Faunovo nedělní odpoledne

Ti dva kamarádi Karel Faun a Jindřich Rada byli poměrně rozdílní třicátníci, ale co je perfektně spojovalo, bylo to, že byli oba rozvedení a sháněli partnerky. Markantní rozdíl byl v tom, že Kája byl tak trochu básník, který sní o nadpozemsky krásné ženě, zatímco Jindra byl praktik a bral ženy takové jaké jsou a lásku považoval za průvodní jev z nadprodukce hormonů.

Obvykle o víkendu vyráželi spolu do víru velkoměsta na takzvané „trhání kusů“, tedy seznamovaní se s krásnými ženami. Měli takovou nepsanou dohodu, že když uvidí dvě ženy, přicházející v úvahu na sbalení, dohodli se předem který má zájem o kterou a když i to klaplo, rozjeli vtipnou konverzaci na jakékoliv téma, dle schematického scénáře jako V+W:

A: „To je letos hus...“

B: „Aby nebylo.“

A: „A víte, pane kolego, že strašně řádí husí mor?“

B: „Neříkejte, a jak se to projevuje?“

A: „To, jeden třeba sní stehno z morový husy a do rána je na prkně!“

Kája který se soukromě věnoval hobby-kouzelnictví, doplňoval jejich dialogy tím, že tahal buhví odkud různé maličkosti jako bonbony, růže, cigarety, pouťové šperky a někdy dokonce i holuby z rukávu či z nosu.

Tentokrát nastala trochu jiná situace, Kája upozornil Jindru na dívku v tramvaji, která měla na klíně košík s třešněmi. Řekl jen: „Téma třešně.“ Ihned zamířili do její blízkosti a postavili se nad ní a Kája zahájil dialog: „To je letos třešní, pane kolego...“

„Aby nebylo, při takovýmdle počasí.“, podotkl Jindra.

„A slyšel jste, pane kolego, že prý v současnu strašně řádí jakýsi nevyléčitelný třešňový mor?“

„Prosim vás, neříkejte a jak, že se to projevuje?“, vyděsil se Jindra a oba si všimli, že se ta dívka sympaticky usmívá.

Kája pokračoval: „To můj známej, ňákej Mlíčko z Vinohrad, takhle večer snědl půl kila morovejch třešní a do rána byl na prkně!“ To už rozesmátá dívka jim nabízela třešně, aby si prý také zobli.

Takže si vedle ní sedli každý z jedné strany a začali se bavit jako staří známí a protože právě přijížděli na Malostranské náměstí, pozvali ji na Kampu do restaurace na sklenku třešňovice. Dívka bez váhání souhlasila, představili se a zašli si sednout do Velkopřevorského mlýna. Kája vykouzlil z prázdné dlaně růži a dal ji Alici. Protože ale ve třech se to Kájovi moc nelíbilo, řekl Jindrovi, když se Alice vzdálila na toaletu, že on ji viděl první a tak má nárok s ní být sám a Jindra, aby se vymluvil na něco a zavčas se odporoučel.

Když se Alice vrátila ke stolu, řekl Jindrovi: „To je škoda, že už musíš jít.“

„Jak to? Kam musíte jít, Jindřichu?“ Tázala se nemile překvapená Alice.

Jindra se podíval na hodinky: „Je půl sedmé pryč a v sedm hodin mám rande u hodin. Takže, vážení, hezky se tu bavte a Kájo, ty pak zaplať účet i za mne, neboj, uhradím 50%.“

Alice povstala současně s Jindřichem: „Počkejte, pane Jindro, dávám pozměňující návrh: dojděte pro tu vaši slečnu a přiveďte ji sem. Kde máte to rande?“

„U Národního divadla“, Jindra to plácl jen tak a horečně přemýšlel, jak z této situace vybruslit, „víte, Alice, ona ta dívka je taková trochu introvertní, my se ještě neznáme moc dlouho, takže nevím jestli bude chtít přijít a nerad bych ji nějak nutil.“

„Tak dobře“, řekla Alice rozhodně, „skončíme to dnes a půjdeme domů. Je to škoda, bylo to moc fajn s vámi oběma a já jsem právě měla takový nápad pozvat vás večer do mé mansardy, mám totiž dnes narozeniny a nechtěla jsem být sama. Ale pochopitelně by to bylo lepší ve čtyřech, takže to odsuneme až na někdy jindy.“

 Oba jí bouřlivě pogratulovali a Kája vyčaroval prstýnek z bižuterie se slovy: „Bohužel, Alice, zlatej zatím nedovedu, budu se muset ještě moc učit-se-učit-se-učit-se, jak říkával Lenin v říji, nebo v říjnu?“ Načež se otočil na Jindru: „Já si ale myslím, že bychom tu oslavu narozenin neměli odkládat, to by nebylo vůči Alici slušné. Naopak, měli bychom nakoupit šampus, kaviár a různé pochutiny, já s Alicí bychom to odvezli k ní a připravili hostinu a ty bys rychle sebral tu svoji Dášu, dojel domů pro kytaru a asi tak za hodinku bychom už mohli být všichni čtyři u Alice, tak jak si to přála."

Jindra pochopil, že si Kája nechce nechat ujít slavení s Alicí sám a jistě nestojí o jeho přítomnost, ale doufá, že teď Jindra zmizí a už se neobjeví. Proto si vymyslel tu neexistující Dášu. Ale jakou repliku chce teď od něj Kája slyšet, mu jasné nebylo. „Tak já už tedy půjdu a pokusím se“, řekl Jindra trochu nejistě, „ovšem, když to neklapne, tak za nic neručím...“

„Pánové“, řekla Alice, „nic se nakupovat nebude, všechno potřebné mám doma. Teď tady zaplatíme a půjdeme s Jindrou všichni pro Dášu k Národnímu divadlu a tam se už nějak dohodneme.“ Kája se bezradně podíval na Jindru a ten v tom okamžiku dostal ztřeštěný nápad, zavolat své plavovlasé sestřenici Šárce, aby jim dělala onu fiktivní Dášu, nahlas ale řekl: „Vidíš, Faune, Alice má v rukávu samé dobré nápady, vem si z ní příklad. Ale teď mě prosím na moment omluvte, musím si ještě odskočit.“

Na toaletě zavolal Šárce z mobilu a vysvětlil jí, že ona jim musí pomoct tím, že se bude vydávat za jeho fiktivní dívku Dášu: „Šárko, jde jenom o to, že jsme tři a potřebujeme být ve čtyřech. Já vím, že jsi číslo, které nezkazí žádnou srandu a pomůžeme Kájovi, když s ním půjdeme na narozeninovou party k jakési Alici a pak se my dva zavčas oddrolíme. Víš, Kája Faun, to je ten prima kouzelník a sympaťák, jak jsi ho jednou sama nazvala...“

„Prosím tě, Jindro, ty ses asi zbláznil, zaprvé mám měsíc před svatbou, co by tomu řek‘ Otík, že hraju divadýlko nějakýmu Faunovi, navíc já vůbec nechápu ty tvoje souvislosti. Mimo to, do sedmi to absolutně nestihnu... ačkoliv Ota je někde na dostizích a neřekl, kdy se vrátí, tak jo...“, řekla váhavě.

„Díky, zlatá Šárko, já věděl, že mě nezklameš, Otovi to potom vysvětlím sám. Herecky to zvládneš když studuješ na FAMU-DAMU-JAMU, nebo jak se to všechno jmenuje a když přijdeš o dvacet minut později, tak se nic nestane. Jenom jedno si pamatuj: jsi moje nová dívka, jsi trochu upejpavá a jmenuješ se Dáša!“

Když se Jindra vrátil ke stolu, prohlásil suverénně: „Takže Dáša mi právě volala, tady na mobil, že dorazí s asi dvacetiminutovým zpožděním, ale jinak souhlasí se vším a děkuje za pozvání na oslavu.“

„Teda, Rado, to seš kanón“, řekl Kája uznale, leč naštvaným hlasem, „jak jsi to tak rychle zmáknul?“

 "A proč vás to tak moc udivuje, Kájo, je vidět, že Jindra je taky kouzelník, on má zase své kouzlo osobnosti." Alice byla ve skvělé náladě, „tak pojďme, vezmeme to pomalou procházkou po Kampě a po Mostě Legií až k divadlu, já se už těším, že si zazpívám při kytaře mojí zamilovanou píseň "Girl from Ipanema".  Jindra hvízdl: "Fííí, to náhodou znám, to jsou pekelně těžké akordy, jestli tohle umíte zazpívat, Alice, tak jste intonační hvězda! Na téhle písni už vyhořela celá řada zpěvaček."  Kája se ovšem tvářil nakysle, pochopil, že jeho vidina večera jen s Alicí, se rozplynula jak pára nad hrncem.

