20 listopadu 2016

Náš podivný advent 1976

Advent znamená příchod, jenže u nás znamenal rozchod po jedenáctiletém manželství. Moje žena, po dohodě se mnou, opouštěla rodinu postupně takzvaně do ztracena, aby to nebylo pro dceru Brigitu moc kruté a nápadné, zatímco papírový rozvod se konal až o půl roku později, kdy už dcerka byla zvyklá na to, že její máma bydlí jinde...
Bydleli jsme v Německu a já byl na všechno, včetně výchovy dcery, úplně sám, bez rodičů a jiných příbuzných či blízkých známých. Mám tedy přesnou představu o tom, co je to za "švic", hlavně před Vánocemi, kdy mi k tomu všemu přibyla starost, jak to udělat, abychom nebyli s šestiletou dcerou pod stromečkem sami.

Vybavovaly se mi stále ty Vánoce jaké jsem zažíval já sám ve svém dětství a jaké bych byl také přál, své dceři, bohužel však v současné situaci to byla čistá nemožnost. Byl jsem z toho dost na měkko. Dokonce třeba taková nevinná rozpustilá písnička jako: „Vánoce, vánoce přicházejí“, mě dojímala, protože v ní figurují děda, teta, strýda a vůbec celá rodinka. Jako mladík jsem sice neměl moc rád velké příbuzenské skrumáže, ale teď bych to byl bral všemi deseti raději, nežli být takhle sám s dítětem. Sedla na mne taková těžko popsatelná směs spleenu a sentimentality.

Abych to vůbec nějak zvládl, musel jsem správně hospodařit nejen s penězi, ale i s časem. Šel jsem nato vědecky, říkal jsem si: den má 24 hodin, z toho 10 hodin jsem mimo dům (práce a nákupy), zbývá mi tedy doma 14 hodin, z toho musím 7 hodin spát, zbývá 7 hod. a ty rozdělím takto, cirka po hodinách: vaření, praní, žehlení, úklid, hygiena a věnování se dceři a jejím úkolům do školy. Někdy to vyšlo, někdy ne a někdy něco trpělo nedostatkem času, ale suma-sumárum to vždycky nějak klaplo – až na ty Vánoce 1976, kdy se mi, jako na zlost, nedařilo vůbec nic...

Brigitka si napsala Ježíškovi o modrý kočárek na panenku a já jsem jí ho tedy trochu předčasně koupil a uschoval ve sklepě. Jenže potom, týden před Štědrým večerem si vzpomněla a napsala Ježíškovi, že by chtěla radši kočárek červený jako má její kamarádka Bianca. Snažil jsem se jí přesvědčit, že modrý kočárek je mnohem hezčí, ale nic to nepomohlo, a tak jsem musel koupit ještě červený, aby nebyla zklamaná.

Pak zase to nevyšlo s jedněmi vzdáleně známými v Bavorsku, kteří měli stejně starou dcerku Emu, s nimiž jsme plánovali společný zájezd o Vánocích na hory. Jenže nečekaně k nim přijela návštěva z Prahy a z našeho plánu sešlo. Celou smůlu dorazila, od nás dosud neodstěhovaná manželka, když donesla jenom dárky a za hodinku zase odešla kamsi, což se dceři vysvětlilo jako, že máma musí sloužit noční šichtu v nemocnici, kde byla laborantkou. Při odchodu ještě podotkla: „Na Ježíška už čekat nemůžu, k večeři jsem vám udělala přírodní řízky, ale vemte si k tomu chleba, bramborový salát nemám.“

Ty řízky zřejmě zapomněla na vařiči moc dlouho, takže z nich vznikly totálně vysušené tvrdé podrážky plující v omastku, čili pro nás zcela nepoživatelné. Napadlo mě napřed si rozbalit dárky a pak jít na večeři do hospody. Při rozdělování dárků pod stromečkem ve dvou mně nebylo do zpěvu. Snažil jsem se sice ze všech sil radovat se s dcerou z obou kočárků, ale myslím, že se mi to moc nedařilo.

Když už jsem nevěděl jak udržet veselou tvář, aby dcera nic nepoznala, přišla nečekaná pomoc. Přesně tak, jak to bylo napsáno na dřevěném obrázku s básničkou, který měla Brigitka pověšen nad postýlkou: Byl na něm andělíček nesoucí svíčku a pod ním rým, který přeložen do češtiny by zněl asi takto: »Když se ti zdá, že už nemůžeš víc, světélko naděje přijde ti vstříc...«

Najednou nečekaně zazvonil telefon a jedna naše sousedka, která o tom věděla, že se rozvádíme, nás pozvala k nim na večeři. Byla to sice večeře typicky německá, ne jako ta naše tradiční s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem, ale v Německu oblíbený, tradiční studený Hering v majonéze a horké brambory.
Toto jídlo ovšem, bylo pro mne v tu chvíli naprosto vedlejší, hlavní bylo, že jsme nezůstali sami pod stromečkem! Řekl jsem jim: „Přátelé, děkuji vám! Stejně je to krásné, když se vlastně cizí lidé jen tak - z dobré vůle, mají rádi...
*************************


8 komentářů:

eN řekl(a)...

Tak tou nahrávkou jste mě málem dorazil a rozplakal.... někdy je život jako na houpačce. Je fajn, že všechno dobře dopadlo, byť se na to muselo nějaký čas počkat....

Mirek Toms řekl(a)...

To pozvání přišlo tak spontánně, že jsem neměl pro ně dárky a oni pro nás také ne, ale zazpívali jsme si všichni "Stille Nacht" a bylo nám dobře...

NULI řekl(a)...

Také jsem byla příběhem dojatá a zaskočená. Jsem tomu ráda, že se obrátil onen Štědrý večer v lepší konec.

Mirek Toms řekl(a)...

Od té doby uplynulo 32 let, ale onen Advent i Štědrý večer jsem nezapomněl...

Muli řekl(a)...

Tak za to Tě obdivuju,že jsi se dovedl postarat o tak ještě malou dceru.A že jsi jí tak dobře vychoval.Je to od Tebe obdivuhodné.M.M.

Mirek Toms řekl(a)...

Já myslel Muli, že jsi to už dávno věděla, ale nojo, my jsme se vlastně znali před mou emigrací, tj. do roku 68 a pak zase až po roce 95. Bože, jak to letí!..

Anonymní řekl(a)...

Míro nevím, jaký měla tehdy Štědrý večer tvoje bývalá, nevěřím tomu, že bez dcerky pěkný, ale ty a Brigitka jste ho nakonec měli plný pohody, lásky a sounáležitosti. Seš opravdu hodný obdivu. Díky za krásnou písničku.
Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Moje ex-manželka si takové pocity nepřipouštěla, ona chtěla být zase svobodná a moci si dělat co chce. Já jsem v tom jejím chování viděl aspoň tu výhodu, že jsme se nemuseli soudit o dítě jako jiní, ale vše šlo hladce bez hádek, takže Brigitka nepoznala, kdy vlastně proběhl rozvod...