12 října 2014

Svět před sto lety

 Měl jsem takový podivný sen, že jsem se z ničeho nic ocitl v roce 1911. Kolem mne bylo Rakousko-Uhersko a můj otec, coby sedmiletý klučík chodil do obecné v Plzni-Doubravce. Moje matka byla moc hezká dvouletá holčička v Nových Benátkách nad Jizerou. Byl jsem si vědom toho, že já jediný na celém tomto světě vím, jak bude vypadat svět o sto let později!

A věděl jsem také, že tito dva jedinci přečkají bídu první světové války, zažijí vznik ČSR a za 17 let se spolu seznámí v benátecké továrně na Karborundum brousky. Najednou se mi začaly postupně vybavovat vzpomínky dávno zapomenuté a já si uvědomil, jak skvělé rodiče jsem měl. To mě inspirovalo napsat tuto vzpomínku.

 O mé matce jsem na tomto blogu už psal, jaká byla hospodyňka, Sokolka, malířka i básnířka a přitom všem byla hlavou rodiny, bez níž se nic neobešlo. Otci to tak vyhovovalo a sám se na ni obracel se všemi každodenními problémy. Nebyl vůbec praktický, jeho technické chápání skončilo u lžíce na boty, nedovedl si sám ani umíchat vejce a byl rád, že má tak všestranně schopnou manželku. Takže se jí třeba zeptal: „Co si myslíš, Marti, mám si vzít do práce tuhle kravatu nebo tuto?"

„Tu ne a tuhle taky ne, máš na obou vidět celej jídelní lístek, tady jsou dva fleky od polívky, tady mastnota a tady je marmeláda nebo co!“
„Ale maminečko zlatá, všem se ty kravaty moc líbjej - a ty flíčky nejsou skoro vůbec vidět.“
„Ne, ty nech doma, já ti je vyperu. Vem si tuhle! Jo, a prosím tě, nezpívej si takový nemožný slova na klasickou hudbu Antonína Dvořáka, slyšej to sousedi a co si o nás pomyslej, Mirek se to pak taky učí od tebe.“
„Jak to, Martinko, já o ničem takovém nevím?“
„Včera hráli v rádiu Humoresku a Mirek mi řekl, že to je prý písnička: „U tý řeky Mississippi Indián si brousí šípy“, a že to slyšel od tebe. Jo, a ještě něco. Včera jsi mi na schodišti při otevírání dveří řek' něco jako silvuplé madam – a dnes už to ta drbna Pospíchalová vykládala sousedkám, že jsi ňákej divnej, když říkáš vlastní manželce: madam!“

Můj otec byl totiž příliš dobrým pro tento svět a byl stále zahloubán do svého jediného a celoživotního hobby. Byl cizojazyčným korespondentem, znal perfektně anglicky, francouzsky a německy. Celých svých jednaosmdesát let života zasvětil jako samouk učení se a neustálému vypilovávání těchto tří jazyků. Pracoval u firmy Československá keramika p.z.o. a protože, díky svým znalostem, hlavně v oboru šamotu a keramických vyzdívek vysokých pecí, byl pro firmu prakticky nenahraditelným, mohl si dovolit odmítnout i vstoupit do KSČ, za cenu toho, že se nikdy nepodívá do zahraničí.
Otec byl neprůbojný, nedovedl si vydupat vyšší plat, a ani mu o to nešlo, ale byl rád, že je u této firmy, protože měl možnost přímo jednat s cizími obchodními zástupci a tím si mohl stále vylepšovat a doplňovat své jazykové znalosti, jako filatelista, který si stále doplňuje své album známek. Nastala zvláštní situace, firma ho natolik nutně potřebovala, že ho nemohli z politických důvodů ani vyhodit, ale ani pustit, protože by si byl jinde vydělal mnohem více než těch ubohých třináct stovek. Tak mu aspoň každý kvartál předávali plaketu nejlepšího pracovníka a stavěli mu zlato-rudý trojúhelníkový praporek na stůl.
Jednou, to už jsem chodil na techniku, za mnou otec přišel s utrápeným obličejem a držel v ruce jakýsi francouzský prospekt od belgické železárny SA Cockerill Ougrée v městě Liége. V něm byl technický náčrt průřezu vysoké pece. Otec mi pravil hlasem zoufalým: „Koukni se na to Mirku, ty seš přece technik, já tomu pochopitelně vůbec nehovím a teď potřebuju udělat překlad funkce těchto příšerných věcí, můžeš mi to trochu vysvětlit?“ Takže jsem se musel nejdříve do toho detailně zabrat, ale zase jsem měl nevýhodu, že jsem neznal ani slovo francouzsky. Čili jsme museli dát své dvě hlavy dohromady a prokousávat se do problematiky železářských vysokých pecí. Dobrá věc se podařila a 99% problémů jsme vyřešili až na jednu součástku, která nebyla z náčrtu patrná a věděli jsme jen její francouzské označení.
Lámali jsme si marně obě kebule až nakonec si otec ťukl na čelo: „Zítra zavolám na Překladatelskou komoru, ať mi to tam zjistěj, co bysme se s tím trápili!“
Druhý den večer mi otec řekl, jak to dopadlo: „Představ si, že jsem tam volal aspoň hodinu, pořád mě přepojovali od čerta k ďáblu a nakonec mi ten poslední ouřada řekl, že to tam sice nikdo neví, ale zato mi mohou poradit, kde se to určitě dozvím. Mám si prý zavolat soudruha Tomse z Československé keramiky, podnik zahraničního obchodu...!

https://youtu.be/WxyjK1Z2W2s

Žádné komentáře: