Náš zasmušilý advent 1976

 Co to je Advent?  Znamená to snad  PŘÍCHOD ??

Jenže, toto by byla CHYBA, u  nás to byl totiž  jasný odchod  z manželství.  Má  žena  Jiřina  po  dohodě se mnou opouštěla rodinu, tak říkajíc  do ztracena...

Aby  to totiž  nebylo  pro naší 6-letou  dcerku Brigit

moc kruté a nečekané. Zatímco onen soudní, tj. papírový rozvod se konal až o půl roku později,  (1977),  když už dcerka byla na  to zvyklá, že její máma bydlí v jiném, nedalekém městě s jiným "strýčkem". Moje ex-manželka si totiž po 10 letech se mnou uvědomila, že chce  být opět sama, svobodná a bezdětná a bez manžela a naprosto šťastná  a míti jenom bezedné  množství milenců, prostě mít takzvané Moderní manželství (!)  Pročež po nesčetných bezvýsledných rozhovorech, co dělat, jsem ji tuto chyméru vlastně musel  nechat  dobrovolně zrealizovat a byl celkem rád, když naše divné manželství  konečně skončilo... 

Žili  jsme tehdy v předměstí Essenu v Kettwigu.  Já byl najednou  na všechno sám, bez rodičů  a bez  jakýchkoliv příbuzných, či jiných blízkých známých. Mám proto zcela přesnou představu co to je "švic", hlavně před Vánocemi, když k tomu navíc přibyla starost, abychom  nebyli s dcerkou sami pod stromečkem - jenom my dva...

Vybavovaly se mi ty krásné Vánoce jaké jsem zažíval já v dětství i když za války! Takové bych byl také přál své dceři, ale v současné situaci to byla čirá nemožnost. Byl jsem z toho nějak "na měkko", když  i taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýček a vlastně celá rodina.  Za krkem mi seděla taková těžko popsatelná směs spleenu, vánoční sentimentality a současně veliké zodpovědnosti.

Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: Den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, tedy zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři s jejími úkoly do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy třeba něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak fungovalo...

Příkladně, když mi přišla sousedka vynadat, že moje paní prý opět neumyla schody, a že ona to za ní zase dělat nebude!!! Koukal jsem jako jeřábek, nevěděl jsem, že nějaká dohoda o mytí schodů existuje, ale když jsem té paní vysvětlil, že má žena už tady nebydlí, změnila se ta dobrá duše naráz, omluvila se mi a slíbila, že ty schody bude za nás umývat i nadále a tím se ta celá věc vyřešila kladně...

Další problém: Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek a panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je moderní a mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, musel jsem koupit ještě červený, aby dcerka nebyla zklamaná...

Celou naši smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla nějaké dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že chudák máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.  Jo, a veselé Vánoce!"  

Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky, plující v omastku, čili pro nás byly zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak si dojít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou dvou kočárků a jedné panenky, ale myslím, že se mi moc nepodařilo radovat se nad dárkem, holící strojek, který jsem zakoupil sobě sám...

Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla zcela nečekaná pomoc. Tedy přesně tak, jak to bylo vyryto do dřevěného obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«

Najednou nečekaně zazvonil telefon a naše známá Doris, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, nýbrž v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké, vařené, brambory.

Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi... (Ave Maria)"

**************************************************************

Můj 7.listopad v zajetí LM

Až do roku 1961 se mi dařilo se vyhýbat manifestačním pochodům na 7. listopad. Vždycky jsem si vymyslel nějakou výmluvu nebo chorobu, jenom abych nemusel pochodovat Prahou, jako debílek a poslouchat slabomyslné projevy politiků na Staroměstském náměstí. Až teprve v Tesle Karlín jsem tomu neunikl, protože to bylo po všech stránkách zajištěno milicí a po vojensku naplánováno.

Ještě v pracovní době se zorganizoval nástup všeho osazenstva firmy před budovou v ulici Sokolovské a snad jedině těhotné ženy v pokročilém stadiu se nemusely zúčastnit, což se mne bohužel netýkalo. Řekl jsem si chytře: "Tramvaje prý stejně v celé Praze nejezdí, takže domů budu muset jí pěšky a směrem na Staroměstské náměstí to mám vlastně při cestě domů, takže klidně tam dojdu a pak se v tom davu po anglicku ztratím."

A pak se mašírovalo směrem jiho-západním na Florenc, odkud se dále pokračovalo ulicí Na Poříčí až na Nám. Republiky a dále skrze Prašnou bránu ulicí Celetnou až tedy na to cílové Staroměstské náměstí. Jenže jsem netušil, že lidoví milicionáři (LM) obstoupí kolem dokola celé náměstí jako rybáři při výlovu kaprů a držíce se za ruce, těsně jeden vedle druhého, uzamknou prostor náměstí, do něhož pustí jen nic netušící lidičky z vnějšku, ale nikoho už nevypustí ven! Tak jsem se ocitl v kotli ztracenců, odkázaných si "dobrovolně" vyslechnout všechny ty žvásty od bolševické vrchnosti. Ne, to bych teda nemoh'. Nehledě na to, že za hodinu mám být u mé kamarádky Michaely L., že prý je sama doma a nudí se...

To mě natolik nabudilo, že jsem se tím davem protlačil až k ústí do ulice Železné, jenže ouha! Zde stáli semknutě ozbrojení milicionáři zaháknuti až po lokty jak nerozborná pohraniční hráz proti imperialistům. První co mě napadlo, že musím být drzý a tak jsem přistoupil ke dvěma nejblíže stojícím článkům tohoto řetězu a řekl jsem jim suverénně: "Dovolte, já chci projít!" Ten jeden se překvapeně zeptal: "Kampak?" a já mu jenom naštvaně odsekl: "Domů!"

Oba byli tak překvapeni a nebo si snad mysleli že jsem třeba estébák, tak se odhákli, já klidně prošel a oni se zas rychle zahákli. Tak jsem se dostal ulicí Železnou a Rytířskou bez překážek na Můstek a z Václaváku už jezdily tramvaje normálně do Podolí. A tak se stalo, že místo v zajetí LM jsem skončil v objetí ML...

 https://youtu.be/8PTOh0cHPjc