Klíčová aféra v tiché rodině

Jednou nastala u nás doma taková příšerná až hrůzyplná patálie s klíčema, ale musím začít od začátku. Naši sousedé mají štěstí, jsme velice tichá a do sebe uzavřená rodinka, děti už jsou z domova a my se ženou jsme jako dva holoubci, ale v bytě nemáme holubník, nýbrž útulný skvost...
Moje manželka Jitka je nejen půvabná žena, ale také i velice pečlivá hospodyňka a pře-vynikající kuchařka. Je to prostě žena, jakých je už na tomto světě málo. Všichni známí mi říkají: „Ty se máš, chlape, buď rád že si tě vzala, co by sis bez ní, ty pražský estéte, počal...?"
A já si tím pádem připadám jako trubec, který měl neobyčejné štěstí! Ale to není ještě všechno! Má žena má oproti mně navíc úžasný postřeh a fotografickou paměť. Ona mi napovídá koho mám pozdravit, protože já naše sousedy moc nerozeznávám i když v tomto domě bydlíme již 21 let. Právě tak nevím, kdo má jaké auto a poznávací značku, kdo kde pracuje, ba dokonce nepoznám ani naši paní doktorku, pokud tato právě nemá na sobě bílý plášť...!

Nedávno se ohlásila jedna Jitčina kamarádka z Moravy, že pojede do Prahy a může-li u nás přenocovat. Samozřejmě, že ano. Tím okamžikem se rozpoutalo veliké uklízení, žehlení, praní, vaření, pečení i smažení, aby se kamarádce Janě u nás líbilo. V den jejího příjezdu odpoledne někdo zazvonil u našich dveří, leč nebyla to Jana, ale soused Trčka, který nám přinesl dva nové klíče od domovních dveří, neboť prý bylo nutné vyměnit zámek, kvůli častým nenechavých nočním návštěvníkům našich sklepů.
„Výborně", pravil jsem moudře své ženě, „okamžitě si nové klíče připevníme na naše dva klíčové svazky a ty staré raději ihned vyhodíme do odpadu, aby se nám to nepletlo. Máme už stejně různých klíčů habaděj, čert aby se v tom vyznal."

Má pořádkumilovná žena v zápětí nato odnesla pytel s kuchyňským odpadem do kontejneru před dům.

Teprve pozdě večer, už za tmy, se dostavila kamarádka Jana a když jsme zjistili, že jsou domovní dveře zamčené a pokoušeli se je odemknout novým klíčem - nešlo to. Marně jsme se snažili dveřím domlouvat i všelijak jimi lomcovat, nic nepomáhalo. Byli jsme nuceni se s Janou přivítat skrze zamčené dveře, samozřejmě bez líbání, což v ní muselo vzbudit dojem, že ji nechceme přijmout. Teprve když jsem reklamoval vadný klíč u napolo rozespalého souseda Trčky, zařval na mne hurónsky, jat hněvem spravedlivým: „Čoveče jeden nešťastná, proč ste vyhazoval ty starý klíče, dyk ten novej zámek budu instalovat asi až za tejden, až se vrátěj Novákovic z jejich dovolený!" Manželka si mezitím vypůjčila klíče od sousedky Lenky a situace byla aspoň pro tuto chvíli vyřešena.
Když jsme vše vysvětlili Janě, rozptýlil jsem manželčiny obavy, co budeme teď dělat celý týden bez klíčů od domu, jednoduchým, zato ale geniálním nápadem: „Ráno je moudřejší večera a zítra něco vymyslím, spolehni se!"

V noci jsem spal neklidně, zdály se mi horory o hermeticky uzavřených železných vratech mého vězení - a najednou jsem zaslechl podivný šramot, který mne polekal a já se vzbudil.
V temnu naší ložnice se proti oknu rýsovala jakási pod plachetkou osoba, držící něco jako kosu nebo pohrabáč. Na mém budíku svítila červená čísla oznamující, že je 5:00 hodin ráno. Krve by se ve mně nedořezal, to první co mne napadlo: „Už si jde pro mne zubatá!“
Ale přesto jsem se zachoval jako hrdina a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Byla to moje žena Jitka. Lekl jsem se, že je náměsíčná: „Jituš, proboha, co se to děje? Nech mne hádat: Zdálo se ti, že jsi v roli Dona Quijotta a jdeš bojovat s větrnými mlýny?"
„Ne, ale napadlo mne, že ten náš pytel s odpadem, včetně těch klíčů, musí ještě být v tom kontejneru před barákem, tak tam jdu a tímhle pohrabáčem si ho vytáhnu."
„Ale proč tam jdeš teď v noci? Pro všechno na světě, vždyť se to dá udělat až ráno!" „Dnes ráno v šest hodin přijedou popeláři, jako každou středu a vyprázdní kontejner." Toto vysvětlení bylo zcela logické a má skvělá žena skutečně za chvíli donesla umatlaný plastový pytel, který prý vyhrabala až někde ze dna. Jak poznala, že to je právě náš odpad mi zůstává utajeno dodnes. Pak už zbylo jen ponořit se do hlubin pytle plného hnijící zeleniny, lógru z kávy, slupek z brambor, plechovek a kelímků, skořápek od vajec a množství dalšího fujtajblu - a vyhozené klíče byly na světě!

Udělil jsem ženě pochvalu za tento husarský kousek, načež ona jenom poznamenala: „Nevím, co si asi pomysleli Novákovi, kteří se jako s uděláním právě vraceli z dovolené a viděli mne, jak se za ranního svítání v noční košili hrabu v plném kontejneru jako nějaký bezdomovec...!“

Vynálezce prachu

V názvu mého článku nechybí kroužek nad ů, nejedná se v něm, jak je dnes všeobecně zvykem, že o prachy se prý vždycky jedná až v první řadě, ale zde jde skutečně jen a jen o prach jako takový...
Jako desetiletý kluk jsem obdivoval u mého kamaráda z bohatší rodiny krásnou dětskou promítačku na 8-mm filmy u níž se ovšem muselo točit kličkou, proud tam sice vedl, ale pouze do žárovky, pohon byl ruční. 

Promítačka byla krásně černozlatá, celá plechová a vepředu měla zaostřovací objektiv. Nás oba dva zajímalo jak to, že se ten film pohybuje cukavě, ale promítnuté obrázky na plátně se pohybují zcela krásně plynule. 

Jeho starší brácha nám vysvětlil, že to je vlastní princip promítání a pohyb na plátně je vlastně oční klam. Kdyby film probíhal hladce bez cukání, viděli bychom na plátně jen mazanici, ale díky maltézskému kříži se film posune vždy jen o jeden obrázek, na zlomek vteřiny se zarazí a pak se teprve přisune další obrázek a zarazí. Naše oko nevnímá ty přísuny, ale pouze ty momenty, kdy se obrázky zarazí. To se pak děje šestnáctkrát za vteřinu a my vidíme na plátně jenom vlastně zdánlivý pohyb, složený ze šestnácti nehybných obrázků. To bylo něco pro mne!

To mne uchvátilo a protože jsem věděl, že moji rodiče by mi takovouto promítačku nemohli nikdy koupit, rozhodl jsem se, že si ji postavím sám. Brzy jsem ale zjistil, že to nemohu zvládnout, podařilo se mi pouze vyrobit si z tvrdého papíru a dvou různě velkých čoček objektiv. Doma jsem měl jen jednu čočku, kterou jsem vyhrál v kuličkách a potřeboval jsem ještě jednu menší, což se mi povedlo získat výměnou za čtyři cíněnky.

Vlastnoručně vypižlanou a hřebíky stlučenou dřevěnou bedýnku jsem si pak nalakoval na zeleno barvou na okapy a do ní nainstaloval objímku se žárovkou. Kličku a maltézský kříž jsem musel vzdát, význam komínku jsem podcenil a rozhodl se udělat tu promítačku jenom na pevné obrázky. V papírnictví se tenkrát daly koupit vyřazené válečné filmové žurnály, takže jsem si z nich vystříhal zajímavé záběry.

 Jednou večer jsem to všechno připravil doma v pokoji, Potom jsem na zeď pomocí připínáčků připevnil bílou utěrku a pozval své rodiče na první předvádění mého domácího kina. Na čistý filmový celuloid jsem namaloval nápis: „Vítáme Vás!“ jako v opravdickém biografu a pak jsem promítal jednotlivé záběry z německých žurnálů. Nic jiného nebylo k sehnání, takže rodiče jen zírali na sestřelená letadla, útočící tanky a pochodující vojáky Wehrmachtu.

Bylo to sice nemožně primitivní a navíc od žhnoucí žárovky se bedýnka bez komínku rychle rozpálila a začala podivně zavánět, zelený lak navrchu začal tvořit bubliny a já musel svoji produkci předčasně zastavit. Přesto mě matka pohladila po hlavě a řekla, že to bylo hezké, ale abych to už příště nezkoušel, mohli bychom vyhořet. Otec hrdě prohlásil větu, kterou jsem pochopil až o mnoho let později: „Kdepak náš Mirek, ten jednou vynajde prach!“ A já jsem si myslel, že prachu je na ulici i v bytě plno, tak proč bych ho měl ještě vynalézat.

O dvacet let později, když jsem měl taky syna Mirka, jsem mu tuto větu o vynalezení prachu říkával, aniž bych tušil proč. Teprve asi o dalších dvacet let později, jsem na tuto příhodu zavzpomínal s mým otcem, který mi vysvětlil, že to je jakési staré francouzské úsloví, které on jenom přeložil do češtiny a kterým se chce jakoby zlehčit pojem „vynálezce“. Vzniklo to tak, že jeden alchymista už ve středověku chtěl vytvořit uměle zlato a ono mu to vybouchlo a namísto zlata vynašel střelný prach. A později se přišlo na to, že i Číňané už měli střelný prach o několik století dříve, ale také jej objevili nechtěně, a sice když se pokoušeli vyrábět elixír nesmrtelnosti. 

Tak i ta moje "promítačka" byla vlastně jen primitivní prohlížečkou filmů, čili už dávno vynalezeným a používaným diaskopem.

https://youtu.be/Oj8GeVIoCF0