20 února 2011

Výlet do Švýcar 3 (Svizzera)

Každý člověk je svým způsobem nějak „švihlej“, jenže to většinou vidí jen na těch druhých a nikoliv na sobě. Já jsem si aspoň jedné své švihlosti vědom a to, že jsem bezvýhradným obdivovatelem ženských rukou a musím přiznat, že kdyby bývala Gudrun měla takové ty ukoptěné ruce s okousanými nehty, tak bych s ní na tu dovolenou nejel. Proto jsem si říkal, že já bych měl zase tolerovat její „švihlost“ s tím celodenním nemluvením či neosobním oslovováním mé osoby i když přiznávám, že mě to latentně štvalo.

Neděle 6. září
Ráno jsme s Gudrun uvažovali o tom, zda-li odtud odjedeme dnes nebo až zítra. Moc se nám nechtělo, ale měli jsme před sebou ještě celou řadu míst, které chceme navštívit a při tom to nechceme brát fofrem s hektickými skvrnami ve tvářích. Nakonec ale zvítězila lenost, ve smyslu: neděle znamená nic nedělat. Takže nanejvýše napíšeme pozdravné pohledy domů, já tedy rodičům do Prahy a podíváme se ještě po zdejší krásné krajině s kravičkami, není-li třeba mezi nimi taky ta fialová Milka.
Načež jsem se jí zeptal, co by chtěla dnes asi tak podniknout. „Já bych si myslela, že snad toho popojíždění autem jsme už měli až dost a zítra nás to čeká zas, takže bychom dnes mohli jít na procházku jenom pěšky a povídat si, vždyť já toho o tobě vím tak málo“.
„To není špatný nápad i já toho o tobě vím úplně míň, téměř vůbec nic“, dodal jsem.
A tak jsme chodili ruku v ruce voňavým krajem a povídali si. Aby to bylo vyvážené položil vždy jeden otázku co ho zajímá a druhý na ni odpovídal. Pak se zase role obrátily, ovšem časově to vypadalo tak, že její odpovědi trvaly jen několik vteřin a moje, vzhledem k mé komunikativnosti (viz ukecanosti), třeba půl hodiny. Když nám začalo kručet v břiše hlady, zjistili jsme, že je už pět hodin a tedy čas na večeři. V dálce jsme zaslechli hudbu a zjistili, že se jedná o restauraci s nedělním hudebním programem pod širým nebem. To nás oba ihned zaujalo, já měl sice nejprve obavy, aby nehráli nějaké švýcarské halekačky s jódlováním, to bych nemohl, ale hudba malého orchestříčku se zpěvačkou byla absolutně v pořádku, hráli americké evergreeny a francouzské šansony, takže jsme si objednali výborné steaky a kochali se pocitem, že život je přece jen krásný.
Když se setmělo a na nebi vyskočily hvězdy s měsícem, rozloučil se orchestr skladbou The Moonlight in Vermont (český text: Měsíc nad Vermontem) a pak najednou, zcela nečekaně mi Gudrun zašeptala do ucha: „Škoda, že už skončili, viď, Mirku...“
http://www.youtube.com/watch?v=tW8bHBN46iE

