12 září 2018

Výlet do Švýcar 2 (Suisse)

Slyšel jsem, že prý po třech dnech nastává v každém novém vztahu krize a tak jsem si v duchu předsevzal, že já k tomu nesmím zavdat příčinu. I když až dosud probíhala tato naše dovolená bez mráčků a problémů i ve věcech intimních bylo všechno O.K. a bylo by škoda každého dne jej nějak promarnit zbytečným handrkováním se o jakoukoliv věc.

Čtvrtek 3.září
Proto hned od rána jsem byl k Regině velmi příjemný a pozorný, u snídaně jsem ji dal vybrat ten lépe a do hněda vypečený croissant, dal jí ten větší plátek šunky a kulatější vajíčko a zeptal se jí, co by tak chtěla dnešního dne podniknout.
„Vypadá to, že dnes bude dobré slunce, chtěla bych se projít po městě a udělat nějaké záběry zdejších starých budov. Ty mé včerejší večerní fotky od jezera se mi asi nepovedly, tak abych měla z tohoto krásného města aspoň dobré denní fotky“, řekla Regina rozvážně.


„Výborně, Regino, projdeme se po krásách Nyonu a ty můžeš fotit až se budou hory zelenat“, řekl jsem pateticky a pohladil jí vlásky.
Vše běželo podle plánu i když já bych si raději nakoupil deset pohlednic a na focení bych se vybod‘, ale maje pochopení pro její hobby, jsem to nijak nekomentoval.

Teprv když jsme náhodně narazili na tamní přenádherný park, kde si Regina fotila o 106 kdejaký stromek neb malý kvíteček, zatímco já jsem se rozvalil na lavičku, tak jsem najednou dostal ten geniální i umělecký nápad. Když si pak ke mně přišla sednout, řekl jsem jí: „Regino, podívej, ten park vypadá jako ráj, jak eden, žádní lidé, jen já a ty Adam a Eva. Nechtěla bys, abych tě tady někde vyfotil nahou, ty bys mi to narichtovala a já bych to jenom zmáčknul...“

To byla chyba, to jsem neměl říkat. Regina se urazila, že co si o ní myslím, a že to by ode mne nečekala, právě v momentě kdy si fotila takový petite fleur, malý kvítek. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel, že jsem v tom neviděl nějakou prasečinku, ale umělecký akt, stejný jako třeba fotit krásnou růži.
„Podívej, Regino, ty máš báječnou postavu jako modelka a na tom přece není nic špatného, fotku by sis ponechala sama pro sebe a jednou po mnoha letech by sis nad ní možná ráda zavzpomínala, jak jsi byla dnes dokonale krásná...“ Byl to jenom hrách na stěnu, na mé logické vývody a poukazy na nudistické pláže, právě tak jako na Riviéru, kde se ženy koupou „oben ohne“ uraženě vůbec nereagovala. Regina se jednoduše našpulila a po celý den se mnou nepromluvila ani jediné slovo. Takže k hádce sice nedošlo, ale k totálnímu mlčení případně k samomluvě z mé strany. Vůbec jsem nechápal, že dnešní mladá žena se může zcela puritánsky, kvůli takové blbince, tak těžce urazit.
Teprve u zamlklé večeře mi řekla: „Mohl bys mě zítra ráno odvézt někam na vlak, já bych chtěla jet raději domů, abych ti nadále nekazila dovolenou.“
„Souhlasím, když si to budeš ještě zítra ráno přát...“

Pátek 4. září
Ráno u snídaně jsem se jí zeptal, jestli její rozhodnutí ze včerejška ještě platí, nebo jestli na to zapomenem, zaplatíme hotel a vydáme se na další cestu. Její odpověď byla pro mne zcela překvapivá: „Jestli se už na sebe nezlobíme, tak můžeme dále pokračovat v cestování.“
„Proč ten plurál, Regino, já jsem se přece na tebe ani trochu nezlobil...“


Vyrazili jsme tedy směrem na jih, objeli Ženevu a zatočili na východ, abychom pokračovali po jižním břehu jezera směrem na Montreux. Pár kilometrů za Ženevou najednou koukám, my jsme ve Francii. Mapa mi potvrdila, že skoro celý jižní břeh ženevského jezera leží už ve Francii, což se také poznalo podle silnice a domů podél ní. Všechno tu bylo v daleko horším stavu, zchátralé baráky a prašná flikovaná okreska. Byli jsme rádi když po necelé hodině jízdy jsme opět stanuli ve Švýcarsku. Bylo úmorné vedro, jako by nebylo září ale horký červenec.

