„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.
Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel hlavou, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“
„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč a nevím kým, rozdrážděného, žlučníku.
Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy.
Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“ Moje prestiž rapidně stoupla.
Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který skoro neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod, že už to zvládnu zcela sám.
Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...
Žádné komentáře:
Okomentovat