a kachnami, ale nechyběla ani prasata, kozy, krávy a koně. Marně se bránil tím, že jeho rodiče mají jenom čtyři králíky a pět slepic. On se mi zase pomstil povídkou o tom, že prý už jako kojenec jsem byl divoch na ženské a dokonce jsem znásilnil svou vlastní chůvu na troskách kočárku.
Já jsem samozřejmě nelenil a domaloval do jeho statku následující výjev: Janýd v neděli ráno ještě rozespalý otevřel dveře na dvůr, kde se tísnila ta veškerá drůbež a dobytek. Na pravé noze měl Janýd speciální okovanou botu s ocelovými hroty a stoje na zápraží vykopl nazdařbůh do té havětí skrumáže a kus který padl byl ten den k obědu. Tohle mělo ovšem dohru před tamním národním výborem, protože spolek ochránců domácího zvířectva ho zažaloval pro nehumální zabíjení zvířat. Tu jeho botu tam prý mají dodnes vystavenou v muzeu, jako odstrašující ukázku zvrhlých nápadů těžce zavilých kulaků.

V takovémto hecování jsme si absolutně rozuměli a vlastně jsme se nikdy doopravdy nepohádali, zato však v osobních vlastnostech jsem byli diametrálně odlišní. On pivař, takže deset piv za večer pro něj nebyl problém, já jsem zase byl dost vysazen na sladké, na čokoládu, na dortíky, které on nejedl. Když jsem jednou vytvořil další teorii, že Janýdovi se usadila pivní pěna na mozku, kde postupem doby zkameněla na jantar, on zase líčil kolegům, že jsem kdysi dostal smyk na motorce v ostré zatáčce a kebulí vletěl rovnou do patníku. Lebka se mi prý rozlouskla jak vlašský ořech a hádejte co z ní vypadlo? Půl kila kostkového cukru! Oba jsme se tomu srdečně zařehtali.


Když jsem potom po čtyřech letech od této firmy odešel, našel jsem si lépe placené místo jinde tak Janýd tam asi o rok později přešel taky a navíc do mého oddělení. Jednou za mnou přišel s velice vážnou tváří a mezi čtyřma očima mi svěřil, co se mu před několika málo dny stalo, když se vracel až po půlnoci z hraní (hrál v orchestru na saxofon). Najednou se mu začalo chtít děsně naléhavě močit, neboť měl v sobě dvanáct piv. Ztěží se dobelhal až k Masarykovu nádraží, kde doufal potřebu vykonat, jenže co čert nechtěl, WC bylo zamčeno! Věděl, že už to dále nevydrží a tak vyšel ven před vchod a v koutečku za novinovým kioskem začal úlevně konat.


Najednou uslyšel za sebou: „A copak to tady děláte, tatíku?“ Janýd se naštětil, nerad přerušil svoji slastnou činnost, otočil se vztekle na narušitele a zjistil, že to jsou dva uniformovaní esenbáci. „Já za to přece nemůžu, že ty idioti na nádraží mají zamčený záchody! Co jsem tedy měl dělat? Měl jsem totiž jenom dvě možnosti, buď to pustit ven nebo do kalhot! Rozhod‘ jsem se pro to první...“
„Podivejte se, soudruhu občane“, spustil ten chytřejší, „to nás nezajmá, vy ste tady znečistil veřejnou budovu a chodník, zaplatíte okamžitě pokutu deset korun, jasný?“
Janýd byl v ráži: „Dávat pokuty nevinejm lidem, na to jste umělci, ale chytat zloděje, to né!“
„Cože sme, jakýpak umělcí?“, vzrušili se oba, „tohle bude stát za urážku veřejnýho činitele ne deset, ale dvacet korun!“
„Vy jste mě urazili taky, řekli jste mi tatíku! Já nejsem u vás žádnej tatík, já jsem svobodnej a je mi šestadvacet let, já vám nic platit nebudu!“ Načež si policajti opsali údaje z jeho občanky a řekli mu, že tedy bude předvolán.
„No, a to předvolání mám na dnešek v deset hodin", svěříl se mi Janýd, coby svému vedoucímu, "ale to se tu nesmí vůbec nikdo dozvědět, jinak jsem zesměšněnej, hlavně před zdejšíma babama, nadosmrti!“, lamentoval.
Poradil jsem mu: „Heleď, tak nic neříkej a zmiz a kdyby tě někdo sháněl, tak já už si něco vymyslím kde jsi, neboj!“

Asi za dvě hodiny byl zpocený a zničený Janýd zpátky, měl rudé hektické skvrny na lících a tvářil se rozpačitě. „Tak co je Janýd, vyprávěj, tady je to OK, nikdo tě nesháněl“, řekl jsem mu, abych ho aspoň trochu uklidnil.
“Člověče, to bylo to nejhorší, co mně mohlo potkat. Byl tam soudce, kterej se mě ptal jak to bylo a babral se v tom, chtěl vědět detaily a já musel líčit své močící potíže div, že ještě nechtěl abych to tam předvedl názorně, no, připadal jsem si jak přitroublej prostatik a kolem dokola seděly samý mladý studentky z právní fakulty a všechny se mohly ztrhat smíchy! – A navíc, jsem za to musel místo deset, zaplatit padesát!"

http://www.youtube.com/watch?v=SYEkKwCNwKg

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Když je smůla tak je pech! XYZ

Anonymní řekl(a)...

Takové přátelské hecování kolegů na pracovišti, dokáže báječně zpříjemnit všední dny. Sice se zdá, že jsi z pošťuchování vycházel lépe ty, už z postaty věci, že tys byl pán a Janýd sluha, ale jsem přesvědčena, že vás to bavilo oba stejně. :-D
Ta čůrací záležitost, dopadla pro Janýda špatně, ale i to se četlo parádně. Díky za hezké čtení, na sobotu, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, my jsme se s tím tenkrát vyblbli, ale nejenom my, celé oddělení. A když si někdo přišel za Janýdem kupovat třeba domácí tlačenku, tak ten úplně šílel. Nejlepší fór se povedl mé matce. To byl jednou u nás Janýd na návštěvě a nějak přišla řeč na to, že shání gumové holinky a já ho doplnil, že on se stále pohybuje na statku ve hnoji. Ale gumovky právě nebyly k sehnání. Tak mu moje máti dala své, které používala v prádelně, od té doby co máme pračku, že je už vůbec nepotřebuje. Janýd jí je chtěl zaplatit, ale ona mu řekla: "Ne-ne, pane Janýd, ale kdybyste někdy měl pravé domácí jitrničky..." A já už jsem řval smíchy...