Na konci jezera jsme nezajeli do Montreux, ale na jih do Alp, přes Monthey a dále do Martigny. A tady jsme, více i méně upachtěni, objevili malebný Hotel des Trois 
Couronnes. Už jenom ten název sliboval, že to je ono správné odpočívadlo, pro zapomenutí našeho včerejšího vypnutého zvuku mezi námi.
Hotel U tří korun, jak nám majitelka Madame Bicheroux vysvětlila, lámanou němčinou, jest nejstarší budovou v tomto městě a bydlel zde kdysi nějaký slavný arcibiskup, ale pro nás bylo důležitější, že tlusté zdi domu nabízely příjemný chládek.

Rozhodli jsme se zůstat zde aspoň dva dny a podnikat výpravy do hor. V tomto hotelu se nevařilo, pouze snídalo, takže jsem paní Bicheroux musel vysvětlit, že nám nestačí jen petit dejeuner, nýbrž pořádně sytá snídaně, za kterou si rádi připlatíme. Potom jsme se trochu osvěžili a po vysprchování se udobřovali natolik důkladně, že jsme málem zaspali večeři. Museli jsme pak z nouze povečeřet v zaškudlané pizzerii, všechny ostatní hospody v deset večer už nabízely jenom pití...

Sobota 5. září


Po snídani skutečně „na vidličku“, madam nám nabídla též restované ledvinky, což jsme neodmítli, a s novým elánem se pustili do průzkumu okolních kopců. Regina se dívala do mapy a objevila tam poměrně nedaleko malé jezírko ve tvaru slzy. Já jsem se zase zajímal o bod, který je společný třem státům: Švýcarsku, Francii a Italii. A tak jsme vyjeli zhruba tím směrem. Jenže mapa je rovný papír, kdežto země je hrbolatá a tak jsem brzy od mého bodu musel upustit, protože při bedlivějším prostudování mapy jsem zjistil, že tento bod se nachází ve výšce 3820 m a jmenuje se Mont Dolent (nezaměňovat s indolentem). Reginino jezírko jako slza byla lepší volba, bylo totiž ve výšce „jenom“ 2000 metrů, a vedla tam docela, na první pohled krásná silnice.
Vydali jsme se tedy touto cestou a Regina se těšila, jaké tam nadělá krásné fotočky. Silnice se vinula serpentinovitě do neustále většího stoupání, při čemž se nepozorovaně stávala stále užší a povrchem horší. Čím jsme byli výše tím jsem musel zařazovat nižší rychlost a moje Fordka začala být dýchavičná. Když jsem pak musel zařadit jedničku, řekla mi Regina nejistě: „Víš co, neměli bychom se raději vrátit?“
„To bych taky rád“, řekl jsem suše, „ale tady se nikde ani neotočím.“


Nakonec se nám přece podařilo vyjet až nahoru, kde stála velká horská chata s restaurací. Před tou chatou na parkovišti bylo jediné auto, těžký Landrover, vedle nějž má Fordka vypadala jako Jiříčkovo šlapací auto. Načež si Regina nafotila to své jezírko "Slzu", jakož i to panoráma pocukrovaných hor. Ona Slza ale nebyla přírodní, byl to zřejmě původně pramen říčky s malým vodopádem a lidé tam postavili půlkruhovou přehradu, čímž vznikl ten tvar slzy. Už za několik minut Regina chtěla, abychom se rychle vrátili, že se jí to tu až tak moc nelíbí a že má trochu úzkost z té zpáteční cesty dolů.
Byl jsem rád, že se tu nehodláme zdržet celý den a tak jsem ochotně souhlasil. Dolů mé autíčko uhánělo vesele, ale v zatáčkách měla Regina strach, co kdyby najednou něco jelo proti nám. „Nebuď škarohlíd“, řekl jsem jí, abych jí uklidnil, „třeba nic nepojede.“ Jenže jelo. Měli jsme ale štěstí, že blízko toho bodu, kde bychom se střetli bylo jedno jediné rozšířené místo na celé štrece, zřízené právě pro účely vyhýbání. Ten chlapík co jel naproti, zřejmě o něm věděl a tak tam zacouval a počkal až se mineme. Přátelsky jsme si pokynuli, byl to opravdu tradičně slušný Švýcar.

