POZOR! Padá omítka! (1947-1989)

Byl pátek, nešťastný to den 10. 10. 1947, mně bylo šestnáct let a máti mne poslala koupit máslo až na Pankrác, jelikož u nás v konzumu v Podolí máslo nebylo. Řekl jsem si chytře, že tamní mlékárna je v ulici naproti kinu Revoluce, že tedy koupím to máslo a jako za odměnu budu smět jít za 2 Kč do kina na ten film co tam právě dávali, s lákavým názvem "Krok do tmy." Jenže místo kroku do tmy jsem učinil krok do blbosti a měl máslo na hlavě! Vysvětlím ihned:

Jak vidno na fotografii, která je ovšem z doby, téměř o 60 let později, tak se toho zase až tak moc nezměnilo. Dům má lepší omítku a dole, kde jsou na celou šířku budovy Kuchyňské potřeby, byly tenkrát dva obchody. Vlevo byl nóbl obchod se skleněným zbožím jako lustry, lampy, zrcadla atd., vpravo byla mlékárna, před níž se táhla do leva po celém chodníku fronta nakupujících, co se už nevešli do krámu. A tam jsem stál také já, asi tak pod písmenem Ň ve slově KUCHYŇSKÉ. Najednou někde v tom domě bouchly průvanem dveře tak silně, že se celý barák zachvěl a o vteřinu později jsem dostal strašnou tupou ránu do hlavy. 

Nejdříve jsem byl otřesen jako na hranici omráčení, pak jsem si sáhl na hlavu, plnou písku a drtě mezi čímž tryskala krev. Uviděl jsem pumpu na druhé straně ulice a tak jsem se tam rozběhl, abych si tu kebuli rychle opláchl, při čemž mě málem porazilo auto. Proudem vody se mi povedlo vypláchnout ten stavební materiál z vlasů, načež jsem si položil kapesník na temeno a vrátil se na místo činu. Jedna maminka s kočárkem, když viděla jak ochotní lidé vytahují z jejího kočárku kusy zdiva, prostě omdlela jako špalek. V kočárku však klidně spalo neporušené
dítko, zatímco se dobří lidé starali o probuzení jeho omdlelé maminky.

Pak se ale objevil esenbák a začal zjišťovat co se komu stalo. Zajímaly ho jenom krvácející, tedy jeden mladík a já, on měl rozbité brýle a krvácel pod okem a já na temeně. Zajímavý poznatek pro mne spočíval v tom, že když se mě ptali na datum narození, tak jsem si nemohl vzpomenout. Byla to okamžitá ztráta paměti, ale naštěstí trvala jenom asi tak 10-15 minut. Ukázal jsem policajtovi čerstvě odlomenou omítku na římse pod střechou nad 3. poschodím, která v délce asi 4 metrů nevýhodně přistála na hlavy naši fronty. Většina lidí, co měli čepice a klobouky měla jenom boule, ale s námi dvěma krvácejícími sepsala policie protokol a objednala nám záchranku do nemocnice, kde mi na temeni vyholili jakési náměstíčko, sešili ránu černou nití a poslali domů. A od té doby zlí jazykové tvrdí, že jsem prý praštěnej. Nenamítám nic, možná, že ano... 

Byl jsem asi jednou z prvních obětí padajících omítek, no a potom se to postupně začalo zhoršovat, domy neměly své původní majitele, činžáky byly znárodněny a nikdo se o ně nestaral. A tak to všechno vesele tlelo a padalo lidem na hlavy. Cedule POZOR! Padá omítka, se staly určitým folklórem i ozdobou každé ulice. Asi o patnáct let později však spadl místo omítky celý balkon v Praze 2, ve Spálené ulici a namístě zabil jednoho chodce. To už bylo silné kafe i pro Stranu a Vládu a vymysleli nové řešení - podchozí lešení, takže omítky padaly nerušeně dál, ale chodci pod lešením zůstali na živu. A dalších patnáct let přibývalo víc a více řešení-lešení a nikomu to moc jakoby nevadilo, komoušové u moci neměli ani ponětí o nějaké urbanistické estetice, i když to vypadalo doslova příšerně až strašidelně...

Když jsem v roce 1995 přijel po 22 letech do Prahy, byl jsem zděšen, hnusná dřevěná lešení "zdobila" skoro celé centrum Prahy. Ale pak to, co komouši nedokázali za 40 let zařídit, to najednou šlo, takže už za pár let Praha prokoukla a od té doby je opravdu atraktivní perlou Evropy. A proto mi stále nejde do mé praštěné hlavy, že je ještě tolik lidí, kteří dnes vzdychají a slzy roní, jak to tu bylo za vlády komoušů idylicky krásné. Prostě, jak se tak říká: Vzdělanost přináší lidem hoře tam, kde blbec prožívá štěstí...

Dovětek: Takže v Praze se celkem podařilo, aby omítka nepadala na hlavy chodcům, ale jak se právě dovídám z denního tisku, tak nejen omítka, ale i tuny zdiva dosud padají na hlavy chodců ve městech jako je třeba Olomouc nebo Hradec Králové a ono se o tom moc nemluví, prý to jaksi patři  ke kolorytu 21. století...

https://youtu.be/CpAH1uk95Ck