01 května 2018

Hannelore - Alptraum mých noci

Asi za půl roku po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit můj nedobrovolný celibát, s čímž jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi ochotně dal adresu na seznamovací agenturu, kde prý za poplatek 80 DM dostanu circa dvacet adres seznámení různých i vdavekchtivých dam a budu si moci vybrat. Řekl jsem si, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou mnohem dráže a nezaručují vůbec žádnou odezvu.
Je pravda, že jsem dostal celou řadu adres, přesně řečeno 24, ale vybrat si nebylo tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo vůbec možno si vytvořil nějaký dojem. V onom formuláři bylo asi třicet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si vymýšlí atd. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normální, nenadnesené a docela i pravděpodobné.

Naše randez-vous se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, i když byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout.Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, ona se jmenovala staroněmecky Hannelore Müller. 

Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně:
„Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“

To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se našli, ty můj krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani!  Načež se začala odstrojovat : "Je mi děsný vedro!" Sundala si paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy do uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, poj
ďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a pak pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem něco jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle b-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Načež jsem bleskově skočil do auta a bez otálení ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch.


Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu...“ Okamžitě jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu. Nadzvedl jsem jen sluchátko a ihned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku. Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku“...

 Už to trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době kdy byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý blbý jelito,“ Zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trotle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Milá Hannelore, dovolte abych vám dnes konečně představil svoji manželku Doris...“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hannelore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, ty musí člověk umět tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“

"Ne, ne, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm nikdy nic nešli-neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“

Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris se vypitá Hannelore už nikdy neozvala...

*

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Je to smutný, že tak někdo dopadne a je to jímavě napsáno, díky! FF.

Anonymní řekl(a)...

Opet jsem se pobavila, i kdyz pribeh je vlastne smutny. Muziku umite vybirat taky dobre; "Svita" mi pripomnelo film "Tmavomodry Svet" ktery sice s Hannelore nema nic spolecneho, ale byl taky smutny (a ja pri nem prolila prehrsel slz). Diky, Mirku - specielne za ty chytre vybrane hudebni doprovody. Jarka Jarvis.

Mirek Toms řekl(a)...

Díky, Jaruško, takových věrných čtenářek jako jste Vy, bych potřeboval více...

NULI řekl(a)...

Taky se mi Vaše příběhy ze života dobře čtou a fascinuje mne hudební doprovod.

Mirek Toms řekl(a)...

Díky, NULI, těší mne, že jsme laděni na stejnou vlnu...

Anonymní řekl(a)...

Do seznámení na inzerát bych asi nikdy nešla, ale jedno vím určitě, napsala bych ho pravdivě. Smůla je ta, že bych předpokládala, že bude pravdivý i ten, který bych si vybrala. Kdepak, takové seznámení, by nebylo nic pro mě. :-)) Myslím, že i ty, jsi byl po této zkušennosti opatrnější. Ještě že jsi měl tak šikovnou sousedku, Doris.
Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Pokud to člověk bere jenom jako nezávaznou schůzku u kafe, tak to může být někdy i zajímavé jako studium lidských charakterů, ovšem v tomto případě už to začínalo být skoro hororem...