20 září 2018

INGE »la douce« = SLADKÁ IRMA

Když jsem žil více než jedno čtvrt-století v Německu byl jsem tam celkem za ta léta čtyřikrát (vždy po 3 letech) v lázních, takzvaně na pokladnu a pokaždé v jiné roční době a v jiném kraji. V lednu v Saarlandu, na jaře ve Schwarzwaldu, v létě u Bodamského jezera a na podzim v září v Lippstadtu.
Zcela překvapivě se mi to nejlépe líbilo v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního okamžiku perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i personál byli příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled téměř do nekonečna na bílé sněhové pláně lemované černými lesy. V noci za tmy bylo vidět v dálce mihotavá světélka vánoční výzdoby starobylého městečka Blieskastel. To mě okouzlilo, vypadalo to neskutečně jako kulisa na divadelní scéně vánoční hry pro děti. 
   Teprve zde na místě jsem si uvědomil, jak vlastně je ta bolševická lži-propaganda lživá, když tvrdí, že v tom takzvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je celé zdravotnictví zadarmo, což je ten největší výdobytek socializmu. 
Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně jenom 5% ze svého platu, který mi běžel po celých pět týdnů pobytu v lázních, plus jeden týden rehabilitace doma, ve výši 100%..! Tady u nás se ani o desítky let později dodnes nepodařilo odbourat srážky z platů všech pacientů za to, že jsou nemocni...!

Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na malé výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili lázeňské stíny. Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde, mimo jiné jednou týdně v sobotu, pořádány seznamovací taneční čaje o páté s hudbu zatím jenom bohužel reprodukovanou.“


Hned na prvním čaji, si k mému stolku pro dva přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, čímž jsem, tak i já zcela nečekaně získal svůj půvabný „Lázeňský stín“.
Náš úplně první rozhovor probíhal asi takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud žádný Kurschatten?“, zeptala se mě dívka.
„Bohužel nemám, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval.
„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“.

"Inge jako Irma la douce?" zeptal jsem se narážkou na známý francouzský film.
Podala mi ruku a řekla "jenže já nejsem sladká, jsem spíš protivná usmála se, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych naprosto zdravě, Inge.“
„Ano, vám to řeknu proč tu jsem. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny. A co je vám, Mirku?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o něco mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy, smím prosit?“


Ten večer jsme se ještě sešli v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku naší lázeňské budovy. Tam mě dívka Inge překvapila milou nečekanou prosbou: „Mirku, nemohl byste mi, prosím-prosím, dělat takového jakoby-otce po celou dobu našeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě pravý opak mého otce... Souhlasil jsem bezvýhradně.
A ještě něco... já bych byla moc nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi prve koketovala u našeho stolu."
"Milerád, Inge, jste nejen můj Kurschatten ale i sladká Irma a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To by bylo krásné, pohádky miluju“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou dovoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne zklamal...

Čtyři neděle utekly jako voda a naše dvě podobné nespavosti byly vyléčeny.

https://youtu.be/t3GTg18Js-w


9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Lázeňské stíny ano, ale stínové ministry nemusím. V.Dvořák

Anonymní řekl(a)...

Velmi hezký příběh a dobře napsaný. Jako dobrý nápad mi přijde ten odkaz na Schumanna. Měl by být ale na začátku článku s upozorněním, aby si jej čtenář pustil jako podkres. Já jsem to uděla a článek jsem si přečetl znovu. Byl to úplně jiný pocit než z prvního přečtení.
Hezký den.
Pavel P. Ries
http://ries.blog.respekt.cz/

Mirek Toms řekl(a)...

Pane Riesi, děkuji za Vaše kladné ohodnocení mého článku. S tou hudbou na začátku máte jistě pravdu, ovšem převážná část čtenářů na blogu chce rychle článek zhltnout, většinou je nebaví rozvláčné líčení a hudbu by si patrně vůbec nepustili...

Anonymní řekl(a)...

No vidíte, pane Tomsi, to (a) v závorce mne zřejmě zmátlo, že jsem napsal "udělala" místo udělal.
Jinak jsem si dovolil dát odkaz na Váš článek u nás na blogu Respektu, a to v diskusi pod článkem, ve kterém také figurovalo jméno mne velmi milé, Inge: http://pavelek.blog.respekt.cz/c/55834/Inge.html.
Na Váš článek mne přivedl právě tento, a to když jsem na Seznamu dal do vyhledávač právě jméno Inge chtěje zjistit, zda nenajdu nějakou informaci o jeho původu.
Jinak bych měl ještě dotaz, na který samozřejmě nemusíte odpovídat. Ten půvabný portrét dívky u Vašeho článku je jen náhodně vybraná ilustrace, nebo ona skutečná Inge? Pokud se jedná jen o ilustraci, což předpokládám, je portrét vybrán tak dobře, jako Schumannova hudba.
Pavel P. Ries

Mirek Toms řekl(a)...

Pane Riesi, ten portrét je té Inge velice podobný, ale její pravou fotografii nemám. Inge je v Německu dost rozšířené jméno a je odvozeno od starogermánského jména Ingeborg, které se dnes používá už jen velmi zřídka. Jinak děkuji za Váš odkaz na mé stránky u Vás na blogu Respektu...

Anonymní řekl(a)...

Míro to byl tak hezký článek! Mám ráda sníh a vánoční čas a tvůj popis výhledu na starobylé město se světýlky vánoční výzdoby si živě představuji. Moc se mi zamlouvá i Inge, její odvaha, že tě sama oslovila i její nápad, že bys ji mohl po dobu společného pobytu dělat otce. Všechno je to takové čisté, stejně jako ten sníh, který byl tenkrát všude okolo.
Jo, na hudební odkaz chodím pravidelně. :-))
Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Jaruš, Ty jsi jedna z mých nejvěrnějších čtenářek, co kdybys mi dala tam dopředu taky svoji fotku jako trvalá čtenářka...?

Anonymní řekl(a)...

Míro, dobře víš, že žádnou slušnou fotku nemám. A i kdybych měla, co já vím jak se tam ta fotka dává?!
Ahoj Jarka

Mirek Toms řekl(a)...

Jaruš, Ty takovej machr s fotkama,
stačí nkdyž klikneš na přihlásit se, potom na vytvořit účet Google a dál Tě to navede samo...
Ale samozřejmě když nechceš tak nemusíš, já jenom, že bych byl rád...