05 března 2015

Z mých memoirů (Ceylon-Indie)

Psal se rok 1957. Někdy v březnu se v naší firmě rozkřiklo, že asi poletím na tříměsíční služební cestu na Ceylon a do Indie. V tu ránu se na mne vyvalilo tsunami přání malých českých lidiček. Z osmnácti kolegů mě každý požádal o něco, co bych mu měl dovézt. Jak se stalo, že coby nestraník a kádrově vadné individuum, jsem byl nominován já, bylo i pro mne záhadou, což jsem již detailně popsal v příběhu „Lourdský zázrak, takže to nechci znovu opakovat.
Před odletem jsem si musel udělat seznam, co kdo ode mne chce. Co přivezu domů, bylo jednoduché, otec chtěl jen žiletky Wilkinson, a čtyři ženy v naší rodině: matka, manželka, sestra a tchyně, unisono chtěly leteckou kabelku. To byl tehdy největší šlágr doby. Reklamní plastové kabelky dávaly všechny letecké společnosti svým pasažérům zdarma a pro každou ženu bylo hlavní to, že na nich svítil nápis KLM, SABENA, SWISSAIR, nebo dokonce AIR INDIA! 

Dárky mým kolegům a kolegyním do práce byly spíše masového rázu, jako: cigarety, čaj, káva, čokoláda, ořechy kešu, žvýkačky, rtěnky, nylonky a všemožné suvenýry, nejčastěji to byli sloni z černého ebenového dřeva a různé ručně dělané náramky a náhrdelníky z mořských lastůrek.
Pak byla speciální přání na jméno, jako třeba skládací deštník, plynový zapalovač, propiska Parker a podobně, ale to jsem podmiňoval slovy, že si to sice píši, ale nemohu nic zaručit, protože netuším kolik tam budu mít peněz na dietách a co je jak drahé, co tam třeba stojí hotel atd. Každopádně se ale budu snažit všechna přání splnit, podobně jako Ježíšek. 

Jenom moje kreslička Nela si neřekla o nic. Zeptal jsem se jí: „Neli, řekni mi, co by sis přála, abych ti dovezl, ty jsi jediná, která si sama o nic neřekla.“
„Víš, Míro, mně je to tak trochu trapný, jak tě všichni furt otravují a něco si vymýšlí, jako kdyby to tam bylo všechno zadarmo. Pokud by sis na mne vzpomněl, tak bych chtěla jenom něco, co se nekupuje, třeba větvičku, nebo kůru ze stromu, nebo kamínek, prostě něco úplně bezcenného, co tam bude ležet na zemi, ale abych věděla, že jsi to ty pro mne zvedl a dovezl až z Ceylonu, kam se já určitě v životě nedostanu.“
„Dobře, tak já něco seberu, co se tam bude válet na chodníku, ale dám si pozor, aby to nebyl třeba rozšlápnutej vajgl a dovezu ti to, ovšem zaručeně z Ceylonu“, snažil jsem se to odlehčit.

No, a pak se čekalo na odlet, který se několikráte odsouval, v práci už mi někteří začali posměšně říkat „Tom-Ceylon“, protože od března to trvalo až do léta, než jsem konečně dostal od Swissairu onu vytouženou letenku na 31.července.

Je pravda, že diety tam byly slušně vysoké, takže se tam dalo opravdu hodně ušetřit, a že jsem mohl skoro všechna přání splnit, jenom těch suvenýrů jsem měl nakonec málo, takže z ebenových slonů, kterých jsem dovezl dvanáct, na mne nezbyl ani jeden. Ostatní se také nějak rozprsklo, takže dnes nemám doma z Ceylonu a z Indie ani „Ň“. 

Můj návrat do práce se vlastně celý den jenom slavilo, rozdával jsem dárky, kterých jsem přinesl dvě narvané aktovky. Vykřikoval jsem jako na perském trhu: Kdo chce tohle a kdo chce tohle? Seděl jsem na stole a všichni kolem mne jako kuřata kolem slepice a já byl šťasten, že mohu takhle bláznivě rozdávat. Teprve když byly obě aktovky vyprázdněny do dna, začaly dotazy, jak to vypadá na Ceyloně a v Indii a co jsem tam zažil. 

„Moment“, řekl jsem, „mám tady v kapse ještě něco pro Nelu! Ta milá dívka mi před odjezdem řekla, že chce pro sebe jenom něco bezcenného, co tam najdu na zemi, hlavně, že to bude z Ceylonu! Nelinko, tady to je“, vyndal jsem z kapsy malý balíček z cigaretové krabičky a podal jí ho, „je to, jak sis přála rozšlápnutej vajgl z cigarety Chesterfield, ležel na chodníku přímo před mým hotelem!“ Nela se trochu začervenala a opatrně začala rozbalovat balíček, byl v něm ve vatě modrý broušený safír velikosti kávového zrna. Nela se přímo zděsila: „To ne, to nemohu přijmout, Míro, já jsem přece chtěla něco bezcenného!“
"Neboj, Neli, vždyť tohle je bezcenná náhražka“, začal jsem ji uklidňovat.
„Povím ti jak se to stalo. To jsme stáli s taxíkem na křižovatce a do mého okénka tam najednou, nějaký vedrem vypreparovaný Ceyloňan, strčil ruku s tímhle kamenem a chtěl za to 10 rupií. 
Já jsem ho nejprve odháněl, že nic nechci, ale můj kolega vedle mně řekl, abych to bral, že on to třeba někde ukradl a proto to dává tak levně. Ten chlapík byl hubenej jak lunt a ukazoval si do pusy, že má hlad, a tak jsem mu tu desetirupku dal. Jen pro srovnání měl jsem tam diety 70 rupií na den, takže mě to nijak finančně nezruinovalo. 
Ale potom mi to nedalo a druhý den jsem zašel do státního zlatnictví, kde se nesmí smlouvat jako v jiných obchodech, a zeptal jsem se jakou to má cenu. Ten odborník to prohlédl pod lupou a pravil: ‚To je pane náhražka za safír nilam-ani a má cenu jedné až dvou rupií.‘ Takže, nila-mani, totiž milá-neli tento nilam-ani je levnější než ten čaj, co jsem tu rozdal. Doufám, že ho přijmeš, je to přece hygieničtější než vajgl z cigarety.“
Nela v jakémsi zasnění a se slzami v očích mi padla kolem krku a políbila mě na tvář...
http://youtu.be/iTe5lL5i3nc

Žádné komentáře: