07 října 2007

Politicky zakrnělé embryo

Až do února 48, kdy mi bylo šestnáct let, jsem se o politiku nezajímal, bavilo mne v zimě lyžaření, v létě plavání, jinak hudba, hlavně jazzová a dosud platonické vztahy s děvčaty.

Teprve Velký únor mne nabudil. Už při prohlášení Klementa Gottwalda, který se v dost podroušeném stavu "právě vrátil z Hradu", mně šel mráz po zádech. Sám jsem ani nevěděl proč, netušil jsem co to je komunizmus, ale pocit něčeho zlého až odporného mnou zalomcoval.
Podivná neurčitá předtucha nabyla jasnějších kontur, když třináctý den po puči byl Jan Masaryk "vyskočen" z okna.

Pokud se soudruzi vyvražďovali jen mezi sebou (Slánského proces) byl jsem klidný.
Po popravě Milady Horákové mi bylo už stoprocentně jasné, že došlo na tu nejhorší možnou alternativu mých obav a předtuch.

Do dneška proto nevěřím těm všem možným pomýlencům, kteří se nejprve pomýlili a nadšeně propagovali socializmus, pak se pomýlili a šli za Dubčekem, pak se zase pomýlili při vpádu vojsk, nakonec se pomýlili v éře normalizace. Nikdo však mi nedovedl vysvětlit, proč jsem se já, podle kádrováků "politicky zakrnělé embryo", nepomýlil od svých šestnácti let až do dneška, a vždycky jsem věděl, že komunisté lžou a kradou, vraždí své odpůrce, mučí je v koncentrácích, věší je na šibenicích, křiví páteře lidí od dětství a sugerují jim chorobnou chiméru o třídní nenávisti.

Pro mnohé lidi bylo nepochopitelné, proč jsem se stal tak zavilým antikomunistou, když v naší rodině nebyl nikdo zavřen ani stíhán, ba dokonce nám nebylo režimem ani nic ukradeno. Vysvětloval jsem jim to: Byli jsme vlastně proletáři, oba rodiče pocházeli z dělnických rodin, neměli jsme žádné nemovitosti, ba ani movitosti, takže nám nebylo co ukrást. Do konfliktu s režimem bych se snad ani nemusel dostat, měl jsem totiž, viděno jejich zraky, ideální původ. Jen otec mi to maličko ‚kazil‘ tím, že byl úředníčkem, ale to se jakž-takž tolerovalo. Apriorně jsem neměl žádný hmatatelný důvod být proti, ale vadila mi sama podstata komunizmu: samospasitelná partaj, mající patent na všechno i na pravdu, cenzura, masová kolektivizace a tupé hajlování lidského stáda, posvátným bolševickým papalášům...

Dvacet let jsem vydržel žít v socialismu i když jsem celou tu dobu koketoval s myšlenkou jak zmizet. Nejprve jsem chtěl utéct až po tom, když se mi nepodaří se dostat na vysokou školu. To se mi však, jako zázrakem povedlo, a tak jsem útěk odložil až „na pak“. Potom jsem zase bral ohledy na rodiče, později na manželku s dítětem, takže nakonec jsem v tom útulku pro blbce vydržel až do okupace "bratrskými" armádami.

V těch dvaceti letech "totáče", coby člověk bezpartijní, jsem si byl vědom toho, že mám těsně nad hlavou kádrový strop svých možností, a že mohu buď zůstat navěky rajbovníkem za patnáct stovek, nebo podlehnout charakterové křivici a dělat jim tajtrlíka. Jednoznačně jsem si zvolil tu první alternativu, a tím jsem de facto masochisticky škodil sám sobě. Nedělal jsem to z důvodu nějakého asketického sebetrýznění, ale bylo mi prostě milejší zůstat chudým, ale zato o něco svobodnějším než byli oni disciplinovaní lokajové strany. Já jsem mohl mít na věci svůj vlastní názor, zatímco oni si ho museli napřed přečíst v Rudém Právu. Plus navíc jsem si mohl zpříjemňovat fádní život v socialistické ohradě různými recesemi, které uvědomělým soudruhům nevoněly. Připisovali mi další špatné čárky do původně intaktního kádrmateriálu.