Když přicházeli ke křižovatce u Národního divadla, všiml si Kája na druhé straně ulice čekající Šárky. Překvapeně  ukazoval prstem: „Hele, hele, Jindro, támhle je ta...“

 "Dáša“, skočil mu rychle do řeči Jindra, „a přesně, jak to slíbila: to jest dvacet minut po sedmé!“ Načež proběhl představovací rituál, všechno klaplo tak jak mělo, Šárka vypadala jako rodilá Dáša, a zamilovaně se dívala na svého bratrance Jindru, jenom Kája byl poněkud vyveden z konceptu. Trojice se pak, pod vedením Alice, vydala tramvají do její vyšehradské mansardy a Jindra o stanici dál do Podolí pro kytaru.

 Ženy se nejprve odebraly do miniaturní kuchyňky vymýšlet něco k jídlu a Kája začal zvědavě obhlížet její útulný byteček. Zkontroloval obsah minibaru, a než se nadáli byl tu Jindra s kytarou. Kája ho zatáhl do pokoje a spustil: "Tedy klobouk dolů, ty jsi rychlík, Rado, že se ti to v tak krátké chvilce povedlo a s tou Šárkou žasnu, to je pořád neobyčejně krásná ženská, ty nohy a ten dekolt, to je skvost! Škoda jen, že o mne nikdy neprojevila zájem a ty, její bratranec, jsi mi při tom byl platnej jako plánovací kalendář pro jepici!“

"Nojo, ale teď máš přece oči jenom pro Alici, nebo?“, chechtal se Jindra, „Šárka se bude brzy, někdy příští měsíc vdávat a možná právě proto, že se chce ještě naposledy trochu vyřádit. Kdybys náhodou chtěl s ní něco podniknout, odstínil bych tě, tedy čistě z kolegiality, u Alice...“

"To odstínění Alice jsem přeslechl“, řekl příkře Kája se zdviženým prstem, „ale koho, že si bere Šárka? Snad ne toho suchara, co jsme je tenkrát potkali ve Stromovce?“

„Jo, toho Otu, ale to je konečně jejich věc a tvoje zbytečná starost“, odbyl ho Jindra.

„To teda ne, pro takovýho hašašíru, co vypadá jako kulovej spodek, je jí skutečně škoda. Čoveče, to‘s jí to nemoh‘ rozmluvit“, rozčílil se Kája, „vždyť to je hřích! To nemůžeme přece takhle nechat!“

„No, a řekni co s tím chceš dělat, Faune?“

„Já už něco vymyslím!“, Kája se dlouze napil přímo z lahve vodky, „to jako na kuráž!“

Jejich rozhovor přerušila svým příchodem Alice: „Pánové, volám SOS, zapomněla jsem na to, že nemám doma veku na chlebíčky, hledám dobrovolníka, který by ji donesl – třeba ty, Kájo?“

„Takže mám pro ni dojít já - a v neděli večer - a nevím kam“, pokyvoval hlavou Kája, "proč zrovna já?"
"Já půjdu s tebou“, ozvala se Šárka alias Dáša, „aby ses nebál. Za chvilku už bude tma a já, shodou okolností vím, kde je tady večerní prodejna, zvaná Večerka.“ 

Kája samozřejmě okamžitě s tímto řešením souhlasil a Jindra si medil, že los nepadl na něj.

„Jindro“, zeptala se Alice po jejich odchodu, „nechci být podezíravá, třeba na tom nic není, ale nezdá se vám, že se ta vaše platinová kráska Dana nějak dost zajímá o Káju? Už mu i dokonce tyká!“

„To nic neznamená“, řekl úmyslně ležérně Jindra a mávl rukou.

„A vy byste na ní nežárlil...?“

„A vy byste na Káju taky nežárlila?“, odpověděl otázkou.

„Já?“, Alice se zasmála, „já nemám proč, já s ním přece nechodím, ale vy máte vážnou známost s Dášou, pokud jsem to zcela správně pochopila.“

„Ani ne tak vážnou, jako neurčitou, a s Kájou v tomhle ohledu nemám problémy.“ Načež ho Alice požádala, aby s ní šel do kuchyňky, kde musí dokončit svoji speciální pomazánku a ještě další věci k večeři, zatímco on by mohl třeba otevřít dvě konzervy s tuňákem a se sardelovými očky a při tom, že si mohou dále povídat.

„Fajn, na tom toho nemohu tak moc zkazit, pustím jenom ještě hudbu.“ Jímavá Ellingtonova melodie »Sophisticated Lady« se rozlila zešeřelým bytem.

„Jindro“, zeptala se najednou Alice, „co soudíte o sexu bez lásky?“

„Že je to prázdný požitek, ale jak praví klasik – ve srovnání s jinými požitky docela ujde.“

Alice se k němu otočila s uslzenýma očima od krájení cibule, což dodávalo její otázce tragický nádech: „Řekněte mi, co byste dělal, kdybych vám teď řekla, že bych s vámi chtěla mirnix-dirnix chodit?“

„Řekl bych: Neplačte, já bych si to taky strašně přál, škoda jen, že to nemyslíte vážně.“

„Všiml jste si, že my dva jsme jediní, kteří si v této čtveřici dosud netykají“, uhnula od tématu Alice, „jako žena to navrhuji, a sice právě - teď. Máte poslední možnost to ještě odmítnout, v opačném případě, prosím, nalijte koňak do těchto dvou napoleonek.“

"To je výzva, které se nedá odolat!“ Jindřich nechtěl vypadat jako blbec a proto ihned vykonal vše, co se od něj očekávalo, a to i včetně polibku. Jenže to neskončilo jen u jednoho, situace se jim oběma najednou vymkla z rukou, konzerva oček se už nedootevřela, ani cibule se nedokrájela, ani napoleonky s koňakem se nedopily...

Až po vášnivých třiceti minutách se jim opět navrátily smysly, když se ozval zvonek u dveří. V té chvíli právě vyčerpaně odpočívali na měkkém koberci její ložnice v naprosto nestandardním oblečení. Ona měla na sobě jen řetízek kolem krku a on náramkové hodinky.

„Probůh, to jsou oni s tou vekou“, Alice vyskočila z podlahy a oblékajíc se spěchala se upravit do koupelny. Při druhém zazvonění zavolala nahlas: “Moment!“ a když zjistila, že se Jindra také už doobléká, ukázala mu, aby otevřel dveře a sama honem zapadla do kuchyňky.

„To byla doba, než se ten Sezam otevřel“, postěžoval si Kája, „hele, lidi, tady neseme tu veku, ale trochu jsme se zdrželi, dali jsme si dole v hospodě jedno pivko, nezlobte se...“

„Co bysme se zlobili“, mávl rukou Jindra, a všichni se nacpali do těsné kuchyňky.

„Jé, Alice, jak to, že to není ještě hotové“, divila se Šárka a spiklenecky mrkla na Jindru, „ba co dím, ani započaté! Co jste to tu dělali celou dobu, zatímco my s Kájou jsme pracně sháněli živobytí! Jednohubky nejsou hotové, bowle a obložená mísa taky ne...“

„Víte co“, řekla poněkud v rozpacích tonoucí Alice, „pojďte, jdeme si všichni sednout do pokoje, připijeme si na všeobecné tykání a já vám musím něco důležitého říct.“

„Ale hlavně připijeme na ty dnešní narozeniny slečny Alice!“, doplnil ji Jindra.

Po oslavném přípitku se ujala Alice slova, začala zcela oficiálně: „Nevím už kdo to byl, ale někdo moudrý, jako své celoživotní krédo prohlásil: »Všechno je úplně jinak!« Dášo a Kájo, věci nejsou takové, jakými se zdají být a já nemám ráda přetvářku a proto musím říct, že jsme se dnes tady s Jindrou dohodli, že spolu chceme chodit, a že by nebylo fair to dělat za vašimi zády – tak to prostě je, berte to jako fakt a nezlobte se na nás. A mimochodem, tu veku mám doma, to byla jen finta.“
 

„Fajn, to se hodí, když jsme u toho vysvětlování, Alice“, zvolal Kája, „tak my se taky přiznáme bez mučení, že proto jsme přišli tak pozdě, protože jak jsme seděli tady za rohem v tý hospůdce, tak jsem Šárce rozmlouval svatbu s Otou a při tom vyšlo najevo, že jsme si už dávno strašně moc sympatický, ale nevěděli jsme to o sobě, takže to tady říkáme teď!“

„Nechápu s jakou Šárkou jste seděli?“, divila se Alice.

