Emigrant a malá Brigitka

Slovo emigrant je v té naší zemi neoblíbené, asi právě tak jako defraudant. Lidé totiž o tom moc neuvažují, mají nás za něco jako obtížný hmyz.  Záp. Němci jsou naštěstí v tomto ohledu zcela jiní a proto jsem tam zakotvil na 27 let.  Po rozvodu jsem zůstal v Německu sám se svojí sedmiletou dceruškou Brigitou, což jsem už blíže popsal v mém blogu Hovory u krbu.

   V té době jsem byl nucen se často vžívat do dětského myšlení, což se mi, konec konců, docela dařilo. Byli jsme velmi harmonickou dvojicí, moje dcera, na rozdíl od mnohých kamarádek, nikdy nezažila hádky rodičů a také nikdy nebyla bita a dokonce jí kamarádky záviděly, že už má jenom tátu, s nímž chodí po restauracích na večeře u Itala, u Číňana a u Řeka a ony musí pořád jíst doma, to co máma uklohní. Nebo, že s tátou chodí hrát

minigolf, nebo krmit kačenky v  řece a mimo to také do lesa sbírat houby...!

Jednou v létě jsme spolu seděli večer ve tmě na balkoně a dívali se na hvězdičky. Brigitka se mě vyptávala jak se ty hvězdy jmenují. Protože nejsem ani trochu astronom a znal jsem jména jenom asi od tří hvězd, uvažoval jsem v duchu, jestli si ta další jména mám vymyslet, nebo říct pravdu, že to nevím. Zvolil jsem tu druhou alternativu a nic se nestalo, ona si nepomyslela, že jsem hloupý táta, ale změnila téma a řekla: „Papá, a proč vlastně nemůže přijet babička s dědou k nám?“
„Víš, to je tak, normálně bychom měli my přijet za nimi do Prahy, protože oni už jsou staří a těžko se jim cestuje a je to moc daleko sem k nám. Je to asi 600 kilometrů a stojí to moc peněz.“
„A proč tam tedy nejedeme my k nim o prázdninách?“, zeptala se celkem logicky:

 "Autem to přece nic nestojí."
„To je ten problém, že my jsme - tedy ty ne, ale já jsem emigrant. Já jsem opustil republiku bez úředního razítka, víš, to je takovej štempl a zato tam teď nesmím, jinak by mě zavřeli do vězení až bych zčernal, ale ty ses tu narodila, ty nejsi emigrantka, chápeš?“
„Jo, a papá, na kterou stranu vocaď je Praha?“ a  rohodila ruce kolem dokola.
Bydleli jsme na vršku a měli z balkonu krásný rozhled na tři strany. „Podle světových stran je to skoro přesně odsud na východ“, a ukázal jsem rukou tím směrem. Brigitka uviděla na obzoru kam jsem ukázal spoustu malých světýlek jednoho sídliště, zamyslela se a řekla vážně: „Tam bydlí moje babička s dědou, ale my nevíme, který je to vokno, viď papá?“
„To nevíme Brigit, ale je možné, že se teď oni taky dívají na nás.“
„Tak musíme honem rozsvítit, aby nás viděli“, rychle vstala a rozžala všechna světla v bytě....
„Papá, moje kamarádka Alex letěla už sama až do Ameriky a víš jak to udělali? Její máma jí dala do Flugzeugu tady in Frankfurt a in New York ji na letišti vyzvedl její Onkel! To bych taky šafla!“
„To už mě, Brigit, dokonce nedávno napadlo, že bych tě tak poslal do Prahy, ale to je taky nebezpečné. Můj kolega v práci, taky Čech, takhle poslal do Prahy k rodičům jejich osmiletého synka a co se stalo? V Praze si ho vyzvedla státní policie a vzkázala jim, že si pro syna musí přijet do Prahy rodiče. Otec tam tedy odjel a už se nevrátil, zavřeli ho a ta maminka je tu teď sama a soudí se s českou policií takhle na dálku. Bojí se tam jet, aby ji taky nezavřeli. To víš, Brigit, my, emigranti, jsme komunistickým režimem moc a moc nenáviděni a pronásledováni, jak se dá. Máme holt smůlu!“

„To nevadí, papá, my dva nemáme smůlu, my máme štěstí, že jsme spolu a tady!“
„To jsi řekla moc hezky, Brigit, já jsem opravdu moc šťastnej, že tě mám“, a dal jsem jí pusu na čelo. Víš co, teď ti pustím z magnetofonu písničku Přejdi Jordán, která se stala takovou jakoby hymnou nás všech emigrantů a pak ti vysvětlím její význam i důležitost..."

http://www.youtube.com/watch?v=y5r9QdAZLVk