Můj kamarád Vojta, kdykoliv si chtěl jít někam zatančit a sbalit dívku, tak mě nutil, abych šel s ním a dělal mu takzvanou "kulisu". Byl totiž malé postavy, z čehož on měl určitý komplex a bál se vyzvat neznámou ženu k tanci, když nevěděl, není-li ona větší než on. Výška sedící ženy se nepozná. Proto chtěl, abych pro ní šel napřed já a teprve když uviděl její výšku, se rozhodl pro ni jít či nejít.
Tak se stalo, že jsme si šli, jedné slunné neděle zatančit na, tenkrát ještě funkční, Barrandovské terasy. Tam Vojtovi padla do oka dívka s krásnýma nohama a poslal mě pro ni tančit. Když vstala od stolu, zjistil jsem, že je jen o fous menší než já, a Vojta mi posuňkem naznačil, palec dolu. Bavil jsem se s ní během tance všeobecně, beze snahy jí nějak balit, což ale na ni působilo kupodivu pozitivně, takže když pak následovala dámská volenka, přišla si ona pro mne.
Dal jsem si s ní sraz na stanici sedmnáctky v Podolí u Žlutých lázní, kam jsem pro ni přijel se zánovní, nablýskanou motorkou ČZ 125, abych ji galantně odvezl k nám před dům. Jenže dívka Jana přijela oděna v bleděmodré, úzké, přiléhavé šatičky, takže nebyla schopna si sednout na motorku rozkročmo, jedině snad, kdyby si je vykasala až do pasu, což jsem jí nedovolil. Po marných pokusech sedla si tedy z boku, což bylo dovoleno jen u skútrů, u motorek to bylo naopak přísně zakázáno. Mávl jsem rukou, že se tu policajti neobjeví, jak je rok dlouhej a vyjeli jsme. Během jedné minuty se ale odněkud vynořila béžová škodovka VB a hurá za námi. Musel jsem zastavit, vyslechnout jejich kázání a zaplatit pokutu 10 Kčs.
Víc než ta pokuta mne ovšem naštvala Jana, když mi řekla: „Vidíš, kdyby sis bejval koupil skútra místo blbý motorky, tak by se nic nestalo!“ Já nato: „Vidíš, kdyby sis místo tý blbý úzký sukně vzala kalhoty, tak by se to taky nic nestalo!“
„Já si můžu nosit co chci! Do toho ti nic není!“, kontrovala Jana.
„Jistě, protože chceš všem ukazovat svý krásný haksny, jenže na mne to nepůsobí!“
„Seš sposťák domejšlivej a já k vám teď domů nepůjdu!“, vyprskla vztekle a dupla si nožkou.
„Dobrá, tak pojď, doprovodím tě zpět na tramvaj“, rozhodl jsem a zaparkoval čízu na chodníku.
Načež jsme mlčky odkráčeli zpět k Žlutým lázním. Tam se jí to nějak rozleželo v hlavince a zeptala se mě, jestli bych s ní nejel do města. Řekl jsem jí, že ano, a že považuji celou naši hádku za pitomost. Souhlasila. Zašli jsme si do kina a pak jsme se ještě stavili na Kampě a tam mi na lavičce milá Janinka otevřela svoji dušičku: „Víš, já si myslím, že když máš tu motorku, tak že bysme si mohli vyjet někdy na houby. Já si vypůjčím chatu od kolegy Oslzlého v práci a uděláme si tam hezký večírek.“
„A on by ti tu chatu půjčil jen tak - zadarmo?“, podivil jsem se.
„Na víkend ne, to tam jezdí sám s manželkou, ale přes tejden mi to už několikrát nabízel, jenže já jsem neměla tam s kým jet.“
„Tak jo, Jani, co třeba takhle ze středy na čtvrtek?“
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně.
Jí se to také hodilo a tak jsme tu středu odpoledne ve čtvrt na čtyři vyrazili, směr Chocerady. Když jsme se blížili k chatě, bylo mi divné, že mě Jana docela jistě navigovala na místo, jako by tam už někdy byla. Na můj dotaz mi řekla, že je tu tak jako já poprvé v životě, ale že jí šéf nakreslil kudy se sem jede. „Aha, takže ten kolega je vlastně tvůj šéf, ne?“, zeptal jsem se nevinně.
Trošku se začervenala, přikývla a rychle to zamluvila. Pak jsme nasbírali pár hub okolo chaty a Jana řekla, že hned udělá smaženici na vejcích. Bylo mi divné, že se v chatě tak dobře orientuje, nic nehledá, všude jde najisto, ví ve kterém šuplíku co je a když pak odskočila pro vodu do studánky, otevřel jsem zvědavě jeden šuplík s fotkami a mezi nimi jsem objevil také dvě s Janou! To byl pro mne corpus delikti, že mi lhala. Rozhodl jsem se ale, že jí nic neřeknu.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul.
Houbová večere byla báječná, Jana mimo to udělala pomazánku z olejovek, k tomu jsme popili něco vína a nakonec odestlala manželské postele a řekla mi abych si zatím lehl a počkal na ni, než se trochu opláchne. Venku začalo hustě pršet a jak jsem tak čekal a slyšel to šumění deště tak jsem nějak z ničeho nic usnul.
Vzbudil jsme se až ráno v sedm hodin a Janinka byla očividně naštvaná.
„Jé, promiň, já jsem usnul, proč jsi mě nevzbudila?“ „Co bych tě budila, když o mne nestojíš?“
Vtom zabrzdilo před chatou nějaké auto a vzápětí nato stál ve dveřích nějaký plešatý pán. Napadlo mě, že jsem ten ksicht také viděl mezi těmi fotkami s Janou a zbytek jsem si domyslel: „Dobrý den, vy jste jistě šéf slečny Jany, pan Oplzlý?“, zeptal jsem se ho, zatímco Jana seděla na židli jak zařezaná. Pán se usmál: „Oslzlý, prosím, a vy jste Janin bratr Láďa, jestli se nemejlím.“
„No, ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale nechápu proč jste jí půjčoval klíče od vaší chaty, když jste sem chtěl za ní sám přijet?“, divil jsem se.
„Janička mi říkala, že sem jedou se sestrou Stáňou a možná i s bráškou Láďou na houby. Ale kde je teď ta Stáňa, Janinko?“ Jana místo odpovědi spustila příval slz.
Odpověděl jsem za ni: „Sestřička Stáňa zůstala doma, má spalničky, pane Oplzl- ehm Oslizlý: Takže si to tady pěkně užívejte vespolek, já se v tomto momentě poroučím, neboť spěchám do práce, jako obvykle - bez snídaně.“
Ale jak se pak dívka Jana z Bohnic usmiřovala se svým oplzlým šéfem, to jsem se už nedozvěděl...
Žádné komentáře:
Okomentovat