„Ona totiž Dáša je vlastně Šárka“, vysvětlil stručně Jindra.

„A kdo to je Ota, nejsi to pro změnu třeba ty Jindro?“, otázala se ho zmatená Alice.

„Vidím, že do toho musím zanést jasno“, řekla rozesmátá Šárka, „Jindra je můj bratranec a já chodím už dva roky s Otou a měli jsme se asi za měsíc brát, jenže on je takový seriózní, vážený suchar a já jsem bláznivka, ke které se hodí mnohem líp tady Faun a kouzelník! Tak, a teď už všechno víme a můžeme začít konečně oslavovat!“
"A teď přijde", zvolal Jindra:  " Dívka z Ipanemy.  Zpívá a hraje duo  Alice a Jindra"!

Klínovky a dva kamárádi

Bylo to už v nechvalně proslulých padesátých létech minulého století, kdy jsem se na vysoké škole setkal se svým nejlepším kamarádem a naše přátelství trvá dodnes.

"Tak co, Míro, jak ses měl o Vánocích?", vítal mě Vlastík po Novém roce na přednášce.

"Ale, ani se mi neptej, měl jsem doma malér s tou Magdou, jak jsem Ti o ní vyprávěl, že jsme se seznámili dvanáctýho dvanáctý při tanci v Lucerně..."

"No, neblbni a co je? Dyk to je, jak jsi tvrdil, ta nejkrásnější dívka této planety!", divil se Vlasta.

"To víš, Vlasto, já jsem odpůrce celibátu, teď v zimě je to těžký, ona bydlí u rodičů a já taky, tak jsem ji chtěl na Sylvestra propašovat do mýho "šámbr separé" a máti nás vychytala..."

"No, a co jako? Příště se ti to třeba povede, hlavu vzhůru!", uklidňoval mě Vlastík.

"Ale pochop ten trapas, už se známe tři tejdny a furt nic! Dyk vypadám jako blbec!"

"Počkej, já mám nápad, dávej bacha!" Načež mi, ten můj dobrý kamarád Vlastík, vylíčil ideální možnost, jak si týden užívat romantické zásnuby s mojí Magdalénkou na horách a zadarmo! Vytáhl z kapsy plochý klíček s tím, že to je klíček od brány do ráje. On totiž jako rodák z Vrchlabí a absolvent tamního gymnázia vlastní tento klíč od horské chaty na Klínovkách, kterou po válce, po odsunu Němců dostala jeho škola do vlastnictví a propůjčovala ji zdarma svým studentům na soukromou rekreaci. Teď v lednu je bouda určitě prázdná, sezóna začne až v únoru.

"Jo, ale musíš si z tohodle klíče udělat kopii, já tam potom někdy v půli ledna taky pojedu."
"Čověče, dyk to je nesmysl, zaprvé nevím kde to je, a za druhý, co když ten kopírovanej klíč tam nebude pasovat, tak jsme namydlený?"

"Hele, Míro, tenhle můj klíč je taky vokopírovanej a pasuje jak víno! A co se týče toho, tu chatu najít, to je blbuvzdorně triviální, hele, já ti to nakreslím. Ze Špindlu vyjedete nahoru lanovkou a pak půjdete rovnou za nosem podle šípky "Klínovky" krásnou cestou lesem. Tak a teď jste na konci lesa a před váma leží obrovská volná plocha asi se šesti chatama. Vy pojedete zase rovnou za nosem, zhruba po vrstevnici toho svahu, nejdřív minete chatu "Bratří v triku" a ta další, asi o sto metrů dál, je ta naše. To by našel i blbec, a navíc, hned nad naší chatou, asi deset metrů je křížek, kde se prý kdysi dávno zabil nějakej lyžař, podle toho se nemůžete splést s jinou chatou. Kamna tam jsou stáložárný a dříví je tam zásoba na celou zimu."

"To mě přesvědčilo, že to zvládnu a tak jsem hned začal pracovat na vypilování kopie té jeho kopie klíče od brány do ráje. Rodičům jsme oba shodně řekli, že jedeme do Krkonoš na lyže do chaty vrchlabského gymnázia s dalšími studenty, a je tam výhodně ubytování zdarma.

A tak jsme vyrazili v pondělí 8.ledna autobusem do Špindlu a tak dále, přesně podle plánku od Vlastíka. Všechno báječně klapalo až do okamžiku, kdy jsme se octli na konci lesa u Klínovek (viz foto, les vpravo nahoře, jenže vše pod sněhem).  Navíc nás zde překvapila mléčně hustá mlha. Nebylo vidět vůbec nic, jen vlastní boty. Zůstal jsem stát jak přimražený a začal horečně přemýšlet, co máme dělat? Byly čtyři hodiny, to znamená, že brzy se začne stmívat a pak už nenajdeme vůbec nic.
Magda se mě naivně zeptala: "A víš jak se teď půjde dál v tomhle mlíku?" Nechtěl jsem ji v této prekérní situaci nějak strašit a tak jsem jen suverénně odpověděl: "To pochopitelně vím, nasadíme si lyže a pojedeme po vrstevnici zhruba tímhle směrem", a zabodl jsem svoji paži do té neproniknutelně bílé tmy.

"A jak poznáš tu vrstevnici?", následovala další zvídavá otázka.

"Ach, to je přeci jasný, nesmí se ti lyže zrychlovat, to by znamenalo, že opouštíš vrstevnici. Drž se přesně v mý stopě na dohled, to je si dva metry... aby ses mi neztratila!" 

A pak jsme tápavě popojížděli. Když lyže lépe klouzaly, znamenalo to, že se od vrstevnice uchylujeme po svahu doprava, když se naopak zastavily, věděl jsem, že se uchylujeme do leva proti svahu. Přitom mi v hlavě stále hlodala zlá myšlenka, že Vlastík řekl jeďte zhruba a nikoliv přesně po vrstevnici, čili tím se můžeme od správného směru na tu vzdálenost odchýlit třeba o padesát metrů čímž tu chatu mineme a zkončíme třeba někde v potoce. Byla ve mně malá dušička, neboť jsem si uvědomoval, že to je moje blbost, a že mám zodpovědnost i za Magdu. Trvalo to moc dlouho, oči jsme si mohli vykoukat a nikde jsme nespatřili ani stín či siluetu nějaké boudy. Tápali jsme jak slepci v tunelu.

Najednou se z mléka přede mnou, jako Phönix z popela, vynořila silueta černého kříže a já zařval: "Magdi podívej se, to je ten krásnej kříž!"

"Nevím co je na něm tak krásnýho, ale tu chatu pořád ještě nevidím", řekla skepticky Magda.

"Ta bude tady vpravo, o deset metrů níž", řekl jsem sebejistě a skutečně tam byla!

Začali jsme se oba radovat, že to tak dopadlo, já jsem ovšem ještě přemáhal nervozitu, jestli ten můj klíček bude pasovat do zámku a když i to klaplo, tak jsme konečně vstoupili do rajské vytoužené brány.

Bylo to tam však jako v mrazírně, takže jsem začal horečně shánět dříví a zatápět v kamnech. Magda se hned projevila jako správná hospodyňka a vybalila oba batohy i zásoby potravin. 

Teprve až když jsme spolu usedli u kamen a jedli párky a popíjeli čaj, řekl jsem jí, že dnes jsme měli víc štěstí než rozumu. "Ta neprůhledná mlha, Magdi, byla smrtelně nebezpečná a v ní najít ztracený křížek jako špendlík v kupě sena, to nebyl můj instinkt, jak sis myslela, to byla naprosto neskutečná šťastná náhoda.

A pak jsme si slavnostně vyhlásili konec celibátu...

