V prudkém dešti a navíc v noci jezdil Jan velmi opatrně, od těch dob co dostal na silnici takzvaný "aquaplaning", kdy se vůz jakoby odlepí od silnice, začne plavat a stane se neovladatelným. Proto bedlivě sledoval ručičku tachometru, aby nepřekročila rychlost 80 km/hod. Tichá hudba z radia doplňovala jeho samotu v autě, svítící hodiny ukazovaly 5 minut před půlnocí a on se těšil, že už to má domů jenom posledních 15 km. Jeho vnější služba servisního technika se nedala časově přesně plánovat tak, aby byl vždy po práci zavčas doma To záleželo na mnoha okolnostech, hlavně na frekvenci na dálnici. Často tak docházelo k nečekaným zdržením, jako dnes. Plánoval, že bude doma v dest hodin a v tom smyslu informoval mobilem i svoji patnáctiletou dceru, která na to byla zvyklá a nedivila se. Tentokrát ovšem těžká nehoda kamionu a autobusu způsobila takřka dvouhodinové zpoždění a k tomu všemu se on dcery marně snažil dovolat.
Najednou zbystřil pozornost, zdálo se mu, že v dálce vidí nějakou ženu pod deštníkem. Zrychlil pohyb stěračů, aby viděl lépe a najednou byla žena pryč. Řekl si, že se mu to asi jenom zdálo, ale jakmile stěrače vypnul, žena se mu opět mezi kapkami deště objevila. Ubral plyn a pustil stěrače a žena, pro něj zcela nepochopitelně opět zmizela.
Nedovedl si tento fenomén vysvětlit, ale pro jistotu nechal běžet stěrače dál, maje obavu, že by se tento zřejmý přelud či oční klam, mohl znovu opakovat. Přepadl ho zvláštní pocit nejistoty. "Asi jsem už opravdu blázen, nebo tak moc unavenej, že mé oči vypovídají službu“, pomyslel si.
Nedovedl si tento fenomén vysvětlit, ale pro jistotu nechal běžet stěrače dál, maje obavu, že by se tento zřejmý přelud či oční klam, mohl znovu opakovat. Přepadl ho zvláštní pocit nejistoty. "Asi jsem už opravdu blázen, nebo tak moc unavenej, že mé oči vypovídají službu“, pomyslel si.
Když se asi pět kilometrů nedělo nic zvláštního, dovolil si znovu stěrače vypnout – a žena se zase ukázala, tentokrát v dálce u stanice autobusu. Rychle ji chtěl smazat a zapnul stěrače, jenže tentokrát žena nezmizela. Čím přijížděl blíže, tím jasněji viděl, že je to mladá dívka a mává na něj, aby zastavil. Dojel až ke stanici a spustil pravé okénko. Dívka přistoupila k vozu a řekla prosebným hlasem: „Pane, prosím vás, mohl byste mě svézt do Michaloviček? Ujel mi poslední autobus.“
„Samozřejmě, nastupte si, slečno“, řekl Jan, „já jedu jen o pár kilometrů dál, tak to mám při cestě. Vidíte, jsme skoro sousedé a neznáme se, já jsem Jan Beneš.“
Dívka si překvapeně přikryla ústa dlaněmi: „Vždyť já vás znám, pane Beneši, já jsem pošťačka, Denisa Kotyková, jednou jsme se už viděli, když jsem vám předávala poštu od soudu, přímo do rukou adresáta.“
„To jsem musel mít black-out, že jsem si ani nevšiml vašich krásně pěstěných rukou?“
„Ó, děkuji za poklonu“, usmála se Denisa.
Než se nadáli byli na náměstí v Michalovičkách, kde ji Jan vysadil. Rozloučili se s tím, že se Jan bude těšit, že mu Denisa zase někdy přinese dopis přímo do rukou, ale ten nemusí být zrovna od soudu.
Doma našel svoji bdící dceru, bledou strachy, že se tátovi něco stalo. Všechno si vysvětlili a Jan se jen divil, proč že se nemohl na ni podruhé dovolat. "Vybouchla mi baterie, jinak bych tě už dávno zavolala sama, táto, to je přece jasný!"
