Klínovky a dva kamárádi

Bylo to už v nechvalně proslulých padesátých létech minulého století, kdy jsem se na vysoké škole setkal se svým nejlepším kamarádem a naše přátelství trvá dodnes.

"Tak co, Míro, jak ses měl o Vánocích?", vítal mě Vlastík po Novém roce na přednášce.

"Ale, ani se mi neptej, měl jsem doma malér s tou Magdou, jak jsem Ti o ní vyprávěl, že jsme se seznámili dvanáctýho dvanáctý při tanci v Lucerně..."

"No, neblbni a co je? Dyk to je, jak jsi tvrdil, ta nejkrásnější dívka této planety!", divil se Vlasta.

"To víš, Vlasto, já jsem odpůrce celibátu, teď v zimě je to těžký, ona bydlí u rodičů a já taky, tak jsem ji chtěl na Sylvestra propašovat do mýho "šámbr separé" a máti nás vychytala..."

"No, a co jako? Příště se ti to třeba povede, hlavu vzhůru!", uklidňoval mě Vlastík.

"Ale pochop ten trapas, už se známe tři tejdny a furt nic! Dyk vypadám jako blbec!"

"Počkej, já mám nápad, dávej bacha!" Načež mi, ten můj dobrý kamarád Vlastík, vylíčil ideální možnost, jak si týden užívat romantické zásnuby s mojí Magdalénkou na horách a zadarmo! Vytáhl z kapsy plochý klíček s tím, že to je klíček od brány do ráje. On totiž jako rodák z Vrchlabí a absolvent tamního gymnázia vlastní tento klíč od horské chaty na Klínovkách, kterou po válce, po odsunu Němců dostala jeho škola do vlastnictví a propůjčovala ji zdarma svým studentům na soukromou rekreaci. Teď v lednu je bouda určitě prázdná, sezóna začne až v únoru.

"Jo, ale musíš si z tohodle klíče udělat kopii, já tam potom někdy v půli ledna taky pojedu."
"Čověče, dyk to je nesmysl, zaprvé nevím kde to je, a za druhý, co když ten kopírovanej klíč tam nebude pasovat, tak jsme namydlený?"

"Hele, Míro, tenhle můj klíč je taky vokopírovanej a pasuje jak víno! A co se týče toho, tu chatu najít, to je blbuvzdorně triviální, hele, já ti to nakreslím. Ze Špindlu vyjedete nahoru lanovkou a pak půjdete rovnou za nosem podle šípky "Klínovky" krásnou cestou lesem. Tak a teď jste na konci lesa a před váma leží obrovská volná plocha asi se šesti chatama. Vy pojedete zase rovnou za nosem, zhruba po vrstevnici toho svahu, nejdřív minete chatu "Bratří v triku" a ta další, asi o sto metrů dál, je ta naše. To by našel i blbec, a navíc, hned nad naší chatou, asi deset metrů je křížek, kde se prý kdysi dávno zabil nějakej lyžař, podle toho se nemůžete splést s jinou chatou. Kamna tam jsou stáložárný a dříví je tam zásoba na celou zimu."

"To mě přesvědčilo, že to zvládnu a tak jsem hned začal pracovat na vypilování kopie té jeho kopie klíče od brány do ráje. Rodičům jsme oba shodně řekli, že jedeme do Krkonoš na lyže do chaty vrchlabského gymnázia s dalšími studenty, a je tam výhodně ubytování zdarma.

A tak jsme vyrazili v pondělí 8.ledna autobusem do Špindlu a tak dále, přesně podle plánku od Vlastíka. Všechno báječně klapalo až do okamžiku, kdy jsme se octli na konci lesa u Klínovek (viz foto, les vpravo nahoře, jenže vše pod sněhem).  Navíc nás zde překvapila mléčně hustá mlha. Nebylo vidět vůbec nic, jen vlastní boty. Zůstal jsem stát jak přimražený a začal horečně přemýšlet, co máme dělat? Byly čtyři hodiny, to znamená, že brzy se začne stmívat a pak už nenajdeme vůbec nic.
Magda se mě naivně zeptala: "A víš jak se teď půjde dál v tomhle mlíku?" Nechtěl jsem ji v této prekérní situaci nějak strašit a tak jsem jen suverénně odpověděl: "To pochopitelně vím, nasadíme si lyže a pojedeme po vrstevnici zhruba tímhle směrem", a zabodl jsem svoji paži do té neproniknutelně bílé tmy.

"A jak poznáš tu vrstevnici?", následovala další zvídavá otázka.

"Ach, to je přeci jasný, nesmí se ti lyže zrychlovat, to by znamenalo, že opouštíš vrstevnici. Drž se přesně v mý stopě na dohled, to je si dva metry... aby ses mi neztratila!" 

A pak jsme tápavě popojížděli. Když lyže lépe klouzaly, znamenalo to, že se od vrstevnice uchylujeme po svahu doprava, když se naopak zastavily, věděl jsem, že se uchylujeme do leva proti svahu. Přitom mi v hlavě stále hlodala zlá myšlenka, že Vlastík řekl jeďte zhruba a nikoliv přesně po vrstevnici, čili tím se můžeme od správného směru na tu vzdálenost odchýlit třeba o padesát metrů čímž tu chatu mineme a zkončíme třeba někde v potoce. Byla ve mně malá dušička, neboť jsem si uvědomoval, že to je moje blbost, a že mám zodpovědnost i za Magdu. Trvalo to moc dlouho, oči jsme si mohli vykoukat a nikde jsme nespatřili ani stín či siluetu nějaké boudy. Tápali jsme jak slepci v tunelu.

Najednou se z mléka přede mnou, jako Phönix z popela, vynořila silueta černého kříže a já zařval: "Magdi podívej se, to je ten krásnej kříž!"

"Nevím co je na něm tak krásnýho, ale tu chatu pořád ještě nevidím", řekla skepticky Magda.

"Ta bude tady vpravo, o deset metrů níž", řekl jsem sebejistě a skutečně tam byla!

Začali jsme se oba radovat, že to tak dopadlo, já jsem ovšem ještě přemáhal nervozitu, jestli ten můj klíček bude pasovat do zámku a když i to klaplo, tak jsme konečně vstoupili do rajské vytoužené brány.

Bylo to tam však jako v mrazírně, takže jsem začal horečně shánět dříví a zatápět v kamnech. Magda se hned projevila jako správná hospodyňka a vybalila oba batohy i zásoby potravin. 

Teprve až když jsme spolu usedli u kamen a jedli párky a popíjeli čaj, řekl jsem jí, že dnes jsme měli víc štěstí než rozumu. "Ta neprůhledná mlha, Magdi, byla smrtelně nebezpečná a v ní najít ztracený křížek jako špendlík v kupě sena, to nebyl můj instinkt, jak sis myslela, to byla naprosto neskutečná šťastná náhoda.

A pak jsme si slavnostně vyhlásili konec celibátu...

PS: Teprve o půl století později jsem se náhodou na internetu dočetl, že ten pamětní kříž připomíná, že dne 17.5.1885 uhodil blesk do nedaleko stojícího domu čp.82 a zabil 24-letou matku malého dítěte, Annu Zinecker, avšak dítě v jejím náručí zůstalo naštěstí naživu... Štěstí v neštěstí...?

http://youtu.be/dlobJHi1jaw