Na vzdory mému opravdu hrůznému kádrovému materiálu, jsem se dostal do podniku, zabývajícího se importem počítačů a periferních zařízení pro výpočtová střediska. Nejprve jsem dostal za úkol dovoz počítačů ze Sovětského svazu, což se docela hodilo k mé fragmentární znalosti ruštiny, dovedl jsem číst ty jejich stoličky.
První co jsem udělal, rozšířil jsem své oddělení jednoho muže o skutečnou ruštinu znající sekretářku Johanku. Dovozy oněch parostrojů ze SSSR jsme valili jako maso do buřtů. Ministr naplánoval nakoupit a prodat sto počítačů "Minsk" ročně! Komu? Každý kdo chtěl počítač, dostal Minska, když chtěl jiný ze západu, dostal Minska, když raději nechtěl žádný, dostal Minska zadarmo. Když velká firma měla vlastní valuty a řekla: My chceme západní computer, dostali Minska aspoň jako přívažek. Prostě i v samočinných počítačích panoval řeznický systém: Chceš telecí - musíš k němu vzít kilo bůčku!

Do této socialistické selanky přišlo náhle zdánlivě příjemné překvapení. Byl jsem jmenován vedoucím oddělení dovozu computerů ze západu, jelikož stávající vedoucí se prý pomátl a zůstal venku. Radoval jsem se, konečně budu moci zdokonalit svoji němčinu a angličtinu, leč má radost trvala sotva čtyři týdny. Johanka mi toho dne předala sluchátko se slovy: „Tady chce s vámi mluvit nějaký křupan, ani se nepředstavil.“

„Tady je hlmlmn, potřebujeme, abyste se k nám ihned dostavil!“
„Prosím vás, co jste za firmu?“, otázal jsem se naivně.
„My nejsme žádná firma, my jsme policie, dostavte se k nám do Bartolomějské!
Začalo mně mrazit v zádech: „Johanko, musím na policii, nemám ani ponětí proč, asi jsem se zase někde ukec...“
V Bartolomějské si mne vzali tři podivně podmračená individua do křížového výslechu. Každý na mne vypálil jednu otázku, takže jsem nevěděl komu mám dřív odpovídat.
„Víme, že jste vedoucím oddělení dovozu počítačů ze západu.“
„Víme, že se stýkáte s kapitalistickými dovozci.“
„Víme, že nejste členem KSČ, souhlasí?“
„Ano, vše víte správně“, řekl jsem suše, „jen já nevím o co se tu vlastně jedná a chci slyšet co jsem provedl?“
„Otázky tady klademe my! Víte proč sem jezdí lidé z kapitalistických zemí?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou špioni?“
„Víte o tom, že mezi nimi jsou i krásný špionky?“
Já nato: „Obchodní zástupci ze zahraničí sem jezdí proto, že s nimi naše republika obchoduje. Špiony, ale bohužel ani krásné špionky, jsem dosud nepotkal“, řekl jsem pobaveně.
„Víte, že jako nestraník jste pro ně moc zajímavej?“
„Víte, že neuvědomělí občané jsou tou nejsnadnější kořistí?“
„Je vám známo, kolik lidí jim už takle nalítlo?“
„To nevím, ale když vám vadí, že jsem nestraník, tak půjdu ještě dnes za mým vedoucím a požádám ho o přeložení zpět do východního oddělení, tam jsem totiž měl klid a nikomu, ba ani policii, jsem nevadil.“
„To přece nejde, vy nesmíte nikomu říct, že jste byl u nás, ani v práci, ani doma manželce, prostě nikde!“, zhrozili se všichni.
Zřejmě jsem je vyvedl z konceptu, ale začali být příjemnější.
„To, že nejste ve straně nevadí, ale pochopitelně nemůžeme k vám mít takovou důvěru jako ke straníkovi, chápejte.“ –  Nechápal jsem.
„Vy jste nezkušený a jste politicky labilní.“
„Váš kádrový materiál není zrovna nejlepší.“
„A vaše manželka pochází z buržoazní rodiny!“
Otázal jsem se přímo: „Co mám tedy dělat, mám dát výpověď?“
„Ne, ale vy musíte jednat s cizinci jen ve vaší kanceláři!“
„A za přítomnosti aspoň jednoho straníka a nikde jinde! V žádných kavárnách, v hotelech, ani v soukromí. Když tohle bezpečnostní opatření nedodržíte, vystavujete se možnosti změny zaměstnání. Třeba ve fabrice nebo v dolech, kde byste se zocelil mezi dělnickou třídou!“

