Vynálezce prachu

V názvu mého článku nechybí kroužek nad ů, nejedná se v něm, jak je dnes všeobecně zvykem, že o prachy se prý vždycky jedná až v první řadě, ale zde jde skutečně jen a jen o prach jako takový...
Jako desetiletý kluk jsem obdivoval u mého kamaráda z bohatší rodiny krásnou dětskou promítačku na 8-mm filmy u níž se ovšem muselo točit kličkou, proud tam sice vedl, ale pouze do žárovky, pohon byl ruční. 

Promítačka byla krásně černozlatá, celá plechová a vepředu měla zaostřovací objektiv. Nás oba dva zajímalo jak to, že se ten film pohybuje cukavě, ale promítnuté obrázky na plátně se pohybují zcela krásně plynule. 

Jeho starší brácha nám vysvětlil, že to je vlastní princip promítání a pohyb na plátně je vlastně oční klam. Kdyby film probíhal hladce bez cukání, viděli bychom na plátně jen mazanici, ale díky maltézskému kříži se film posune vždy jen o jeden obrázek, na zlomek vteřiny se zarazí a pak se teprve přisune další obrázek a zarazí. Naše oko nevnímá ty přísuny, ale pouze ty momenty, kdy se obrázky zarazí. To se pak děje šestnáctkrát za vteřinu a my vidíme na plátně jenom vlastně zdánlivý pohyb, složený ze šestnácti nehybných obrázků. To bylo něco pro mne!

To mne uchvátilo a protože jsem věděl, že moji rodiče by mi takovouto promítačku nemohli nikdy koupit, rozhodl jsem se, že si ji postavím sám. Brzy jsem ale zjistil, že to nemohu zvládnout, podařilo se mi pouze vyrobit si z tvrdého papíru a dvou různě velkých čoček objektiv. Doma jsem měl jen jednu čočku, kterou jsem vyhrál v kuličkách a potřeboval jsem ještě jednu menší, což se mi povedlo získat výměnou za čtyři cíněnky.

Vlastnoručně vypižlanou a hřebíky stlučenou dřevěnou bedýnku jsem si pak nalakoval na zeleno barvou na okapy a do ní nainstaloval objímku se žárovkou. Kličku a maltézský kříž jsem musel vzdát, význam komínku jsem podcenil a rozhodl se udělat tu promítačku jenom na pevné obrázky. V papírnictví se tenkrát daly koupit vyřazené válečné filmové žurnály, takže jsem si z nich vystříhal zajímavé záběry.

 Jednou večer jsem to všechno připravil doma v pokoji, Potom jsem na zeď pomocí připínáčků připevnil bílou utěrku a pozval své rodiče na první předvádění mého domácího kina. Na čistý filmový celuloid jsem namaloval nápis: „Vítáme Vás!“ jako v opravdickém biografu a pak jsem promítal jednotlivé záběry z německých žurnálů. Nic jiného nebylo k sehnání, takže rodiče jen zírali na sestřelená letadla, útočící tanky a pochodující vojáky Wehrmachtu.

Bylo to sice nemožně primitivní a navíc od žhnoucí žárovky se bedýnka bez komínku rychle rozpálila a začala podivně zavánět, zelený lak navrchu začal tvořit bubliny a já musel svoji produkci předčasně zastavit. Přesto mě matka pohladila po hlavě a řekla, že to bylo hezké, ale abych to už příště nezkoušel, mohli bychom vyhořet. Otec hrdě prohlásil větu, kterou jsem pochopil až o mnoho let později: „Kdepak náš Mirek, ten jednou vynajde prach!“ A já jsem si myslel, že prachu je na ulici i v bytě plno, tak proč bych ho měl ještě vynalézat.

O dvacet let později, když jsem měl taky syna Mirka, jsem mu tuto větu o vynalezení prachu říkával, aniž bych tušil proč. Teprve asi o dalších dvacet let později, jsem na tuto příhodu zavzpomínal s mým otcem, který mi vysvětlil, že to je jakési staré francouzské úsloví, které on jenom přeložil do češtiny a kterým se chce jakoby zlehčit pojem „vynálezce“. Vzniklo to tak, že jeden alchymista už ve středověku chtěl vytvořit uměle zlato a ono mu to vybouchlo a namísto zlata vynašel střelný prach. A později se přišlo na to, že i Číňané už měli střelný prach o několik století dříve, ale také jej objevili nechtěně, a sice když se pokoušeli vyrábět elixír nesmrtelnosti. 

Tak i ta moje "promítačka" byla vlastně jen primitivní prohlížečkou filmů, čili už dávno vynalezeným a používaným diaskopem.

https://youtu.be/Oj8GeVIoCF0