Zkoušky na gymnázium 1942

 Myslím, že už je moc málo pamětníků na ty protektorátní časy, kdy dostat se na gymnázium bylo pro českého kluka podobné unikum, jako dostat se pak za komoušů na vysokou. Já měl tu pověstnou kapičku pokakaného štěstíčka a vyšlo mi obojí.
Nejprve tedy ten gympl. V roce 1942 po Heydrichiádě to byla skoro drzost se o to pokoušet, protože režim pochopitelně neměl zájem, aby česká mládež studovala, takže si kladli šílené podmínky, jako třeba potvrzení o árijském původu, k čemuž bylo třeba si opatřit křestní listy rodičů, prarodičů a praprarodičů. Moje máti se ale do toho zakousla a jezdila po matrikách obcí, kde žili moji předkové. Díky tomu, že mezi nimi nebyl nikdo Židem, mohl jsem podat žádost a přiložit k ní své poslední vysvědčení ze školy, a dvě své fotografie 6x9 cm, z profilu a z anfasu. To kvůli typu "nordická rasa", tvar hlavy a blond vlasy bylo důležité kritérium.

Zkouška trvala celý týden v internátu někde v Dejvicích, zde se i jedlo a spalo, a kromě učeben zde byla velká tělocvična i venkovní hřiště na lehkou atletiku. Bylo nás tam okolo 120 jedenáctiletých kluků, každý z nás dostal plechovou známku na krk s číslem, já měl č. 91 (podle abecedy).

 Každé ráno nás budila Hitler-Jugend v půl sedmé, tím že pochodovala chodbami budovy za pištění píšťal a bubnování. Divil jsem se v duchu, co to je za blbce ta H-Jugend a netušil, že za tři roky se bude podobně blbnout i u nás v obnoveném ČSR s Pionýry. Potom následovala hygiena ve sprchách a chudá snídaně. V osm hodin začínala výuka ve třídách a psaní testů z probrané látky.

Vyučované a testované předměty byly v následujícím pořadí dle jejich důležitosti: němčina, tělocvik (denně celé odpoledne), dále matematika, fyzika, německý zeměpis a dějepis a tzv. společensko-politická výchova. Nakonec jsem po tom všem humbuku u zkoušky propadl z tělocviku, byl jsem postavou moc malý a tak při bězích a skocích jsem nedosáhl na minimální výkony. Ovšem přihlásil jsem se drze znovu příští rok (1943) na uvolněné místo po jednom propadlém primánovi a tak jsem se dostal, tentokrát už bez internátu, pouze dvoudenní zkouškou ve škole, přímo do sekundy.

 Roky plynuly, pak přišel konec války, (1945), pak Rudý Únor (1948) a při maturitě (1950) jsem měl dle komunistického předsedy maturitní  komise Bílka, propadnout. kvůli kádrovému posudku, napsaného mým spolužákem Vláďou Švábem, (synem Karla Švába, posléze popraveného v procesu s R.Slánským). Bílek si usmyslel, že mě nechá propadnout z češtiny, přestože jsem ji měl za jedna, ale zdůvodňoval to tím, že jsem z buržoazní rodiny a naše spravedlivá češtinářka, zvaná "Maruška" s tímto řešením absolutně nesouhlasila, a tak jsem prošel...
Na vysokou jsem se tedy dostal opět se štěstím tím, že po maturitě se rozšířila po Praze zvěst, že technika je přeplněná a dostat se tam je nemožné a většina studentů se tedy vrhla na stavařinu. Já jsem si ale řekl, že už je mi to jedno, nechám tomu volný průběh a když se tam nedostanu, budu holt něčím jiným. Jenže tehdy v roce 1950 měla technika jako směrné číslo od ministerstva, přijmout 500 uchazečů a přihlásilo se jich přesně jen 507. Čili bolševická komise brala šmahem všechny, až na ty "nejhorší" případy jako, syn kulaka či syn fabrikanta.
A tak jsem se dostal i já na ČVUT, navzdory mému prach-mizernému kádrovému posudku, který sepsal můj spolužák a jako vyšší spravedlnost jsem považoval skutečnost, že tento Vláďa Šváb i přes to, že se při procesu zřekl svého otce, musel na vojnu k PTP (Černým baronům)...

https://youtu.be/ZsiFaxQxy4w