Pondělí 7. září
Po snídani jsme si rozložili mapu na podlahu a vytyčili si naši dnešní cestu k Lago Maggiore.
Vzdálenost to sice není veliká, ale mezi námi a tím jezerem jsou Alpy a pokud nechci jet po hřebenech asi tak čtyřtisícových hor, musíme se rozhodnout pro některý průsmyk nebo tunel. Gudrun se líbil Simplon a mně to bylo celkem jedno. A tak se tedy jelo z Martigny na průsmyk Simplon 2000 m a potom dolu na jih do Itálie. Na hranicích jsem vyměnil 300 švýcarských franků za 166.000 lir a rázem jsem se cítil být milionářem.
Pak jsme projeli městem s těžko zapamatovatelným kostrbatým jménem Domodóssola, načež dorazili do Verbanie, ležící na břehu italské části jezera Lago Maggiore. Našli jsme si poměrně slušně vypadající hotel, i ta večeře byla výborná, nejednalo se o pizzu či těstoviny ale o dobře upravené telecí maso s pikantní omáčkou a zeleninou. Až potud jsme byli spokojeni.
Zcela zvláštní atrakcí této restaurace, byl ale záchod. To jsem ještě nikdy nikde nezažil. Na dveřích stálo WC spolu s oběma obrázky ženy i muže a když jsem tam vstoupil, nechtěl jsem věřit svým očím. Byla to poměrně velká místnost se dvěma okny proti dveřím a na levé stěně byla umývadla, kde si myli ruce jak muži tak ženy, čili společná umývárna a na pravé straně místnosti byly pánské mušle, kde muži spokojeně čůrali. Vpravo ode dveří byly další dveře do společných, dřevěnými přepážkami oddělených tureckých záchodů. To bylo něco na mé estetické cítění. Když jsem to řekl Gudruně, prohlásila, že tady WC nikdy nepoužije i kdyby měla dopadnout jako Tycho de Brahe s prasklým měchýřem.
Ovšem ta noc, kterou jsme tam strávili, tomu dala korunu. To bylo jedno jediné peklo. Celou noc se nedalo spát z důvodu příšerného krachu, který se linul z vedlejší budovy, stojící asi jen dva metry vedle našeho okna. Byl tam nějaký noční bar a veškeré zvuky jako hudba, zpěv, řev opilců i cinkání nádobí a příborů, bouchání dveřmi a startování aut, vřeštící motorky a skůtry puberťáků, štěkání psů a mňoukání koček - to vše se odráželo od zdí tak blízko od sebe stojících domů, čímž se to vše ještě umocňovalo a zesilovalo. Teprve k ránu to ztichlo, to jsem asi zmožen usnul, a najednou se ozvalo strašné hučení jako bych měl přímo u ucha vysavač. Oba jsme vylítli co se to děje a pohledem z okna jsem zjistil že na ulici přímo před námi stojí bagr a upravuje povrch vozovky. „Nic, než okamžitě pryč odtud!“, zvolal jsem a jal se urychleně strojit.
Vypadli jsme bleskově, totálně nevyspalí a nervově před zhroucením a tím více se nám líbilo překročení hranic zpět, tentokrát do italského Švýcarska. Všechny ty tisíce lir, které jsem měl u sebe, jsem ihned zase směnil za franky a zjistil, že jenom ty dva přepočty franků na liry a zpět na franky mně stály dohromady dvaapadesát franků, to jest 29.000 lir.

V Asconě jsme zato ale měli štěstí, našli jsme si tam nádherný hotýlek Florida mezi palmami, kolem s bujnou vegetací.
Ihned jsme oba využili výhodu přepychové koupelny a pak, přestože bylo teprve 11 hodin dopoledne, jsme se vrhli do postele a spali jako ti Karfiátovi Broučci.

Když jsme se potom odpoledne probrali z mrákot, šli jsme se projít po městě, což jsme pak spojili s báječnou večeří v rybářské restauraci. Během večeře se mi Gudrun svěřila, že má finanční problém. Trochu nejistě mi řekla: "Mirku, já mám zde v mém notýsku zapsány všechny výdaje co jsi platil a když teď tu sumu vydělím dvěma, tak už jsem skoro na dně. Neměli bychom si vzít aspoň levnější hotel?“
„Tak to klidně zapomeň, Gudrun, já zatím ještě prachy mám, takže o nic nejde. Ber to jako, že jsem Tě pozval, což je nakonec pravda, a tím tě to nebude stát nic! Nekažme si čas dovolené handrkováním se o peníze, to by byla přehlídka ztraceného času.“

Úterý 8. září
Ráno mě budila Gudrun: „Mirku, probuď se, prosím, stal se malér!“
„Co? Co, jaký malér? Kolik je hodin, zaspali jsme snídani?“
„Ne, je půl osmé a já jsem už nemohla spát a tak jsem začala rovnat svoje věci a představ si, to moje bílé paleto, co se ti tak líbilo, to jsem zapomněla ve Verbanii. Pověsila jsem si ho do skříně a ráno pak v tom fofru jsem na to zapomněla! Co teď?“ Dívala se nešťastně.
„To chce klid, já už mám řešení: koupím ti tady dnes nové“, navrhl jsem z voleje.
„Ne, to je vyloučeno, to bych tě stála ještě víc peněz a tady ty ceny jsou pro milionáře!“
„Tak navrhni něco lepšího, Gudrun, já se dám poddat.“
„Já mám vizitku toho hotelu, tak tam zavolám a řeknu té paní, aby mi to poslala sem.“
„Jsem sice optimista, ale jestli tě ta Italka poslechne, tak sním svý boty!“
„Za zkoušku to stojí, já tam jdu zavolat z recepce“, řekla rezolutně.
Když se vrátila do pokoje, řekla smutně: „Ty mě asi zabiješ, ta Italka paleto našla, ale řekla ať si pro něj dojedu, vždyť je to prý z Ascony k nim jen skok. Posílat poštou nic nebude!“
„Hmm, nojo, tam a zpátky je to jenom 70 km a dvakrát přes hranice, ztratíme s tím aspoň půl dne, ale to bílé paletko je opravdu krásné, takže pojď, jedem!“, řekl jsem rezignovaně.
Byli jsme tam skutečně jenom „na otočku“ a přesto, vzhledem k zácpě u hranic jsme se vrátili do naší Floridy až odpoledne. Pak jsme měli teprve čas si trochu blíže prohlédnout tohle krásné město s bungalowy multimilionářů. Na nábřeží jsme si pročetli odjezdy parníků a naplánovali si na zítřek, že podnikneme okružní jízdu po jezeře.

Středa 9. září
Tento den jsme si oba skutečně paroplavby užili až až. Protože jsem věděl, že na lodi slunce pálí víc než kde jinde, koupil jsem si moc chytře, tedy zadarmo u pumpy, takovou hadrovou bílou kšiltovku s reklamou benzin Shell. Gudrun fotila jako vzteklá všechny ty kouzelné výhledy na okolní krajinu a města, počínaje Locarnem, a dále přes St. Nazzaro, Luino, Cannobio, Brissago a zpět Ascona. Kšiltovka na mé hlavě se jí ale natolik nelíbila, že mi ji nečekaně strhla a hodila do vody: „Tak - a teď si teprve vyfotím tebe!“
„Taková škoda“, řekl jsem procítěně, „má krásná bílá čepička, která mne uchránila před úpalem bude na věky ležet na dně jezera. Jinak ovšem panovala dobrá pohoda bez jakýchkoliv malérů, takže tento den mohu přeskočit a postoupit na čtvrtek.

Čtvrtek 10. září
Zjistili jsme z místního tisku, že se koná na nábřežní promenádě slavnostní trh, něco jako německý Straßenfest, kde budou k dostání všelijaké módní dámské i pánské doplňky za lidové ceny a bude tam hudba i stánky s občerstvením a kulinářskými pochutinami.
„Tak vidíš, Gudrun, tady bychom bývali mohli zakoupit nové paleto, ale protože už ho zase máš, tak si tam můžeš vybrat něco jiného. Já si možná koupím novou čepičku, kterou si ovšem pohlídám, aby opět neskončila na dně Lago Maggiore.“
„Jestli si zase koupíš takovou nemožnou jako tu první, tak poletí do vody taky!“
Když jsme se po snídani strojili do něčeho lepšího, zeptala se mne Gudrun, které její boty se mi víc líbí, jestli ty s nízkým nebo s vysokým podpatkem.
„Gudrun“, řekl jsem diplomaticky, „na tvých nohou se mi líbí veškerá obuv, kterou máš, ale když už bych musel určit jeden druh, tak by to byly tyhle, které ti tvé už tak dost dlouhé nohy ještě více prodlužují...“
A pak jsme si vyšli promenovat po promenádě a já najednou si uvědomil, že mluvím sám a Gudrun ostentativně mlčí.
„Co je, Gudrun, že tak mlčíš? Je ti něco?“
„Ne, nic.“
„Podívej támhle mají pěkné blůzičky, nechceš si nějakou vyzkoušet?
„Ne, děkuju.“
Když tato konverzace trvala i po tom, co jsme si dali zmrzlinu, zeptal jsem se, jestli je naštvaná na mne a jestli jsem nevědomky neřekl něco nevhodného.
„Ne, nejsem naštvaná“, ale řekla to podrážděně.
Rozhodl jsem se tedy mlčet taky a koupil jsem dvě krásné rudé broskve. Nabídl jsem jí jednu, ale opět zavrtěla hlavou s odmítavým „Ne, děkuji.“ V tom momentě mi došla trpělivost: „Protože ti něco je, vážená dívko, a nemluvíš se mnou, tak nemusíme tady spolu vůbec být, jdi si kam chceš, já si půjdu taky kam chci a sejdeme se až večer v hotelu. Ahoj!“
Otočil jsem se a odešel na druhou stranu. Prošel jsem ještě několik stánků a potom jsem skončil v hospodě a dal si bezvadnou polévku minestrone a pizzu quatro stagione. Pak jsem si zašel pro auto a vyjel si do tři kilometry vzdáleného Locarna, kde jsem se procházel po živých uličkách se zajímavými obchůdky v podloubích starobylých domů. Měl jsem dost času na přemýšlení, co mám s tím Gudruniným mlčením dělat. Tentokrát jsem si nebyl opravdu vůbec ničeho vědom, proč se tedy tvářila, jak to říkávala moje teta „na povidly“?
Když jsem se asi v šest večer vrátil do hotelu, seděla Gudrun v křesílku u bazénu a čekala na mne. Teprve teď jsem si uvědomil, že klíč od našeho pokoje mám jenom já. Pak se odehrála poněkud vzrušená debata: „Čekala jsem tu na tebe dvě hodiny, to nebylo fair.“
„Promiň, to jsem si opravdu neuvědomil, omlouvám se, ale teď chci od tebe slyšet, co ti to dnes zase přeletělo přes nos, že ses našpulila. Jsou jen dvě možnosti, buď mi to teď hned řekneš, nebo jedeme místo v sobotu už zítra ráno domů, já na tohle mlčení nemám nervy.“
„Když mě tyhle boty strašně dřou, podívej jaké mám puchýře“, řekla provinile.
„No, proboha, tak proč jsi to neřekla a nebo proč sis nevzala jiný boty?“
„Vždyť ty sis přál, abych si vzala tyhlety, když jsem se tě ráno ptala.“
„Pane Bože, proč mě trestáš, já to přece nemohu vědět, že tě dřou boty, já to bral jenom z hlediska estetického a kdyby sis vzala třeba tenisky, tak je mi to buřt!“

Pátek 11. září
Ráno byla Gudrun zcela vyměněná. Když vyšla z koupelny ve svém bílém župánku, byla milá a točila se okolo mňa jako „vrť sa dievča“. Uvědomil jsem si, že ona je typ ženy na kterou se asi musí občas také trochu zhurta. Překvapila mě svým novým návrhem, abychom jeli domů místo zítra až v neděli, že naše dcery jdou sice v pondělí do školy, ale že bychom zde ještě mohli zůstat do soboty. Když to pak vezmeme bez přestávky až domů, tak se to dá za neděli stihnout, protože v Bavorsku mají děti školu už od 1. září a dálnice budou volné.“
„Gudrun, já ale musím být v neděli už od rána doma, protože nevím v kolik hodin mi moje ex-manželka doveze Brigitu. Ty to máš s tou tvojí sestrou jednodušší.“
„Takže dnes je to vlastně náš poslední den tady, to si musím dát pozor, abych nebyla protivná, abychom si to tu ještě užili.“
„Fajn, to sis měla říct včera, ale pojď, jdeme ještě něco nakupovat za poslední grešle.“
Včera, když jsme šli každý jinam, tak jsem v jednom obchůdku s koženým zbožím objevil krásné nevšední originální kabelky a peněženky. Věděl jsem, že Gudrunina peněženka má už dost patinu a tak jsem si tam to jejich zboží prohlédl z blízka. Peněženky byly sešity vždy ze dvou různých odstínů hnědé jemné kůže a na všech byl monogram GB. To byly shodou okolností Gudruniny iniciály. Zeptal jsem se prodavače co to GB znamená a on mi vysvětlil, že to je značkové zboží od návrháře Guiseppe Bermoniho. Cena byla sice nemalá, ale dostupná a tak jsem tam teď jakoby náhodou zašel s Gudrun.
„Podívej, Gudrun, to jsou hezké peněženky, nelíbila by se ti některá?“
„Ó, GB, to je přece můj monogram, Gudrun Bergmann!“
„To že jsou tvé iniciály?“, dělal jsem překvapeného blbečka.
„Nojo! Vždyť přece víš jak se jmenuju!“
„Pak je to i tvoje peněženka“ a mrknul jsem na prodavače, „dáma si ji bere!“
„Ty blázínku, to jsou modely, to je pro mne škoda.“
Viděl jsem ale jakou má z ní radost a řekl jsem: „Ber to jako dárek...“
„Na rozloučenou?“, skočila mi do řeči.
„Ne, na památku na krásnou dovolenou.“

Sobota 12. září
Hned po snídani jsme vystřelili na dálnici a mastili si to domů v rozporu s mým názorem, že cestování má být také vlastně ještě dovolená a člověk by se neměl nikam ztřeštěně hnát, ale byla to teď bohužel naprosto nevyhnutelná nutnost.
Když jsme se blížili k Frankfurtu, řekla mi Gudrun smutně: „Tady už je podzimní počasí a minigolfové hřiště už bude končit, uvidíme se přesto někdy, Mirku?“
„Ale Gudrun, přece nejsme drogově závislí na nějakém minigolfu!“


8 komentářů:

Muli řekl(a)...

A viděli jste se ještě někdy? Moc krásně se to četlo,až jsem tak trochu záviděla.M.

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, Muli, scházeli jsme se ještě asi čtvrt roku...

Jizerka řekl(a)...

Bravo! Moc pěkně napsáno - zapsáno. Po dlouhé době jsem si přečetla o cestování povídání zajímavé. Možná také proto, že jste pojednával také o "vřelých" lidských vztazích.

Mirek Toms řekl(a)...

Děkuji paní/slečně Jizerce, ke které mám vřelý vztah, narodil jsem se v Benátkách nad Jizerou...

Anonymní řekl(a)...

Takovou poznávací dovolenou bych si dala hned říct, ale chybí mi bohatý sponzor. :-D
Poslední mlčení Gudrun jsem odhadla dobře, hned mě napadly ty boty. Řeknu ti Míro, že to byl asi dost náročný vztah, ale na druhou stranu, to byla jistě nezapomenutelná dovolená.
Hezkou sobotu ti přeji, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Vystihla jsi to přesně, Jaruš, to mlčení, neboli ponorková nemoc, to mě ničí náladu a tak radši na příští dovolenou už ne...

Anonymní řekl(a)...

Mirku, malá poznámka trochu mimo hlavní téma. Tu polévku minestrone jsem kdysi viděla v receptech v televizi /nikdy jsem ji vrestauraci nejedla), zkusila jsem ji udělat a chutná mi (ovšem jako na dovče ve Schweizu asi není :-).
P.S. Mohu na Tvé články poslat odkaz kamarádce do Švýcarska? NULI

Mirek Toms řekl(a)...

NULI, tam polévka minestrone chutná snad doslova v každé hospodě jinak, ale mně se podařilo objevit v Praze 1Restauraci "Maestro", kde dělají (dlé mé chuti) tu vůbec nejlepší minestrone, jakou jsem kdy jedl!!!
(Křižovnická 10, u stanice tramvaje 17, Palachovo náměstí).
Jinak samozřejmě můžeš posílat odkazy na můj web po celém světě!