PS: Teprve o půl století později jsem se náhodou na internetu dočetl, že ten pamětní kříž připomíná, že dne 17.5.1885 uhodil blesk do nedaleko stojícího domu čp.82 a zabil 24-letou matku malého dítěte, Annu Zinecker, avšak dítě v jejím náručí zůstalo naštěstí naživu... Štěstí v neštěstí...?

http://youtu.be/dlobJHi1jaw

Můj šílený vztek na Riviéře

Lidé, kteří mě znají Vám o mně řeknou, že jsem notorický kliďas, kterého nic nedokáže vyvést z míry. A přece se jedenkrát stalo, dávno, v letech osmdesátých, že mě popadl naprosto šílený vztek, hraničící s amokem. A to navíc vůči atraktivní ženě, krásné, mladé Francouzce, v rozporu s tím, že jsem zásadně k ženám každého věku, vždycky galantní.  Stalo se to v horkém létě na Riviéře v městě Fréjus. Ten den bylo vedro k padnutí a já jsem naléhavě potřeboval vyzvednout nějaké franky, jelikož se má peněženka, po včerejší bohaté večeři s mojí ženou, smrskla na minimum. V té době (1985) ještě neexistovala Evropská unie, ale tzv. EWG (Europäische Wirtschaftsgemeinschaft), česky EHS (Evropské hospodářské společenství).

Jako výhodná vymoženost té doby byly tzv. eurošeky, tedy šeky, které platily po celém území EWG a stačilo na nich vyplnit pouze měnu, částku do ekvivalentní hodnoty 400 DM, čísly i slovy, datum a podpis. Ten den jsem měl smůlu, neboť hotely, od San Tropez až po Fréjus, mi odmítly přijmout šek s výmluvou, že se mám obrátit na banku. Jelikož ale byla sobota, byly všechny banky zavřené, takže zbývaly ještě dvě možnosti, pošta nebo směnárna. Ve směnárnách si ale velice často nestoudně přiráželi ke kurzu jakýsi manipulační poplatek, což pošty nesměly. A tak jsme se v tom vedru dotrmáceli ze San Tropez až na obecní poštu ve Fréjus.

Tam za okénkem přepážky seděla černovlasá slečna a jakmile jsem promluvil německy, neboť bohužel francouzsky neumím, cítil jsem ze sveřepého výrazu této ženy, že možná za války ztratila někoho blízkého z příbuzenstva, nebo z rodiny a měla tudíž vypěstovanou nenávist vůči Němcům. Ona nemohla tušit, že já Němec nejsem i když mluvím německy, ale její pohled na mne byl jednoznačně nenávistný. 

Vyplnil jsem před ní, tak jak to má být, eurošek na 1000 franků, slovy „tausend“, což se jí nelíbilo a začala mne šikanovat, že to musí být "mille", francouzsky "tisíc". Já jsem ale věděl, že nemá pravdu, neboť v celé EWG platí tři úřední jazyky rovnocenně : angličtina, němčina a francouzština. Řekl jsem jí to ještě gentlemansky: „Nemáte pravdu, madame, navíc tento šek je, jak vidíte, z německé Commerzbank a tam tomu budou určitě rozumět.“

„Ale my jsme Francie a zde se mluví francouzsky!“ řekla vztekle a důrazně.

To mě nadzdvihlo: „Myslíte si doopravdy, madame, že bez vašeho slůvka mille, nebude nikdo rozumět, že se jedná o 1000 ?“

Vrátila mi šek se slovy: „Tento šek nepřijmu, musí tam stát mille!“ řekla definitivně.

„A co mám tedy udělat?“, vybafl jsem, vzal pero a chtěl tausend škrtnout a napsat mille.

„To ne, škrtat se na šeku nesmí, tím by byl zcela neplatný!“

„Tak, sakra, co vlastně chcete abych udělal?“

„Vyplnil nový šek!“, řekla rozkazovačně.

Tím přetekla číše mé trpělivosti, pochopil jsem, že ona mě úmyslně šikanuje a navíc jsem u sebe žádný jiný šek neměl. Tak mě ještě nikdy nikdo nevytočil, před očima mi začala tančit velká rudá kola, těch 35°C vypumpovalo můj, už tak dost vysoký, krevní tlak na stoleté maximum a já vědom si toho, že bych se musel vrátit pro jiný šek do hotelu v San Tropez,  jsem na ni zařval česky:

„Tak si tedy vyliž prdel, ty krávo zasraná!“
(Prosím čtenáře, aby lask. omluvil tento můj bezprostřední originál.) Vím, že pravému gentlemanovi by se to však nemělo stát...

Kasírka sice nic nerozuměla, zůstala na mne konsternovaně hledět s otevřenou pusou u poznání, že dle drnčivého zvuku češtiny nejsem určitě Němec, ale už bylo pozdě. Má klidná manželka jen suše poznamenala: "Já doufám jen, že tu nikdo nerozumí česky, jinak by tu nebyl Fréjus ani San Tropez, ale Sám Trapas..."

Sebral jsem hrdě můj eurošek tak jak byl a bez problému jej použil ve směnárně za rohem...

https://youtu.be/hn25PqJfZuM

Žena trpící nespavostí

Když jsme se před deseti roky nastěhovali do domu, kde dodnes bydlíme na Spořilově, znal jsem naše sousedy jenom podle jména na dveřích. Jedno jméno však mezi ostatními přímo bilo do očí tím, že nebylo české, ale bylo typicky francouzské: J.P. Delacroix.
Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila krásná subtilní brunetka a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte česky?“ a ona nato s úsměvem: „Ano, vždyť já jsem Češka!“

Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko v Křeslicích.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu“, oddychnout a při kafi nebo vínku pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento příběh, který se odehrál minulou sobotu. Její přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského náčiní. Potom ji odvezl k sobě do bytu v Křeslicích, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela vínko, když potom na ni přišla takzvaná „mžutka“ okamžitě usnula jako pařez.

Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, zvonit mobilem, kopat do dveří, leč marně. Evelyn spala na vzdory své nespavosti jak zabitá. Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu do Křeslic a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany.
Když zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, začal tam házet vše co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byly to různá sítka a cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, palička na maso a sběračka na polévku, ale vše marně. Začal dostávat strach, jestli se ji něco nestalo. Napadlo ho, že u bratra v Brandýse nad Labem má vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. 

Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže našponován  stačil jenom nakouknout přes parapet do ložnice, kde klidně, jak nemluvňátko, spinkala Evelynka.
Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!“ Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že má delirium trémens, stáhla si deku přes hlavu, aby nepokračoval její hororový sen.

Filip se tedy musel krkolomným způsobem vytáhnout do okna, vskočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, proč sem lezeš oknem, mě z toho mohla klepnout pepka!“
"A ty mi už nikdy neříkej, že trpíš nespavostí!", vypěnil Filip.

***
http://www.youtube.com/watch?v=0aD_Y0r9yzA

Bransouze

Jen sotva tisícina našich občanů ví, co je to Bransouze. To totiž není ani belgický pivovar, ani zlá tropická nemoc, nýbrž železniční zastávka mezi Třebíčí a Jihlavou. Jméno této stanice vyvolává, v mém jinak mírumilovném příteli Jendovi, touhu vyhodit celé ministerstvo dopravy do povětří. Začalo to nevinně:
Jednoho dušičkového dne si chtěl tento můj přítel z Ostravy zajet do Věžné u Pelhřimova, aby zde upravil a zvelebil hrob své matky. Nemaje auta, přivstal si a vyjel, obtěžkán věncem a květinami již v 7:12 rychlíkem do Brna v naivní představě, že do večera bude opět doma.
Z důvodu objížděk Přerov-Olomouc a Prostějov-Nezamyslice, posbíral cestou více než hodinové zpoždění, což zapříčinilo, že mu ujel vlak do Jihlavy. Byl nucen čekat na peróně, v zajetí svých květin a věnce, sto minut na příští vlak, který ho ovšem dovezl jen kousek za Třebíč do stanice jménem Bransouze. Tak tohle by snad nakrklo i klidné Francouze.
Zde bylo cestujícím suše oznámeno, že musí přestoupit na autobusy do Luk nad Sázavou a tam si opět přestoupit do vlaku na Jihlavu. Na dotaz vypěnivšího přítele Jendy, zda nebude muset ještě někde přesedat na vory, mu bylo rozvernou průvodčí řečeno: „Co se čílíte, pane, my jsme jen České dráhy a žádnej Boing.“ Jenda nato: „Jestli mi díky vašim výlukám ujede v Jihlavě vlak na Tábor, tak bude tenhle věnec ležet na hrobě ředitele vašich slavných drah!“
Jenda tušil správně, vlak mu skutečně ujel. Vzteky zcela bez sebe, si uložil své zahradnictví do úschovny, načež v restauraci u piva když se trochu uklidnil, začal uvažovat:
„I kdybych příštím vlakem nakrásně dojel bez dalšího zpoždění na místo určení, dorazil bych na hřbitov ve Věžné, celkem po třinácti hodinách cestování, až ve čtvrt na devět, tedy v úplné tmě. Upravovat hrob v noci je nesmysl, mohl bych být místními občany považován za ducha Barnabáše a navíc bych se pak neměl kde vyspat.“
Po zralé úvaze se tedy rozhodl změnit svůj plán a odjel vlakem do Prahy, zde přesedl na vlak do Jinců a zamířil na statek ke svému bratrovi, aby se u něj v klidu vyspal. Řekl si, že do Věžné pojede až druhý den, neboť si pomocí trojčlenky vypočítal, že když mu dnes 320 km trvalo 13 hodin, pak zítra do Věžné těch 160 km bude trvat jen 6,5 hodiny, což je dokonce méně než let do New Yorku. To ho dokonale uklidnilo.
Když ho nic netušící bratr uviděl ve dveřích upachtěného a obaleného věncem a hřbitovním kvítím, zvolal: „Čoveče, brácho, co blbneš, dyť já sem eště nenatáh‘ brka!“
Jenda jen vztekle procedil skrze zuby tuto záhadnou otázku: „Brácho, víš ty vůbec co to je Bransouze?“

http://www.youtube.com/watch?v=Dssiu8guuuU&feature=fvw

Šéfové a sekretářky

   

O šéfech a sekretářkách existuje tolik omšelých anekdot, že teprve teď, s odstupem času vidím, jakou výjimkou jsme byli já a má skvělá sekretářka Johanka. My jsme, na rozdíl od všech anekdot, spolu vůbec nic neměli.
  Jako třeba tato: „Pane šéf, mám pro vás dvě nové zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou.“ Šéf otráveně: Tak začněte tou dobrou, Eliško.“ Eliška roztouženě: „Je stoprocentně jisté, že nejste neplodný!“
  Nebo: Šéf si dlouho prohlíží zkoumavým zrakem novou sekretářku, načež si ji posadí na klín a zachrochtá: „Myslíte na to, co já?“ Sekretářka vydechne: „Ó, ano, ale ne s vámi!“

V našem případě to bylo všechno docela jinak. Johanka byla sekretářkou „non plus ultra“ po všech stránkách, ale měla jednu vadu – byla moc rychlá. Vlastnost, která je u sekretářek vždy a všude požadována, byla u ní přehnána ad absurdum. Já jsem ji musel stále brzdit: „Johanko, už zase píšete moc rychle, takže já vám nestačím diktovat!“. K jejímu nastartování stačilo abych řekl: „Johanko, napíšeme dopis do Ostravy.“ V tu ránu se rozjelo její horečné tempo při nasazování hlavičkového papíru s kopírákem a průklepákem, načež se spustilo staccato úderů a když to utichlo, pzeptal jsem se zvědavě: „Co jste to už proboha napsala, vždyť jsem ještě vůbec nic neřek‘...“

"Adresu: Nová Huť Klementa Gottwalda, vedoucí nákupu Ing.Karel Mrkva!“

„Jenže já chci psát dopis na VŽKG Vítkovické železárny n.p.“, povzdychl jsem si.
„Aha, tak moment!“ Následovalo vyrvání všech papírů a kopíráků ze stroje, zmačkání do koule a vrh na koš. Nové ládování papírů do stroje a nové staccato úderů, to vše během deseti vteřin.

„Co jste napsala teď?“, vstal jsem a šel se pro jistotu podívat. Náhodou se trefila i do osoby adresáta, ale byly případy, že se začínalo i třikrát.

   Druhá Johančina vlastnost byla určitá introverze a ostych, takže, když jsme si jednou při oslavě něčeho v kanceláři připili na tykání, vykala mi stereotypně dál. Já jsem jí ovšem tykal a to vyvolalo u některých kolegyň neurčité podezření na vztah šéf-sekretářka. K tomu pak přispěla náhoda, že Johanka měla milého, který se také jmenoval Mirek, jako já. Ona mu často telefonovala, když jsem já nebyl přítomen a jakmile někdo zaslechl, že mu říká Mirku, bylo podezření potvrzeno...

 

Když se to doneslo k mému sluchu, svolal jsem všech deset oveček mého oddělení abych věc vysvětlil: „Přátelé, abyste si nemuseli lámat hlavu, jak je to se mnou a s Johankou, tak ona má svého přítele, který se shodou okolností jmenuje taky Mirek, ale já to bohužel nejsem. Ten její Mirek, já to sám nevím, jak se jmenuje, Johanko?“ Ta jen zakuňkala, že to tak je, a že on je taky Mirek, ale příjmení neřekla.

Už jen ta její neochota identifikoval toho jejího Mirka vedla k dalšímu podezření, že na tom našem vztahu šéf-sekretářka přece jen něco pravdy bude. Teprve když jsem jednou já bral telefon a tam se ozval mužský hlas, chtějící mluvit s Johankou, zavolal jsem na ni hodně nahlas: „Johanko, máš tady na drátě toho tvýho Petišku!“ řekl jsem jméno, které mě momentálně napadlo...
Od této doby přestala ta všechna zlá podezřívání, Petiška byl na světě a milá Johanka teď moc ráda akceptovala nové jméno svého snoubence.

Teprve asi za rok, když nám rozdala svatební oznámení, že se provdává za Miroslava Králíka, jsem pochopil, proč dělala s jeho jménem takové tajnosti. Ostatní osazenstvo v kanceláři se divilo a kroutilo hlavami: „Jak to? Johanka si nebere toho Petišku?“

PS:  Moje manželka a já se s nimi známe dodnes a jsou to pro nás stále Petiškovi. On už bohužel není, ale byl to vždycky člověk veselý a jednou mi vyprávěl, jak mu tenkrát, zlí jazykové z naší kanceláře, našeptali zlomyslnou lež, která se skládala z dvou polopravd: Johanka mi kdysi přišila v kanceláři knoflík, který se mi utrhl, pozor! v pase u kalhot a úplně jindy, když jsem ležel doma s chřipkou, mi donesla poštu k podepsání k nám do bytu na Vinohradech.      

Výslednice těchto dvou skutečností zněla takto: "Jednou byla sekretářka Johanka u svého nemocného šéfa v jeho bytě, aby mu tam prý přišívala knoflíky od poklopce!"

Pan profesor Punťa

 Byl to zlatý člověk a my mu dělali peklo... Měl naší třídu dva roky před maturitou na zeměpis a dějepis. „Dějiny, a to je marný, byly mi vždy sucho-párný, ze všeho jen Kleopatru znám!“ To byl text tehdy módního šlágru, který přesně vyjadřoval mé pocity k dějepisu.

Pan profesor, nevím jak se už vlastně jmenoval, kterému nejen naše třída, nýbrž celá škola říkala „Punťa“, (což asi bylo odvozeno od slova puntičkář), byl sice pedant na slovo vzatý, ale nikdy nebyl zlý a nenechal nikoho propadnout...

Za každé čtvrtletí několikrát jsem od něj dostal pětku, protože jsem nedovedl vysypat z rukávu odpověď na jeho dlouhé otázky, položené tímto způsobem: „Sás (= prosím vás) Tomsi, lidé popelnicových polí pocházeli z poloostrova tohoto a onoho, z jednoho více a z druhého méně, jmenujte obé!“
A já jsem obvykle odpovídal: „Pane doktore", což se mu údajně líbilo více než pane profesore, "bohužel si teď právě momentálně nemohu vzpomenout...“ Punťa si otřel zpocené čelo: "Sás, druhý sjezd katalánských proboštů se konal v roce tomto?" A já to opět nevěděl.
On nato reagoval vždy stejně: „Sás Tomsi, takže se dohodneme na nedostatečné, že ano!“ Líbivý titul "pane doktore" mi stejně nepomohl a bylo vymalováno!

Poslední hodinu před čtvrtletím přišel Punťa do třídy s návrhem: „Sás, pánové, ztratil jsem někde svůj notes. Každý mi řekne, jakou známku měl u mne naposledy.“ Dlouho jsem se rozhodoval co mám říct, protože ty největší drzouny, kteří tvrdili, že měli výbornou, začal okamžitě zkoušet. Věděl jsem, že jedničku by mi nevěřil, a tak jsem mu řekl: „Pane doktore, tuším, že jsem měl velmi dobrou.“
Punťa se zamyslel a zahuhňal: „Sás Tomsi, to není možné, stačí vám dobrá?“
„Ano, stačí“, řekl jsem ulehčeně.

 Při zeměpise, který mne bavil víc než dějepis, jsem se nabídl psát na tabuli to, co nám pan profesor diktoval. On to kvitoval s povděkem a já psal co nejpomaleji zmenšujícím se písmem.
Jenže se začaly ozývat hlasy ze zadních lavic: „Piš to větší!“ Punťa s tím souhlasil: „Sás, Tomsi, pište to větší, ti vzadu to nemohou přečíst.“ To se však brzy zvrhlo, ze zadní lavice řvali schválně: „Ještě větší!“ A já stále zvětšoval písmo, takže byla celá tabule vzápětí popsaná takřka půlmetrovým písmem.
Vysunul jsem druhou tabuli a teď se zase ozvaly hlasy: „Piš to menší!“ Punťa reagoval: „Ano, sás Tomsi, pište to menší, to by se toho na tabuli moc nevešlo.“ Začal jsem tedy zmenšovat a to tak, že se mé písmo postupně měnilo na hnidy, které se skutečně nedaly číst. Znovu se začaly ozývat zadní lavice: „Piš to větší!“ A nekonečně trpělivý Punťa mi poradil: „Sás Tomsi, pište to tedy písmem prostředně velkým.“ Přesto byla i druhá tabule v cuku-letu plná, vynechával jsem totiž hodně místa mezi řádky a Punťa se zeptal třídy: "Sás, pánové, kdo má dnes na starosti utírání tabule?"
Poradil jsem mu: „Stojí to, prosím, v třídní knize, pane docente.“

Rozevřel třídnici a přečetl: „Pánové Šváb a Tesařík, jsou zde na tento týden uvedeni, takže, sás Švábe, pojďte utřít tabuli!“
Šváb: „Pane profesore, já jsem utíral včera celý den, takže dnes je na řadě Tesařík!“
Punťa: „Sás Tesaříku, tak pojďte utřít vy tu tabuli!“
Tesařík: „Pane profesore, my se střídáme po hodinách a teď je na řadě Šváb!“
Punťa: „Sás Švábe, tak pojďte vy utřít tu tabuli.“
Šváb: „To není spravedlivé, pane profesore, Tesařík byl včera nemocen a já utíral celý den, takže on musí utírat taky celý den!“
Punťa: „Sás Tesaříku, Šváb utíral za vás, tak teď utřete vy tabuli zase za něj!“
Tesařík: „Ale pane profesore, to není pravda, Šváb za mně nic neutíral, on lže!“
Punťa se otočil na mne a řekl mi dobrácky: „Sás Tomsi, utřete tu tabuli vy, Tesařík i Šváb mají svoje podivuhodné teorie...“
A mně ho bylo v tu chvíli tak líto, že jsem tu tabuli skutečně bez odmlouvání utřel...

http://www.youtube.com/watch?v=8lPUY7gK-KU

INDIE: Calcutta zlá i příjemná...

Od našich delegátů jsme se doslechli, že nejhorší  klima v celé Indii je v Calcuttě, kde je to nejvražednější podnebí vůbec: Teplota ve dne i v noci 35–40°C, při vlhkosti vzduchu 100%,  což připomíná parní prádelnu!

Už na letišti nás netrpělivě očekával čs. obchodní delegát,  soudruh  Dr.Václav Pšenička. Jelikož se jeho manželka v této době právě nacházela na dovolené v Československu, nabídl nám Dr. Pšenička, že můžeme bydlet u něj i se stravou za osm rupií denně a nemusíme platit drahý hotel třicet rupií na den. Brali jsme to jako přátelské gesto a netušili, že pan doktor na tom taky vydělává, protože ho byt nestojí nic a kuchař i s denními nákupy ho stojí asi 4 rupie a od nás dostane denně celkem 16 rupií, což je pro něj značně výhodné...

Když jsme projížděli večerní Calcuttou, plnou neonových reklam, postřehl jsem na jednom kině obrovský svítící poutač amerického filmu „Fire Down Below“  s tehdejší hvězdou Ritou Hayworth a Jackem Lemmonem.
„Tak tenhle film musím vidět“, rozhodl jsem se okamžitě, „ten se k nám do socializmu zaručeně nikdy v životě nedostane!“
„Já, ale s tebou nejdu, mně to nic neříká“, ohradil se můj kolega Honza, který vždy dával přednost spánku.

 Co mi tedy zbývalo než se vydat prvně a taky naposledy sám taxíkem do biografu. Pamatoval jsem si pouze název kina a na papírek jsem si pro jistotu napsal adresu našeho nového bydliště u Dr. Pšeničky, abych vůbec trefil nazpět. To by totiž mohlo být v tomto velikém, tehdy téměř šestimiliónovém městě, fatální. Kino začínalo v devět hod. a končilo o půlnoci.

Když jsem vyšel z kina nechtěl jsem se tlačit jako ostatní lidé do čekajících taxíků a tím jsem ovšem propásl svoji příležitost. Najednou všechno odjelo a kolem mne zůstali jenom rikšové, kteří mě zcela uzavřeli v půlkruhu a jeden přes druhého mi vnucoval svoji službu hlasitým křikem „Lavaj! Lavaj!“ a ti, co uměli anglicky mi oznamovali, jak jsou moc levní: „Very číp! Very číp!“
Dostal jsem trochu strach, protože nechat se táhnout na dvoukoláku klusajícím vychrtlým Indem, mi bylo zcela proti mysli a navíc teď o půlnoci. Byl jsem najednou v naprosto zoufalé situaci, věděl jsem, že pěšky jít nemohu, nehledě nato, že tito hladoví muži by mne jistě jen tak ze svého sevření nepustili.

Najednou se jako deus-ex-machina objevilo jedno vracející se taxi a vrazilo do dvoukolákové hradby, takže rikšové odskakovali na všechny strany.
Oddychl jsem si, rychle vlezl dovnitř a sedl si na zadní sedadlo. Taxikář se uculoval a pomalu odjížděl, čekaje na moji instrukci, kam. V tom celém zmatku jsem zapomněl jak adresu, tak i kam jsem si dal ten lísteček, na němž byla napsána. Řekl jsem taxikáři, aby zatím jel pomalu stále rovně, že musím najít adresu, kterou mám někde v peněžence. Tam ale ten proklatý lístek nebyl! Moje nervozita stoupala, leč snažil jsem se uvažovat logicky: „Když není v peněžence, tak musí být v některé kapse.“ Měl na sobě jen kalhoty a košili. Začal jsem tedy postupně obracet všech pět kapes naruby. Avšak ani v jedné ten proklatý papírek nebyl!
Už tedy podruhé v několika minutách jsem se dostal do prekérní situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Co když jsem ten lístek někde vytrousil? To by byla nedozírná katastrofa! Vtom se mi naštěstí vrátila paměť. Ne snad, že bych si na tu pitomou adresu vzpomněl, ale náhle mi došlo, že mám v pásku u kalhot ještě jednu malou kapsičku, kam si vždy ukládám aspoň jednu bankovku pro každý případ jako železnou zásobu a tam jsem si také chytře uschoval onu adresu, která dnes pro mne měla cenu metráku zlata.

Přečetl jsem si rychle adresu, kterou si pamatuji dodnes a s ulehčením ji četl taxikáři: "Lower circular road, No.11." Ten jen pokýval hlavou a začal mne vozit po celé Calcuttě, protože mu došlo, že tento Evropan se tady nevyzná a nemůže ho tudíž dirigovat kudy má jet k cíli. Tak jsem se dostal z deště pod okap a mohl jen rezignovaně sledoval, jak narůstá taxa za ujeté kilometry.
Brzy se však situace ještě víc zhoršila. Všiml jsem si, že reklam i světel venku ubývá, čili, že se zřejmě vzdalujeme z centra města směrem k periférii. Nemohl jsem však protestovat, protože jsem toto město vůbec neznal a mimo to jsem nechtěl taxikáře v turbanu nějak moc podráždit. Domy podél silnice víc a více řídly a pouliční osvětlení sláblo. Najednou jsem spatřil zeď hřbitova přes kterou vyčnívaly vysoké buddhistické věže, což byly patrně nějaké hrobky bohatých lidí. Vtom taxikář zpomalil. U hřbitovní zdi seděl na zemi podobný typ jako on v bílém turbanu a v jakoby dlouhé noční košili. Taxikář na něj otevřeným okénkem cosi zavolal, načež zastavil a couvl.
„Teď je se mnou definitivní konec“, napadlo mne, „mám u sebe pět set rupií, to je pro ně balík peněz asi jako pro mne tisíc dolarů. Když mě tu teď odkrouhnou, ani po mně pes neštěkne.“ Sevřelo se mi hrdlo a rozbušilo srdce. Napětí však i nadále stoupalo. Ten druhý Ind přistoupil k nám do auta a sedl si dopředu vedle řidiče. O čem spolu živě klábosili se pochopitelně nedalo ani přibližně odhadnout.
Že skončím v sedmadvaceti letech někde za zdí hřbitova v Calcuttě s kudlou v zádech, to mě  nikdy nenapadlo ani v těch nejhorečnatějších snech. Začal jsem se připravovat na svou patrně poslední chvíli, až mi řeknou, abych vystoupil a dal jim peněženku. Říkal jsem si, že jednoho bych možná přepral, ale ten druhý mne bodne do zad... Taxi však zatím ujíždělo dál a když se po chvíli na obzoru objevily první neonové reklamy, spadl mi balvan ze srdce.
Sláva, byli jsme opět v civilizaci! Konečně se objevil i dům, kde jsem ode dneška bydlel a taxikář mi ukázal na taxametru cenu deset rupií. Bez sebe štěstím, jsem mu rád zaplatil i s tuzérem dvanáct, přestože jsem věděl, že cesta do kina mě stála jenom tři rupie…

Co se týkalo obchodních úspěchů v Indii, byly tyto podobně úspěšné jako ty na Ceylonu: Rozdali jsme tam asi osm nabídkových projektů, ale nevím dál, jestli se něco z toho ujalo. Musel by tam znovu přijet náš ministr a slíbit něco zdarma!

Několik dní před tím, než jsme měli dle plánu odletět do New Delhi, se celkem překvapivě vrátila doktorova manželka "krásná Nela"  z Československa a vše bylo hned úplně jinak. Nela totiž byla půvabným prototypem luxusní paničky. Byla pravým opakem svého titěrného mužíčka, kterého převyšovala aspoň o půl hlavy, byla podstatně mladší než on a zcela určitě měla také mnohem vyšší inteligenční kvocient.
Neušlo mi také, že se na mne tato nesporně "sofistikovaná lady" dívá vyzývavým pohledem, zatímco kolegu Honzu takřka ignoruje. Líbilo se mi na ní, že "ne-soudruhovala", říkala nám pánové a brzy navrhla používání křestních jmen, při zachování vykání. Doktor, který očividně na svoji ženu žárlil, nebyl nikterak nadšen, že se v jeho bytě pohybují dva mladší muži, a proto navrhl, aby soudruzi co nejdříve odletěli do Delhi, kde prý je, jak slyšel, mnoho dalších zájemců z řad indických podnikatelů, zatímco zde v Calcuttě je už vlastně vše vyřízeno, takže proč ztrácet čas.
„Ale, Vašíku, proč by pánové tak spěchali“, protestovala paní Nela, „vždyť jsi jim slíbil, že pojedou na výlet k moři do bengálského zálivu, což si jistě za svou namáhavou práci zasloužili, kromě toho, že podle plánu mají letět do Delhi až příští týden.“
„Jak to víš?“, vyhrkl doktor.
„Tady pan Honza o tom prve mluvil, když dovolíš.“
„Podívej, Nelinko, můžeme si zajít se vykoupat třeba do bazénu Aqua Mare a nemusíme se trmácet v tom vedru až bůhví kam na pláž.“
„Ale já bych samozřejmě radši jela se vykoupat do toho divokého moře. Víš, jak jsme tam byli vloni, když tam večer tak nádherně fosforeskovaly ty oblázky ve vodě. Víte, pánové, to je opravdu něco, co jste ještě neviděli, je to prý sice radioaktivní, ale nádhera. Swimming-pooly jsou mi moc nudné.“

Doktor byl jednomyslně přehlasován a hned příští den se tam jelo. Žárlivý Vašík chtěl, aby Nelinka seděla vpředu vedle něho, ale ta odmítla, že vzadu jí není takové vedro, protože tam je lepší větrání. Stokilového obra Honzu, který tvrdil, že mu vedro nevadí, poslala místo sebe dopředu.
Tušil jsem, že mě doktor bude už jen proto nenávidět, že sedím s jeho ženou vzadu, takže jsem se snažil chovat tak, abych nezavdat žádnou příčinu k jeho chorobnému žárlení. Na Neliny dotazy jsem neustále odpovídal pokud možno jednoslabičně. Všiml jsem si, že doktor sleduje každé mé slovo a hlídá nás ve zpětném zrcátku. Nela sice nebyla můj typ a odhadoval jsem, že je asi tak o pět let starší než já, ale shledával jsem ji velice sexy. Na její věrnost bych nevsadil ani zlámaný knoflíček od košile.

V neklimatizovaném autě bylo brzy vedro k padnutí, takže paní Nela se opřela o levé dveře s pootevřeným okénkem, vyzula si sandálky, rozepjala blůzičku a své dlouhé nohy natáhla směrem ke mě. To mi nevadilo, že při každém drcnutí vozu se jemně dotkla svou bosou nohou mého kotníku. Věděl jsem, že na naše nohy na podlaze doktor nevidí a tak jsem si rád nechal toto nevinné dráždění líbit. Abych se přesvědčil, že to je od Nely úmyslné, přitlačil svoji levou nohu blíže k jejímu chodidlu. Nela skutečně neuhnula a naopak ještě více přimáčkla své prstíčky pravé nohy k mému nártu a začala mě hladit, při čemž se rafinovaně dívala z auta ven, jakoby napjatě sledovala ubíhající krajinu. Začal jsem pociťovat vzrušení a všiml si, že i Nela začíná zhluboka dýchat. Bylo to neuvěřitelně krásné opojení. Cesta nám uběhla navzdory vedru strašně rychle. Než jsme se nadáli byli jsme před hotelem na pláži a museli se rychle vytrhnout ze své virtuální erotiky a tvářit se jakoby nic. Naštěstí pro nás si doktor, ale ani Honza, ničeho nevšimli.

Pláž patřila k hotelu a každý kdo si chtěl jít zaplavat musel nejprve zaplatit tzv. plážový poplatek, nejen za lehátko a slunečník, ale též za svého plavčíka, který měl na hlavě jakousi mikulášskou mitru s číslem, podle nějž host rozeznal svého "vodního bodyguarda" od všech ostatních. Tento plážový personál měl za povinnost držet se ve vodě v bezprostřední blízkosti hosta na straně k volnému moři a zasáhnout v případě nebezpečí utonutí nebo napadení od občas se objevujících žraloků. Vedení hotelu patrně preferovalo obětování svého personálu žralokům, před ohrožením svých dobře platících hostů. Moře zde bylo opravdu hodně divoké s vysokými vlnami a bezpečnostní pravidla tohoto hotelu byla skutečně opodstatněna..
Paní Nela měla pravdu, že k večeru je možno pozorovat na mořském dně fosforeskující oblázky, které tvoří jakousi bizarní mozaiku. Bylo to turisticky zajímavé, ale pro plavčíky, kteří trávili celé dny v této radioaktivní vodě to mělo otřesné následky. Prakticky všichni měli dost zarudlé až rozleptané oční rohovky.
Naše noční cesta nazpět do Calcutty byla ještě více vzrušující než cesta tam. Vašík se sice opět snažil přemluvit Nelu, aby si sedla dopředu vedle něj, ta ale prohlásila, že je tak strašně unavená a vzadu, kde je víc místa ihned zalehne a usne.
„Ale Neluško, nemůžeš přece utiskovat soudruha inženýra tak, že se tam natáhneš napříč, jak jsi zvyklá, on je jistě taky unaven. Vydrž to, za půl hodinky jsme doma.“
„Ne Vášo, já se schoulím do klubíčka tak, že nikoho nebudu utiskovat, to bych si přece ani nedovolila.“

