10 ledna 2017

A tiše padal sníh...


Robert kráčel sám temným sídlištěm, s hlavou k prasknutí plnou nových problémů. Jeho rozvedená manželka právě dnes od nich odešla, a to definitivně. Dělal před ní ramena, že sám všechno zvládne, ale zvládne to doopravdy se svou šestiletou dcerkou v cizí zemi, kde nemá nikoho? Jeho rodiče jsou v Praze za „železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Africe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně vůbec nikdo nezná. Svět se mu najednou zdál tak cizí, pustý a černý, že jen ten tiše padající sníh byl přátelsky uklidňující.

Nechtěl jít daleko od domova, chtěl si udělat jen krátkou procházku na sněhu a čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula při jeho pohádce o nějaké princezně, ale přece jen měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá proto jenom pětiminutový okruh, aby se uklidnil a získal zase svůj optimismus. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, který si prvně  neví rady a připadá si jak ta osamělá lampa u cesty.

Došel až k telefonní budce a právě se chtěl otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila sněhem pocukrovaná žena a zašeptala, spíše zaskřehotala: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, –ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztratila v ženině chrapotu a kašli.
„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl a nabídl jí hrst drobných.
„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, taky řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší...“

 Když viděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu říkat, co máte říkat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu předala sluchátko a špitla: „Teď mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, tady je Heidi!“
„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se ze sluchátka.
A Robert opakoval po Heidi: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ...ale tys to vždycky položil, asi jsi mě vůbec neslyšel!"
„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo jste?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ni, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil Robert.
„Cože, vy si něco šeptáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo vůbec jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.
„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je vážně nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“
„Sakra, dejte mi ihned Heidi k telefonu!“, běsnil Udo. Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně ehm, ať se nezlobí!“
„Můj drahý Udo!“ tlumočil už vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... A co ty, jsi zdráv?... Mám tě ráda! A víš, že se mi o tobě v noci zdálo!" Robert k Heidi: "Co se vám zdálo, tady přece nebudeme řešit!" 
„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“
„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – krásný sen o tobě...no“
Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“
„No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí co má na to užívat!“
„Co bys jí radil ňáký pitomosti“, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot od fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! Rozu-míš-mi!“
„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek! Čau!“

Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, ehm, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou, ehm-ehm, nemají vůbec rádi...a oni na sebe žárlí..."

Cestou zpět domů si Robert uvědomil, že každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světoborné, a že se má vlastně docela fajn. S manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svého srdce, on ale má krásnou zdravou dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a i ten sníh byl najednou jakoby do růžova...

Žádné komentáře: