Dva Češi prvně v Curychu...

Když v říjnu 1957, po třech měsících služební cesty na Ceylon a do Indie, konečně nadešla pro nás dva s Honzou J., (oba 2 bezpartijní) vytoužená doba našeho odletu domů, tak jsme se nejvíce těšili, ne na socialismus, ale na český tmavý chléb!

Ano, ano, po tom našem  tmavém  chlebě  se nám tak říkajíc, kromě po rodině, nejvíce stýskalo. Bílé indické toasty se nám oběma postupně víc a více přejídaly a tak nakonec u snídaně zůstávaly toasty netknuty.

Náš obchodní delegát nám poradil na cestu zhruba asi tak toto:

Nejdřív si přesně spočítat, kolik dní jsme byli v Indii, znásobit to šedesáti rupiemi na den, a od této částky pak odečíst to, co jste odčerpali z akreditivu v Indii a zbytek abychom si třeba vybrali ve švýcarských Francích. Ty pak můžeme nejlépe utratit v Curychu, před přesednutím na letadlo do Prahy. Tak to prý dělají absolutně všichni Češi, jinak bychom o ty prachy přišli, ve prospěch naší socialistické vlasti! On zřejmě předpokládal, že jsme také komouši, jako on, nestraníkům by to určitě neřekl, ale ti by se prý nedostali do Indie! 

„Nechme si radit, to nemůže nikdy vadit“, prohlásil můj kolega Honza, „přesně tak to taky uděláme.“ Načež jsme si zabukovali letenky do Curychu a příští den ráno do Prahy a domů jsme poslali stručné telegramy:  Do Prahy přiletíme 10.10. v 10 hodin dopoledne.

Když jsme přistáli v pět hodin odpoledne na curyšském letišti, měl každý z nás v kapse šestsettřicet  švýcarských Franků, takže jsme si připadali jako lordi, až na to, že jsme měli  problém:  bylo pět hodin a všechny krámy v Curychu zavírají v půl sedmé! Na to je dokonce moc přísný zákon z důvodu konkurence! Dají se ty naše prachy vůbec tak rychle utratit?  Rozhodli jsme se, že  ANO a basta!

Zavazadla jsme si nechali v hotelu a ihned se vydali do obchodů rozmařile utrácet, jak řekl Honza: „Dokud je ruka Páně otevřena.“ V žádném případě jsme nechtěli vézt ušetřené peníze sebou do Prahy, tam bychom za ně dostali sice pochvalu od vrchnosti, ale jinak jen pár českých korun ve zlodějském švindl-kurzu. Tak se vychovával uvědomělý lid...

V letištní budově mě magneticky přitáhly  i oslnily jasně osvětlené výlohy té firmy »T'ÜRLER«  plné hodinek, ovšem koupit si je pro sebe, jsem zatím nechával až na pak v městě. Zatímco Honza se vydal na pěší zónu mezi obchody, já jsem si řekl, že rychlejší bude navštívit jen jeden velký obchodní dům, nám doporučený Jelmoli, kde budu mít všechno zboží pod jednou střechou. Načež po jezdících schodech jsem se přesouval rychle z poschodí do poschodí a bez dlouhého vybírání ve stresu kupoval vše, co se mi jen trochu líbilo.  Když v půl sedmé zazněl gong, oznamující, že přišel čas zavírání, spořádaní Švýcaři během tří minut opustili obchodní dům.

 Najednou jsem tam zůstal sám s prodavačkami, které se mne snažily zdvořile vypoklonkovat. Já jim však začal svojí lámanou němčinou vysvětlovat, že ráno letím do Prahy a chci zde utratit všechny peníze, které mám. Milé dívky měly pro mne pochopení a zavedly mě k hlavní pokladně, kde jsem vysypal všechny franky papírové i drobné na pult a stranou si nechal sto franků na hodinky, které jsem si hodlal koupit až na letišti.  Myslel jsem si totiž, že zde v obchodním domě bych dostal jen nějaké druhořadé hodinky a tak jsem to zase odložil na pak.

Zakoupené zboží mi hlavní pokladní dala do obrovské krabice a řekla, že mi to mohou, pokud chci, poslat poštou do Prahy, když předem zaplatím porto. Nadšeně jsem souhlasil a protože stále ještě zbývalo asi třicet franků, řekl jsem jí, aby mi tam za zbytek peněz přibalily honem ještě nějaké čokolády a žvejkačky, rtěnky či dámské nylonky.
Když jsme se pak opět sešli s Honzou v hotelu, oba uondáni z nákupů, prohlásil Honza zničeně: „Člověče, takovej stres jsem ještě nezažil, oni ti milionáři to fakt nemaj‘ lehký!“

Po večeři jsem se rozhodl, že si ještě teď večer zajedu autobusem na letiště koupit ty hodinky, protože ráno už bude třeba málo času a hodinky jsou to jediné, co chci mít pro sebe. Všechno ostatní co jsem nakoupil stejně rozdám v rodině a v kanceláři. Honza, který už všechny peníze utratil řekl, že si jde rovnou lehnout a basta. Já jsem ale stále myslel na ty hodinky, jako jediný dárek sám pro sebe...

