27 února 2015

Hlava v buxusu

Moje první manželství se mi poměrně značně nepovedlo. Trvalo jenom čtyři roky a rozpory mezi námi vygradovaly, když se moje žena zamilovala do svého šéfa. Protože se mi to, ale ani trochu nelíbilo a namítal jsem něco proti tomu, bylo mi mojí ženou řečeno, že když chci, mohu se vrátit ke svým rodičům, vždyť zde stejně není nic mého, barák je napůl její a matky, a na nábytek nám peníze půjčil její otec. Takže jsem to udělal, tak jak to řekla, rozvedli jsme se a já se vrátil k rodičům do svého studentského pokoje. A k této době se vztahuje moje další mini-vzpomínka. 

Po jedné takové domácí hádce, ještě před rozvodem, šel jsem se procházet, abych se uklidnil, na vyšehradské hradby. Při pohledu na Vltavu a Hradčany v pozadí, jsem přišel rychle na jiné myšlenky a aspoň na chvíli jsem zapomněl na problém, že rozvodem ztratím svého synka, který je na mne pólován a všude běhá za mnou jako pejsek a chce mi pomáhat při opravách v bytě tím, že mi podává "zebíky a jouby" (hřebíky a šrouby). 
Když jsem se pak vracel nazpět přes park, všiml jsem si podivuhodného a pro mne nepochopitelného úkazu. Na druhé straně trávníku nad živým plotem z buxusu, byla hlava. Profil dívčí černovlasé hlavy s drdolem. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby tato hlava nebyla těsně za tím buxusem, tedy jenom sotva metr od země. 
Hlava se navíc nehýbala a já si říkal: „Přece žádná živá bytost nemůže být takhle malá, kromě děcka, ale to by vypadalo jinak.“ Zůstal jsem stát a konsternovaně hleděl na toto zjevení a čekal jestli se ta hlava pohne. Teprve asi tak po dvou minutách se ta hlava skutečně nepatrně pohnula, což zvýšilo ještě více moji zvědavost. Řekl jsem si: „Tak malá žena snad nemůže být i kdyby to byla liliputánka. A proč tam stojí a nejde dál? Jisté je, že to nemůže být socha, když se to pohnulo!“ Šel jsem tedy okruhem k ní, abych se přesvědčil, že nevidím fata morgánu. Cestou jsem si stále opakoval: „Metrová žena s vlasy staženými do řeckého uzle je přece naprostý nesmysl!“ 

No a pak, když jsem tam došel, koukal jsem jak jeřábek na božsky krásnou dívku sedící na rybářském skládacím sedátku. Očima mi připomínala americkou herečku Audrey Hepburn. Na klíně měla skicák a kreslila černou tuší pohled na kostel v pozadí. Jak jednoduché vysvětlení! Jak to, že mě to nenapadlo hned? Dívka se na mne otočila a mile se usmála. To mě dodalo kuráž, pozdravil jsem ji a zeptal se: „Promiňte, mohu se podívat na Vaši kresbu?“ Dívka zvedla skicák a otočila ho ke mně. „To je opravdu krásná perokresba“, pochválil jsem její obrázek, „děláte to jako profesionál, nebo jako hobby?“ 

Dívka se na mne opětovně mile usmála a položila si ukazováček na rty, čímž mi zřejmě, jak jsem si domyslel, chtěla dát najevo, že je němá. Byl jsem trochu vyveden z konceptu a zeptal jsem se zcela nelogicky: „Ale vy mne slyšíte?“ Zavrtěla hlavou a ukázala si na rty a pohybovala jimi. „Aha, chápu, vy umíte odezírat ze rtů.“ Dívka kývla hlavou na souhlas. Poděkoval jsem ji a omluvil se, že jsem ji vyrušil a ona mi podala ruku, usmála se a pokývala hlavou. Potom mi naznačila, že už půjde domů, skicák vsunula do kabely, vstala a sklapla sedačku. Zeptal jsem se jí, jestli jde tímto směrem jako já a ona kývla, že ano. Řekl jsem, že ji ponesu tu sedačku a nabídl jí rámě. A tak jsme spolu kráčeli směrem k Pankráci, já jsem jí vyprávěl, že bydlím v Podolí a ona mi najednou ukázala na jeden dům, že tam bydlí ona a já si uvědomil, že to je Jedličkův ústav pro tělesně postižené. 

Doprovodil jsem ji až ke vchodu a zeptal se jí, jestli se ještě někdy uvidíme, ale ona smutně zavrtěla hlavou, že to nejde a něco mi začala ukazovat z čehož jsem jen pochopil, že asi někam odjíždí. Řekl jsem: "Tak se tu mějte dobře" a pomalu jsem odcházel. Po pár krocích jsem se otočil, ona tam ještě stála a zamávala mi na rozloučenou...

http://youtu.be/mUrcqZqE8EU

Žádné komentáře: