Faunovo nedělní odpoledne

Ti dva kamarádi Karel Faun a Jindřich Rada byli poměrně rozdílní třicátníci, ale co je perfektně spojovalo, bylo to, že byli oba rozvedení a sháněli partnerky. Markantní rozdíl byl v tom, že Kája byl tak trochu básník, který sní o nadpozemsky krásné ženě, zatímco Jindra byl praktik a bral ženy takové jaké jsou a lásku považoval za průvodní jev z nadprodukce hormonů.

Obvykle o víkendu vyráželi spolu do víru velkoměsta na takzvané „trhání kusů“, tedy seznamovaní se s krásnými ženami. Měli takovou nepsanou dohodu, že když uvidí dvě ženy, přicházející v úvahu na sbalení, dohodli se předem který má zájem o kterou a když i to klaplo, rozjeli vtipnou konverzaci na jakékoliv téma, dle schematického scénáře jako V+W:

A: „To je letos hus...“

B: „Aby nebylo.“

A: „A víte, pane kolego, že strašně řádí husí mor?“

B: „Neříkejte, a jak se to projevuje?“

A: „To, jeden třeba sní stehno z morový husy a do rána je na prkně!“

Kája který se soukromě věnoval hobby-kouzelnictví, doplňoval jejich dialogy tím, že tahal buhví odkud různé maličkosti jako bonbony, růže, cigarety, pouťové šperky a někdy dokonce i holuby z rukávu či z nosu.

Tentokrát nastala trochu jiná situace, Kája upozornil Jindru na dívku v tramvaji, která měla na klíně košík s třešněmi. Řekl jen: „Téma třešně.“ Ihned zamířili do její blízkosti a postavili se nad ní a Kája zahájil dialog: „To je letos třešní, pane kolego...“

„Aby nebylo, při takovýmdle počasí.“, podotkl Jindra.

„A slyšel jste, pane kolego, že prý v současnu strašně řádí jakýsi nevyléčitelný třešňový mor?“

„Prosim vás, neříkejte a jak, že se to projevuje?“, vyděsil se Jindra a oba si všimli, že se ta dívka sympaticky usmívá.

Kája pokračoval: „To můj známej, ňákej Mlíčko z Vinohrad, takhle večer snědl půl kila morovejch třešní a do rána byl na prkně!“ To už rozesmátá dívka jim nabízela třešně, aby si prý také zobli.

Takže si vedle ní sedli každý z jedné strany a začali se bavit jako staří známí a protože právě přijížděli na Malostranské náměstí, pozvali ji na Kampu do restaurace na sklenku třešňovice. Dívka bez váhání souhlasila, představili se a zašli si sednout do Velkopřevorského mlýna. Kája vykouzlil z prázdné dlaně růži a dal ji Alici. Protože ale ve třech se to Kájovi moc nelíbilo, řekl Jindrovi, když se Alice vzdálila na toaletu, že on ji viděl první a tak má nárok s ní být sám a Jindra, aby se vymluvil na něco a zavčas se odporoučel.

Když se Alice vrátila ke stolu, řekl Jindrovi: „To je škoda, že už musíš jít.“

„Jak to? Kam musíte jít, Jindřichu?“ Tázala se nemile překvapená Alice.

Jindra se podíval na hodinky: „Je půl sedmé pryč a v sedm hodin mám rande u hodin. Takže, vážení, hezky se tu bavte a Kájo, ty pak zaplať účet i za mne, neboj, uhradím 50%.“

Alice povstala současně s Jindřichem: „Počkejte, pane Jindro, dávám pozměňující návrh: dojděte pro tu vaši slečnu a přiveďte ji sem. Kde máte to rande?“

„U Národního divadla“, Jindra to plácl jen tak a horečně přemýšlel, jak z této situace vybruslit, „víte, Alice, ona ta dívka je taková trochu introvertní, my se ještě neznáme moc dlouho, takže nevím jestli bude chtít přijít a nerad bych ji nějak nutil.“

„Tak dobře“, řekla Alice rozhodně, „skončíme to dnes a půjdeme domů. Je to škoda, bylo to moc fajn s vámi oběma a já jsem právě měla takový nápad pozvat vás večer do mé mansardy, mám totiž dnes narozeniny a nechtěla jsem být sama. Ale pochopitelně by to bylo lepší ve čtyřech, takže to odsuneme až na někdy jindy.“

 Oba jí bouřlivě pogratulovali a Kája vyčaroval prstýnek z bižuterie se slovy: „Bohužel, Alice, zlatej zatím nedovedu, budu se muset ještě moc učit-se-učit-se-učit-se, jak říkával Lenin v říji, nebo v říjnu?“ Načež se otočil na Jindru: „Já si ale myslím, že bychom tu oslavu narozenin neměli odkládat, to by nebylo vůči Alici slušné. Naopak, měli bychom nakoupit šampus, kaviár a různé pochutiny, já s Alicí bychom to odvezli k ní a připravili hostinu a ty bys rychle sebral tu svoji Dášu, dojel domů pro kytaru a asi tak za hodinku bychom už mohli být všichni čtyři u Alice, tak jak si to přála."

Jindra pochopil, že si Kája nechce nechat ujít slavení s Alicí sám a jistě nestojí o jeho přítomnost, ale doufá, že teď Jindra zmizí a už se neobjeví. Proto si vymyslel tu neexistující Dášu. Ale jakou repliku chce teď od něj Kája slyšet, mu jasné nebylo. „Tak já už tedy půjdu a pokusím se“, řekl Jindra trochu nejistě, „ovšem, když to neklapne, tak za nic neručím...“

„Pánové“, řekla Alice, „nic se nakupovat nebude, všechno potřebné mám doma. Teď tady zaplatíme a půjdeme s Jindrou všichni pro Dášu k Národnímu divadlu a tam se už nějak dohodneme.“ Kája se bezradně podíval na Jindru a ten v tom okamžiku dostal ztřeštěný nápad, zavolat své plavovlasé sestřenici Šárce, aby jim dělala onu fiktivní Dášu, nahlas ale řekl: „Vidíš, Faune, Alice má v rukávu samé dobré nápady, vem si z ní příklad. Ale teď mě prosím na moment omluvte, musím si ještě odskočit.“

Na toaletě zavolal Šárce z mobilu a vysvětlil jí, že ona jim musí pomoct tím, že se bude vydávat za jeho fiktivní dívku Dášu: „Šárko, jde jenom o to, že jsme tři a potřebujeme být ve čtyřech. Já vím, že jsi číslo, které nezkazí žádnou srandu a pomůžeme Kájovi, když s ním půjdeme na narozeninovou party k jakési Alici a pak se my dva zavčas oddrolíme. Víš, Kája Faun, to je ten prima kouzelník a sympaťák, jak jsi ho jednou sama nazvala...“

„Prosím tě, Jindro, ty ses asi zbláznil, zaprvé mám měsíc před svatbou, co by tomu řek‘ Otík, že hraju divadýlko nějakýmu Faunovi, navíc já vůbec nechápu ty tvoje souvislosti. Mimo to, do sedmi to absolutně nestihnu... ačkoliv Ota je někde na dostizích a neřekl, kdy se vrátí, tak jo...“, řekla váhavě.

„Díky, zlatá Šárko, já věděl, že mě nezklameš, Otovi to potom vysvětlím sám. Herecky to zvládneš když studuješ na FAMU-DAMU-JAMU, nebo jak se to všechno jmenuje a když přijdeš o dvacet minut později, tak se nic nestane. Jenom jedno si pamatuj: jsi moje nová dívka, jsi trochu upejpavá a jmenuješ se Dáša!“

Když se Jindra vrátil ke stolu, prohlásil suverénně: „Takže Dáša mi právě volala, tady na mobil, že dorazí s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale jinak souhlasí se vším a děkuje za pozvání na oslavu.“

„Teda, Rado, to seš kanón“, řekl Kája uznale, leč naštvaným hlasem, „jak jsi to tak rychle zmáknul?“

 "A proč vás to tak moc udivuje, Kájo, je vidět, že Jindra je taky kouzelník, on má zase své kouzlo osobnosti." Alice byla ve skvělé náladě, „tak pojďme, vezmeme to pomalou procházkou po Kampě a po Mostě Legií až k divadlu, já se už těším, že si zazpívám při kytaře mojí zamilovanou píseň "Girl from Ipanema".  Jindra hvízdl: "Fííí, to náhodou znám, to jsou pekelně těžké akordy, jestli tohle umíte zazpívat, Alice, tak jste intonační hvězda! Na téhle písni už vyhořela celá řada zpěvaček."  Kája se ovšem tvářil nakysle, pochopil, že jeho vidina večera jen s Alicí, se rozplynula jak pára nad hrncem.

Když přicházeli ke křižovatce u Národního divadla, všiml si Kája na druhé straně ulice čekající Šárky. Překvapeně  ukazoval prstem: „Hele, hele, Jindro, támhle je ta...“

 "Dáša“, skočil mu rychle do řeči Jindra, „a přesně, jak to slíbila: to jest dvacet minut po sedmé!“ Načež proběhl představovací rituál, všechno klaplo tak jak mělo, Šárka vypadala jako rodilá Dáša, a zamilovaně se dívala na svého bratrance Jindru, jenom Kája byl poněkud vyveden z konceptu. Trojice se pak, pod vedením Alice, vydala tramvají do její vyšehradské mansardy a Jindra o stanici dál do Podolí pro kytaru.

 Ženy se nejprve odebraly do miniaturní kuchyňky vymýšlet něco k jídlu a Kája začal zvědavě obhlížet její útulný byteček. Zkontroloval obsah minibaru, a než se nadáli byl tu Jindra s kytarou. Kája ho zatáhl do pokoje a spustil: "Tedy klobouk dolů, ty jsi rychlík, Rado, že se ti to v tak krátké chvilce povedlo a s tou Šárkou žasnu, to je pořád neobyčejně krásná ženská, ty nohy a ten dekolt, to je skvost! Škoda jen, že o mne nikdy neprojevila zájem a ty, její bratranec, jsi mi při tom byl platnej jako plánovací kalendář pro jepici!“

"Nojo, ale teď máš přece oči jenom pro Alici, nebo?“, chechtal se Jindra, „Šárka se bude brzy, někdy příští měsíc vdávat a možná právě proto, že se chce ještě naposledy trochu vyřádit. Kdybys náhodou chtěl s ní něco podniknout, odstínil bych tě, tedy čistě z kolegiality, u Alice...“

"To odstínění Alice jsem přeslechl“, řekl příkře Kája se zdviženým prstem, „ale koho, že si bere Šárka? Snad ne toho suchara, co jsme je tenkrát potkali ve Stromovce?“

„Jo, toho Otu, ale to je konečně jejich věc a tvoje zbytečná starost“, odbyl ho Jindra.

„To teda ne, pro takovýho hašašíru, co vypadá jako kulovej spodek, je jí skutečně škoda. Čoveče, to‘s jí to nemoh‘ rozmluvit“, rozčílil se Kája, „vždyť to je hřích! To nemůžeme přece takhle nechat!“

„No, a řekni co s tím chceš dělat, Faune?“

„Já už něco vymyslím!“, Kája se dlouze napil přímo z lahve vodky, „to jako na kuráž!“

Jejich rozhovor přerušila svým příchodem Alice: „Pánové, volám SOS, zapomněla jsem na to, že nemám doma veku na chlebíčky, hledám dobrovolníka, který by ji donesl – třeba ty, Kájo?“

„Takže mám pro ni dojít já - a v neděli večer - a nevím kam“, pokyvoval hlavou Kája, "proč zrovna já?"
"Já půjdu s tebou“, ozvala se Šárka alias Dáša, „aby ses nebál. Za chvilku už bude tma a já, shodou okolností vím, kde je tady večerní prodejna, zvaná Večerka.“ 

Kája samozřejmě okamžitě s tímto řešením souhlasil a Jindra si medil, že los nepadl na něj.

„Jindro“, zeptala se Alice po jejich odchodu, „nechci být podezíravá, třeba na tom nic není, ale nezdá se vám, že se ta vaše platinová kráska Dana nějak dost zajímá o Káju? Už mu i dokonce tyká!“

„To nic neznamená“, řekl úmyslně ležérně Jindra a mávl rukou.

„A vy byste na ní nežárlil...?“

„A vy byste na Káju taky nežárlila?“, odpověděl otázkou.

„Já?“, Alice se zasmála, „já nemám proč, já s ním přece nechodím, ale vy máte vážnou známost s Dášou, pokud jsem to zcela správně pochopila.“

„Ani ne tak vážnou, jako neurčitou, a s Kájou v tomhle ohledu nemám problémy.“ Načež ho Alice požádala, aby s ní šel do kuchyňky, kde musí dokončit svoji speciální pomazánku a ještě další věci k večeři, zatímco on by mohl třeba otevřít dvě konzervy s tuňákem a se sardelovými očky a při tom, že si mohou dále povídat.

„Fajn, na tom toho nemohu tak moc zkazit, pustím jenom ještě hudbu.“ Jímavá Ellingtonova melodie »Sophisticated Lady« se rozlila zešeřelým bytem.

„Jindro“, zeptala se najednou Alice, „co soudíte o sexu bez lásky?“

„Že je to prázdný požitek, ale jak praví klasik – ve srovnání s jinými požitky docela ujde.“

Alice se k němu otočila s uslzenýma očima od krájení cibule, což dodávalo její otázce tragický nádech: „Řekněte mi, co byste dělal, kdybych vám teď řekla, že bych s vámi chtěla mirnix-dirnix chodit?“

„Řekl bych: Neplačte, já bych si to taky strašně přál, škoda jen, že to nemyslíte vážně.“

„Všiml jste si, že my dva jsme jediní, kteří si v této čtveřici dosud netykají“, uhnula od tématu Alice, „jako žena to navrhuji, a sice právě - teď. Máte poslední možnost to ještě odmítnout, v opačném případě, prosím, nalijte koňak do těchto dvou napoleonek.“

"To je výzva, které se nedá odolat!“ Jindřich nechtěl vypadat jako blbec a proto ihned vykonal vše, co se od něj očekávalo, a to i včetně polibku. Jenže to neskončilo jen u jednoho, situace se jim oběma najednou vymkla z rukou, konzerva oček se už nedootevřela, ani cibule se nedokrájela, ani napoleonky s koňakem se nedopily...

Až po vášnivých třiceti minutách se jim opět navrátily smysly, když se ozval zvonek u dveří. V té chvíli právě vyčerpaně odpočívali na měkkém koberci její ložnice v naprosto nestandardním oblečení. Ona měla na sobě jen řetízek kolem krku a on náramkové hodinky.

„Probůh, to jsou oni s tou vekou“, Alice vyskočila z podlahy a oblékajíc se spěchala se upravit do koupelny. Při druhém zazvonění zavolala nahlas: “Moment!“ a když zjistila, že se Jindra také už doobléká, ukázala mu, aby otevřel dveře a sama honem zapadla do kuchyňky.

„To byla doba, než se ten Sezam otevřel“, postěžoval si Kája, „hele, lidi, tady neseme tu veku, ale trochu jsme se zdrželi, dali jsme si dole v hospodě jedno pivko, nezlobte se...“

„Co bysme se zlobili“, mávl rukou Jindra, a všichni se nacpali do těsné kuchyňky.

„Jé, Alice, jak to, že to není ještě hotové“, divila se Šárka a spiklenecky mrkla na Jindru, „ba co dím, ani započaté! Co jste to tu dělali celou dobu, zatímco my s Kájou jsme pracně sháněli živobytí! Jednohubky nejsou hotové, bowle a obložená mísa taky ne...“

„Víte co“, řekla poněkud v rozpacích tonoucí Alice, „pojďte, jdeme si všichni sednout do pokoje, připijeme si na všeobecné tykání a já vám musím něco důležitého říct.“

„Ale hlavně připijeme na ty dnešní narozeniny slečny Alice!“, doplnil ji Jindra.

Po oslavném přípitku se ujala Alice slova, začala zcela oficiálně: „Nevím už kdo to byl, ale někdo moudrý, jako své celoživotní krédo prohlásil: »Všechno je úplně jinak!« Dášo a Kájo, věci nejsou takové, jakými se zdají být a já nemám ráda přetvářku a proto musím říct, že jsme se dnes tady s Jindrou dohodli, že spolu chceme chodit, a že by nebylo fair to dělat za vašimi zády – tak to prostě je, berte to jako fakt a nezlobte se na nás. A mimochodem, tu veku mám doma, to byla jen finta.“
 

„Fajn, to se hodí, když jsme u toho vysvětlování, Alice“, zvolal Kája, „tak my se taky přiznáme bez mučení, že proto jsme přišli tak pozdě, protože jak jsme seděli tady za rohem v tý hospůdce, tak jsem Šárce rozmlouval svatbu s Otou a při tom vyšlo najevo, že jsme si už dávno strašně moc sympatický, ale nevěděli jsme to o sobě, takže to tady říkáme teď!“

„Nechápu s jakou Šárkou jste seděli?“, divila se Alice.

„Ona totiž Dáša je vlastně Šárka“, vysvětlil stručně Jindra.

„A kdo to je Ota, nejsi to pro změnu třeba ty Jindro?“, otázala se ho zmatená Alice.

„Vidím, že do toho musím zanést jasno“, řekla rozesmátá Šárka, „Jindra je můj bratranec a já chodím už dva roky s Otou a měli jsme se asi za měsíc brát, jenže on je takový seriózní, vážený suchar a já jsem bláznivka, ke které se hodí mnohem líp tady Faun a kouzelník! Tak, a teď už všechno víme a můžeme začít konečně oslavovat!“
"A teď přijde", zvolal Jindra:  " Dívka z Ipanemy.  Zpívá a hraje duo  Alice a Jindra"!