Patálie s brýlemi

Podstatné jméno brýle je pomnožné, tak jako dveře nebo kalhoty a moje tehdy tříletá dcerka Brigitka tuto gramatickou výjimku neznající, když slyšela, že říkám "brejle", opakovala po mně "bejlek", ovšem v čísle jednotném. Tedy dvoje brýle byly u ní dva "bejleky." U dětí se to dá vždycky pochopit, ovšem u dospělých je to trapas.

Tak třeba náš někdejší soused, který chtěje zakrýt své chatrné vzdělání, nemluvil tak, jak mu zobák narostl, ale říkal příkladně: "Musíte se dívat na svět růžovými brýli." Jindy zase vyprávěl, jak šel ke krejčímu se svými novými kalhotmi nebo, že mu někdo něco vyprávěl jenom mezi čtyřmi očmi.

Já jsem asi do čtyřiceti let brýle, tento vynález optiky nepotřeboval vůbec, ale pak jsem musel začít používat brýle na dálku, hlavně v autě, a za pár let přibyly druhé brýle na čtení. Nechtěl jsem skončit jako moje máti u osmi brýlí, které měla nejen na dálku a na blízko, ale na malování, na čtení, na vyšívání, též na loupání brambor, na žehlení a na televizi. Protože by se v tom někdy sama nevyznala, označovala si jednotlivé brýle barevnými bavlnkami, uvázanými na pantu levého skla.

Pak se nezřídka stávalo, že mě máti požádala, abych jí podal brýle s červenou či zelenou nebo bílou bavlnkou, že leží v krabici na okně. Tam jsem ale našel jen brýle s bavlnkou modrou a černou a jedny bez označení. "Ty mi podej, to budou ty s červenou a ta bavlnka se asi odvázala. Máti si je zkusila a souhlasně pokývala hlavou. Potom jsem objevil na nočním stolku jiné brýle s bavlnkou zcela jasně červenou a pochopil, že ona sama se v tom neorientuje, hlavně  když si myslí, že má ty správné brýle na nose. Pak vidí dobře a je spokojená...

Naproti tomu moje manželka má jen jedny brýle na všechno a nejčastěji je nosí nad čelem ve vlasech. Tak jsem se zařekl, že já zůstanu na věčné časy jen při dvojích brýlích, což taky funguje dodnes, mění se pouze čas od času dioptrie. Ty na dálku mám multifokální, na všechny vzdálenosti od tří metrů do nekonečna, a ty na čtení mám tzv. půlky, takže se přes ně mohu koukat i dál po celém bytě, a to mi vyhovuje. Můj problém však vězí v něčem jiném, totiž, že je neustále hledám. Nosit brýle jako manželka ve vlasech jde těžko, neboť nemaje dostatek vlasů nad čelem, bych musel brýle na své čelo lepit medem, sirupem, nebo sindetikonem... 

Doma to s tím hledáním brýlí ještě jde, to se vždycky nějak podaří nalézt i když kolikrát probíhám všemi místnostmi, jak stižený amokem a láteřím, že brýle se asi vypařily a proto nejsou nikde! Až pak se mě žena zeptá roztomile: "A díval ses taky na záchodě?" Já jen mávnu rukou, řka: "Co by asi dělaly mé brýle na záchodě?" Pak si však uvědomím, že tam včera luštil křížovku – a taky ano, ty mizerný brejle jsem tam skutečně našel!

Horší to je ovšem, když jsme někde na výletě a spíme v hotelu. Já se ráno začnu shánět po brýlích, abych se na něco podíval do mapy a jako obvykle je nenajdu. Ptám se ženy, ta taky neví a pak mě napadne, že jsem je asi nechal v palubní přihrádce v autě. Náš pokoj je obvykle v druhém patře a auto stojí na parkovišti před hotelem. Když doběhnu až k autu zjistím, že u sebe nemám klíče. Běžím tedy nazpět nahoru pro klíčky a opět dolů do auta - jenže tady brýle taky nejsou! Šlapu tedy schody znovu do druhého patra a oznamuji své ženě suchou větou, že tam ty pitomé brýle nejsou! Co teď? Žena se zamyslí hlavou: "Tak si prozatím vezmi aspoň tyhle multifokální, a pak se uvidí!"

"Jenže, pak se neuvidí nic, protože s těmihle brýlemi na dálku nemohu cokoliv vyčíst z mapy!", řeknu již mírně podrážděně. Načež se mně žena, mající detektivní talent zeptá, jestli jsem měl včera vůbec ty brýle na čtení na nose a já musím chtě-nechtě připustit, že asi ne. "Tak vidíš, ty jsou ještě v tom malém kufříku, tak, jak jsem je tam včera při odjezdu pečlivě uložila!" A já vztekle zvolám: "Ach doprblé, madam, a tento zůstal ještě v autě!" A už znovu běžím na parkoviště, jenže mezitím se rozpršelo. Manželka za mnou volá na schodišti: "Nezapomněl sis zase vzít klíče od auta, deštník je taky v kufru!" Stojím ve vchodu hotelu, vidím tu mokrou spoušť a říkám si: "Tak teď si připadám opravdu jako blbec..."