Když jsme dojeli pak na tu širší silnici, kde bylo dokonce možno i zaparkovat, řekla mi Regina: „Podívej se, tady na těch loukách se pasou ty nádherné sametové krávy se zvonečkama, můžu si je jít nafotit?“ Byl jsem pro a jelikož dnes už nebylo takové vedro jako včera, ale příjemně teplo, šel jsem si lehnout na druhou stranu do trávy a nechal se opalovat a dumal nad tím, že ta Regina mě ještě ani jednou neoslovila mým jménem. Proč? Je to strašně neosobní, říkat jenom „ty, hele“ nebo „koukni“ či „podívej se.“ Uvažoval jsem jestli jí to mám říct, že mi to vadí a třeba riskovat opět její nemluvení.

Vtom jsem ale postřehl, že se to vzdálené bimbání kravských zvonců nějak přiblížilo a když jsem se otočil viděl jsem, že ty kravky směřují přímo ke mě. Je to takový divný pocit, jestli mne nějak nenapadnou, ale mé obavy byly zbytečné, kravky se usadily mírumilovně okolo mne a zřejmě jsem jim vůbec nevadil. Poprvé jsem si všiml, že jsou to vlastně krásná zvířata, s hebkou čistou srstí, ze kterých přímo čiší ta jejich spokojenost, že se mohou takhle volně pohybovat po krásných šťavnatě zelených lukách, a ne jako ty naše jezeďácké krávy v Čechách, obalené hnojem a mouchami, co jsem viděl na jedné zemědělské brigádě. Tyhle kravičky jsem si dovolil pohladit a byly hebké. Ty zvonce na krku jim cinkají i když takhle jen leží a přežvykují, což je nezbytnost pro jejich majitele, aby je našel, kdyby se zatoulaly někam moc daleko.


Pak jsme se vrátili dolů do údolí a já se rozhodl ještě vyčkat, jestli mne do dnešního večera Regina osloví a když ne tak, že jí to řeknu. Cestou mi vyprávěla jaké záběry se jí dnes povedly a já jen čekal na to oslovení, leč marně.
Po večeři v hezké rustikální restauraci jsem to nevydržel a začal velice opatrně: „Milá Regino, už jsme spolu týden na cestě a jak slyšíš, já tě stále oslovuji tvým jménem Regina a já bych ti byl vděčen, kdybys mě taky oslovovala mým jménem a ne jenom neosobně „ty, poslyš“, nebo „hele, koukni...“
„Já jsem si toho vědoma, ale nemohu si stále na to zvyknout, promiň“, řekla omluvně.
„A myslíš si, že si na to někdy zvykneš?“
„Určitě, dej mi ještě čas dva-tři dny.“
Nemohl jsem to sice pochopit, proč někdo potřebuje tolik času na to druhého oslovovat jménem, ale nechal jsem to tedy být, usoudil jsem, že je to třeba její jakýsi komplex...?

http://www.youtube.com/watch?v=dNW_wUXsPC0

Malý kvítek

(Pokračování Část 3.)

6 komentářů:

eN řekl(a)...

Tak kde to vázne? proč už to není na blogu? Lidi stojí frontu na čerstvé vydání :)))

Mirek Toms řekl(a)...

Díky, Naďo, za upozornění...

Anonymní řekl(a)...

Překvapilo mě, žes poznal Francii podle zchátralých baráků a nekvalitních silnic. Myslela jsem, že západ byl odjakživa naleštěný a luxusní. A to stejně, proti té naší socialistické šedi, asi Francie byla.
Jsem hrozně napnutá jak to dopadne s tím tvým oslovením, nechápu, proč nešel Gudrun, Míra přes rty.
Hezký podvečer, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

To s tím oslovováním jsem taky nepochopil, ale musím upřímně říct, že ani nechápu proč si lidi na blogu dávají exotická jména, jako když se za své pravé jméno stydí, proč? Jinak ta Francie ve srovnání se Švýcarskem je opravdu dost "zašlá" i když to někdy působí jako zajímavá patina...

Anonymní řekl(a)...

Já se k pokračování dostávám dost klopotně, nejde mi RSS a nenapadlo mě hledat dál, stále jsem čekala, že se mi za jedničkou objeví dvojka ... No, nic, to je jen drobná ukázka mého zmatkařství. NULI

Mirek Toms řekl(a)...

NULI, já jsem to úmyslně seřadil tak, aby chronologicky nejstarší díl č.1 byl jako první, atd...