27 července 2013

Novela G.Pennela

Čechoaustralan George Pennel, původním jménem Jiří Pěnielski, kráčel dnes po dlouhých dvaadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Šel pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Lenka.
Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit.

Brzy nato, přišla ruská okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu českorájského až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly dobře senzačně na odbyt.
Když se usadil v Sydney, poslal Lence pohlednici s pozdravem a svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou.

Asi po šesti letech potkala Lenku tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto vztahu na dálku běžely...
Po sametové revoluci mu Lenka, mimo jiné napsala nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě dvaadvacetiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený, svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si to mohl celkem snadno dovolit.
Rozhodl se sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň šestnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě přece nežila jako jeptiška v klášteře, on sám také nebyl žádným mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisním kastlíkem, tak jak ho kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na něm byla jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím. Vešel do předsíně, a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že to prý je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj.
V tom okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...

http://www.youtube.com/watch?v=GnfMMdV8LEs

2 komentáře:

Parfumerka řekl(a)...

Proč ne staromanželské drama? Není smrt moc jednoduchý konec takovégo příběhu?
Co třeba: spisovatel se vrátil ke své bývalé, žena mu se zvráceným potěšením vyprávěla, co zažívala se svým milencem, pozdějším naželem při nevěře. Spisovatel vše ukládal do paměti, potom se z toho vypsal v novele (nebo na blogu), žena si to přečetla a utloukla ho pánví, na které právě dosmažila bedlu.

Mirek Toms řekl(a)...

Výborně, Romano, to je také dobré řešení, jenže já píšu raději ze sentimentálních důvodů o ženách nevěrnicích než o vražedkyních...
PS: kdybych měl na Vás nějaké spojení, poslal bych Vám Vaše ruce, na Vaší fotce trochu jinak...