A potom to začalo. Nela se uložila tak, že si hlavinku a ramena položila na plážovou tašku s našimi župany a osuškami a své lehce pokrčené bosé sexy nohy dala na sedadlo směrem ke mně. Pod ochrannou rouškou temnoty mohl Váša Pšenička pozorovat pouze naše hlavy vzdálené od sebe na celou šířku auta, což bylo pro něj zcela uspokojující.
Bylo mi jasné, že Nela svůj spánek z únavy jen předstírá, protože čilost jejích pěstěných nožek, které se brzy ocitly v mém klíně, ani trochu neodpovídala ospalosti. Začal jsem jí hladit nárty i štíhlé kotníčky a ona se stále více přisouvala ke mně tak, abych mohl dosáhnout o kousek výše až nad kolínka. Načež se zavlnila jako píďalka a oba jsme začali dýchat zhluboka. Bylo to krásné i když bezvýchodné dráždění. Věděli jsme, že nemůžeme dosáhnout toho, co bychom chtěli, ale prostě to nešlo přestat. Teprve pár metrů před jejich garáží jsme museli, ač neradi, tuto hru ukončit.
Při vystupování z auta mi Nela šeptla do ucha: „To bylo peklo, viď... promiň.“
A já k tomu dodávám: " Řekněte: Ain't she sweet?" (No, není sladká?)Zde se můžete vrátit do původního článku Ceylon - zelená perla.

Ain't she sweet?     

Úplně blbej čert...

Bylo to někdy brzy po válce, když se při nákupu v mlékárně několik našich sousedek dohodlo, že by se třeba mohl vystrojit společný Mikuláš, anděl i čert pro jejich malé ratolesti. Rodiče dětí by se svépomocí postarali o takzvanou kostýmovou výbavu. Zajímavé bylo to, že moje máti u toho vůbec nebyla přítomna a o mém účinkování jsem se teprve dozvěděl až když to bylo všechno do detailu naplánované a já nemohl ucuknout.
Role byly přiděleny podle velikosti. Dlouhý Milan byl Mikuláš, menší blonďatá Lenka byla anděl a já coby nejmenší z nich, jsem byl proti své vůli přinucen dělat čerta s odůvodněním, že vloni čerta dělal šílený pan Volejník, který vyděsil děti tak, že se hromadně počůrávaly strachy.
V této poválečné době se žádné kostýmy ani masky nedaly koupit, takže sousedky vytvořily jakési organizační komité a vše potřebné vyrobily z domácích zdrojů. Podle toho to taky vypadalo:
Mikuláš Milan byl oděn v bílé noční košili s mitrou od loňska, obličej polepený vatou, berlu vyrobenou z vysloužilé mosazné tyče na záclony, zakončenou zakrouceným drátem, omotaným leukoplastí, jakož i zlatým staniolem z tavených sýrů. Přes záda měl přehoz z parádního kanape v barvě rudé.
Anděl Lenka měla na sobě staré svatební šaty po babičce, ovšem bez klokočí, přes ramena na podivný způsob prý takzvaného skotského plaidu prostěradlo, aby jí nebyla moc zima. Na tatínkových zánovních kšandách visela její papundeklová křídla a na čele měla přilepenou pravou, krásnou, zlatou hvězdu ze stromečku. V ruce svírala rezavý řetěz od Azorovy boudy, připoutaný k mé noze.
Já coby čert z pekla jsem měl přes obličej mírně průhlednou síťovinu z ženské punčochy s nalepeným červeným papírovým jazykem. Na hlavě beranici s červenými rohy z mrkve, které moc nedržely, takže jsem nesměl hýbat hlavou, jako bych trpěl strnutím šíje. Na sobě jsem měl hnědou huňatou bundu a místo vidlí, které nebyly v Praze k sehnání, aspoň domácí koště.
Kam jsme přišli, tam zavládl poprask, ale jinak vše probíhalo velice obdobně. Děti nejprve brečely strachy, takže jsem z opravdové lítosti nad nimi místo standardního „Budliky-budliky“ říkal: „Dětičky, mně se nemusíte bát, já jsem hodnej čert!“ Když ale maminka žalovala, že Jiříček nechce papat špenát, musel úlohu přísného patrona převzít za mne Mikuláš, protože já jsem prohlásil, že ho nejím taky a že mám radši bonbony jako Jiříček.

Když děti záhy vystihly, že Mikuláš je nepříjemný suchar a anděl naprosto pasivní, zajímající se pouze o modlení, tak se obracely na mne, a slibovaly že už budou hodné a já jsem je za to pochválil a zastal se jich i proti rodičům. Nakonec, když jsem jim rozdával dárky a při vší opatrnosti mi upadl jeden roh, bylo o zábavu postaráno.
Takže návštěva která začala řevem skončila vesele a já jsem pak dostal dodatečně vynadáno, jak od mých svatých kolegů, tak od organizačního komité, že prý jsem se choval neadekvátně. Do příštích Vánoc, že se musí najít někdo serióznější, kdo z toho neudělá kabaret. Též Mikuláš s andělem se shodli na tom, že jsem byl úplně blbej čert!

http://www.youtube.com/watch?v=kCVcIc5Uwmc

Expert na uspávání dítěte...

Moje milá sestřička Blanuška byla tím dlouze vymodleným dítětem. Máti chtěla mít mermomocí za každou cenu holčičku, jenže jsem se bohužel narodil já a tak si mě matka skoro jako holčičku aspoň strojila a namalovala si dokonce i můj portrét. Jen sukýnku jsem naštěstí nemusel nosit. Jednou jsme měli jít někam na návštěvu a máti mne oblékla do svátečních šatiček s bílými punčoškami a poslala mne zatím ven na vzduch, než se sama vypraví. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a hlavně se neumazal.
Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Abych se ani trošku neumazal, vybral jsem si jednu odlehlou louži a v sedě na bobku jsem si v louži pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku.Toho si všiml jeden větší kluk, přiběhl, popadl mě pod paží a pěkně celého mne v té louži vymáchal. Sametové šatičky i ty bílé punčošky se proměnily v hnědočerné a já šel domů s brekem...

Teprve o sedm let později se to povedlo, že se nám narodila holčička. Prý díky tomu, že jsem dával čápovi cukr za okno. Do jisté míry to znamenalo pro mne vysvobození, protože jsem se mohl konečně oblékat jako kluk a ty všechny sametové šatičky a krajkové límečky teď konečně dostala sestra.
Na druhou stranu to ovšem bylo pro mne martýrium, protože jsem musel sestřičku hlídat a vozit v kočárku dokud neusnula a když pak byla větší, musel jsem jí vyprávět pohádky, aby usnula. Večer mi to bylo celkem jedno, ale malé dítě musí bohužel spát i odpoledne, tedy v době kdy obyčejně na mne pískali kluci pod oknem abych už šel hrát fotbal. Bylo to k zešílení, když dítě neustále neusínalo a já děsně spěchal. Až konečně jsem jednou vymyslel tu nejlepší metodu.
Opustil jsem Boženu Němcovou a vynalézal nervy drásající kovbojské pohádky sám, dle kovbojských románů, které jsem hltal ve škole pod lavicí a kde k vzteku vždycky v nejnapínavějším okamžiku sešitek končil slovy: Pokračování příště!

Tak i já jsem svou pohádku dohnal do dramaticky vypjaté situace jako, ku př: Hlavního hrdinu Texe s colty zatr... nízko, s jeho ostře řezanými rysy a větry ošlehanou snědou tváří, obstoupilo pět padouchů a mířilo na něj pistolemi. Tex však vždy, aniž by brvou pohnul, procedil skrze své bílé zuby: "Pokračování příště!"

Sestra začala řvát, že chce vědět jak to dopadlo a já jsem blahosklonně řekl: „Dobře, já ti to dopovím, ale musíš pak hned usnout, jinak už nikdy nebudou žádné pohádky!“
A tak to fungovalo naprosto bezpečně během pěti minut. Máti se kolikrát nestačila divit, jak rychle dovedu Blanušku uspávat, zatímco ona když ji uspává sama, trvá to vždycky aspoň půl hodiny. Stal jsem se tak profesionálním uspávačem, nikoliv pacientů před operací, ale uspávačem sestřičky Blanušky...

http://www.youtube.com/watch?v=Xsfw9CEQITA