Rovnou od policajtů jsem zašel za mým nadřízeným, a bez ohledu na zákazy a příkazy jsem mu všechno vypověděl s tím, že chci zpět na dovozy z východu, protože na tohle nemám žaludek. Můj šéf, sice dlouholetý partajník, ale jinak snad slušný člověk, mne uklidnil:
„Podívej se, já vím, že v tom tvém oddělení není z těch devíti lidí ani jeden v partaji, ale přijmu ihned jednoho známého, a ten bude s tebou u těch jednání sedět, no a budeš mít od těch blbečků klid. Přeložit tě zpět do východu nemohu, nemám za tebe náhradu. Nikdo tu nezná anglicky ani německy, chápej, že to jinak nejde.“

Urychleně, během několika málo dní, byl přijat nový člověk, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v KSČ. Zdálo se, že se tím celá věc vyřešila. Bohužel nikoliv na dlouho.
Asi za měsíc mne opět zavolal onen mumlající hlas a řekl mi, že mne bude v deset hodin čekat v restauraci „Družba“, poznám ho prý podle Rudého Práva. A skutečně: když jsem vstoupil do onoho, v té chvíli zcela prázdného lokálu, spatřil jsem jediného hosta vykukovat přes široce roztaženého "Ruďasa".
Připadal jsem si jako v seriálu o majoru Zemanovi. Překvapením však pro mne bylo to, že se vlastně o nic nejednalo. Ptal se mne co je nového, já nato, že nic. On mne pak poučil, že se příště bude v telefonu hlásit jako "doktor". Já jsem sice nechápal proč, ale vzpomněl jsem si na výrok jednoho bezpečnostního referenta, který hrdě prohlašoval, že jeho práce je tak přísně tajná, že kolikrát ani sám neví na čem pracuje.

Po nějakém čase, když mě „doktor“ opět zavolal, velice ho rozčílilo, že mu tvrdím, že není nic nového. Řekl mi, že lžu, jelikož on ví, že jsem byl viděn jak mluvím s jedním Angličanem v kavárně, přestože to mám výslovně zakázáno.
To mě nadzdvihlo: „Tak mi povězte co mám dělat, když mne zastaví Mister Colman při náhodném setkání na Václavském náměstí a pozve mne na večer do jeho hotelu Alcron, kde se mnou chce projednat určité body z našeho kontraktu. Vím, že tam nesmím, vymyslel jsem si tedy bleskově výmluvu, že bohužel nemám čas, jdu večer s manželkou do divadla. Pozval mne tedy „na skok“ do nejbližší kavárny, kde to můžeme také projednat, protože by pak mohl už zítra ráno letět nazpět do Londýna. A tam jste mne zřejmě pozorovali.“
„Ale proč jste tam s ním šel?“, tázal se přiblble.
„Fajn, příště v takové situaci řeknu: Mr.Colman, já s Vámi nesmím jednat bez člena KSČ a navíc jen v mé kanceláři. Policie mě totiž hlídá a kontroluje!“
„To né, čoveče, to vás nesmí ani napadnout“, vyjekl zděšeně.
„Tak vidíte, že se vaše zákazy nedají dodržovat, a že se budu i v budoucnu stýkat s kým uznám sám za vhodné, právě tak jako to dělám na Brněnském veletrhu. Nebo chcete snad tvrdit, že žijeme v policejním státě?“, přešel jsem z obrany do útoku.

Po této poměrně ostré výměně názorů jsem napjatě očekával, co z toho bude. Nebylo nic. Měl jsem štěstí, mezitím nastoupil do nejvyššího partaj-postu Dubček, a bylo ticho po pěšině. Když k nám poté přišly bratrské armády, řekl jsem si: „Bolšáni budou mít v rukou vždycky lepší trumfy než já, a proto teď, anebo nikdy!“

Již za čtrnáct dní po přepadu jsem byl ve Vídni. Byl jsem tenkrát přesvědčen, že tato kolonizace není ve střední Evropě absolutně udržitelná na víc než na dva roky - a zatím ten svrab vydržel ještě dalších dvacet let! Ano, asi měli kádrováci pravdu: byl jsem jen naivním, politicky zakrnělým embryem! 
That's life!  (Takový je život!)

***http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM

1 komentář:

Mirek Toms řekl(a)...

Ty komentáře jsem raději smazal, stejně mi nikdo nevěřil, jsem holt "zrádný emigrant"...