Na letišti na mě čekalo zlé i krásné překvapení. Totiž, veškeré výlohy firmy Türler se sty hodinkami byly už zhasnuty a ochranné žaluzie spuštěny. Všiml jsem si ale, že pode dveřmi do obchodu svítí tenký proužek světla a tak jsem si dodal kuráž a vstoupil.
Byla tam sama hezká slečna s ofinkou , která něco zapisovala do knih. Začal jsem jí trochu koktavě vysvětlovat, že bych si chtěl koupit zde na letišti hodinky, ještě před odletem do Prahy a proto bych se chtěl zeptat v kolik hodin budou mít zítra ráno otevřeno. Dívka se snažila vší silou porozumět tomuto mému nervóznímu blekotání. Usmála se jen a řekla: "Ráno otevíráme každý den přesně v osm hodin, prosím." Zděsil jsem se: „Um Gottes Willen, v osm hodin už já budu zase v letadle do Prahy a už nikdy si nebudu moct koupit švýcarské hodinky!“ 

Dívka vstala a řekla: „Tak to uděláme jinak, vyberte si některé z těchto hodinek, které se vám líbí“, a začala vytahovat malé šuplíčky z regálů a kladla je na pult přede mne. Při pohledu na tu záplavu hodinek jsem byl opět mimo, zde nešlo o to, co se mi líbí, ale co to stojí. „Moment, prosím vás, slečno - já chci hodinky za osmdesát Franků, já totiž ani víc peněz nemám.“ 
„Dobře, takže hodinky za osmdesát Franků, jsou všechny tyto zde“  a ukázala mi jich asi dvacet různých druhů.
„Ještě něco, slečno, já bych chtěl takové hodinky - s takovou....“ Protože jsem ale nevěděl jak se německy řekne vteřinová ručička, tak jsem řekl, „s takovou velikou rukou“ a upažil, jsem snaže se naznačit cukavý pohyb vteřinovky kolem své osy.
„Ach, ja, Sekundenzeiger!“, zvolala dívka radostně a začala pro mě vybírat mezi těmi  osmdesáti-frankovými hodinkami jen ty s velkou vteřinovkou. I tak jich bylo ještě dost na výběr.

"Richtig, ja-ja, Sekundenzeiger!“, zaradoval jsem se jako malý kluk a pak už jsem si konečně vybral.
Zhluboka jsem si oddychl, že budu mít přesně takové hodinky, po jakých jsem vždy toužil a položil jsem své celé jmění, tedy 80 franků na pult, čímž mi zbylo nutných 25 na hotel a drobné na autobus.
„Nein-nein, das geht nicht“, zavrtěla dívka hlavou a začala mluvit moc rychle, z čehož jsem jen pochopil, že si ty peníze, čert ví proč, teď vzít ode mne nemůže. Snad jako kvůli tomu, že má uzavřenou pokladnu.
„Tak co mám dělat, já ty hodinky chci – slečno, já je musím mít“, řekl jsem zoufale.
„Já tedy zítra přijdu dřív, už v sedm hodin, takže mi je zaplatíte až ráno, O.K.?“
„Dobrá, nechte mi tyto hodinky tady - někde navrchu - a já si pro ně přijdu ur-či-tě!“
„Vidím ale, že nemáte žádné hodinky na ruce“, řekla a připnula mi je na levou ruku, načež dodala kouzelně se usmívajíc, „tak a teď už máte vaše vytoužené hodinky...“
„Slečno, já tomu nerozumím...“ Kousl jsem se do rtu, zda-li se mi to jenom nezdá.
„Ano, potřebujete přece mít hodinky, abyste nezaspal“, smála se.

„Slečno, jak to, že mi věříte, že je zítra zaplatím já jsem v šoku…“, koktal jsem.
„Vidím, že jste čestný charakterní člověk, máte to napsáno v očích, to já poznám", řekla ta kráska za pultem.
„To se mi nestalo - v celém životě - žiji v socializmu, děkuji moc, ale ty hodinky - přece radši nechám tady“, řekl jsem, sundal si je a položil je na pult.
„Proč, proboha, proč si je nechcete vzít?“, divila se dívka.
„Slečno krásná, já to neumím říct - ale co kdyby se - něco stalo…“
„Chápu, vy chcete říct, že kdyby se vám něco přihodilo a vy byste nemohl přijít, tak bych si mohla o vás myslet, že jste bezcharakterní člověk, že ano?“, napověděla mi ta dobrá duše.
„Ano, tak to je přesně... Dobrou noc, slečno, a zítra v sedm zde na shledanou!“

Ráno přesně v sedm hodin jsem byl opět v tomto obchodě a moje milá prodavačka mě uvítala se smíchem: „Dobré jitro, vidím, že jste i bez hodinek přesný, nač je tedy potřebujete?“ Honza, kterému jsem tento můj zážitek vyprávěl, šel se mnou, aby se také on podíval na tu neskutečně důvěřivou a ladnou dívku, a aby jí vysvětlil to, co jsem já nedovedl říct. Řekl jí: „Tady můj kolega má tak trochu potíže s němčinou a tak mě pověřil, abych vám přetlumočil jeho dík i obdiv a ujistil vás, že jste tímto udělala tu nejlepší reklamu vaší firmě i celému Švýcarsku. Budeme tohle určitě vyprávět všem svým známým v Československu!“  
Zaplatil jsem a s těžkým srdcem se rozloučil s půvabnou dívkou a kdybych byl tušil, co mě doma čeká, to jest nevěra manželky a rozvod, byl bych té dívce vyznal lásku a zůstal patrně na věky v Curychu.  Ale to všechno jsem ještě netušil...

http://www.youtube.com/watch?v=Xe2UXccid40