Jan si od té doby několikrát na pošťačku Denisu vzpomněl, ale jako s uděláním ji nikdy nezastihl při plnění jeho dopisní schránky, až si jednou počkal na chodbě u schránek v době kdy chodila pošta, aby, jako náhodou, ji tam potkal. Po dobré čtvrthodině čekání přišla pošťačka, ale nebyla to Denisa. Zeptal se jí, jestli zná doručovatelku Kotykovou a ona se zarazila: „Pane, Denisa už není, ta roznáší poštu někde na obláčcích...“
„Cože, ona už není, zemřela? A kdy, prosím vás? Co se jí stalo?“
„To nevím přesně, prý ji porazilo auto, je to asi čtrnáct dní, já vím jen to, že je pohřbená na malém hřbitově v Michalovičkách a po tom řidiči marně pátrá policie.“
Jan byl v šoku, vždyť on s ní asi před 14 dny hovořil, tedy možná jen den před její smrtí. To ho nabudilo, aby si vyhledal přesné datum jejich setkání ve svém služebním deníku. Tam našel datum kdy si ho stopla, půlnoc mezi 3. a 4. srpnem. Taková mladá dívka, pomyslel si Jan, to je tedy kruté neštěstí. Nelenil a zajel si hned do Michaloviček, aby vyhledal její hrob. Konečně objevil její jednoduchý ještě čerstvý hrobeček a na jeho mramorové desce stálo datum úmrtí 3.srpna! Jan nebyl pověrčivý ani nevěřil na duchy, ale tentokrát zaváhal: „To přece není možné, to by znamenalo, že ona už byla po smrti a ležela někde v příkopu, když jsem s ní mluvil. Ale vždyť jsem ji přece dovezl až na náměstí před dům, kde říkala že bydlí.
Jan zajel k onomu domku na náměstí a zazvonil. Vyšla starší paní, Jan se jí představil a zeptal se jí, je-li paní Kotyková. Paní se smutnýma očima se ho zeptala: "Vy jste asi od policie?"
"Paní Kotyková, já nejsem policista, ale jsem asi poslední člověk, který vaši dceru viděl živou a zdravou." Paní ho pozvala dál a řekla smutně: "Povídejte, kdy jste ji viděl a kde?"
Jan jí ochotně vylíčil tu celou příhodu a zakončil to svým osobním dojmem, že tady něco nesouhlasí: "Buďto nesouhlasí to datum úmrtí na hrobě 3. srpna, nebo se ta celá moje příhoda doopravdy nestala, a já měl halucinaci - jenže to bych pak neznal ani jméno Denisa Kotyková ani její adresu v domku na náměstí!"
"To by bylo jedině tak možné", řekla paní Kotyková a přihmouřila oči, "že Denisa nešla přímo domů, ale zastavila se ještě vedle u toho Soukupa, když viděla, že se tam svítí. Víte on ten chlap chodí pozdě spát a holka hloupá se do něj zakoukala a chodila s ním!"
Jan se tomu podivil: "To by sice vysvětlilo chování Denisy, ale zároveň by vrhlo podezření na toho Soukupa, že ji zamordoval a odvezl z obce ven a hodil do příkopu!"
"To mě nutí, paní Kotyková okamžitě informovat policii!", řekl rozhodně Jan a odjel na místní okrsek, kde podepsal svoji svědeckou výpověď o tom, co věděl.
Teprve po měsíci se objevila v bulvárních novinách zpráva: "Vražda V Michalovičkách!", kde se vyšetřilo, že zfetovaný Soukup zavraždil svoji dívku v noci na 4. srpna a potom ji přejel na silnici svým autem a nechal ležet v příkopu.
Jan se pak byl podívat na Denisin hrobeček a datum úmrtí na jejím náhrobku bylo skutečně změněno na 4.srpna. Tím se Janovi sice vysvětlila záhada Denisina úmrtí, ale zůstal velký otazník jak to, že se mu ta dívka zjevovala v dešti, dříve než ji skutečně potkal?
Mezi nebem a zemí jsou záhady, které se evidentně nedají lidským rozumem vysvětlit...
Žádné komentáře:
Okomentovat