27 května 2015

Kočka Mocca a pes Tim

Na rozdíl od všech mých ostatních kolegů, jsem já tu naši stále snědou kresličku Petronilu nepřezdíval „Mocca“, ale říkal jí buď jen Petro, nebo slečno Lukášová. Měl jsem k tomu své důvody. Považoval jsem totiž za riskantní, si tuto stále do bronzova opálenou sexbombu s kávově hnědýma očima, nějak připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako s jinými ve svém okolí. Nikdy jsem ji tedy neobdivoval jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta s hustou hřívou vlasů byla od počátku trochu nesympatická a já jí zřejmě také.
Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádková dobrá vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

Ta totiž pochopitelně nemohla vydržet mlčet: „Nechápu, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. Při trošce inteligence se to totiž nedá poslouchat, ale co - nic mi do toho není!“
„Dejte si vatu do uší, nebo uši do vaty, jinak ale s vámi, Lukášová, souhlasím, že vám do toho není absolutně nic!“
Petra se kousla do rtů: „Já u vás nejsem "Lukášová", když už, tak: slečna Lukášová!...“ Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako bomba, halasná svačinářka, naše boubelatá paní Zdenička.
„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to nevadilo a neopravoval jsem ji, naopak docela se mi to líbilo.
„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne zlaté opojení“, rozplýval jsem se.
„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle víc než na pěšinku?“
„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně květované blůzičce – tu jste si šila sama?“
„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec vzít na sebe!"

Pak začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání jako: „Zdeničko, já bych měl dnes chuť na něco moc dobrého, a aby toho bylo hodně, ale aby to nestálo moc peněz.“
„A co takhle krvavou tlačenku, pane Tomas?“
„Ne-ne, Zdeničko, vždyť víte, že krev vůbec nesnáším“, řekl jsem pateticky.
„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v kulatém obličeji.
„To teprve ne, Zdeničko, to je vyložený poblijáš - a já mám právě dnes narozeniny!“
„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jak malovanou.“
„Tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom chudobný proletář.“
"Óch!" Vzdychla si Petra: „Už mi tečou slzy!“

„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“
„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tu jen pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla nazlobeně.
„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.
Když Zdenička odešla zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji!“

Teprve s návratem svačinářky, asi za jeden a půl hodiny, jsem opět ožil:
„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“
„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.
Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo, notorický alkoholik.“
„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila.

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“
„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla váhavě Petra.
Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“
„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moko jako ostatní? Co máte vlastně proti mně?“
„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání jste u mne Petra, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“
„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala,“ přerušila mne.
Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“
„Ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu, sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval! Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.
„Ano, blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“
„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.
„Ty pochopitelně taky, jste jak manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

„Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník a sukničkář a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“
„A vy tomu skutečně věříte? To vám bohužel nemohu, potvrdit...“
Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.
Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"
„Jo, to jsem, proč?“
„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD? Strašně moc to spěchá!“
„Odvézt by nebyl problém, ale jak je mám upevnit na motorku?“
„Tady slečna Mocca pojede s tebou, viďte, a podrží je!“
Petra s kamennou tváří řekla jen: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“
„Výjimka potvrzuje pravidlo, Tome!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo.


13 komentářů:

Mirek Toms řekl(a)...

OPEN-END-HÁDANKA:
Úmyslně jsem ponechal v mém příběhu otevřený konec. Tipne si někdo, jak to skutečně dopadlo???

Anonymní řekl(a)...

Tak já bych takovou Petru shodila z motorky někde pěkně do příkopu, Vy jste to neudělal? Snad jste spolu nešli na kafe? Helena

Mirek Toms řekl(a)...

Samá voda, Helenko, Petru jsem ani neshodil do příkopu, ani nepozval na kafe...

Anonymní řekl(a)...

Tipnu si:
Nikam se nejelo. Motorku mezitím někdo ukradl, a výkresy s razítkem "přísně tajné" byly tudíž předány taxikáři jménem Naseremko. Jenže to byl špion, místo do ČKD je odvezl na sovětskou ambasádu, a vedoucí Brázda byl krátce poté povýšen na hornika v Jáchymově!
Jarka J.

Mirek Toms řekl(a)...

Milá Jaruško,
Váš tip hodnotím 100 body i když to tak nebylo...

Anonymní řekl(a)...

Podle mě se nikam na motorce nejelo, protože jsi už stačil vypít sklenku vína. Proto sis klidně nalil ještě jednu, s Petrou si potykal a výkres jsi odvezl druhý den, hned ráno a sám.
Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Ty výkresy jsme tam museli skutečně ihned odvézt, ale tím bylo zároveň nastartováno fungl nové pozoruhodné přátelství...

Barbora řekl(a)...

Musím říct, že mě na vašem příběhu nejvíc ohromilo, že máte na pracovišti svačinářku. To ještě existuje?! To vám tedy fakt závidím.

Barbora řekl(a)...

Aha, teprve teď mi došlo, že Váš blog se jmenuje Stalo se tenkrát... Proto mě ta svačinářka zmátla :)) Vyprávíte to tak živě a svižně, že jsem měla dojem, že se vám to stalo minulý týden :)

Barbora řekl(a)...

Přečetla jsem si Váš příběh s Petrou a vzpomněla jsem si na jednoho pedagoga, který mě učil na VŠ. Byl tehdy dost mladý, mladší než někteří studenti… bylo mu asi třicet a učil prvním rokem. Někteří starší studenti ho znali ještě jako svého spolužáka.
No a on, v rámci udržení své autority, nás hrozně deptal. Zejména holky. Ty hezké byl schopen dohnat až k slzám. Myslím, že to mělo tak trochu podobný základ…

Mirek Toms řekl(a)...

Milá Barboro,
děkuji za Vaše 3 komentáře, což mě úplně odbouralo. Jste pro mne čím dál větší záhadou: nejprve vůbec nereagujete na 8 mých povídek a příběhů a najednou hned 3x na ten poslední. Každopádně se Vám to povedlo...

Anonymní řekl(a)...

Tak nevím, jestli správná odpověď bylo to nové přátelství. Já teda taky trochu měla strach, že ty sklenky alkoholu nebyly na jízdu na motorce akorát, ale snad to fakt proběhlo bez komplikací ...

Mirek Toms řekl(a)...

Milá Evo,
jelikož jste neuvedla žádné jméno a já Vás nechci titulovat "Milá anonymko", pokřtil jsem si Vás na Evu.
Nové přátelství s Petrou bylo pozitivní v tom, že jsme se přestali tajně nenávidět a naopak jsme spolu prožili ještě několik krásných motocyklových výletů bez nehody...