11 ledna 2019

A tiše padal sníh...


Dnešní Robertův letmý pohled z okna na uklidňující chumelení ho vrátil o desítky let nazpět a on jako ve snu, viděl sám sebe kráčet potemnělým sídlištěm v Německu, s hlavou k prasknutí plnou nových problémů. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, který si prvně v životě neví rady? Jeho rozvedená manželka právě dnes od nich odešla. Dělal před ní  ramena, že sám všechno zvládne, ale zvládne to doopravdy se šestiletou dcerou  v cizí zemi, kde nemá nikoho? Jeho rodiče jsou v Praze za „železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Africe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně vůbec nikdo nezná. Svět se mu najednou zdál tak cizí, pustý a černý a on si připadal jak ta osamělá pouliční lampa u cesty. 
Nechtěl jít daleko od domova, chtěl si udělat jenom krátkou procházku na sněhu a čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula při jeho pohádce o jakési princezně, ale přece jen měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá si proto jen pětiminutový okruh, aby se uklidnil a získal zpět svůj optimismus. 
Došel až k telefonní budce a právě se chtěl otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila sněhem pocukrovaná žena a zašeptala, spíše zaskřehotala: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, –ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztratila v ženině chrapotu a kašli.
„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl Robert a nabídl jí hrst drobných.
„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, taky řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší...“

 Když viděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu říkat, co máte říkat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu předala sluchátko a špitla: „Teď mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, Udo, tady je Heidi!“
„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se nervózně ze sluchátka.
A Robert opakoval po Heidi: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ...ale tys to vždycky položil, protože jsi mě asi vůbec neslyšel!"
„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo vůbec jste, chlape?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ni, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil mu tuto situaci Robert.
„Cože, vy si něco šeptáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.
„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je vážně nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“
 
„Sakra-fix, dejte mi ihned Heidi k telefonu!“, rozběsnil se její mužíček Udo.
Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně, ehm-ehm, ať se nezlobí!“
„Můj – drahý – Udo!“ tlumočil mu vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... A co ty, jsi zdráv?... Mám tě ráda! A víš, že se mi o tobě dnes v noci zdálo?"
Robert k Heidi: "Co se vám zdálo, tady přece teď nebudeme řešit!" 
„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“
„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – se zdál krásný sen o tobě...no!“
Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“
„No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí co má na to užívat!“
„Co bys jí radil ňáký pitomosti“, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot od fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! Rozu-míš-mi!“
„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek! Čau!“

Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, ehm, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou, ehm-ehm, nemají vůbec rádi...a oni na sebe strašně žárlí..."

Cestou zpět domů si Robert uvědomil, že každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světoborné, a že se on má vlastně docela fajnově. S manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svého srdce, on ale má krásnou zdravou dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v absolutně jiném světle a i ten sníh byl najednou jakoby do růžova...

Žádné komentáře: