Pan Miroslav Horníček nazval jeden svůj memoár »Špatně utajené housle«, což se mi moc líbilo, tak mi to napadlo použít podobný název u některého z mých memoiru, který ovšem není tak vtipný, jako ten Horníčkův...
Narodil jsem se v r.1931 v Nových Benátkách n/Jiz.
Moji rodičové se náhodně seznámili v kanceláři továrny Carborundum, kde se v dílně dřel chudák můj děda, coby soustružník brusných kotoučů, pomocí nože z technického černého diamantu. Tenkrát se ještě nevědělo, co to je zaprášení plic. V dědově případě prachem z brusnéo
kotouče korundového! To skončilo, v případě mého dědy, předčasnou smrtí v 62 letech...(!)
Můj otec byl cizojazyčným korespondentem a má matka dělala všechno, co bylo potřeba, něco jako kancelářská síla, dnešní tzv. sekretářka.
Děda byl mnohostranným pracantem, takže byl také správcem "Raabovy vily" a přilehlé vinice, za což sice nebral žádné peníze od milostpaní Oberzutové, která žila v Praze. Zato ale nechala dědu s babičkou zdarma bydlet vedle své vily na dvoře. v jakémsi správcovském domku.
Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se velmi dobře vaří, takže tam se ženou jezdíme občas z Prahy na výborné obědy...
Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zase děda přivydělával samo-výrobou rybářských lodí, pramic, nebo maňásků pro mládež...
Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro obě dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Marie se provdala až na Křivoklát a můj otec, neustále hledal lépe placenou práci, kvůli čemuž se naše rodinka často stěhovala z jednoho města do druhého. Z Benátek do Turnova, odtud potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit do školy. Bylo to právě v září, když zemřel náš pan prezident Masaryk. Byli jsme mu na pohřbu a když jsme se potom šli podívat do kina na žurnál ze života TGM a já ho viděl, jak jede na koní, zvolal jsem šťastně: "Podívejte se, mami, tati, pan prezident se uzdravil, je zas na živu!" Co dítě 6-roční, jsem byl ještě dost naivní...
Ve válečném roce v květnu 1942, kdy zemřel můj děda. Měl, jak jsem už řekl od práce zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná »rychlá tuberkulóza«. Během několika dní pak zemřel, a bylo mu jen 63 let. Na pohřeb, který se právě konal v době atentátu na říšského protektora Heydricha se k ovdovělé babičce sjelo dosti početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička ze dvanácti...
My desetiletí bratranci, já s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli tam v mastném papíře zabalený, takový dosti staro-módní bubínkový revolver. To bylo něco pro nás kluky!!!
Šli jsme se s nálezem pochopielně ihned pochlubit do babiččina bytu, kde byli shromážděni všichni smuteční hosté - a bylo zle!
Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela přes vinici k řece a vhodila ho tam do vody. Naštěstí ji nikdo neviděl a neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako v Lidicích. A dědův revolver tam možná leží v bahně na dně měsíční řeky Jizery - ještě dnes po více než 82 letech...?
2 komentáře:
Takovéhle povídání - vzpomínky - čtu moc ráda. Já jsem také jezdila na prázdniny, ale vždy jen na pár dní - k jediné babičce, kterou jsem z prarodičů měla ke Kutné Hoře a k tetě a strejdovi k Trutnovu. hezky jsi povyprávěl.
To jsem tedy rád, že máme podobné vzpomínky na dětství u babičky. Jinak jsem si všiml Tvé hezké fotografie tady u komentářů...
Okomentovat