Vzpomínka na Berlín

 Jednou jsem dostal od svého šéfa takový až vražedný úkol, v co nejkratší době, tj. během jednoho týdne, obletět všech pět hlavních filiálek naší firmy po celém Německu a provést tam informační briefing ohledně našeho zcela nově vyvinutého software pro řízení výroby. Můj šéf Igor Konicki byl jinak fajn člověk, se kterým jsme si dokonce tykali, měl ovšem jednu vadu: byl hektický zmatkář a profesionální vytvářeč umělého stresu.

Ten týden jsem strávil hodně času ve vzduchu, jako bych byl letuška, protože šéfův befél zněl takto: v pondělí: München, v úterý: Stuttgart, ve středu: Düsseldorf, ve čtvrtek: Berlin, v pátek: Hamburg a večer být zpět v centrále ve Frankfurtu. Šéfovo původně polské jméno Konicki, Němci vyslovují Konyki, což jsem já vylepšil na Kony. To se ujalo všeobecně a Konymu se to dokonce líbilo. Ve čtvrtek večer mi Kony poslal do Berlína do hotelu telefonický vzkaz, že Hamburg pro mne odpadá, vyřídil to on sám, a že na mne čeká na letišti Berlin-Tegel, odkud společně poletíme nazpět do Frankfurtu ve 21:00 hod.

 Po únavné práci, utahán jak pivovarský valach, těšící se tentokrát včas do postele, jsem musel, se zaťatými zuby sbalit fidlátka a frčet na letiště. Tam jsem dorazil pět minut před devátou a v duchu se utěšoval, že Kony bude už sedět v letadle a já pak budu mít hodinu času do příštího odletu, prohlédnout si toto slavné letiště trochu zblízka. Věděl jsem pouze, že toto letiště, se celosvětově proslavilo vzdušným mostem při sovětské blokádě západního Berlína.  (viz níže, tehdy vydaná poštovní známka.)

Jenže chybalávky, Kony tam bohužel čekal u vchodu a z dálky na mne volal: „Honem, pojď, mám tady pro tebe rezervovanou Last-minute-letenku!“ Něco se ve mně vzepřelo a zaseklo: „Kony, já poletím až příštím letadlem v deset hodin, moje žena, totiž bude na mne čekat s autem ve Frankfurtu na letišti.“

„To přece nevadí, dyk jí můžeš z letiště zavolat ať pro tebe nejezdí, že tě domů odvezu já - a v letadle si zatím probereme, co a jak bylo ve filiálkách.“

„Ne, to nejde, Kony, má žena se bude těšit, že jí něco dovezu ze služební cesty a já nic nemám. Vždyť jsem nebyl tejden doma, musím ženě něco koupit, nějakej suvenýr...“

„Proboha, člověče, taková lapálie nestojí za úvahu, pojď honem, pohyb, ať jsme doma co nejdříve a nějakou tu pitomost jí koupíš potom.“

„Kony, já jsem řek‘, že nepoletím, já nejsem takovej plašmuška jako ty. Vzpomeň si, jak jsi nedávno v tvém věčném fofru zapomněl v taxíku baloňák i aktovku. Jen díky poctivému taxikáři a tvé vizitce, co jsi měl v kabátu, ti to ten dobrák přivezl do práce, takže jsi nepřišel o důležité dokumenty!“ „Blbost, poctivej taxikář, kdyby mi jen zatelefonoval, tak jsem si pro to dojel sám, ale takhle jsem musel vypláznout 60 €uro! - Hele, už mě volaj, tak ahoj, já letím!“

Kony konečně zmizel a já si oddychl. Koupil jsem si letenku na 22:00 hod a pak jsem se pomalu procházel tou krásnou šestihrannou okružní halou plnou krámků se vším možným. Jedna strana tohoto šestiúhelníku vedla do konečné smyčky metra, takže spojení letiště s Berlínem bylo zcela bezproblémové. Jako suvenýry jsem vybral pro ženu řetízek s přívěškem berlínského medvídka a plochý dámský nožík s pilníčkem na nehty a malými nůžkami. Pak jsem tam objevil knížku o blokádě Berlína 24.6.1948 až 12.5.1949. Tenkrát nastala paradoxní situace. Západní Berlín byl kolem dokola uzamčen jako malý ostrůvek svobody v totalitním rudém moři sovětské okupační zóny, odpojením od proudu.
Skoro dva a půl miliónů obyvatel zde bylo vydáno na pospas vyhladovění. Jenomže západní mocnosti vybudovaly okamžitě vzdušný letecký most přes ruskou zónu do Berlína na tři malá letiště Tempelhof (US sektor), Tegel (francouzský sektor) a Gatow (anglický sektor) a dopravovali tam až 5000 tun denně, nejen potravin a paliva, ale i stavební materiál pro výstavbu elektrárny a dalších technických zařízení. Rusové se ve světě nemožně blamovali, protože západní zabetonovaný Berlín vzkvétal a jejich východní skomíral. Proto po roce sami Rusové tu blokádu zase zrušili. Byl to pro komouše celosvětový trapas, ale oni si nedali pokoje! V roce 1961 zas obezdili záp. Berlín betonem a tato trapná vymoženost vydržela až do 9. listopadu roku 1989, načež byl definitivní konec nejen se zdí, ale i s celou DDR.

 V deset hodin jsem pak nasedl do letadla a těšil se, jak si po tom vyčerpávajícím týdnu, konečně aspoň na hodinku zdřímnu. Vedle mně seděla hezká dívka a cosi zaujatě studovala, takže jsem byl rád, že mne nebude nikdo rušit. Jenže osud to chtěl jinak. Dívka se najednou na mne obrátila s otázkou: „Promiňte, pane, mohu se vás něco zeptat?“ Ta dívka byla opravdu půvabná a normálně bych tuto nabídnutou možnost rozhovoru s radostí uvítal. Ale ospalost byla silnější: „Slečno, lituji, jsem tak silně unaven, že sotva vidím na oči, ale prosím, ptejte se, pokusím se ještě neusnout...“

„Všimla jsem si vaší únavy a proto budu stručná, patrně jste dost přepracovaný workoholik...“

„Ano, to je týdenní nevyspalost, ale způsobená mým workoholickým šéfem...“

„Aha, tak já už vás nechám spát, jenom poslední vysvětlení, co se týče mé osoby. Studuji psychologii a musím napsat tématické pojednání o chování různých lidí v mimořádných situacích. Vás jsem si vybrala a zařadila jako: inteligentní muž mezi 30 až 40 roky, milý, vyčerpaný ale žel, děsně ospalý...

„A k tomu si můžete ještě připsat: Za týden už bude ve skupině 40 až 50 let,“ dodal jsem dle pravdy. Ona mi sice ještě něco povídala, ale to už  jsem tvrdě usnul, jak hřebík ve vratech. 

Najednou slyším jak mi ta dívka šeptá: „To Vám ještě musím říct: víte, já nemám ráda muže, jsem lesbička, ale od vás bych si docela ráda nechala udělat dítě...“

To mne rázem probudilo a vidím, že přistáváme, takže jsem jí jen řekl: “Danke Ihnen, schöne Frau, und hoffentlich auf Wiedersehen...“ A po vystoupení z letadla, když jsem se na čerstvém vzduchu probral docela, jsem nevěděl, co byla skutečnost a co se mi jen zdálo... 

Každopádně však „Čau lásko!“