ŽENEVA - nemá auta v ulicích

Když jsme přijeli s kamarádkou Reginou do Ženevy, je to už poměrně dost dávno, někdy v osmdesátých letech minulého století, bylo tam opravdu na co koukat a čemu se divit, tedy nejenom onomu sto metrů vysokému vodotrysku v jezeře, či vesměs krásné architektuře výstavných budov, ale hlavně tím, čím se toto město liší od všech jiných, která jsem v Evropě i u nás navštívil. Zde totiž nejsou jako snad všude ulice ucpané projíždějícími auty, marně hledajícími volný plácek mezi těmi šťastnějšími, zaparkovanými podél všech chodníků. Jak to, že se jenom ti chytří Švýcaři dokázali poprat s celosvětovým trendem moderní doby, to jest s její nadprodukcí automobilů? Rozhodně ne tak, jako u nás komunisté v socializmu, omezením výroby aut na minimum a přidělováním těchto výrobků pomocí odběrních poukazů s čekacími lhůtami několika let a dodnes si s tímto fenoménem nevíme rady. Naši politikové se jen chlubí tím, kolik miliónů aut jsme zase vyrobili.
Švýcaři tento problém vyřešili po svém a mnohem elegantněji. Ulice Ženevy nejsou ověnčeny zaparkovanými auty a v hlavních trasách se pohybují mimo chodců, jen tu a tam až neuvěřitelně tiché,  diskrétní tramvaje. To, co mě na Švýcarsku už 40 let fascinuje, nejsou referenda, ale smysl jejich občanů pro příjemný život nejen v přírodě ale i ve městech. A jak to dělají?

Okamžitě už od příjezdové dálnice je každý automobil šipkami i svodidly směrován jen do centra města a tam potom chytře, bez jakékoliv možnosti uhnutí je přinucen vjet do podzemí, do jedenáctipatrového garážového domu. Tam je dostatek parkovišť a marné hledání místa na zbavení se auta nahoře v městě definitivně odpadá. Úplně všechno se tu děje bez živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů, jakož i světelné info, ve kterém patře je kolik volných míst. Podle mne je to prostě parkování non-plus-ultra...

To všechno je blbuvzdorně vykoumané, jenom člověk pochopitelně nesmí, onen tiket ztratit, což se přesně stalo mně.
Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do hotelu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil. 

„To bude těžký, v celým tom podzemním labyrintu, není živé duše, koho bych se zeptal, co dělat" řekl jsem Regině a zamyslel se hlavou.

„Podívej, tady hned vedle vchodu je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vytiskl nový tiket a bylo to vyřízeno. "Prý se to tam někomu stává skoro každý den, obzvláště pak půvabným dámám", tlumočila mi jeho slova Regina.

https://youtu.be/ZPAmDULCVrU